Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Rodičovství není pro každého
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
16.6.23 12:53
Je to strašně dlouhé, promiň, nedočítám. Zarazilo mě, že někdo s takovými studijními a pracovními úspěchy se během těch 8 let na rodičáku nechce nikam posunovat - mohla jsi tušit, že jazyky půjdou do háje, proč jsi se tomu víc nevěnovala? Proč jsi víc nezapojila tatínka a třeba se nevrátila na DPP do práce, abys nevypadla z oboru? Já nejsem žádná kariéristka a mám jen maturitu, ale nechtěla jsem těch 5 let úplně profrcat, tak jsem aspoň 2× týdně chodila na pár hodin do práce (hlídal manžel či babičky) - abych zůstala v oboru (farmacie) 
Jinak držím palce, ať to nějak dopadne. Tři děti brzy u sebe je prostě nářez no.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.6.23 13:04
Moc hezky píšeš, má to říz, je vidět, že jsi žena činu 
zase máš ve svém věku splněno, odrozeno, časem to bude tvoje konkurenční výhoda. asi bych teď vzala skoro jakoukoliv stálou práci, kde tě vemou, a manžel se prostě bude muset víc zapojit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.6.23 13:13
Já bych to neviděla tak tragicky, zatímco ty teď budeš pracovně začínat, tak jiné ženy v tvém okolí budou končit, protože teprv budou rodit první dítě a je vlastně otázka, co je výhodnější. Neboj, pracovat budeš dalších 40 let, do toho se dostaneš 😁. Jen to chce mít trošku štěstí na to první místo. No a doma oznam, že ty ses starala 8 let a teď nastupuje manžel, takže OČR jde za ním. Když má tak super kariéru, tak by přeci neměl být problém, aby si to zařídil 🙂 🙂 🙂. Jinak jsem na tom podobně jako ty, akorát s tím, že mám 2 děti a doma jsem byla 6 let. Jsem si jistá, že kdybych teď měla třetí, tak to už taky psychicky nedávám. Já prostě doma oznámila, že jsem si našla částečný úvazek a nějak se to udělalo. Mladší ještě není ve školce, takže manžel nastoupil na home office, konečně se víc zapojili prarodiče a překvapivě to funguje a to jsem se toho strašně bála. Celé ty roky doma jsem měla strach, jak si pak najdu práci a ona si mě našla sama. Sice je to teď jen na rok, ale to nevadí, pak už zase budou děti větší a situace jiná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.6.23 13:18
Ja sedim na skoleni PO, tak mam cas to precist cele. 
Klobouk dolu ke tve uprimnosti k nam i k sobe same. Ty jazyky jsem na RD resila poslouchani bbc a rtl. RD me taky nebavila a nenaplnovala. Nastesti jsem po RD dostala praci snu a verim, ze i tobe se to postesti. Moc drzim palce. 
Jakym smerem od Phy jsi? A po jakem zamestnani pokukujes?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.6.23 13:20
Dekovny dopis od rektora me fakt rozesmal. Kolik ma UK fakult netusim, ale zni to legracne, ze by byt jenom sekretarka obepisovala uspesne ucastniky prijimaciho rizeni. Jakoze ooo diky, ze jste nas poctili..
Hele asi takhle, ber tu situaci jako prilezitost k osobnostnimu posunu. Jses zdrava? Jses. Deti jsou ok? Jsou. Ja Ti rozhodne nehodlam kazat ale myslim, ze problem je v nedostatku vdeku a nasledne zdravy pokory.
Vzdyt muzes, co chces. S detma se da veci. Ja treba studovala a dve z deti se mi narodily v prubehu studia.
Příspěvek upraven 16.06.23 v 13:25
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.6.23 13:21
@unuděná
Možná jsem to psala později, nebo to z toho nevyplynulo.
Já jsem asi hned druhý rok nastoupila na magisterské kombinované studium. Nicméně letní zkouškové mi vyšlo vždy do porodů. A jelikož další zimák se dá odstudovat až po ukončeném předchozím LS, dvouleté studium mi trvalo s přerušením 7 let. Takže jsem si dodělala Ing. titul v oboru ochrana přírody, ale bohužel, to je obor na dvě věci.
Během RD jsem zkoušela podnikat, ale v malém, a žádné velké výdělky z toho nebyly. Bohužel kámen úrazu je, že hlídání nebylo. manžel má klasickou pracovní dobu, jeho máma byla po tu dobu pracovně v Rusku a moje je 360 km daleko. Měla jsem první dítě pár dopolední v týdnu ve skupince, ale chtěla jsme být supermáma. No jo, první dítě, všechno jsem hrotila a byla jsem blbá a na sebe nemyslela. No a u druhého už nám zavřeli skupinku co jsme měli poblíž, tak už by to nevycházelo ani časově-organizačně. A navíc druhý byl šílený mamánek.
@Karamba2020 Děkuju, to se spíš divím, že to někdo dočetl…takové vylití srdce bez ladu a skladu
- Citovat
- Upravit
Anonymní
16.6.23 13:23
Budu psát anonymně, protože se stydim 
. Nikdy jsem neměla takové úspěchy jako ty, ale práci která mě bavila a šla mi. Jenže jsem se rozhodla pro druhé dítě, protože není čas ztrácet čas a rodičovství, jsem chtěla mít do třicítky vyřešené. Práce je v háji a ja skončím ve skladu balit balíky. Štve mě to, asi si dokážeš představit jak. Manžel po několikátem slzavém údolí, pochopil můj strach z budoucnosti a pocitu být ta největší nicka. Jenže i tak on to nikdy nepozná s to mě štve. 
- Citovat
- Upravit
16.6.23 13:24
Já plně souhlasím s holkama nade mnou. Naskočíš do toho zase. Najdi si práci víc k tvému oboru, byť to třeba nebude práce snů a zase se zajedeš. Jazyky už jsi jednou uměla, tak když začneš opakovat, zase se do toho dostaneš. Tuhle krizi po mateřské má hodně žen, nic neumějí, všechno zapomněly…tak si zase zvyknou, najednou do systému, vzpomenou si a jedou dál.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.6.23 13:30
@Tarjei 
K tomu dopisu, fakt to tehdy bylo..byl tištěný, ale s osobním podpisem, dopis od rektora, když to shrnu, že je vděčný, že tam chceme studovat -na PřF..
@Fee-bee
Jsme severozápadně od Kladna, takže pro mne dojezdově je přijatelný ještě tak okraj - Letňany nebo Stodůlky, kraj P6, ale ne více. A momentálně vlastně ani nevím, na co se dívat. Na vesnici jsem se procpala do zastupitelstva, tak zjišťuju, že mám asi povahu na to dělat možná projekťáka. Moc ráda komunikuju s lidmi. Jsem ráda, když můžu věci řídit, monitorovat a všechno nějak klape a jde dopředu. Předjímám problémy dřív než nastanou a mám dobrý time-management (ruku na srdce, to člověka naučí ty tři malí čerti). Nicméně rekvalifikační kurz, který jsem si našla, se zrovna trefil do mojí dovolené. Další je až v září. A co je fakt moje negativum, tak netrpělivost. Bohužel nejhorší je, jak jsem psala, mé sebevědomí je na bodu nula. Vím, že je to můj problém, jsem perfekcionista na sebe a naopak ne na ostatní. Asi bych s tím měla něco dělat. Vidím kolem sebe spoustu skvělých a úspěšných lidí, kterým odpustím cokoliv. Ale v sobě vidím loosera a neodpustím si nic.
- Citovat
- Upravit
16.6.23 13:32
Trošičku mám dojem - a teď se neuraz - že ses doposavad snažila být úspěšná, ale moc ses nezamýšlela nad tím, jak být taky šťastná. Studijní úspěchy jsou celkem k ničemu, když je pak neumíš aplikovat do života tak, aby tě práce bavila a naplňovala..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.6.23 13:33
Hele ono stačí najít tu jednu práci, kde se chytíš. Jak tu někdo psal, pracovat budes ještě desítky let, to je času na kariéru až až, dokonce i na dvě
Klidně bych začala chodit do jazykových kurzů, ať se zpátky rozmluvíš, a mezitím prostě hledej. Klidně mimo obor, firmy kolikrat najmou schopného člověka, protože práce jako taková se často dá naučit, ale určité vlastnosti pro ni vhodné ne. Navíc máš odrozeno, nebude u tebe riziko, že za dva roky půjdeš na mateřskou. Ono to někde klapne, uvidíš. Koukej i po manažerských pozicích z různých oborů, s tím, že vzdělání si při práci můžeš dodělat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.6.23 13:34
@Anonymní píše:
Budu psát anonymně, protože se stydim
Já právě myslím, že takových nás bude více…nakoplo mne to k tomu víc se zajímat o rovnost žen a mužů, o to, jak česko ztrácí schopné lidi. Myslím, že je spousta schopných maminek, které „mají na víc“ ale jednoduše se to nepovedlo z různých důvodů. A rozhodně se není za co stydět! V tom mám jasno, jen okolí to nechápe, že já jsem ráda i za ty úklidy. Potkáme se ve skladu
- Citovat
- Upravit
16.6.23 13:37
@Tarjei
@Fee-bee
Jsme severozápadně od Kladna, takže pro mne dojezdově je přijatelný ještě tak okraj - Letňany nebo Stodůlky, kraj P6, ale ne více. A momentálně vlastně ani nevím, na co se dívat. Na vesnici jsem se procpala do zastupitelstva, tak zjišťuju, že mám asi povahu na to dělat možná projekťáka. Moc ráda komunikuju s lidmi. Jsem ráda, když můžu věci řídit, monitorovat a všechno nějak klape a jde dopředu. Předjímám problémy dřív než nastanou a mám dobrý time-management (ruku na srdce, to člověka naučí ty tři malí čerti). Nicméně rekvalifikační kurz, který jsem si našla, se zrovna trefil do mojí dovolené. Další je až v září. A co je fakt moje negativum, tak netrpělivost. Bohužel nejhorší je, jak jsem psala, mé sebevědomí je na bodu nula. Vím, že je to můj problém, jsem perfekcionista na sebe a naopak ne na ostatní. Asi bych s tím měla něco dělat. Vidím kolem sebe spoustu skvělých a úspěšných lidí, kterým odpustím cokoliv. Ale v sobě vidím loosera a neodpustím si nic.
Máš koule, ty se neztratíš…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.6.23 13:39
Teď jsi unavená a vycucnutá, protože děti jsou malé a je jich docela dost Nevěřím ale, že by se schopná ženská, která vždycky dosahovala nejlepších výsledků, časem nepostavila na nohy. Navíc děti budou větší a ty budeš mít postupně víc času na sebe - ať už na rozvoj, nebo na práci.
Obnovit jazyky myslím bude jedna z nejjednodušších věcí, jestli máš vůli a aspoň nějaký čas. Je to jedna z věcí, které jdou dobře i s dětmi. Chceš-li, poradím víc, to je zase můj obor.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Objektivně řečeno, když jsem byla mladá, bývala jsem za hvězdu. Všichni ze mne byli nadšení. Mluvila jsem plynule anglicky a dobře i německy, měla spoustu kroužků. Účastnila se mnoha literárních soutěží a některé z nich i vyhrála. Maturovala jsem dobrovolně z více předmětů, dostala jsem ocenění města za studijní výsledky. Pak jsem se hlásila na přírodovědeckou fakultu, kde brali tak třetinu, nebo čtvrtinu přihlášených. Proto jsem se pečlivě připravovala. Skončila jsem v první desítce nejlepších uchazečů a dostala poštou děkovný dopis od rektora. Velmi jsem si toho vážila. I dále ve studiu jsme pokračovala podobným stylem a zakončila s čeveným diplomem. Následně jsem se ucházela o práci mimo obor, na dvou pohovorech ze tří mne vzali, na třetím ne, s odůvodněním, že jsem na ně „moc nabušená a brzy bych jim utekla za lepším“.
Prostě jsme byla zvyklá vyhrávat, vždy se perfektně připravit a získat, co chci.
To je kapku šílený úvod, ale bez něj by nebyl kontext. Rozhodně to nemyslím jako chlubení, protože je to deset let stará historie.
Už od střední jsem měla přítele a po dobu mého studia na VŠ jsme spolu žili. Miluju děti, moc jsem už chtěla prcka, tak jsem po ukončení VŠ plánovaně otěhotněla. V první práci jsem tudíž byla pouze rok. Jenomže hned během prvního rodičáku začaly naše velké spory ohledně představ o rozdělení rolí. Po dvou letech jsem toužila po tom jít zase do práce a byla jsem nešťastná na RD. Ale pak přišlo nějaké lepší období, dovolená, slabá chvilka a já souhlasila, že budeme mít hned druhého prcka. Takže s odstupem necelých tří let se narodil druhý.. Chybělo mi studium, tak jsem si začala dodělávat dálkově magisterský obor. Do toho jsem se snažila prodávat ručně dělané šperky, ale žádné velké výdělky jsem neměla. Chtěla jsem se vrátit do pracovního procesu, ale když mne vzali na dreamjob v oboru, zjistila jsem, že jsem potřetí těhotná. Těhotenství přišlo neplánovaně z jednoho „ústřelu“ a to ještě den po menstruaci! Nicméně, tři děti jsme i přes naše spory obecně chtěli, i když já tedy s větším odstupem a otazníkem. Takže potrat nebyl vůbec v úvaze. Přišlo mi nefér nastupovat těhotná, tak jsem rovnou zavolala do agentury, že práce padá, ať ji nabídnou někomu jinému. Během těhotenství jsme se stěhovali mimo Prahu.
A teď fňukání. Po sedmi letech (dvakrát jsem přerušovala kvůli porodu) se mi podařilo dokončit magisterské studium. Nyní končím RD a sháním si zaměstnání. Malá je pár dnů v týdnu v dětské skupince, protože do školky jde až v září. Ale po osmi letech na RD sleduji, že: Má angličtina šla po osmi letech nemluvení do kopru, německy už umím jenom „gutentag“. Byla jsem na třech pohovorech, dva z toho v oboru, ani na jednom mne nevzali, pokaždé z jiných důvodů. Zjišťuji, že a)v oboru (ochrana přírody) je práce málo, a když, všechna je v Praze, kam odmítám denodenně hodinu tam a hodinu zpátky cestovat. Ani bych to logisticky s dětmi nezvládla b)Už i na pohovorech jsem pochopila, že mám vlastnosti, které se hodí spíše do soukromé firmy, tah na branku, jsem dost proaktivní co se týče řešení problémů, potřebuju, ať se věci hýbou a ne ať se dělají papíry pro papíry. Takže jsem se asi i se vzděláním minula, ale bohužel můj výběr byl dost o tom, abych to zvládla časově se třemi dětmi, co se týče nějaké fyzické účasti c)Nyní se tedy koukám mimo obor, ale všude kde se dívám chtějí vždycky něco, co nemám - hlavně praktické zkušenosti v tom či onom odvětví. d) Našla jsem si jako brigádu tedy úklid ve dvou rodinných domech. To je brigáda, co mi nevadí, je pěkně placená a poměrně flexibilní. Určitě bych ji nechtěla dělat fulltime, ale takto dva dny v týdnu jak to mám, je to fajn. Rodina a kamarádi, když jsem jim to řekla, na mne koukají „zpatra“ proč zrovna já dělám takovou práci. Manžel si ťuká na čelo, vidí ve mne velmi schopného člověka a nechápe, proč dělám podle něj podřadnou práci. A já?
Já se cítím doslova jak největší „vulgární výraz
". Vždy jsem byla na sebe perfekcionista a co jsem dělala, dělala jsem na stoprocent. Teď přišel vážný střet z realitou - že neumím to, co firmy potřebují, a i když bych se ráda a rychle naučila přesně to, co potřebují - nikdo toto riskovat nemůže a čekat na mne taky ne. Nemluvě o tom, že příští podzim bude jistě samé OČR. Je mi 32, už mi to dávno nepálí jak ve 20ti. Přijde mi, že nevím úplně základní věci, nemám přehled, jsem mimo. Jediné, v čem jsem dobrá je utírání zadků a převlékání plenek. Sebevědomí šlo do kopru, učím se pomalu, nechám se sebou každým orat, jsem na nervy, mám dojem, že jsem ten největší lempl na světě. Po těch osmi letech na RD mám pocit, že bych potřebovala jeden rok restartu bez rodiny někde v cizině. Mám nervy v kýblu. Miluju každé ze svých dětí ALE kdybych věděla, co mne to bude stát, určitě bych si dala větší rozestupy. Jsem vyždímaná jak houba. Když všechny tři rozhážu do ráno do školek, často myslím jen na to, jak jsem psychicky grogy - a to jsem po devítihodinovém nepřetržitém spánku. Veškerá péče o domácnost a o děti byla těch osm let na mne, manžel budouval kariéru. To byly taky naše největší spory, že za celých třináct let jsem ho neviděla mít v ruce vysavač. Možná jsem to tak zezačátku i chtěla, to rozdělení rolí, ale asi na to nejsem ta správná osoba. Jediné po čem nyní toužím je najít si práci, kde budu něco přinášet, kde budu moci cestovat pryč od rodiny, komunikovat s lidmi - a naučím se pro tu firmu cokoliv budou potřebovat a budu jim za to líbat ruce. Když chodím uklízet, jsem tak ráda, že jsem pryč od dětí - není opravdu nic náročnějšího než rodičovská dovolená s více dětmi najednou. Za mne mají všechny vícečetné mámy bez babiček metál - jenomže tak to asi vidíme jen my, kdo to prožil.
Mám pocit, že jsem svůj život totálně podělala nezodpovědným a spontánním rozhodnutím mít další a další dítě. Asi nejsem ten pravý typ, co je spokojen na rodičovské a vykrajuje chleby do tvaru srdíček. Rodičovství beru zodpovědně, mám přečtených tunu knížek, s dětma si hodně povídáme a fakt se snažím aby byly happy a abychom chodili na spoustu aktivit, které je baví. Nicméně pokud jde o ně, je mi líto toho, že mají tak nespokojenou mámu. Což se projevuje ve frekvenci hádek s mým manželem, nebo že jsem na ně někdy nevrlá, když mám všeho plné zuby. Manžel si mezitím osm let budoval kariéru v prestižním oboru, každý rok se pracovně podívá do jiného státu na nějaké konference či kurzy, už i mimo Evropu. On to samozřejmě vidí jinak, nadává, že musí chodit do práce a jak by byl tak strašně rád na rodičáku jako já…ale to si myslím, že je tím, že si to nezkusil.
Tak jsem se dost vypsala. Když to shrnu, jsem tak deprimovaná, že mám pocit že mám budování kariéry vzdát. Že se už opravdu po těch osmi letech nehodím na nic jiného, než na uklízečku. A to ještě s otazníkem. Často ležím na posteli a přemýšlím o tom, že bych chtěla být někde jinde, poznávat svět, bez dětí a mez manžela. A když vidím švagrovou, která naopak má svobodu, kariéru a snaží se teď o dítě a nejde jí to, tak mi v hlavě běží: "Holka, já ti závidím, nebuď smutná z toho, jakou máš teď svobodu.“ Květ odkvetl, aby vydal plod, četla jsem někde. A to je můj případ. Moje já před deseti lety a moje já teď je srovnání mezi bavorákem a žigulíkem.
Kdo to dočetl až sem a rodičovská pro něj taky není procházka růžovou zahradou, postněte koment. Kdo chce psát komentáře, jak jsem nevděčná, co by za to jiní dali, a tak dále, sedněte si prosím na ruce, zdeptaná jsem dost i bez toho. Za anonym děkuji, nemusí o mně sousedky vědět, že jsem psychicky v úplné zádeli