Smrt rodiče a dospívání

Anonyma35
6
13.1.20 23:44

Smrt rodiče a dospívání

Dobrý den, chci se zeptat, jestli je tu někdo, komu zemřel rodič v dospívání. Jak jste to vnímali tehdy a jak jste na tom teď? Byli jste se někde svěřit? Necítili jste se někdy sami?

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
Fany97
380
14.1.20 00:14

Mě zemřel táta, když mi bylo skoro 17. První dny jsem proplakala, ale jezdila jsem do školy a snažila se pořád něco dělat, abych to nějak zvládla. A pak už jsem to postupem času nějak prijmula. Teď mi je 22.obcas si ještě pobrecim. My jsme si v tomhle byli vzájemně vrby se sestrou a s mamkou.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
14.1.20 06:52

Umřel mi táta v 19. Chvíli po dědovi, který byl jako další rodič (viděli jsme se denně). První rok byl hrozný. Občas jsem seděla s nožem v ruce. Naštěstí jsem to ustála. Jen si koušu nehty dodnes.
Je to už 16 let. Zvykla jsem si. Jenom mě mrzí, že se nepotkal s mými dětmi.

  • Citovat
  • Upravit
Anonymní
14.1.20 06:59

Mně umřel tatínek, když mi bylo 14 Bylo a je to pro mě pořád těžké. Čas ránu trochu zahojí, to ano a zvyknout si člověk musí, ale dnes je mi 32 a není den abych si nevzpomnela. :( nejvíce mi chyběl v situacích jako přijímačky, které jsem absolvovala čtrnáct dnů po pohřbu, taneční, maturita, vysoká, promoce, svatba, dítě… Bolí to a člověk je takový jakoby poloviční. Tedy já se tak cítím. Tatínka jsem milovala, on byl můj ochránce. Člověku se otočí život naruby ať ztratí kohokoliv, natož rodiče, kteří jsou pro něj tím nej. Říkám, zvyknout se da, já šla po pár dnech do školy a nikdo se se mnou neparal, ale už to nikdy prostě není takové… Žili jsme pak s mamkou a sestrou ve třech, mamka si musela najít druhou práci, udělat papíry na auto, barák nám padal na hlavu prostě těžké to bylo zvlášť pro ni. Ale život je takový no… Musí se jít dál a hledat nějaký jiný impuls.

  • Citovat
  • Upravit
Patron/ka eMimina, zná prostředí serveru, pomáhá nováčkům a zkvalitňuje diskuze. Je v užším kontaktu s administrátory. Nedělá však jejich práci.
lucynka25
22948
14.1.20 07:33

Kamarádce umřela maminka, tuším na přelomu 8.-9.tridy o prázdninách, nečekaně, náhle.
Myslím, ze to ustála dobře. Byla od té doby uzavřenější, ale jelikož to byla moje nej kamarádka, nenechala jsem ji v tom samotnou a hodně se jí věnovala. Nikdy jsme se o tom nebavily.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Petra_VM
93
14.1.20 07:49

Nám umřel tata před téměř 18 lety. Tenkrát mě bylo 17, ségře 16 a bráchovi 13… Od té doby se stal brácha hlavou rodiny - musel dospět o dost dřív, než jeho vrstevníci a dnes je z něj super chlap, na kterého se můžete spolehnout (pořád je však mentálně napřed před svými vrstevníky). Mně to donutilo také dospět, ale přece jen jsem byla starší než brácha, kterého to opravdu hodně změnilo. O ségře se to však říci nedá - ta měla svoje rebelující období, které jí bohužel zůstalo doteď. Stále se totiž nedokázala s tatou smířit, a to ji hodně v životě brzdí, zejména pak při výběru partnerů… :(
Ztráta kohokoli blízkého v životě bolí, každému trvá různou dobu se s tím vypořádat, ale zároveň nám každá takováto ztráta umožňuje vyrůst a jít dál - co jiného nám vlastně zbývá?

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
14.1.20 12:48

I ja jsem přišla o tátu v 16-ti. Nahle. A protože jsem takový navenek bezemocni člověk, tak jsem to v sobě dusila. Plakala jsem jen, když mě nikdo neviděl, měla jsem pocit, ze musím být silná za mámu i za segru.Ted už je to 18let(neuvěřitelně)a myslím na něho často. Casto k němu mluvím a”prosím ho o pomoc”ve večer, se kterými si nevím rady. A víš, co…funguje to…on je proste pořad s nama❤️️

  • Citovat
  • Upravit
Reklama
Anonymní
14.1.20 12:50

Mně zemřel otec když mi bylo 16 neplakala jsem, nenáviděla jsem ho a za smrt jsem byla ráda. Svou smrtí mi pomohl o hodně víc než kdyby žil.

  • Citovat
  • Upravit
Anonyma35
6
15.1.20 00:00

Ahoj 🙂 moc děkuju za to, že jste se svěřily. Byla jsem v podobné situaci jako vy. V 16 jsem prisla o rodiče a zůstala s prarodičem. Náš problém byl v tom, že jsme se o tom vůbec nebavili. Musím říct, že ikdyz mě přítel podporoval, vlastně mě moc nechápal. V té době jsem ani nevěděla, že se můžu obrátit na nějakého specialistů nebo organizaci. Ráda bych se ještě zeptala, jak vás to ovlivnilo (pozitivně/negativně) a jak vám třeba pomohla rodina. Ještě jednou děkuju za odpovědi. Vážím si toho :hug:

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

 
 

Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky

Ikona - Lucie Machová

Mgr. Lucie Machová

Milování a syn

  • 09.04.26
  • Anonymní

Dobrý den, mám takový problém, co se týká intimního života. Máme 4letého syna, je živý a zvědavý až velmi. S manželem jsme pravidelně před pár... Odpověď

Problémy v rodině

  • 18.03.26
  • Anonymní

Dobrý den, už nevím, na koho se obrátit, protože po narození syna mám problémy s manželovou rodinou. Tchyně s tchánem jsou v celku hodní lidé,... Odpověď

Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži

  • 11.12.25
  • Anonymní

Dobrý den, přečetla jsem si Vaši odpověď týkající se stejného tématu, něco mě oslovilo, ale pořád nemohu uchopit svoji situaci tak, abych se... Odpověď

Je to deprese? Co by pomohlo?

  • 12.12.25
  • Anonymní

Dobrý den. Ani nevím, kde začít. Zkusím to vzít polopaticky. Rok a čtvrt se snažíme s manželem o miminko. Před snažením jsem řešila potíže s... Odpověď

Poporodní deprese nebo něco jiného?

  • 19.08.25
  • Anonymní

Dobrý den, jsem skoro rok po porodu, ale vůbec si mateřství neužívám. Je to pro mě takové přežívání a přečkávání. Narodila se mi předčasně... Odpověď