Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Soužití s partnerem a moje nálady
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
3.9.19 11:30
@Anonymní píše:
@Yves6511 neberu, brát nemůžu. Popisuji to výš. Možná se jen dokážu zamilovávat jen do těch, kteří o mně nestojí, i když hledám to, co mám teď. A když mám hodného kluka, jako správná slepice nevím, co s tím, i když v tomto směru asi jen tak od života nemůžu dostat víc. Říkám, celý problém je ve mně a nevím, jak s tím pracovat.
Nejsi slepice… a pokud náhodou jo, tak ta správná 
Podívej… netuším, kolik ti je, ale troškuuu mi přijde, že tě zatím pálí právě to, že to funguje, že je divný, že to funguje, a že je to jinak než u ostatních 
Poradila bych ti jediný… zkus to nechat být, nechat sednout… Jsou páry, pro který je zátěž i to vídat se každý den, a není to o tom, že by o sebe nestály… tihle lidi prostě fakt potřebují prostor pro sebe, prostor být sami… prostor být i s někým jiným. Je to individuální, ale ne špatný.
Jak někdo říkal, neporovnávej se s páry okolo… že tak žijou oni neznamená, že je to vhodný způsob života pro tebe. 
Jinak: máš právo brblat na co chceš nenadávej si kvůli tomu do slepic, ber to s nadsázkou
Pokud jde o to napětí, hele, zkus s ním pracovat. Nemám ho ve vztahu, mám ho s rodinou… práce mi umožňuje trávit u ní dost času nad rámec běžných dovolených a svátků, a prostě pokaždý nastupuje solidní ponorka. Na jednu stranu nechci být sama zalezlá v koutě, ale na druhou stranu mě vytáčí každá druhá věta, co řeknou
Podívej, není úplně produktivní řešení si za to nadávat nebo se za to shazovat… Možná jsi trochu náladový člověk, ale žádný extrém. Jsem taky náladová, a to jsem baba, co se nedokáže se stejně naladěnými lidmi ani pohádat, natož je dusit nebo se chovat jinak luxusně „slepičně“ a „typicky žensky“… Prostě to neber jako hřích, akceptuj to jako vlastnost. S tím, že potřebuješ naučit se s ní pracovat… musíš chápat, že vychází z tvých pocitů (což ti myslím jde dobře), a nevybíjet si ji na partnerovi - což soudím taky neděláš. Tak prostě hledej způsoby, jak to napětí, když přijde, uvolnit…
Jdi si zaběhat, zaboxovat, pusť si muziku a vytoč to na plný, nebo vytáhni kámošku na dámskou jízdu, co já vím.
Ale prostě hledej způsoby, jak si od toho napětí ulevit… a nestresuj se tím, že jsi horší než partner nebo že je to špatný pro vztah. Proč, v čem? Když se to naučíš zvládat, když se naučíš kontrolovat sama sebe, aby ti to ten vztah neovlivňovalo, je to naprosto v cajku 
Ne každý jsme jednoduchá a naskrz roztomilá povaha, a ne každý potřebujeme někomu viset na krku celej den… to z tebe nedělá žádnou slepici Zkus to brát v klidu… ne ve smyslu neřešit a ječet po partnerovi, jak by udělala kdekterá ta slepice, ale akceptovat to a naučit se s tím žít. A hlavně si kvůli tomu fakt nenadávej, prosím Na světě jsou zatraceně horší partnerské hříchy
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.9.19 11:48
@LAlezane ahoj. Moc dík. Tohle mi neskutečně pomáhá, nastavila jsi mi zrcadlo, asi musím změnit přístup k věci jako k celku. Moc děkuju! 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
3.9.19 11:54
@Anonymní píše:Řeknu ti za sebe jedno, abys nekoho milovala, není potřeba se o to snažit. To proste bud je a nebo není. Nálady i potřeba soukromí je jedna vec, ale podle toho co píšeš, ti v tom vztahu chybí to nejzasadnejší a snažíš se sama pred sebou si obhájit, že to nevadí. Ze to vyváží vsechny ty ostatní kladný věci. nebudeš s ním stastná.. ne tak, jak bys mohla byt s nekym jiným… Reknu ti v krátkosti svůj příbeh. Byla jsem sama se synem, jeho otec nas opustil kvůli jiné. Po čase jsem si našla partnera, přijal me i syna, miloval me i jeho jako vlastního, vsechno bylo jak z vysnené pohádky. Nic mi nechybelo, nic „krome“ lásky z mé strany. A naivne jsem si myslela, že mi to bude stačit. Vzdyt prece vsechno ostatní je super a lepšího chlapa pro zivot nenajdu… Po dvou letech jsme se rozesli. Neslo to. Po nějaké dobe jsem našla nového muže, není lepší ani horší… je jiný. Finančně jsme na tom uplne jinde - hůře, času na sebe taky tolik nemáme, problémy kolem jeho rodiny, atd. Ale miluju ho, on me. Vztah je v tomto vyvazeny a nevymenila bych jedinou minutu. Nelituju. Vztahy/muži se nedají porovnávat - není to o tom, že lepšího si nenajdes… Já jen za sebe můžu říct, že „rozumový“ vztah se všemi nespornými výhodami se nikdy nevyrovná vztahu z lasky. A vůbec tady nechci polemizovat o tom, co vsechno se může po..srat. To už je jiná kapitola
@Ba-stet Děkuju. Možná si opravdu tu virtuální realitu vytvářím. Náš vztah klape. A klape až tak, že když někdy slyším vyprávět lidi o svých vztazích, tak si říkám, jak u nás je všechno dobré. Jak to klape, jak se vzájemně respektujeme. Kolik síly v tom vztahu je. Zároveň mám pocit, že je tam málo lásky, že všude jinde jí vnímám víc…ale asi jsem zdeformovaná?? Můj první vztah byl taky velmi dobrý, ale partner na mně visel a nakonec tu moji svobodomyslnost nezvládl (vím, není to pro každého) a našel si někoho jiného. A pak přišlo několik zklamání za sebou, nikdo se na mně vyloženě nevyřádil, ale prostě jsem se zamilovávala špatně a byl to citový debakl. A tu lásku jsem vždy vnímala tak, že mě až kolikrát fyzicky bolela. Teď jsem v klidu, ale mám pocit, že už nedokážu nikdy natolik milovat. Že mám rezervy. Se současným partnerem bylo všechno takové plynulé, až je teď u mně doma. A mám pocit, že bych ho měla milovat, jako ty předchozí, ale nejde mi to., i když se snažím sebevíc.
- Citovat
- Upravit
3.9.19 12:23
Zakladatelko, Ty pořád píšeš o tom, že bys ho měla milovat víc nebo jinak. Co si pod tím představuješ? A jak dlouho jste spolu? Když jsem s mužem začala chodit, měla jsem pocit, jak kdybych byla na drogách (teda aspoň takhle si drogy představuju ). Mohla jsem myslet jen na něj, nemohli jsme ze sebe dostat ruce, každá věc s ním byla tak intenzivní. Ale to trvalo to jen pár měsíců, pak se to postupně srovnávalo na normál. Teď jsme spolu 13 let a vztah je jiný - klidnější, hluboký, plný důvěry, bezpečný. Už nezažívám tu extázi, co na začátku, ale vyhovuje mi to tak nějak víc. A jasně, je to i věkem. Ty šílený lásky z puberty, kdy to bylo „s ním nebo smrt“, ty se prostě v pozdějším věku tak nějak nerodí. Nečekáš od toho vztahu příliš? Neříkám spokojit se se vztahem z rozumu, to podle mě dnes už nefunguje, ale jestli nečekáš jednorožce, konfety a duhu ve světě, kde jsou prostě normální koně, tráva a nebe 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Sonarka
3.9.19 13:04
@Anonymní píše: Řeknu ti za sebe jedno, abys nekoho milovala, není potřeba se o to snažit. To proste bud je a nebo není. Nálady i potřeba soukromí je jedna vec, ale podle toho co píšeš, ti v tom vztahu chybí to nejzasadnejší a snažíš se sama pred sebou si obhájit, že to nevadí. Ze to vyváží vsechny ty ostatní kladný věci. nebudeš s ním stastná.. ne tak, jak bys mohla byt s nekym jiným… Reknu ti v krátkosti svůj příbeh. Byla jsem sama se synem, jeho otec nas opustil kvůli jiné. Po čase jsem si našla partnera, přijal me i syna, miloval me i jeho jako vlastního, vsechno bylo jak z vysnené pohádky. Nic mi nechybelo, nic „krome“ lásky z mé strany. A naivne jsem si myslela, že mi to bude stačit. Vzdyt prece vsechno ostatní je super a lepšího chlapa pro zivot nenajdu… Po dvou letech jsme se rozesli. Neslo to. Po nějaké dobe jsem našla nového muže, není lepší ani horší… je jiný. Finančně jsme na tom uplne jinde - hůře, času na sebe taky tolik nemáme, problémy kolem jeho rodiny, atd. Ale miluju ho, on me. Vztah je v tomto vyvazeny a nevymenila bych jedinou minutu. Nelituju. Vztahy/muži se nedají porovnávat - není to o tom, že lepšího si nenajdes… Já jen za sebe můžu říct, že „rozumový“ vztah se všemi nespornými výhodami se nikdy nevyrovná vztahu z lasky. A vůbec tady nechci polemizovat o tom, co vsechno se může po..srat. To už je jiná kapitola
Moc hezky a pravdivě napsáno 
Kdysi jsem někde četla jeden citát: " Když člověk ví, proč miluje, tak nemiluje".. A je to přesně tak, nelze někoho milovat z důvodu, že dělá to, či ono, to je jen obdiv, nebo proto, že je na nás někdo hodný, že si s ním rozumíme, to je pak jen vděk, nebo přátelství. Opravdová láska se nedá rozumově zdůvodnit, ta se dá jen cítit a je bezpodmínečná.
- Citovat
- Upravit
3.9.19 14:07
Ahojky no já jsem taky celkem náladova, před ms nebo i před ovu mivam depky, ze bych brecela 
a podezrivam ho na každém rohu, jsem naštvaná, ze mi přes den nenapíše atd., ale už jsem si nějak zvykla si to prožívat hlavně sama v sobě, pac jinak by se mnou asi nikdo nevydržel tak proste většinou počkám par dni, zda hormony přejdou nebo zda bude třeba to řešit. A ono se vazne většinou ukáže, ze je to hlavně můj problém. No partner to taky na me už trochu pozná, ze nejsem ve svy kůži, tak jsem třeba jenom trochu nafucena, ale není to tak, ze bych dělala scény nebo potíže jemu, něco vycitala a myslim, ze je to celkem dobre řešení. Byly bohužel i vztahy, kdy jsem ty scény dělala, a stejně to nebylo nikdy k ničemu.. ale co si budeme povídat, asi i hraje velkou roli, ze přítel ve mne vzbuzuje celkem respekt, stačí, když se na me určitým způsobem podívá a zalezu, takže na zrovna k němu bych si to ani nedovolila 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
