Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@Makepeacová87 bála bych se, ale jela bych
at umírá obklopená těmi, co ji milovali ![]()
@Stevia píše:
@Haku Máš moc dobré srdce to ti dává sílu i v osobním životě, věřím tomu.
Přeju ti moc dobrý rok a nejen ten letošníVím, že to není k tématu ale myslím, že vše už bylo bezúspěšně napsáno…
Dekuji. Preji ti taky jen to nejlepsi ![]()
@Filipina píše:Třeba zrovna na tebe čeká, aby mohla opustit tento svět s klidem, že je milována. Nehleď na sebe, hleď na ni. Uvidíš, že i tobě se uleví, když to v sobě překonáš.
Kdysi jsem řekla svojí mamince: „Nečekej a udělej to hned.“ Měla tenkrát zavolat svému bratrovi, odkládala to, bála se toho hovoru, co se dozví, jak to bude vypadat. Ale zavolala, bratr druhý den umřel. Dodnes mi děkuje za tu větu: Udělej to hned.
Takže i tobě radím: Udělej to hned. Nečekej, nepřemýšlej… Drž se…
Tohle je moc pěkné, takové pěknosmutné…ale pravdivé
Pracuju v domove senioru. Velmi casto se stava, ze starecci umiraji, clovek by si rekl, ze nevnimaji, protoze uz jsou v agonii, nemluvi, jsou v tom stavu kolik dni..a pak se objevi pribuzny a oni zemrou, jen co odejde, hned, prakticky jakmile se zavrou dvere..neni to nahoda, deje se to pomalu denne.
At si kdo chce co chce rika, ti lidi urcite veci vnimaji.
@Eemii souhlas do posledního písmenka…
@Eemii píše:At si kdo chce co chce rika, ti lidi urcite veci vnimaji.
Snad jen tohle-to nejsou ti lidi-jsme to i my za několik let, jsme to každý z nás, představme si sebe v té situaci…nikdo z nás v té situaci nebyl, nevíme, co cítí, jak to cítí a vnímají…okolí si třeba řekne-on už o ničem neví, jen leží, je napojený na hadičky…cokoliv…ale něco třeba vnímá, něco, na co čeká a pomůže mu v tý cestě tam někam…
Já bych vážně chtěla být tou, co jí někdo pomuže ten krok „tam“ podržet, ruku podat…
Teda tahle diskuze mi dneska oživila hodně citlivé chvilky…
Mě babička ležela v nemocnici opakovaně během 7-9měsíce, byla jsem za ní týden předtím než zemřela, pamatuji si její úsměv, jak mě držela za ruku, jak se usmála, neb jsem ji ukazovala UTZ miminka, když mi za týden volal strejda, že babi už tu ráno nemusí být to už jsem nejela, hlavně kvůli miminku, ale byli u ni mamka se strejdou od večera do rána a jely i sestry, jely tam i pak rano, ale to už ji nestihly.
Mně babička zemřela před dvěma měsíci, nemohla jsem za ní jet, protože bydlím daleko a mám malé mimčo, ale chodila za ní moje mamka a vždy mi ji dala k telefonu, byla jsem moc ráda, že jsem ji alespoň takhle mohla říct, že ji mám moc ráda. Taky se zdálo, že nereaguje, ale když ji do telefonu zpívala moje tříletá starší dcera, tak prý vždy zahýbala rty. ještě jsem pak poštou poslala fotky miminka a pár minut na to, když ji je dala mamka před obličej (nevíme jestli je viděla), tak zemřela…
Tahle diskuze mi připomněla jeden nápis nad vchodovou bránou na jeden malinký vesnický hřbitůvek…stálo tam:" Co jste Vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i Vy"…to myslím mluví za vše ![]()
Dodnes me mrzí, ze ja se nerozloucila s manzelovo dedeckem. Bydlime v jiném meste a me se nějak nechtělo jet, mel to byt normální víkend, manžel s klukama v hospodě a ja nekde u rodičů. Vedeli jsme, ze deda ma operaci, ale byl to ciperny dědeček a nikdy nebyl nemocny a operace byla maličkost, manžel za nim v nemocnici ten víkend byl. Dědeček bohužel při operaci zemřel a ja mu nestihla rict, jak rada jsem ho poznala.
vnucky uz se nedozil, ted si snazim svůj spatny pocit vynahradit tím, ze mu chodim na hrob povídat o jeho vnucce. O vánocích jsem pro změnu byla za svou babickou, ma stareckou demenci, uz me nepoznala, svého syna občas zameni za někoho jiného, ale musela jsem ji vidět, nevim jak dlouho to bude jeste trvat, ale nechci propasnout šanci říct ji naposledy, ze ji miluju a ze ji dekuju za krasne vzpomínky. I stari a nemocni lide jsou součásti našeho života, i když driv byli „hezci a zdraví“, porad jsou to ti stejní lide a láska k nim přeci není menší.
Se svojí babičkou jsem se rozloučila. Krásně. Držely jsme ji s mámou za ruku když umírala. Před tím jsme se chystaly domů, dostala svůj obvyklý lék na spaní. Ten jakoby neúčinkoval a babička se probudila ze svého spánku, smrt zkrátka byla silnější. Umírání jsme poznaly, několik dní předtím jsme si o tom přečetly na umírání. cz V posledních chvílích se na mě dívala, zhluboka dýchala a slyšela vše, co jí moje maminka se slzami v očích potichoučku vyprávěla. Vyprávěla o všem krásném, co ji čeká na druhé straně, o jejím dětství.
Moje sestra u toho nebyla, protože jí nebylo dobře, tak za ní poslední dny nejezdila. Neskutečně si to dodnes vyčítá, už je to rok. Nedávno se sestře zdál sen o babičce, asi za ní ve snu přišla, aby jí řekla, že je vše v pořádku. Ale stejně ta hořkost zůstane, že se nerozloučila. Jsem za ty poslední chvilky s babičkou moc vděčná. Byly jsme si tak blízké, byla jako moje druhá maminka..
Prosim poradte mi,
Jsem v tezke situaci, umira mi tatinek. Jsem rozhodnuta se rozloucit, jit i s detma. Ale…
Nikdo nevi kolik ma casu.
Ted nechci aby to vyznalo blbe, ale to pri kazde navsteve se mam loucit a rikat to same? Nebude to brat spatne?
Ja myslim, ze me nevnima, respektive nebude moci odpovedet, ale myslim, ze prave na to rozlouceni bude vnimat.
Snad to pisu srozumitelne
Já bych se neloučila, ale při každé návštěvě bych zopakovala, že ho mám ráda, že pro mě hodně znamená a tak.
Nebudete mu rikat Sbohem, ale Mame te radi nebo Dekujeme. A to nevadi rikat pokazde. Jestli vnima, nebude to brat spatne, rad to uslysi. ![]()
Kdyz prave ja premyslela, ze to louceni bude finalni. Chci mu rict, ze chapu, ze takhle nechce jit dal a at se neboji, ze se o mamku postaram a o jeho vnoucata taky.
Chci aby to vedel, ale prave nevim zdali je to vhodne rikat opakovane nebo ne tesne pred odchodem ![]()