Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Žiju život pro své děti a manžela, dá se to ještě změnit?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
12.4.25 09:39
Pro děti je nejvíc milující, ale i psychicky zdravý a spokojený rodič, což ti superobětující se většinou nejsou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
12.4.25 09:41
No ja to chapu. Me je 43, mam sedmileté dítě, chlapa zadnyho, můj život je jen moje dite. Nekdy mam chuť se zastřelit. Ale ty mas manžela, tak se zkus soustředit na vas vztah.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
12.4.25 09:42
Prober se tím, kde ty závazky můžeš fakt ubrat.
Já v tomhle byla taky extrém. Na vše jsem byla sama, úzkostný typ, v dětství týraná. Stačilo, aby mi exmanžel vyhrožoval sociálkou za to, že nekoupím ze svého výdělku dětem jogurty, stačilo, aby si mě podala učitelka za nedopsaný domácí úkol, matka vyhrožovala soudy o svou výživu, styk s vnoučaty, chtěla po mě peníze. Výsledkem byla nekončící letitá úzkost, naprosté obětování se dětem, zdravotní, psychické následky. Dneska se ve špatných časech budím v noci zpocená a bojím se každého dalšího dne. Nebo melu v hlavě, co jsem kde zanedbala.
Celý život kvůli dětství žiju disociovaně.
Až v době, kdy jsem poněkud přehodnotila svou vinu za vše, ukončila s matkou vztah, prošla si fakt hnusným pocitem viny, flashbacky, bahnem, postupně jsem se naučila ubírat povinnosti. Nechat dětem jejich život, byť poznamenaný… smůlou, jejich babičkou, ale i mnou (příliš jsem doma stresila, ne vždy jsem ty biče nad sebou dávala s grácií). Našla jsem si nový okruh kamarádů, koníčků, terapie, které potřebuji. Dávám se dohromady, ale nikdy to už asi nebude ono.
Považuju mateřství a rodičovství za temnou část mého života. Stejně jako dětství. Třeba ta třetí část bude světlejší. Nebo mne vše dožene. Nevím.
Ale faktem je, že za rezignací na život stojí velmi často přetížení a přehlížené vlastní potřeby. Chceš-li to změnit, je třeba začít u sebe - a u nepředstavitelné sobeckosti, nezodpovědnosti a odvahy urvat si čas, energii PRO SEBE.
Bolí to. Strašně. Je to pocit, že to je na dluh: Že se něco strašnýho stane, když to uděláš. Že selžeš. Že na tebe někdo pošle sociálku, soudy… že to někdo uvidí. (a tady zase můžou hrát roli rodinné vzorce, vycvičenost k potěše druhých)…
Je to běh na dlouhou trat.
Závidím všem, kdož umí život žít v přítomnosti. Cítí, milují - učím se to. A bolí to někdy fakt strašně. Ale ty chvíle, kdy se to daří, stojí za to. To je život.
Zkus to.
Protože v mém případě:
- exmanžel jen vydíral…¨
- učitelky si jen chladí žáhu, ve skutečnosti jsi jim jedno
- matka byla sadistka
- všem ostatním jsi jedno a tvoje děti taky…
tak co… kéž bych toto věděla dřív, když jsem vyčerpaností brečela hrůzou, že nejsem schopná to zvládnout a do toho mi odchází zdraví.
nedej se. Za hezkými chvílemi v životě, za chutí žít, nestojí nikdo druhý, ale jen ty a tvá sebeláska (pro ponižované přeložím na „to, co vám bylo předkládáno jako sobeckost, pýcha“, ale je to ve skutečnosti základní péče o svou vlastní životní energii).
- Citovat
- Upravit
Anonymní
12.4.25 09:57
Kdyz byly děti malé, tak jsem jim opravdu svůj život obětovala, protože nebyl nikdo kdo by mi s nimi pomohl, rodiče mám mrtvé, tchanovce daleko a manžela na nic, ale učím je samostatnosti a pomalu ale jistě už začínám mít čas na nějaké své aktivity a je to super, protože už mohou být třeba hodinu doma samy, tak mohu třeba alespoň na svižnou procházku, běh a podobně, to jsem dřív nemohla a užívám si to, věřím, že časem to bude ještě lepší, i tak jsem ráda, že ty děti mam
- Citovat
- Upravit
12.4.25 11:17
@Anonymní píše: Více
Asi bez komentáře… Moc ti přeji, aby ta třetí etapa tvého života stála za to a užívala sis jí plnými doušky…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.4.25 11:21
@Anonymní píše: Více
Asi bez komentáře… Moc ti přeji, aby ta třetí etapa tvého života stála za to a užívala sis jí plnými doušky…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.4.25 11:22
Hele já to měla podobně. Taky moje dětství bylo nic moc. Taky jsem pár let žila jen pro děti. Manželovi se to hodně přestávalo líbit.
Probral mě až prediabetický syndrom. To jsem věděla, že je zle. Cukrovka je v rodině z obou stran. Takže jsem najela na kalorické tabulky. Začala hubnout. Stáhla si aplikaci, začala cvičit. Našla si trenérku, jednou týdně s ní chodím běhat. Začala jsem plavat.
Hubnu a psychicky jsem omládla. Už se zase těším na intimní chvilky s manželem. Nejsem tak unavená. Na děti jsem mnohem milejší.
Cukr mi klesl na normální hladinu. Protože jsem tlustá (a byla jsem mnohem tlustější), tak vím, že se budu muset hlídat do konce života (ty tukové buňky mi tam už zůstanou). Zbavila jsem se závislosti na sladkém. A je to fakt super. Pokud ti můžu radit, prober se. Dokud je čas.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
12.4.25 12:26
@arinecka píše: Více
Kamarádku mám jednu, občas se vidíme. Jinak nikoho. Nikam nechodím, jen jezdím s dítětem různě po výletech
- Citovat
- Upravit
12.4.25 12:35
@Anonymní píše: Více
moje matka si teď koupila bledě růžovou bundu a je jí 66
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
12.4.25 14:15
@Anonymní píše: Více
Ať nezním jako superčlověk a supermatka, já mám taky svých tisíc chyb, problémů, traumat, nenaplněných snů a věcí, co mě mrzí, za něco nemůžu, za hodně si můžu i sama, ale tedy tohle je úplně děsivý příspěvek. Nedozrálý člověk, co si pořídil děti.. Vlastními traumaty zatěžuješ potomky, to musí být fakt super, mít takovou psychomatku… To je to, co pro ně chceš, přenášet na ně následky svých traumat? Jsi dospělá, tak si vyřeš své problémy sama/s odborníkem a dětem naopak zkus dopřát jejich vlastní život bez zátěží, naopak využij toho co ti vadilo tak, že si to uvědomíš a můžeš se tomu vyvarovat, nebo dětem dopřát to, co jsi neměla.
Obyčejný případ, třeba moje máma, která zažila jen zákazy a omezování, co se pohybu, kamarádů a tak týče, byla milovaný, vymodlený jedináček starších rodičů, kteří se o ni moc báli, cestovali a měli aktivity, ale jen jako rodina, jinak nesměla moc ven, s kamarády, na kroužky, sporty, přespávání, nic, všichni mohli, ale ona ne, byla v dětství smutná, cítila jen samé omezování. Ale nefňukala, jak mohla, postavila se na vlastní nohy, na vysokou se přestěhovala na druhý konec republiky, vystudovala, co chtěla, našla si suprovou partu lidí, se kterými jí bylo dobře a zažila s nimi všechno možné, začala jezdit na vodu, na přechody hor, pracovně byla špička, vyšlo jí i zahraničí atd. A co si tedy z dětství vzala za poučení? Nás děti vychovala velice důsledně, s neuvěřitelnou důvěrou a volností (a my byli spolehliví a poslušní), takže nám dala neobyčejně krásné dětství plné společných i samostatných aktivit s našimi kamarády. Život to bohužel zařídil jinak, ale její největší cíl byl naše samostatnost, a aby nebyla na obtíž a nepřekážela nám v rozletu (nasměrovat, poradit, pomoct, to ano).
Naopak tchýně je přesně ta opičí matka, co zničila muže a teď bude ničit celou naší rodinu. Prostě nedozrála. Muž jedináček, tchýně mladá a v důchodu, muž od ní odešel velice brzy, ale jiného chlapa si nenašla, nikdy už vztah nehledala, žije minulostí. Mohla by cestovat, věnovat se kultuře, vzdělávat se, ještě i klidně trochu pracovat, síly má, jenže je úplně bez zájmů, nesamostatná, negativistická, žije jen mým manželem, potažmo naší rodinou, na všechno muže „potřebuje“ a visí na něm, a on nemá jak se o „péči“ rozdělit, když je na ni sám. No peklíčko. Když jsme oznámili mé druhé těhotenství, tak byla špatná, že syn nebude jedináček, protože se bude muset dělit a nebude mít naší plnou pozornost a rozmazlování a všechny hračky pro sebe, že bude zanedbaný chudáček… 
Vystačit si s málem je na jednu stranu chvályhodné, skromnost je určitě ctnost, ale jestli je ti 40 a máš potřeby jako stará ženská a jediné, co tě do konce života bude zajímat, budou tvé děti, tak potěš, tvůj nesamostatný život bude za pár let možná hooodně někoho tížit 
jestli máš děti zdravé a nečeká tě doživotní pečování, tak život lze vždycky aspoň trochu změnit, když člověk nehledá výmluvy. Vzdělávat se, najít si třeba zajímavější práci, koníčky, dobrovolničit, cestovat, chodit na kulturu a dbát o sebe - k tomu člověk nikoho nepotřebuje a otevře to zase další obzory, další životní možnosti, další cesty.
Pro mě je nezatížit děti opičí láskou a mými potřebami (největší noční můru mám z nemocí nebo úrazů s nutností pomáhat mi) jedním z mých největších cílů. Věřím, že dětem dost traumat udělám už tak dost i nevědomky a nechtěně, ale když bych si problém uvědomila, jako ty, tak bych se rozhodně snažila s tím pracovat. Už nejsem puboš, abych jen fňukala a házela odpovědnost za svůj život na jiné.
Prosím anonym/smazat, nechci svou rodinu propírat veřejně.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
12.4.25 15:13
@Anonymní píše: Více
Do kamene tesat.
Chci se ale zakladatelky trochu zastat, ač vím, že ty máš rozhodně pravdu.
Někdy můžeš být vyloženě dítě manipulativních tyranů, kteří tě do života prostě nepustí. Mne až do doby, než se matka začala bolestivě vozit po mých vlastních dospívajících dětech, nenapadlo se od ní odstřihnout definitivně. Tedy napadlo, ale… Prostě tohle se nedělá, byla bych nevděčná sobecká dcera, tou jsem ostatně byla vždycky.
A přetrhat tahle pouta, ten pocit viny, to je fakt na děsně dlouhý, drahý terapie. Nepřála bych nikomu tohle zažít. Rozum a mozek ví, jak moc je potřeba žít po svém… ale to traumatické pouto je taková svi. ně… to vyloženě fyzicky bolí, máte poškozenou psychiku. Já věřím, že autorka si najde to své, tipů tu dostala dost, ano DOBROVOLNIČENÍ mi taky hodně pomohlo, to je naprosto super tip!… a čím víc ochutná tu vlastní svobodu, tím jí bude líp! A bude nacházet své sebevědomí. A ano, děti skutečně více ocení matku, která čas od času zmizí na pár hodin za svými zájmy než matku, která úzkostně hlídá každý jejich krok.
Přeju jí, ať ten klid najde.
Je fakt k nezaplacení.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
12.4.25 15:36
@aplla píše: Více
ono hodně záleží i na tom, jak ti to život namíchá… já jsem už od 18 strašně toužila po velké rodině, dětech.
12 dlouhýc let to nešlo, napřed partneři, potom zdravotně…
Otěhotněla jsem v době, kdy jsem si ze samé frustrace překopala život a vyplnila ho zájmy a podnikáním, abyh se nezbláznila smutkem. měla jsem pak hodně peněz, množství času pro sebe, koníčky a věk, v němž už jsem měla nějaké zajeté oblbené rituály (prostě si představ úspěšnou ženu, alá sex in the city)
po narozní prvního dítěte, které bylo náročné, jsem chtě nechtě toto všechno musela zrušit. mateřská, najednou jsme neměli peníze, hlídání nebylo, museli jsme platit, malý byt a já musela schovat své koníčky, kytky, porcelán… vlastně jsem přišla o všecko, jen abych měla to druhé. Dítě nespalo, takže ono to fakt moc balancovat nešlo, prostě to bylo buď a nebo.
Měla jem to po čem jsem vždy toužila, ale musela jsem kvůli tomu najednou naprosto zahodit to, co jsem 12 let budovala, vlastně jen z pocitu, abych zaplnila frustraci a volný čas. Fakt to jinak nešlo.
Je to paradox a docela mě to dodnes štve, těch 12 let bylo prostě moc.
Co jsem tím chtěla říct je to, že ten blanc musíme hledat všechny, ať se děje něco co chceme, nebo něco co nechceme.
teďje to už trochu lepší, ale za těch 6 let mateřství jsem tak zblbla, že mi nedošlo, že bych zase nějaké ty koníčky mt mohla, nechtělo se mi do nich…
To nejtěžší co je na tom mateřství, je z mateřství přepínat.
když jsem začla chodit do práce, zvládla jsem přepínat jen mezi máma - (16 - 22h) a zaměstnanec (7 - 15h). A mezi tím jen uklízet, starat se o domácnost, spát a koukat na filmy. 
A bylo (stále je) pro mě strašně těžké uhájit si jakýkoliv koníček, protože ho stejně nemůžu dělat doma. Mamíííííí…
Ale snažím se, kvůli dítěti, aby vdělo, že nejsem 60 letá duchodkyně co žije jen pro rodinu. Ale je to těžké, člověku se do těch koníčků snad ani nechce… je mazec, ak po pár letech člověk poažuje třeba i za divné jít sám s partnerem na wellness víkend, apod. Nebo jít sama na procházku se mi vůbec nechce. Apod.
například miluju Lego, hraju si s dítětem, až když jsme byli na návštěvě u známých a měli tam obří lego BigBen vysoko na polici jsem si uvědomila - aha…ona si staví večer lego? Lego co není ro jejich chlapce? Aha…! Vzdyť já bych taky chtěla mít Big Ben…jen mi to přišlo hloupé…
Druhý den jsem si šla koupit takovou tu Lego kytici.
je vlastně smutné, že to mateřství ženu tak zdeformuje a snadno připraví o osobnost :/
Připiuju to tomu, jak moc intenzivní to mateřství je a fakt to člověka může totálně semlít, když si nedá pozor.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
12.4.25 17:17
Jsem ta anonymní z 14:15
Já jsem se asi moc rozohnila 
ale někdy to lepší, než dělat ťuťu ňuňu 
S oběma posledními příspěvky naprosto souhlasím. Ten druhý, jako bych psala já, pod ten bych se podepsala do posledního slova..dlouho sama, změna života, abych se nezbláznila a buch, děti, dlouhá poporodní deprese, koníčky s dětmi neslučitelné, bez hlídání, a přitom jsem si celý život nepřála nic jiného, než mít muže a děti. Nějak jsem si asi neuvědomila, co ten sen obnáší ve skutečnosti (ale stejně, neměnila bych )
Chápu, jsou traumata a traumata, něco se zpracuje snáz, něco jsou mnohem hlubší problémy. Ale se vším se dá pracovat. Navíc když tady ta anonymní popisuje sama, jak to má, když si uvědomuje situaci, má náhled, tak to je super krok k tomu s problémem pracovat, popřemýšlet, podniknout první krůčky za zlepšením. Podívat se na to i očima druhých, v tomhle příladě dětí.
Neumím si představit třeba psychiku znásilňovaných, týraných, z rodin závisláků, a tak. Tak strašné problémy u nás nebyly, ale taky jsem měla, z čeho se dostávat, máma těžce dlouhodobě onemocněla a táta měl na mě obrovský negativní vliv, i když už jsem dlouho žila ve vlastním, vlastně mám pocit, že jsem se z pod něj vymanila až tak v 30+, rodině se vždy věnoval, je vzdělaný, sice by se na jednu stranu pro nás rozdal, ale psychické týrání prostě probíhalo, má despotické sklony, řídil nám životy, co si máme myslet, dělat, hlídal nás úplně ve všem, lezl v pokojích do soukromých věcí, i třeba blbosti, v koši dle odpadků, co kdo snědl. Kdyby byla máma zdravá, určitě by byla od něj dávno pryč.
Já se kvůli němu chovala asi taky dost nestandardně, přišlo mi to normální, do všeho šťourat a rýt a chovat se k ostatním jako krá*a. Vyústilo to ztrátou skvělého přítele, to mě donutilo se zamyslet. Mrzet mě to bude asi navždy, ale vyčítat to tátovi nebudu, je takový (taky z různých důvodů), jen se člověk musí odstřihnout - my se doteď vídáme naprosto normálně, ale psychicky. No já jsem se zvládla tátovi vymanit až tak v 30+, ani odstěhování mi nepomohlo, vyléčla mě až ta neschopnost udržet vztahy, urovnat si to v hlavě, co proč jak, nedělat ze sebe chudinku, přebrat zodpovědnost, dosáhnout pokory, naučit se být tolerantní, nevyčítat, nezávidět… Dlouho jsem měla pocit, že za můj život jsou zodpovědni druzí.
No a k té ztrátě identity na mateřské, taky jsem byla dlouho sama a mám děti později, tak jsem si vybudovala vlastní život, o který jsem ze dne na den prvním porodem vlastně přišla. Jsem a budu ještě na RD, a když mám jednou za uherský rok „volno“, tak najednou vůbec nevím, co dělat. Jen uvařím, uklidím, udělám prádlo, a pak bloumám od ničeho k ničemu a stejně se neumím zrelaxovat, začínat nějakou činnost nemá cenu, knihu bych stejně nedočetla, sport mi v těhotenství nedělá dobře. Takže taky žiju jen dětma, manželem a domácností. A tedy kytkama, které teď opět odnesu k popelnici, protože o ně nebudu mít čas s dalším potomkem pečovat. I zvířátko kvůli alergiím muselo pryč 
Taky jsem studovala a pak se protrápila náročnou prací, několika místy, abych mohla dělat pozici, kterou s dětma nejde skloubit - takže vlastně celý stresující pracovní život jsem vedla pro asi půlrok na místě, o kterém jsem snila, pak buch, otěhotnění a očekávání, že mě po RD s první rýmičkou a očr propustí pro nadbytečnost (ale díky Bohu za to otěhotnění samozřejmě ). Jenže je podle mně rozdíl, jestli je ta ztráta identity, koníčků, práce, dočasná, nebo jestli si ženská řekne „měla jsem život na houby, budu mít život na houby, upnu teda na děti, ty mi najdou jediný smysl života, já to sama nedokážu, děti nebo někdo jiný, dělejte to za mně“. Práce - to jsem si srovnala tak, že mám štěstí, čeho jsem dosáhla, mohla si to vyzkoušet, ale není to práce jediná na světě, spokojená, a třeba i nápomocnější, mohu být i jinde. V hlavě mám sny o tom, jak s partou jednou projdu ještě nějaké pohoří, nebo po kouskách obejdu republiku, jak budu s manželem jednou zase aspoň trochu cestovat, jak budu zahradničit, jak nebudu litovat peněz jen pro mě na kosmetiku nebo na masáž, večer budu zas sportovat, číst knížky jiné než o výchově, číst odbornou literaturu, abych se třeba vrátila trošku do formy. Tak snad mě teď poslední rodičovská nesemele v hlavě úplně a ty sny neztratím, nebo spíš pak při tom pekelném období práce-školky-školy-nemoci-domácnost, ze kterého se mi ježí vlasy hrůzou už teď 
Jojo, moje velice moudrá babička s nadsázkou říkává o životě ženy oblíbené heslo Prádlo-žrádlo-prasata a děti
Je to i o povaze jedince
- Citovat
- Upravit
12.4.25 19:45
@Anonymní píše: Více
Aha, tak to neni moc dobry. Syn nebude vecne malej, a byt cele dny jen treba v praci s s ditetem je na hlavu. Potrebujes taky zit, nekam vyrazit, uzivat si. Bere si otec ditete syna?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
