Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Říct rodičům, proč chci distanc?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
3.9.23 11:32
Sustredila by som sa na svoj zivot. zit ho citovo viac nezavisle od rodicov, odpustit im v zmysle - to bolo, kym som bola dieta. teraz mam svoj zivot vo svojich rukach - rozhodujem o tom, comu budem venovat pozornost, co mi robi dobre.
je to narocne, ale nevracat sa do minulosti. tym sa k tym rodicom putas. ukotvovat sa vo svojom dospelom zivote. pytaj sa, co po tebe chce ten dospely clovek v tebe. a najdes odpoved na to, ako sa k nim spravat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.9.23 11:41
Má zkušenost, lepší nic neříkat, jenom si nachystat hodně „ne“ + dobré výmluvy. Já to kdysy zkusila řešit otevřeně - všechno bylo popřeno, já pošahaná 
. Až se ptali sourozence, jestli se mnou opisované situace opravdu stali 
. Prostě všechno špatný vytěsněné…
Takže kontakt teď tak 2-3× ročně, s vnoučaty nejsou NIKDY sami a návštěvy jsou krátké, zpravidla 2 noci max. Víc se nedá protože práce, nemoc… dosaď si, co tě napadne. Oni si teď nejspíš myslí, jaká jsme skvělá rodinka, jenom škoda, že se vidíme zřídka. Do konfronrace nejdu - škoda energie, nikdy nejsem u nich sama (pořád mě umí hodně rozhodit), o sobě mluvím minimálně, nesdílím nic osobního - aktivně přesměrovávat hovor je snadné a nemají se pak čeho chytit. Nám to funguje, děti tam jezdí rádi, před dětmi o nich špatně nemluvím. Mají zidealizované prarodiče a zároveň jim nemají jak ublížit.
- Citovat
- Upravit
3.9.23 14:52
@SaxaL píše:
Prosím o radu ty, kteří si něčím takovým prošli. Prošla jsem si diskuze a všeho tu je mraky. Téma otřepané - toxická matka/rodiče, v dětství fyzické i mentální potýrávání, podrývání celého dalšího života, popírání bití (že jsem si to zasloužila, že je normální přerážet vařečky o děti, ponižovat je apod). Po posledním excesu (mám děti pubertálního věku, takže mi i došlo, že děti k nim vztah nemají naprosto přirozeně, kdežto já se pořád snažila z nich udělat prarodiče), který už byl za hranicemi všeho, co jsem si kdysi nechala líbit, jsem se pevně vymezila a po atacích úzkostí a panik ze stresu, který mne doprovázel celý život, jsem začala s psychoterapií. Mám za sebou dvě, měla jsem zprvu chuť to vzdát, toho hnusu, co vylezlo! Jsem tím totálně ochromená. Už je to lepší a vím, že to bude běh na dlouhou trať. Matka zatím přestala s útoky, ale s vědomím, že jsem se zbláznila já a „chovám se divně“, přičemž ze zkušeností vím, že za nějaký čas to skončí jako každý spor kdysi, objeví se tu s tím, že jestli do mě už zalezl pupek, tak oni se jdou udobřit.
No, nechci zabředávat do podrobností, mám v tom jasno, jen nad jedním tápu. Zeptám se na to příště psycholožky, ačkoliv tuším, že mi řekne, že to nemám v této akutní fázi rozmazávat směrem k rodičům. Když jste takhle ukončili, či velmi výrazně omezili kontakt, řekli jste proč? Že důvodem je dokapaný pohár trpělivosti (to jsem jim řekla), ale i to, že potřebuju čas na to, abych se sebrala psychicky a jsem v terapii?
Protože když to neudělám, budu tvrdohlavá divná… když to udělám, budu za blázna, nebo matka bude mít radost, že mě konečně do toho blázince dostala.
S
Toto by si mely precist vsechny ty, co se snazi „nebrat detem prarodice“, nebo vytvaret cizi vztahy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.9.23 20:02
@SaxaL já velmi omezila na 2×ročně, stejně bydlíme daleko, ale i kdybychom bydleli blízko, stále by byly max.2× ročně. U nás tedy hodně stejné jako u tebe - fyzické násilí, později i psychické týrání, nyní je komunikace na bodě 0, když otec volá, já nemluvím, co bych mu taky říkala (celý život to bylo taky Buď ticho, nemluv…no tak nemluvím, ne ze vzteku, ale není nic, co bych mu chtěla říct), matka dělá, že se ji nic z minulosti netýkalo, když jsem řekla nějakou historku o týrání, napadla to a řekla, co jsme zas třeba my jakožto děti dělaly, prostě nechápe/nechce pochopit. Fakt nemá smysl jim cokoli vysvětlovat. Oni se ani neptali, proč je navštěvujeme tak málo.
U tebe se docela divím, že to řešíš až teď (ale zas nikdy není pozdě) - mě to začalo, když jsem se sama stala matkou - to mi došlo, že opravdu se naši chovali hnusně a tak se nikdy žádný rodič nesmí ke komukoli chovat. Navíc nikdy bych jim nedala děti k hlídání, když už tam na tu návštěvu jedeme, tak jen s manželem, před ním se drží…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.9.23 08:35
@dalmatine píše:
Ja bych ji urcite nerikala, ze jsem “psychicky na dne”, aby z tebe neudelala presne toho blazna, labilni hysterku atd. Ale asi bych ji klidne rekla, ze uz ti pretekl pohar trpelivosti, ze jeji chovani je totalne za carou, ze doted jsi to “trpela”, ale uz to nehodlas snaset ani ty a ani vystavovat tomu detem a ze jestli chce ona patrit do tveho zivota a tvych deti, tak asi bude muset svoje chovani prehodnotit. Ono se ti i ulevi podle meho, ta psychoterapie bude mit mozna i rychlejsi ucinky, protoze v sobe nebudes dusit to, co by si ta druha strana zaslouzila slyset. Ale zaroven od toho necekej napravu druhe strany, to vubec ne, ta samozrejme bude dal vest svou. Smyslem je si spise skutecne ulevit a ukoncit nejmene na nejakou dobu ten kontakt.
Jsem to takhle udělala, dopis napsala psycholožce, kde teda bylo bolesti moc, abych si ulevila. Ale faktem je, že to zatím vypadá, že „chování za čárou“ mám já, nemám co rozkazovat a poroučet jim, kdy oni jsou za čárou a v tuhle chvíli je klid, kdy se jen čeká, kdy se vzpamatuju a zase budu trochu normální. Je to začarovaný kruh. Ale děkuju, „zdravotní volno“ si brát u nich nebudu, to by byla sebevražda a pro ně voda na mlýn.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.9.23 08:36
@Mkmkz píše:
Sustredila by som sa na svoj zivot. zit ho citovo viac nezavisle od rodicov, odpustit im v zmysle - to bolo, kym som bola dieta. teraz mam svoj zivot vo svojich rukach - rozhodujem o tom, comu budem venovat pozornost, co mi robi dobre.
je to narocne, ale nevracat sa do minulosti. tym sa k tym rodicom putas. ukotvovat sa vo svojom dospelom zivote. pytaj sa, co po tebe chce ten dospely clovek v tebe. a najdes odpoved na to, ako sa k nim spravat.
Mám v tuhle chvíli problém s pocitem viny… což si myslím, že je pozůtatek výchovy, kdy cokoliv jsem udělala po svém, následovalo stíhání rodičem a trest. Až nyní mi vlastně dochází v plné síle, v jaké skořápce strachu a v podstatě bez sebe jsem žila celé roky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.9.23 08:39
@Anonymní píše:
Má zkušenost, lepší nic neříkat, jenom si nachystat hodně „ne“ + dobré výmluvy. Já to kdysy zkusila řešit otevřeně - všechno bylo popřeno, já pošahaná
Takže kontakt teď tak 2-3× ročně, s vnoučaty nejsou NIKDY sami a návštěvy jsou krátké, zpravidla 2 noci max. Víc se nedá protože práce, nemoc… dosaď si, co tě napadne. Oni si teď nejspíš myslí, jaká jsme skvělá rodinka, jenom škoda, že se vidíme zřídka. Do konfronrace nejdu - škoda energie, nikdy nejsem u nich sama (pořád mě umí hodně rozhodit), o sobě mluvím minimálně, nesdílím nic osobního - aktivně přesměrovávat hovor je snadné a nemají se pak čeho chytit. Nám to funguje, děti tam jezdí rádi, před dětmi o nich špatně nemluvím. Mají zidealizované prarodiče a zároveň jim nemají jak ublížit.
Děkuju, tohle jsem dělala těch cca 15 -20 let, šlo to, prožilo se nějak dětství mých dětí. Problém je, že to nekonfliktní a minimalistické jednání se nyní cca ve dvou letech stalo rozbuškou další vlny výčitek, protože takhle necitelně (jedním uchem sem, tam, odkejvat, nic o sobě/nás neříkat moc) se dcera chovat nesmí ke svým rodičům. Čili i to může být dobrá strategie, jen je tam nebezpečí, že začne dotyčné prarodiče štvát.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.9.23 08:42
@Helen001 píše:
@SaxaL já velmi omezila na 2×ročně, stejně bydlíme daleko, ale i kdybychom bydleli blízko, stále by byly max.2× ročně. U nás tedy hodně stejné jako u tebe - fyzické násilí, později i psychické týrání, nyní je komunikace na bodě 0, když otec volá, já nemluvím, co bych mu taky říkala (celý život to bylo taky Buď ticho, nemluv…no tak nemluvím, ne ze vzteku, ale není nic, co bych mu chtěla říct), matka dělá, že se ji nic z minulosti netýkalo, když jsem řekla nějakou historku o týrání, napadla to a řekla, co jsme zas třeba my jakožto děti dělaly, prostě nechápe/nechce pochopit. Fakt nemá smysl jim cokoli vysvětlovat. Oni se ani neptali, proč je navštěvujeme tak málo.
U tebe se docela divím, že to řešíš až teď (ale zas nikdy není pozdě) - mě to začalo, když jsem se sama stala matkou - to mi došlo, že opravdu se naši chovali hnusně a tak se nikdy žádný rodič nesmí ke komukoli chovat. Navíc nikdy bych jim nedala děti k hlídání, když už tam na tu návštěvu jedeme, tak jen s manželem, před ním se drží…
Mě to došlo už u těch dětí, když jsem viděla ty nevinný bytosti, který někdy pijou krev, ale z představy, že to dítě skopeš do rohu a mlátíš tak, že vařečku přelomíš, se mi dělalo zle, jak tohle může někdo udělat. Ale pořád jsem tak jako z povinnosti ty vztahy na minimální úrovni udržovala s nadějí, že když moje babička byla zlatý člověk, tak třeba i matka se vzpamatuje. Ne, andělské babičky mohou mít ďábelské dcery. Plus samozřejmě neustálý nátlak na to, že k nim mám povinnosti, oni vyhrožovali i soudním příkazem k tomu, aby mohli vnoučata vidět apod… bylo toho víc a bylo to tak nechutný, že jsem pokaždé ucouvla. A te´d už jsou děti velký a já cítím, že mi to bere už víc než jsem ochotná dát, plus už cítím, jak si chtějí nárokovat můj čas, až děti odejdou z domova.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.9.23 13:16
@SaxaL taky dobré od nich teda si nárokovat tvůj čas, až tvoje děti vylétnou z hnízda, mi to příjde jako abys jim pak dělala non stop pečovatelku, aby ses náhodou nenudila. Bych se jim na to víš co…a jestli by zkoušeli soudní příkazy ohledně péče, tak prosím, klidně bych si na ten soud počkala, až by vyměřil, kolik jim máš přispívat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.9.23 14:00
@SaxaL píše:
Mám v tuhle chvíli problém s pocitem viny… což si myslím, že je pozůtatek výchovy, kdy cokoliv jsem udělala po svém, následovalo stíhání rodičem a trest. Až nyní mi vlastně dochází v plné síle, v jaké skořápce strachu a v podstatě bez sebe jsem žila celé roky.
zacinas sa starat o seba, nezavisle na rodicoch. drzim palce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.9.23 14:12
@Helen001 píše:
@SaxaL taky dobré od nich teda si nárokovat tvůj čas, až tvoje děti vylétnou z hnízda, mi to příjde jako abys jim pak dělala non stop pečovatelku, aby ses náhodou nenudila. Bych se jim na to víš co…a jestli by zkoušeli soudní příkazy ohledně péče, tak prosím, klidně bych si na ten soud počkala, až by vyměřil, kolik jim máš přispívat.
s jejich povinnou výživou to taky už několikrát zkoušeli. Přitom jsou ehm.. milionáři a já v nejhorších časech dělala večeři jen dětem, protože na víc nebylo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
4.9.23 15:32
S dovolením se vetřu do diskuze. Jak zvládáte, když vidíte, že jinde to fungovat může - sousedi, kamarádi - a u vás ne? Já teda strašně těžko. Je to taková moje 13. komnata. Kdybychom měli normální vztahy, byla bych asi dost spokojenej člověk, ale takhle mám v sobě pořád jakýsi vnitřní smutek. Ale zase když se s rodiči nevidím, je mi líp. Jejich „vztah“ je dost toxický a bohužel se to dost přenáší na nás a já už fakt cítím, že už nemůžu řešit jejich život, že chci žít po 40 letech taky ten svůj. Mít svoje starosti. Jenže ten pohled na rodinky okolo mě ničí, sype mi to sůl do rány a pořád si říkám, i když vím, že odpověď nenajdu, proč zrovna já nemůžu mít tohle v pořádku?
- Citovat
- Upravit
4.9.23 17:06
@Anonymní píše:
S dovolením se vetřu do diskuze. Jak zvládáte, když vidíte, že jinde to fungovat může - sousedi, kamarádi - a u vás ne? Já teda strašně těžko. Je to taková moje 13. komnata. Kdybychom měli normální vztahy, byla bych asi dost spokojenej člověk, ale takhle mám v sobě pořád jakýsi vnitřní smutek. Ale zase když se s rodiči nevidím, je mi líp. Jejich „vztah“ je dost toxický a bohužel se to dost přenáší na nás a já už fakt cítím, že už nemůžu řešit jejich život, že chci žít po 40 letech taky ten svůj. Mít svoje starosti. Jenže ten pohled na rodinky okolo mě ničí, sype mi to sůl do rány a pořád si říkám, i když vím, že odpověď nenajdu, proč zrovna já nemůžu mít tohle v pořádku?
Cítím stejný smutek. V lepších časech jsem ráda za své děti, v horších pak hledám vinu u sebe. Dost mi pomohla psychoterapie nebo videa o tomhle typu toxických rodičů, tam dojdeš poznání, že to jsou skutečně vadní lidé a není to tvoje vina. A že jich je dost, prostě jsme vytáhli Černýho Petra no…
Ale taky intenzivně vnímám, jak lidé, kteří vzešli z normálních rodin mají jednodušší životy, větší pocit štěstí, že to, že máš za zády spolehlivost a důvěru, dělá úplně jinou startovní pozici do života, i život jako takový. To mě oslabuje dodnes, nejsem dříč, nejstm tahoun, nemám široká záda, přesto jsem musela celý život a odpovědnost za něj nést na svém hřbetě. Toužím po chvílích, kdy můžu chvíli jen žít, věnovat se svýmu, mít svý starosti, nemuset se bát o budoucnost, zázemí, vědět, že bude někdo, kdo to zázemí na chvíli vezme na svá bedra a já si můžu odpočinout.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.9.23 20:20
@SaxaL píše:
s jejich povinnou výživou to taky už několikrát zkoušeli. Přitom jsou ehm.. milionáři a já v nejhorších časech dělala večeři jen dětem, protože na víc nebylo.
@SaxaL tak to jsou teda na hlavu padlí, jestli něco takového zkoušeli. A tedy pokud jsou bohatí, nebála bych se, že by něco od tebe získali. Jinak těch vadných rodičů je víc, po X letech jsme měli sraz z gymplu a tedy minimálně 3 holky jsme tam byly, které měly takové toxické rodiče (nebo alespoň 1 z toho páru)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.9.23 09:13
@Anonymní píše:
S dovolením se vetřu do diskuze. Jak zvládáte, když vidíte, že jinde to fungovat může - sousedi, kamarádi - a u vás ne? Já teda strašně těžko. Je to taková moje 13. komnata. Kdybychom měli normální vztahy, byla bych asi dost spokojenej člověk, ale takhle mám v sobě pořád jakýsi vnitřní smutek. Ale zase když se s rodiči nevidím, je mi líp. Jejich „vztah“ je dost toxický a bohužel se to dost přenáší na nás a já už fakt cítím, že už nemůžu řešit jejich život, že chci žít po 40 letech taky ten svůj. Mít svoje starosti. Jenže ten pohled na rodinky okolo mě ničí, sype mi to sůl do rány a pořád si říkám, i když vím, že odpověď nenajdu, proč zrovna já nemůžu mít tohle v pořádku?
Proc nezacnes chodit na dlouhodobou psychoterapii? Nic moc jineho Ti nepomuze aby se Ti zahojilo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
