Fóbie z oslav?

Fotoalbum (0)
Sledovat e-mailem
Přidat k oblíbeným
Zapnout podpisy
Hledání v tématu
Sledovat eMimino.cz

Stránka: Předchozí 1 2

Napsat příspěvek

Velikost písma:

Anonymní

28.6.18 23:16

načítám...

@Anonymní píše:
Jsem introvert, mám radši klid a soukromí. Nicméně když je pobyt mezi lidmi v klidu, když máme stejné téma apod., tak nemám problém a je to moc fajn.
Ale když všichni hlasitě mluví jeden přes druhýho, do toho třeba hraje hlasitěji hudba nebo jsou tam lidi úplně jinýho ražení než já, tak se mi už stýská po klidu a fakt se cítím jak opilá.
Jednou si pamatuju, za mého „mládí“, že jsem dokonce i působila lehce podnapilým dojmem na jedné narozeninové oslavě, že si mysleli už i ostatní, že jsem něco málo už měla. Taky nevím, jak při takových situacích odbourat to, že se snažím usmívat, ač mi do úsměvu není - jakoby nechci „kazit náladu“. To mě bere ještě víc energie navíc, připadá mi, jak když mi ten úsměv ztuhnul, jak když mi ztuhly čelistní svaly..

To znám moc dobře, přesně, jak popisuješ… Nejvíc energie totiž ubírá to přetvařování, že je ti fajn, abys ostatním danou akci nezkazila, ale přitom uvnitř tebe to řve zoufalstvím - „Já tu už nechci být!!!!“ …byť ses na tu akci těšila :-(

Citovat
Upravit

Anonymní

28.6.18 23:33

načítám...

@lilithlilith píše:
Nechápu z čeho to pramení a mám to čím dál silnější. Nedejbože když mě v minulosti zvali lidé na své velkolepé oslavy narozenin, výročí svatby, pohřební hostinu atd.
Nevadí mi hodně lidí ani ruch, miluju zábavu (pravda spíš divočejší s hudbou a alkoholem a přáteli), ale absolutně nenávidím obřadné přání k narozeninám, nedejbože k takové zbytečné hlouposti jako je svátek. Nejradši bych to úplně opominula, své i ostatních, nechápu že si na tom někdo může dokonce i zakládat, nenávidím když se lidi sejdou dohromady aby popřáli a stejně nikdo nechce být ten, kdo pronese přání a třepe rukou, je to prostě celé strašně trapné a vadí mi to. Bohužel naférovku se od některých z těch akcí distancovat, prostě nelze

To je přesně to, co mi celý můj dospělý život vadí - chovat se podle toho, co velí tzv. „společenský bonton“, pokud je to v rozporu s tím, co cítím…
Uvnitř mě to řve, že „tohle prostě dělat nechci“, ale jistým společenským situacím se bohužel prostě vyhnout nedá, ať už pracovním nebo i rodinným.
Celé dětství i rané dospívání jsem doma velice často v různých situacích od mamky slyšela: „Co tomu řeknou lidi/sousedi/ve škole/děda/…domysli si koho chceš…/ V tom jsem žila a tomu jsem byla absolutně poddaná.
Pamatuju si dodnes, byť je to už tak 13 let, kdy jsem na jednu určitou rodinnou žádost mojí mamky řekla, že "ne, tohle neudělám, to se mi nechce, protože… … …“
Byla jsem ta zlá, nechápavá, protože „to se sluší, to udělat…“
Satisfakcí mi poté bylo cca po 5 letech uznání mamky, že jsem vlastně měla pravdu.

Někdy to prostě (alespoň pro mě) nejde, ale naučila jsem se nenechat se svazovat konvencemi a žít a chovat se tak, jak si přeju já.