Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Rodina na mě ,zapomněla’
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
29.3.26 15:25
Rodina na mě ,zapomněla’
Ahoj,
ráda bych věděla, jetsli v tom jsem na světě sama.. Jsem z více sourozenců, a ted v dospělosti, když už mám svou rodinu si uvědomuju, že jsme nikdy neměla neměla funkční rodinu. Otec od nás odešel brzy, mamka toho měla na starosti fakt dost.
Alespoň jsme si to takhle vždycky omlouvala pro sebe.
Nenavázaly jsme spolu nikdy, ten’ vztah, jako ona měla s ostatními sourozenci. Asi.
Jsem více citlivá, a toužila jsem po jejím přijetí, ale nikdy jako bych tam nezapadala.
Po její smrti se i mi sourozenci začali chovat jako bych pomalu neexistovala, ani mě děti..
Nenávidím proto své narozeniny, svátek, cokoli, co mi dává naději, že se někdo z nich ozve…
Nepohádali jsme se, jen jsme k sobě nikdy neměli vzhledem l věkovému rozdílu 13 a10 let blízko.
Snažím se to řešit s terapeutkou, ale jsiu dny kdy si pripadam na svete sama.. ačkoliv mam sve milované děti. Mam pocit, že jsme zapomenuta, svět me nevidí.
Jen nechápu, že rodič může delat takove rozdíly mezi svými dětmi. A taky že oni to převzali od mámy,
Nejsem žádný vyvrhel, nebyla jsem problémová, spíše jsem se vždy snažila přizpůsobit, abych mezi ně zapadla a nikdy se to nepovedlo.
Jako malé mi říkala, že mě nechtěla, že mě dá do dětského domova, a já se celý dosavadní život snažila se ji zavděčit. Ale byly jsme příliš rozdílné, aby to šlo.
Na mousnahu to vyřešit před jejím odchodem mi neodpověděla, jen sourozencům naznačila, že jsme na ni byla, hnusná, a od té doby se mnou komunikuji čím dál méně..
Na jednu stranu - nikdy jsme netrávili společně dovolené, výlety, nic, max. rodinné oslavy, ale je mi ted v dospělosti líto, že nikoho z mé původní rodiny vlastně ani já ani mé děti nezajímáme
Příspěvek upraven 29.03.26 v 15:33
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
29.3.26 15:28
@aplla píše: Více
soustřeď se na své děti a svého manžela, a píšeš, že terapeutku už máš, tak snad to s ní vyřešíš ke své spokojenosti
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.3.26 15:38
Ano, snažím se to tak brát, jen někdy to na mě dopadne jako deka. Stále mě to pronásleduje, že jsem asi nějak špatná, když mě zavrhli.. Třeba to někdo zažil a dokázal se s tím vyrovnat, byla by to pro mě naděje
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
29.3.26 15:42
@aplla píše: Více
No tak, my to tak máme jako celá rodina. Po smrti dědy se s námi, to je se mnou a mými rodiči přestali bavit všichni příbuzní z otcovy strany. Z matčiny strany jsou všichni po smrti. Takže jsme na celém širém světě já a moji rodiče. No co s tím. Nic. Kašleme na to. A říkáme si, že my je nepotřebujeme.
- Citovat
- Upravit
29.3.26 15:45
Tak asi te, vzhledem k vekovemu odstupu od sourozencu, neplanovala a kdo vi, proc nesla na potrat. A od toho a jeji povahy se odvijel zbytek. Tudiz bych se v tom dal nerypala a soustredila se na pritomnost a svoje deti. Stejne na tom nic nevyresis 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.3.26 15:48
To, že jste jedné krve, automaticky nenárokuje dobré vztahy. Soustředila bych se na lidi, které kolem sebe mám, na sourozence bych se vybodla, nesnažila se zavděčit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.3.26 15:49
@Alušáček Nemám už odvahu. Dokud jsem se přizpůsobovala, fungovalo to jakž takž.
Jednou jsem řekla svůj názor, a od té doby se to změnilo.. Snažila jsem se Jendou k tom mluvit se sestrou, ale neumím k nim být už tak otevřená.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.3.26 15:50
@Anonymní píše: Více
Divné, ty rodinné vztahy.
Aspoň že máš ty rodiče.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.3.26 16:06
Jak to mají ostatní, není podstatné. Podstatné je, že to řešíš s psycholožkou. Je to běh na dlouhou trať, a výsledek nemusí být takový, jaký si možná přeješ. A je také důležité vystoupit z roli oběti, abys své vzorce chování (viz nenávidím své narozeniny a pod.) nepřenášela nevědomě na své děti. Co tak slyším, tak v hodně rodinách je něco, a je to vždycky velmi individuální (to, proč se tak děje a to, jak to každý člen rodiny zpracuje).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.3.26 16:40
@aplla píše: Více
Hmm, tak to mě moc mrzí. 
Neumím a ani si nechci představit, že bych jako malá slyšela od svojí vlastní mámy, že jsem nechtěná a že mě dokonce dá do DD. 
Je víc než pochopitelné, že tě takové chování z jejich strany trápí.
Ale asi bych se už teď raději snažila věnovat hlavně té rodině, kterou sis sama založila a dětem, které tě mají určitě moc rády a věřím, že ti tu lásku, které se ti dříve nedostávalo, stokrát vynahradí. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
29.3.26 17:52
Naší také upřednostňují jedno dítě, navíc nemá rodinu, tudíž ho začali ochraňovat čím dál více, je mu 42. V 15 se mu rozjela kožní nemoc, od té doby jsem byla spíše odstrkovaná a bylo i více nespravedlností, které mi jsou hodně líto, ale vždy se mi vysmějou, no jo ty jsi chudák…ale zase mají jako jediní rádi naše děti, pohlídaji kdykoliv, rozvezou na kroužky…ale ke všemu mají průpovídky…a s každým dalším vytraceným kamarádstvím mě to vždy položí, že mají rodiče pravdu, že proč by se se mnou měly holky kamarádit…mamka se s nikým nedruží, občas s bývalými kolegyněmi z práce, žádné skupinové l záliby nikdy neměla, babička také ne…tak si to ještě vždy spojím, že jsme asi opravdu divný a raduji se, že děti jsou mnohem více společenské, že se to fakt s příchodem manželových genů prolomí. O to více mě mrzí, že mi někdo závidí to, co bylo celé jinak a pokazí se něco dalšího, asi nevím, jak se správně chovat. Když je člověk upřímný a má z něčeho radost, přijde závist..když je zase člověk negativní, tak je to taky špatně, protože nikoho problémy nezajímají, tak se tak učím být neutrální…v některých rodinách se prostě člověk nevyvine správně, ale přesně vědí, že vnoučatům je nejlépe u nich a ne doma. Hodně cestujeme a tam si to užíváme, tu svoji rodinnou pohodu
- Citovat
- Upravit
29.3.26 18:14
@aplla píše: Více
Nejsi špatná. Za to, jak se k Tobě matka chovala, jsi nemohla. Mohla za to čistě ona. A asi je její vinou zapříčiněn i špatný vztah Tvých sourozenců k Tobě.
@stinga má pravdu. Soustřeď se na svoji rodinu a na sourozence kašli. Jako by neexistovali. Věř mi, že se Ti uleví. Já jsem měla v dětství i v dospělosti zase jiné problémy s matkou, už jsem to tu několikrát psala, mnozí nejspíš vědí. Odstřihla jsem ji, neviděla jsem ji 7,5 roku. Ani jí nepřeju k narozeninám. A je mi taaaak dobře. Soustředím se na svoje děti a manžela. Se sourozenci mám tedy dobré vztahy. Ale kdyby ne, tak bych to prostě brala jako fakt a že to není moje vina. Ty to racionálně víš, jen Tě někdy přepadnou opačné myšlenky.
Já jsem naštěstí nikdy nebyla v módu, že za chování mých rodičů ke mně můžu já. (Prostě vím, že to, co dělali, bylo hodně špatné.) O to jsem to odstřihnutí měla jednodušší. Ale věř mi, je to jediné správné řešení, které ochrání Tvoje psychické zdraví. A bude to mít pozitivní vliv i na Tvoji vlastní rodinu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.3.26 20:34
Já jsem taky nechtěná dcera. Ségra je naopak chtěné dítě. A ano, ten rozdíl tam prostě je. Zvlášť ho dělají rodiče, kteří nejsou emočně vyspělí a sami měli spoustu nezpracovaných problémů. Trvalo mi docela dlouho, než mi došlo, že já za to nemohla. Že to byl výsledek toho, co nezvládla moje máma. Že jsem si to jednoduše nezasloužila. Neudělala jsem nic jiného, než že jsem se narodila. A taky jsem se snažila pořád najít způsob, jak se zalíbit. Mámě, tátovi… a časem se mi to přeneslo do vztahů se spolužáky ze základky, střední… Nikdy to k ničemu nebylo. Čím víc jsem se snažila, tím hůř mi bylo a tím víc jsem se cítila jako bych nikam nepatřila. Protože tak se budete cítit, když nemůžete být sama sebou a musíte furt „skenovat“ lidi okolo a odhadovat, co by na ně mohlo fungovat, aby vás měli rádi a přijali vás. Ono toho ale není možné dosáhnout. Oni tak nějak cítí, že nejste opravdová a paradoxně se vám ještě vzdálí. Já už dneska po nikom nechci, aby mě měl rád, přijal mě a chtěl mě ve svém životě. Chci být sama sebou a oni ať se rozhodnou sami, jak se ke mně postaví. Mě se touhle změnou vnímání sebe sama a toho, jak chci žít, změnily i vztahy s rodinou. Upřímně pořád nedokážu přísahat na to, že mě naši měli rádi, když jsem byla dítě, ale rozhodně můžu přísahat na to, že mě mají rádi dneska, když jsem dospělá. A to mi stačí… Musíte přijmout to, že vy jste za to nemohla. Nijak jste to nezpůsobila. A ani jste to jako dítě nemohla nijak změnit, donutit je, aby vás měli rádi a přijímali. Jakmile to přijmete a i přes to, že to takhle bylo, budete vnímat svou hodnotu, tak ta lítost a bolest přejde. Vážně. Ono to pak už není o té rodině. Je to o vás a vaší bolesti…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
