Problémy s kamarádkou - co dělám špatně?

@Anonymní píše:
Dobrý den
Omlouvám se, že to bude dlouhé, ale některé věci musím uvést do souvislostí. Bohužel mám dojem, že už mi to přerůstá přes hlavu a nevím, kde dělám chybu (resp. vím, ale nevím jak jí nedělat) a jak z toho ven. Doufám, že to bude srozumitelné.
S kamarádkou (obě na VŠ pod 25 let) mám poslední dobou problém v komunikaci (cca 2 roky).
Před třemi lety jsme se hodně sblížily. Začaly jsme se vídat každý týden a denně si psát, resp. se mnou řeší hlavně lidi z Instagramu, které já neznám. Nejdřív mi vyčítala, že jí hned neodepisuju, že ona je vždy připravená odepsat a že jsem jako její kamarádi, co jí nikdy nepsali. Proto se přestala bavit s kamarádkou, protože na ní prý kašlala. A prý tahle kamarádka není první, se kterou to takhle skončilo. Teď vím, že to byl red flag. Tady jsme si ještě dokázaly věci vyříkat a já jí vysvětlila, že nejsem online 24/7. Pak to cca rok bylo dobré a bylo to v pohodě. Před 2 roky se to začalo kazit. Dřív si dokázala ze všeho udělat srandu i ze sebe. Teď občas nevím co se děje a co jí zase naštve.
Několikrát jsme si musely promluvit o tom, že ona do našeho přátelství investuje víc než já a tak jsem se začala snažit víc - pomáhat se školou, radit s fotkami na Instagram a vyslechla jsem jí kdykoliv to potřebovala.
Několikrát schůzku zrušila a já to respektovala. Když jsem to zrušila já, tak to ok nebylo, dokonce jsem jí poslala fotku léků, aby věřila, že jsem nemocná a přestala mě obviňovat, že se jen vymlouvám, protože se už s ní nechci bavit.
Když jsem psala bakalářku, tak jsem jednou nemohla přijít. Zase výčitky. Napsala jsem jí, že se snažím se jí věnovat kdykoli mám čas, ale teď čas nemám, aby to respektovala. Na to mi ona odepsala, že už jednou jsem jí schůzku zrušila (ta nemoc cca rok před tím, ne hned za sebou) a že si myslela, že jsem se z toho poučila, když byla naštvaná. Omluvila jsem se, že termín se nedá nijak obejít. Na to reagovala tak, že jestli naznačuju, že ona obchází podmínky školy. Zeptala jsem se, proč je vztahovačná ohledně té školy. Na to mi místo odpovědi napsala, ať nedělám, že je vztahovačná, protože to ruším podruhé a cítí, že je to osobní. Prostě jako by nechápala, že lidi řeší věci, které se jí netýkají.
Několikrát mi řekla, že k ní mám být upřímná a že kdyby se mi něco nelíbilo (její chování, fotky), tak jí to mám říct. To jsem si zkusila a bylo zle. Když si stěžovala, že nějaká fotka byla horší než obvykle, tak jsem odpověděla, že je pravda že má hezčí fotky, tak na mě vyjela, že to přeháním a že jí přijde že asi sama občas nevím co píšu. Na to jsem raději nereagovala, protože mě to zarazilo.
Od té doby jsem se snažila všechno podat jemně ale upřímně (když jsem měla vybrat hezčí fotku a musela jsem jí vysvětlit proč se mi líbí zrovna tahle), což většinou vyvolalo řetězec zpráv (cože? Jak to myslíš? Co to meleš? Nech si ty kecy). Takže nakonec jsem jí to odkývala, protože by se jinak hádat nepřestala. Pak jsem se dozvěděla, že nemám svůj názor. Mám, ale většinou by z toho vznikla zbytečná hádka, tak ustoupím.
Nedávno jsem se přistihla, že se jí snažím říkat to, co chce slyšet. Vím, že je to špatně. Nechci se hádat, protože z toho vyjdu jak blbec, co řeší kraviny a jen zbytečně reje. Někdy je problém, že nevím, co vlastně po mě chce a spíš mi přijde že chce schválně vyvolat hádku.
Někdy mi přijde, že se mnou manipuluje (nevím, jestli vědomě). Začíná to „vím že to nemáš ráda, ale nechtěla bys…“. Na odmítnutí reaguje - „to byl jen návrh, chtěla jsem, aby ses odreagovala, ale když nechceš, tak já se ti nebudu vnucovat, jen jsem se ptala.“ Já jí na to většinou kývnu, protože ji nechci zklamat a chci, aby si to užila.
Jedna situace mě hodně zamrzela. Pomáhala jsem jí napsat úkol, který neuměla, ale bohužel to bylo špatně. Byla jsem u ní, když se to dozvěděla. Vyhodila mě, že nemá náladu a zavřela mi dveře před nosem. Pak mi napsala, že jí přišlo, jako bych jí to přála, že viděla můj úsměv (?). A já jsem jí opět ujišťovala, že to není pravda, že je mi naopak líto.
Já už nevím, co mám dělat víc. Společné koníčky nemáme a řešíme pouze ty její. Problémy probíráme většinou taky její, občas moje. Máme společný smysl pro humor, názory a dost se nasmějeme, když má dobrou náladu.
Já vím, že si potřebuju nastavit hranice, abych se nepřizpůsobovala jenom já. Bohužel nevím, jak s ní komunikovat, aby se nenaštvala. Chtěla bych si s ní o tom promluvit, ale nevím, jak to podat, aby to chápala. Pokaždé, když jsem to zkoušela, tak jsem to vzdala, protože jsem nevěděla, jak jí to vysvětlit. Nevím jak na ní, bojím se toho, že mě nařkne, že chci, aby skákala, jak pískám (ona si myslí, že to po ní chtějí všichni a že s nimi musí bojovat a ukázat, že jí nemůžou ovládat, nevím co si o tom myslet).
Jak byste to řešili? Sedli si s ní hned nebo počkali, až přijde další problém? A jak začít? Ráda bych jí to vysvětlila i na věcech, které se staly dřív, ale když řeknu něco, co jsme řešily, tak mi řekne, že tam nemám tahat to, co je vyřešený a když upozorním na něco, co jsem s ní ještě neřešila, tak mi řekne, že mi to najednou vadí a dřív mi to nevadilo. Takže prý není co řešit
Vím, že jsem se do toho zamotala sama, když jsem se jí přizpůsobovala. A teď je těžké si ty hranice vybudovat. Vím, že jí musím říkat ne a stát si za svým. Ale na druhou stranu si říkám, že to je blbý, když jí třeba něco budu pořád odmítat, protože ona to zkoušet nepřestane i když ví, že mě ta věc nebaví a dělám to jen kvůli ní.
Nepoznám, jestli to dělá schválně a jen chce někoho, o kom ví, že si to nechá líbit. To bych jí poslala do háje rovnou. Ale bohužel si tím nemůžu být jistá a nechci jí ublížit.
Za přečtení a za názory předem děkuji

Jo, pošli ji do řiti. Jen s tebou manipuluje.

Sympaťanda

No, necháš se sebou takhle orat. Začala bych aktivně rozšiřovat svoje kruhy známých a kamrádů, ať máš nějaké rovnocené vztahy, tady děláš zrcadlo rozbité holce, která vztahy neumí a trošku dost tě využívá a moc nedává zpátky.

Nemusíš to s ní ukončovat, když nechceš, ale prostě si najdi i jiné známé a postupně se staňte přáteli, ať máš srovnání s daleko pohodovějšími vztahy.

Tvoje kamarádka je sobecká, nevyzrálá, manipulativní osoba. Mě by tohle „kamarádství“ akorát vysávalo a neměla bych na to nervy.

Ufff.
Nedivím se, že nemá jiné přátele s jejím chováním. 

Tebe akorát vysává, když není po jejím, tak se vzteká jak malé dítě. Tohle nemáš zapotřebí. Na tvém místě bych přátelství ukončila.

@Anonymní píše:
Dobrý den
Omlouvám se, že to bude dlouhé, ale některé věci musím uvést do souvislostí. Bohužel mám dojem, že už mi to přerůstá přes hlavu a nevím, kde dělám chybu (resp. vím, ale nevím jak jí nedělat) a jak z toho ven. Doufám, že to bude srozumitelné.
S kamarádkou (obě na VŠ pod 25 let) mám poslední dobou problém v komunikaci (cca 2 roky).
Před třemi lety jsme se hodně sblížily. Začaly jsme se vídat každý týden a denně si psát, resp. se mnou řeší hlavně lidi z Instagramu, které já neznám. Nejdřív mi vyčítala, že jí hned neodepisuju, že ona je vždy připravená odepsat a že jsem jako její kamarádi, co jí nikdy nepsali. Proto se přestala bavit s kamarádkou, protože na ní prý kašlala. A prý tahle kamarádka není první, se kterou to takhle skončilo. Teď vím, že to byl red flag. Tady jsme si ještě dokázaly věci vyříkat a já jí vysvětlila, že nejsem online 24/7. Pak to cca rok bylo dobré a bylo to v pohodě. Před 2 roky se to začalo kazit. Dřív si dokázala ze všeho udělat srandu i ze sebe. Teď občas nevím co se děje a co jí zase naštve.
Několikrát jsme si musely promluvit o tom, že ona do našeho přátelství investuje víc než já a tak jsem se začala snažit víc - pomáhat se školou, radit s fotkami na Instagram a vyslechla jsem jí kdykoliv to potřebovala.
Několikrát schůzku zrušila a já to respektovala. Když jsem to zrušila já, tak to ok nebylo, dokonce jsem jí poslala fotku léků, aby věřila, že jsem nemocná a přestala mě obviňovat, že se jen vymlouvám, protože se už s ní nechci bavit.
Když jsem psala bakalářku, tak jsem jednou nemohla přijít. Zase výčitky. Napsala jsem jí, že se snažím se jí věnovat kdykoli mám čas, ale teď čas nemám, aby to respektovala. Na to mi ona odepsala, že už jednou jsem jí schůzku zrušila (ta nemoc cca rok před tím, ne hned za sebou) a že si myslela, že jsem se z toho poučila, když byla naštvaná. Omluvila jsem se, že termín se nedá nijak obejít. Na to reagovala tak, že jestli naznačuju, že ona obchází podmínky školy. Zeptala jsem se, proč je vztahovačná ohledně té školy. Na to mi místo odpovědi napsala, ať nedělám, že je vztahovačná, protože to ruším podruhé a cítí, že je to osobní. Prostě jako by nechápala, že lidi řeší věci, které se jí netýkají.
Několikrát mi řekla, že k ní mám být upřímná a že kdyby se mi něco nelíbilo (její chování, fotky), tak jí to mám říct. To jsem si zkusila a bylo zle. Když si stěžovala, že nějaká fotka byla horší než obvykle, tak jsem odpověděla, že je pravda že má hezčí fotky, tak na mě vyjela, že to přeháním a že jí přijde že asi sama občas nevím co píšu. Na to jsem raději nereagovala, protože mě to zarazilo.
Od té doby jsem se snažila všechno podat jemně ale upřímně (když jsem měla vybrat hezčí fotku a musela jsem jí vysvětlit proč se mi líbí zrovna tahle), což většinou vyvolalo řetězec zpráv (cože? Jak to myslíš? Co to meleš? Nech si ty kecy). Takže nakonec jsem jí to odkývala, protože by se jinak hádat nepřestala. Pak jsem se dozvěděla, že nemám svůj názor. Mám, ale většinou by z toho vznikla zbytečná hádka, tak ustoupím.
Nedávno jsem se přistihla, že se jí snažím říkat to, co chce slyšet. Vím, že je to špatně. Nechci se hádat, protože z toho vyjdu jak blbec, co řeší kraviny a jen zbytečně reje. Někdy je problém, že nevím, co vlastně po mě chce a spíš mi přijde že chce schválně vyvolat hádku.
Někdy mi přijde, že se mnou manipuluje (nevím, jestli vědomě). Začíná to „vím že to nemáš ráda, ale nechtěla bys…“. Na odmítnutí reaguje - „to byl jen návrh, chtěla jsem, aby ses odreagovala, ale když nechceš, tak já se ti nebudu vnucovat, jen jsem se ptala.“ Já jí na to většinou kývnu, protože ji nechci zklamat a chci, aby si to užila.
Jedna situace mě hodně zamrzela. Pomáhala jsem jí napsat úkol, který neuměla, ale bohužel to bylo špatně. Byla jsem u ní, když se to dozvěděla. Vyhodila mě, že nemá náladu a zavřela mi dveře před nosem. Pak mi napsala, že jí přišlo, jako bych jí to přála, že viděla můj úsměv (?). A já jsem jí opět ujišťovala, že to není pravda, že je mi naopak líto.
Já už nevím, co mám dělat víc. Společné koníčky nemáme a řešíme pouze ty její. Problémy probíráme většinou taky její, občas moje. Máme společný smysl pro humor, názory a dost se nasmějeme, když má dobrou náladu.
Já vím, že si potřebuju nastavit hranice, abych se nepřizpůsobovala jenom já. Bohužel nevím, jak s ní komunikovat, aby se nenaštvala. Chtěla bych si s ní o tom promluvit, ale nevím, jak to podat, aby to chápala. Pokaždé, když jsem to zkoušela, tak jsem to vzdala, protože jsem nevěděla, jak jí to vysvětlit. Nevím jak na ní, bojím se toho, že mě nařkne, že chci, aby skákala, jak pískám (ona si myslí, že to po ní chtějí všichni a že s nimi musí bojovat a ukázat, že jí nemůžou ovládat, nevím co si o tom myslet).
Jak byste to řešili? Sedli si s ní hned nebo počkali, až přijde další problém? A jak začít? Ráda bych jí to vysvětlila i na věcech, které se staly dřív, ale když řeknu něco, co jsme řešily, tak mi řekne, že tam nemám tahat to, co je vyřešený a když upozorním na něco, co jsem s ní ještě neřešila, tak mi řekne, že mi to najednou vadí a dřív mi to nevadilo. Takže prý není co řešit
Vím, že jsem se do toho zamotala sama, když jsem se jí přizpůsobovala. A teď je těžké si ty hranice vybudovat. Vím, že jí musím říkat ne a stát si za svým. Ale na druhou stranu si říkám, že to je blbý, když jí třeba něco budu pořád odmítat, protože ona to zkoušet nepřestane i když ví, že mě ta věc nebaví a dělám to jen kvůli ní.
Nepoznám, jestli to dělá schválně a jen chce někoho, o kom ví, že si to nechá líbit. To bych jí poslala do háje rovnou. Ale bohužel si tím nemůžu být jistá a nechci jí ublížit.
Za přečtení a za názory předem děkuji [/ 

Možná by jsi místo přemýšlení nad tvou,, kámoškou,, měla začít přemýšlet v prvé řadě nad sebou a ptát se proč se s ní bavím a jestli mi ten člověk stojí za takové trapení. A co z toho kamarádství vlastně máš ty. Každý máme na výběr