Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Rodina nerespektuje mě a moje hranice
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
29.7.25 21:14
Mhm, asi jsi krátce na emiminu a ještě jsi tu nečetla žádnou diskusi a vícegeneračním bydlení, tady navíc je bárák tetin, udělali jste obrovskou fatální chybu, když jste do takového bydlení šli, a nikdy to nebude lepší,
vypadá to na nějakou počínající demenci, teta bude pořád horší a horší, možná téměř určitě časem ulehne a bude potřebovat celodenní péči včetně přebalování,
tak jste možná ušetřili peníze, ale po… jste si život
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.7.25 21:18
Nechci tě strašit, podobně se chovala moje babička a měla demenci.. s bydlením neporadím. Chyba byla vůbec to společné bydlení.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.7.25 21:23
No pojmenovala jsi to správně, upletli jste si na sebe bič a teď už se z toho nevymotáte po dobrém pro všechny strany. Jak píše @stinga, umanutá stará dáma s psychickými poruchami je velké sousto. Léčí se někde? Krom té bývalé terapeutky, byla na nějakém psychologickém/psychiatrickém vyšetření? Je jí 68, ona tady může být ještě dalších 20, 25 let a to nevydržíte. Možná bych zvážila oželet investované peníze a prostě začít znovu, tetu nechat v domě, ať si tam myje a zalévá po svém dle libosti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.7.25 21:45
Teta může mít počínající demenci.
Hranice si zadáváš, jak můžeš, nemáš co nového vymyslet.
Co tak udělat to na polovinu? Najít si bydlení v podnájmu, ale zároveň nerozhádat s tetou vztahy, jezdit tam jako na chalupu? Když bude starší, přidávat péči, ale do té doby mít svou vlastní domácnost, kde se cítíte v bezpečí, i když Vás to bude stát nájem. Tímto způsobem nijak o svůj majetek nepřijdete, jen investujete aktuální peníze i do svého nynějšího dobrého pocitu z domova. Tetě bych možná ani nevysvětlovala, že chceme od ní pryč, vysvětlila bych, že teď se nám hodí bydlet víc tam a tam proto a proto, je to blíž do práce, do školky…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Snopy123
30.7.25 06:56
Kdo chce kam, pomozme mu tam … Šli jste do toho dobrovolně. 
Mě by na tom nejvíc děsila ta neléčená deprese a OCD. 
- Citovat
- Upravit
30.7.25 07:50
Nebude to lepší. Nám takto 10 let postupně rozesírala život babizna, taky umanutá stará dáma, která se postupně zhoršovala po ovdovění. Nikdy jsme dohromady nežili, jen v jednom městě. Naštěstí byla zaléčená. Taky OCD, možná HPO a počínající demence nebo minimálně senilní myšlení v posledních letech. Ale taky se snažila překračovat veškeré nastavené hranice, vyžadovala si pořád kontakt a přítomnost někoho. Manipulovala děti a snažila se zasahovat do mých rodičovských kompetencí. Pomohlo prostě utnout kontakt. Na radu psychoterapeutů. 
Po letech snažení se nastavit hranice a hledat „kompromisy“
Už to bude rok a je nám dobře. Není to moje přímá příbuzná, i přes to jsem pro ni udělala dost, až dost velkýho blbce jsem jí jeden čas dělala.
Se svou částí rodiny hraje šachy dál, ale už beze mě a mých dětí.
Hledala bych možnosti jiného bydlení. Vzhledem k velkému množství nasypaných peněz do její nemovitosti by to chtělo právníka.
Držím pěsti 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.7.25 10:23
@Anonymní píše: Více
Neuděláš bohužel nic. Každ den si budeš muset ty hranice vymezovat znovu a znovu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.7.25 14:10
Koukám, že už to tu zaznělo. Ale bohužel podobné situace si vybavuji když už naší babičky začínal Alzheimer. Jak velká chyba tohle bydlení bylo už jistě víš.
Ale obávám se, že jakékoliv hranice se Vám nastavit nepodaří. Takže bych se primárně začala soustředit na tety zdravotní stav. Vyšetření u obvodního lékaře, který doporučí další postup. A také si ohlídat situaci okolo domu. Protože pokud to chápu dobře tak na Vás psaný není. A pokud ho teta přepíše na někoho jiného je možné, že i přes smlouvu či co to máte o dům přijdete.
No nezávidím ti tu situaci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.7.25 16:55
Mela jsem babičku která mela v tomto věku také počínající demenci. " Užili" jsme si s ní těžké chvíle… Péče o ni v domácnosti az do konce.
Jen poznatek - jsem zvědavá jak v budoucnu hodlají " ti nahoře" řešit pracující ve veku 65-68 let. Když kromě fyzických potíží se přidá i počínající demence. Vážně si nedovedu představit že takto budou lidi pracovat- v obchodě, dopravě, školství, na úřadech.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.7.25 17:07
@green tea píše: Více
no tak převážná většina lidí v tomto věku ještě žádnou demenci nemá, a navíc když pracují pořád, tak se udržují duševně svěží,
většinou demence udeří, když ten člověk zůstane doma a celé dny se „válí“ na gauči,
ale věk 68 není prostě běžný pro demenci,
horší to budou mít ty prodavačky a dělníci, zedníci, kopáči - prostě lidi, co pracují fyzicky, to bude velký problém vydržet celé dny na nohou a přenášet třeba těžké břemena, obrábět něco a tak, ty prodavačky myslím mají „odvařené“ nohy také daleko dřív - toho bych se oprávněně bála, lidi to nedají fyzicky a budou poslední roky marodit - jaké je řešení nevím
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.7.25 21:43
Úplně nechápu, jak je ten dům postavený. Ona obývá prostor na stejném patře jako vy? Pokud chcete za každou cenu zůstat, snažila bych se přijít na to, jestli by tam opravdu nešly přidat zamykatelné dveře. Protože se obávám, že bez nich se to nezlepší.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahojte, žiji s manželem a dcerkou ve společném domě s tetou (68let).
Chtěla ať se s partnerem nastěhujeme po svatbě a vypomůžeme finančně s chodem domu na který sama nestačí, s tím že jsem jediná jako dědic, domu se vzdát nechtěla.
Nám to vyhovovalo, máme svoje prostory ale vchod dohromady a vchody do místností mají společnou chodbu která nejde oddělit od schodiště jelikož styl stavby se mezipatrový(?).
Bohužel po 3,5 letech potřebovala větší péči po úrazu nohy a my tedy často zaskakovali dolů a pomáhali cca rok a půl. Chápu že je starší a my počítali s tím že jí samozřejmě pomůžeme s čímkoliv.
Jelikož měla teta i předtím psychické potíže jako depresi a obsedativně kompulzivní poruchu tak jsme jí našli terapeutku, tu ovšem teta poslala někam a byl první spor s námi ještě. To po úrazu bylo horší. Kamarádky neměla ani předtím a rodinu už žádnou další nemáme.
Problém je že soukromí jí od té doby nic neříká. Neklepe, vchází rovnou do pokojů, když jsou zamčené dveře tak s nimi lomcuje aby na sebe upozornila a nebo se rozčílí že nač zamykáme, že se tam nekrade.
Proběhl i dvakrát konflikt se slovní výměnou že nám nemůže chodit do pokojů jen tak kdykoliv, že si to nepřejeme ale můžeme si s ní popovídat skoro kdykoliv chce. Jen ne třeba předtím než jdeme spát a vstaváme brzy do práce, nebo chceme chvíli jen já a manžel.
Poslední dobou je to ještě horší s tím že za námi chodí častěji a kecá nám do všeho co děláme. Třeba když vařím tak mi říká jak co umýt, kam co položit a pokud tomu nevyhovím tak se do toho začně motat a předělávat to. To stejné manželovi, zalévá mi květiny a ona samozřejmě nepřenese přes srdce že konev není pod oknem vlevo ale je vpravo.
Nikdy nás nevyhazovala a my to brali že si pomůžeme navzájem. Staráme se o ni myslím jak nejlépe umíme, opravil se dům z našich úspor (uspořených 300tis na hypotéku padlo tam i s tím že jsme brali půjčku na bydlení kvůli opravám na dalších 800tis, na proti smlouvě že v závěti dům budu dědit s manželem), pomáháme a vozíme kam je třeba, vlastně s čímkoliv.
Dcerka byla ráda že bude “babička”. Tam se to zvrtlo když jí pak myla ruce půl hodinu kvůli svoji paranoidní predstavě - že je to tak přece správně, říkala jí jak maminka a tatínek nic neví líp než ona apod blbosti, říkala že kreslit modrou nemůže jelikož je jen pro kluky a ona je holka, rozčílila se že nenosí šatičky když je děvče.. že dřív by to byla ostuda. Od té doby je necháváme jen pod naším dozorem spolu, jinak ne (před námi ní takové věci neříká a prostě si s ní hraje nebo jí čte). Poměrně blbosti ale i tak to naštve když jde o dítě.
Jen myslíme že aspoň to kecání do věcí a narušování soukromí by si mohla odpustit, jen otázkou je jak vykomunikovat tyto naše potřeby? Nastavila jsem i hranice třeba u toho vaření - požádala jsem ji ať mi neříká co mám dělat a kam co dávat když to vím a stejně si to udělám po svém.. odpovědí mi bylo rozčílení se slovy “ale prosimtě, bys měla být ráda že někdo z rodiny se stará, ty jsi ještě tele, tak co mrmleš když nevíš jak to je dobře”. No, nafoukla se a odešla, na chvíli teda.
Snažila jsem se vysvětlit že dceři nemůže říkat takové věci a odpověď byla že snad ona je starší a ví víc než my? Ona sama děti neměla.
Snažím se nenechat si diktovat věci a vybojovat to soukromí ale už nevím jak. Dochází mi fantazie a už si nějakou dobu říkám že z dobré vůle jsme si ušili bič na sebe a teď se ani nemůžeme rozhodnout pro hypotéku když úspory jsou v domě. Rozhodně se nedá říci že by jsme po tetě chtěli finance vrátit apod. neměla by i tak z čeho a nepřijde nám to fér (ikdyž pro nás to taky fér není ale bylo to naše rozhodnutí). Mluvili jsme i o prodeji domu ale o tom nechce slyšet, to asi chápu a nutit ji nebudeme rozhodně.
Jak dát důraz na tyto hranice a dojít zase tam kde jsme byli předtím kdy to fungovalo? Přijde mi že to jde jedním uchem tam, druhým ven. Nechci si nechat diktovat hranice, jsem přece svobodně myslící člověk a chci soukromí. Každý chce přece domov kde se může cítit psychicky vpohodě. Cítím se z toho blbě psychicky už nějakou dobu.
Díky za přečtení a reakce, milé čtenářky. 
Příspěvek upraven 29.07.25 v 21:15