Špatný vztah s otcem - jak to řešit?

Anonymní
28.9.20 18:58

Špatný vztah s otcem - jak to řešit?

Zdravím,

Nevím, jestli tu někdy toto téma bylo, na fórum často nechodím, ale asi potřebuju se už někomu svěřit, nebo znát názor někoho jiného, přemýšlela jsem, že bych oslovila i psychologa, ale asi na to nejsem dostatečně silná..a přeji si zůstat v anonymitě.

Je mi 21, studuji teď druhým rokem VŠ. Bydlím stále u rodičů a jsem na nich finančně závislá. Nezní na tom špatného, problém je v tom, že já doma spíše přežívám. Můj vztah s rodiči, respektive s otcem, je hodně špatný. Řekla bych, že už se ani nemůžeme vzájemně vystát. Důvodů je spousta..ale největší bych považovala ten, že on se prostě jako otec chovat neumí. Už od mala, co si vzpomínám, byl hodně výbušný, stále měl s něčím problém a když nebylo po jeho, bylo to špatně, v práci, když byl problém, vztek si vybil doma. Křičel, skoro pořád. Když jsem byla menší, zhruba do těch 10 let, ještě se snažil se mnou nějaký vztah udržet, ale tím stylem, že občas přišel, na něco se zeptal a odešel. Nikdy nechodil na moje vystoupení s tancováním, na besídky, nikde nic. Že prý co by tam dělal, kamarádky se mě často ptali, jestli vůbec tátu mám, bylo mi hrozně. Skoro nikdy mě nepochválil, spíše se neustále vyptával, co ve škole a když jsem dostala špatnou známku, byl průšvih… Začínala jsem se ho bát, když se něco stalo, klepala jsem se kdy zase bude křičet. Potom dostavěli s mamkou svůj (především jeho) vysněný dům, narodila se ségra (která byla vymodlená) a my jsme se přestěhovali (předtím jsme 10 let bydleli u mamčiných rodičů). A tady to asi všechno začalo. Od té doby je to jak pomalý pád do propasti. Všechno se začalo točit kolem domu, auta, jeho věcí. Začal si pořizovat věci především pro něj, ne pro nás jako rodinu. Nic nebylo dobře, nic jsme nesměly, aby se něco nezničilo, nepoškodilo. Např. Jsem si nesměla dát žádné obrázky na zeď. Dej bacha na tohle, pozor na támhle to…Když se nedejbože něco rozbilo, omylem, byl z toho neskutečný cirkus a i když za to mohl on, schytaly jsme to hlavně my. K ségře se choval překvapivě hezky a stále chová (možná výčitky?). No a potom to šlo prudce z kopce. Když jsem byla v pubertě, byly hádky na denním pořádku. Abych to uvedla na pravou míru, nebyla jsem nikdy problémová, spíš naopak, ve škole jsem měla vždy samé jedničky a snažila jsem se, nikdy žádný průšvih, občas nějaké odmlouvání a tak, což je v pubertě normální. Ale už jsem se začala ozývat, když se mi něco nelíbilo a to byl ten problém. Nesčetněkrát jsem slyšela hádky našich, tedy především otec mamce vyčítal spoustu věcí, i dost absurdních, jak se obléká, jak vaří, jak se o nás stará, že nemá syna. Podezříval ji, že někoho má. Tohle všechno jsme se sestrou slyšely. Mamka hodněkrát plakala, bylo mi ji hrozně líto, tohle si nezasloužila, dělala pro nás první poslední a především nás vychovala hlavně ona, protože otec zájem moc neměl. Ale párkrát jsem sebrala odvahu a snažila se mu postavit a mamku bránit. Bylo to marné, pokaždé jsem to schytala. Stokrát jsem mela chuť se sbalit a odejít, ale nešlo to. Ve 14 letech jsem si našla přítele. Byl o 7 let starší. Ze začátku jsme byli jen kamarádi a já měla tušení, že to nemyslí vážně. Strašně dlouho jsem to tajila, měla jsem strach z reakce našich a také okolí. Podařilo se mi to utajit asi tak rok. Mezitím se hádky stupňovaly, bylo to horší a horší. Hodně jsem se tím utápěla, často jsem doma brečela a přemýšlela, jak z toho ven. Otec mi neustále předhazoval (možná něco tušil), že jestli si přivedu domu nějakýho idiota, ať jdu, nebo ať se sem opovážím někoho přitáhnout. Upřímně, do teď jsem ho domu přivedla jen párkrát a to pouze když nikdo nebyl doma nebo jen mamka. Po nějakém čase se vztah provalil. Měla jsem v příteli oporu, ale to co se dělo doma, se na vztahu hodně podepisovalo. Často jsme se hádali, protože jsem občas neměla náladu a nechtěla jsem se nikomu svěřit, protože mi bylo z toho akorát do breku. Čas plynul a situace se nelepšila. Pokud to šlo, trávila jsem čas všude možně, jen ne doma. Pak přišla velká rána, můj děda (táta otce) nečekaně onemocněl a nastal kolotoč a šlo to hodně z kopce. Neustálé problémy, všichni z rodiny z jeho strany se rozhádali, on se se všemi přestal bavit, protože nebylo po jeho a všichni byli špatní. My jsme to akorát opět vždy schytaly. Přestali jsme kamkoliv chodit. Do toho se otci ještě stal pracovní úraz a byl rok doma. To bylo teprve peklo. Pořád něco vyčítal, nadával. Všechno bylo špatně, s nikým se nebavil. Poté opět nastoupil do práce, ale nebylo to o nic lepší. Z práce chodil (a chodí) naštvaný, jak ho tam všechno se*e, jak se s ním nikdo nebaví, jací jsou všichni idioti apod. Byly jsme rády, když jsme byly doma samy, protože byl prostě klid, mohly jsme se smát, dělat cokoliv, povídat si..jakmile přišel on a začal ječet sotva vešel dovnitř, bylo po všem. Slyšet od malá pořád nadávky, jak on je nejlepší atd. Je tak unavující. Čím víc jsem dospívala, tím méně času jsem trávila doma. A taky jsem se už trochu více otevřela. Protože to, co se děje doma začalo být jasné i okolí a příbuzným. Před maturitou jsem už byla každý volný den a víkend u přítele, bylo mi tam dobře, jeho rodinu mám velmi ráda a jsou mi oporou. Po maturitě se mi tato situace dost ulehčila. Našla jsem si brigádu, díky které jsem si vydělala dost peněz a tak jsem se naučila většinu věcí kupovat sama (hlavně to co jsem chtěla, oblečení), s přítelem jsme předělali ložnici a zvelebili si bydlení. A konečně jsem si mohla pořídit i vlastní malé autíčko, abych mohla dojíždět do školy, protože jsem měla nastoupit na VŠ. Otec mi nikdy svoje auto nepůjčil, protože bych ho akorát zničila a neustále bych musela poslouchat, jak jezdím špatně atd. Také jsem odmítla, když mi chtěl auto pořídit sám, právě z tohoto důvodu. Občas mi auto půjčil přítel, ten neměl problém, byl klidný a nikdy na mě nekřičel. Ale chtěla jsem svoje vlastní, a to se mi splnilo. Vždycky, když jsem ho o něco poprosila, tak to byl hrozný problém, málokdy pro mě něco udělal, vždy mě jen podstrčil peníze (následně mě pak vyčítal, že si,,beru jen prachy a ať se podívám jak se chovám, že se mi to jednou vrátí“), přitom jsem si o ně nikdy sama neřekla a velmi málo ho o něco žádala. Minulý rok jsem se přestěhovala na kolej, chtěly jsme to s kamarádkami zkusit, tak jsme do března byly na koleji. Bylo to fajn, protože já jsem odešla z prostředí, které mě akorát deptalo, necítila jsem se tam dobře. Vždy když jsem na víkend přijela domu, tak jsem byla u přítele. Přítel mě už i několikrát nabídl, že se mohu k němu nastěhovat. Ale bohužel jsem na rodičích finančně závislá a nejsem si jistá, zda-li by to přítel finančně sám zvládl. Samozřejmě sem tam nějaká moje brigáda je plusem, ale i tak je to dost náročné. Jenže situace doma je opravdu nesnesitelná, už několikrát jsem byla rozhodnutá odejít, to bylo spojené i s tím, že bych ukončila studium a šla pracovat, abych mohla odejít. Ale bojím se vzdát snu o skvělé práci, ke které potřebuju VŠ. Myslím hodně na budoucnost a v tomto jsem hodně zodpovědná. Ale upřímně, jsem z toho už psychicky hodně unavená, ničí mě to. Vím, že odchod by mi udělal moc dobře. Moje mamka je skvělá ženská, jen je moc slabá na to, aby od otce odešla. O rozvodu byla už několikrát řeč, a nikdy se to neposunulo. Proto se bojím aby to mamku jednou nezničilo úplně a bojím se ji nechat na to samotnou. Strašně mě mrzí, že jsem nikdy neměla tatínka, který by se o mě bál, se kterým jsem zažila spoustu legrace a který by mě rozmazloval. Asi je to psané trochu nelogicky, od jednoho k druhému, ale kdybych měla vypsat vše, tak se upíšu..snad je to trochu k pochopení. Možná to pro někoho bude znít tak, že akorát fňukám, že se dějí i horší věci..jen já už nevím kudy kam, moc mě to trápí, jsem hodně emočně labilní, tak se tím často utápím. Chtěla bych se zeptat na váš názor, jak byste to řešili vy, být v takové situaci?

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
659
28.9.20 19:16
@Anonymní píše:
Zdravím,

Nevím, jestli tu někdy toto téma bylo, na fórum často nechodím, ale asi potřebuju se už někomu svěřit, nebo znát názor někoho jiného, přemýšlela jsem, že bych oslovila i psychologa, ale asi na to nejsem dostatečně silná..a přeji si zůstat v anonymitě.

Je mi 21, studuji teď druhým rokem VŠ. Bydlím stále u rodičů a jsem na nich finančně závislá. Nezní na tom špatného, problém je v tom, že já doma spíše přežívám. Můj vztah s rodiči, respektive s otcem, je hodně špatný. Řekla bych, že už se ani nemůžeme vzájemně vystát. Důvodů je spousta..ale největší bych považovala ten, že on se prostě jako otec chovat neumí. Už od mala, co si vzpomínám, byl hodně výbušný, stále měl s něčím problém a když nebylo po jeho, bylo to špatně, v práci, když byl problém, vztek si vybil doma. Křičel, skoro pořád. Když jsem byla menší, zhruba do těch 10 let, ještě se snažil se mnou nějaký vztah udržet, ale tím stylem, že občas přišel, na něco se zeptal a odešel. Nikdy nechodil na moje vystoupení s tancováním, na besídky, nikde nic. Že prý co by tam dělal, kamarádky se mě často ptali, jestli vůbec tátu mám, bylo mi hrozně. Skoro nikdy mě nepochválil, spíše se neustále vyptával, co ve škole a když jsem dostala špatnou známku, byl průšvih… Začínala jsem se ho bát, když se něco stalo, klepala jsem se kdy zase bude křičet. Potom dostavěli s mamkou svůj (především jeho) vysněný dům, narodila se ségra (která byla vymodlená) a my jsme se přestěhovali (předtím jsme 10 let bydleli u mamčiných rodičů). A tady to asi všechno začalo. Od té doby je to jak pomalý pád do propasti. Všechno se začalo točit kolem domu, auta, jeho věcí. Začal si pořizovat věci především pro něj, ne pro nás jako rodinu. Nic nebylo dobře, nic jsme nesměly, aby se něco nezničilo, nepoškodilo. Např. Jsem si nesměla dát žádné obrázky na zeď. Dej bacha na tohle, pozor na támhle to…Když se nedejbože něco rozbilo, omylem, byl z toho neskutečný cirkus a i když za to mohl on, schytaly jsme to hlavně my. K ségře se choval překvapivě hezky a stále chová (možná výčitky?). No a potom to šlo prudce z kopce. Když jsem byla v pubertě, byly hádky na denním pořádku. Abych to uvedla na pravou míru, nebyla jsem nikdy problémová, spíš naopak, ve škole jsem měla vždy samé jedničky a snažila jsem se, nikdy žádný průšvih, občas nějaké odmlouvání a tak, což je v pubertě normální. Ale už jsem se začala ozývat, když se mi něco nelíbilo a to byl ten problém. Nesčetněkrát jsem slyšela hádky našich, tedy především otec mamce vyčítal spoustu věcí, i dost absurdních, jak se obléká, jak vaří, jak se o nás stará, že nemá syna. Podezříval ji, že někoho má. Tohle všechno jsme se sestrou slyšely. Mamka hodněkrát plakala, bylo mi ji hrozně líto, tohle si nezasloužila, dělala pro nás první poslední a především nás vychovala hlavně ona, protože otec zájem moc neměl. Ale párkrát jsem sebrala odvahu a snažila se mu postavit a mamku bránit. Bylo to marné, pokaždé jsem to schytala. Stokrát jsem mela chuť se sbalit a odejít, ale nešlo to. Ve 14 letech jsem si našla přítele. Byl o 7 let starší. Ze začátku jsme byli jen kamarádi a já měla tušení, že to nemyslí vážně. Strašně dlouho jsem to tajila, měla jsem strach z reakce našich a také okolí. Podařilo se mi to utajit asi tak rok. Mezitím se hádky stupňovaly, bylo to horší a horší. Hodně jsem se tím utápěla, často jsem doma brečela a přemýšlela, jak z toho ven. Otec mi neustále předhazoval (možná něco tušil), že jestli si přivedu domu nějakýho idiota, ať jdu, nebo ať se sem opovážím někoho přitáhnout. Upřímně, do teď jsem ho domu přivedla jen párkrát a to pouze když nikdo nebyl doma nebo jen mamka. Po nějakém čase se vztah provalil. Měla jsem v příteli oporu, ale to co se dělo doma, se na vztahu hodně podepisovalo. Často jsme se hádali, protože jsem občas neměla náladu a nechtěla jsem se nikomu svěřit, protože mi bylo z toho akorát do breku. Čas plynul a situace se nelepšila. Pokud to šlo, trávila jsem čas všude možně, jen ne doma. Pak přišla velká rána, můj děda (táta otce) nečekaně onemocněl a nastal kolotoč a šlo to hodně z kopce. Neustálé problémy, všichni z rodiny z jeho strany se rozhádali, on se se všemi přestal bavit, protože nebylo po jeho a všichni byli špatní. My jsme to akorát opět vždy schytaly. Přestali jsme kamkoliv chodit. Do toho se otci ještě stal pracovní úraz a byl rok doma. To bylo teprve peklo. Pořád něco vyčítal, nadával. Všechno bylo špatně, s nikým se nebavil. Poté opět nastoupil do práce, ale nebylo to o nic lepší. Z práce chodil (a chodí) naštvaný, jak ho tam všechno se*e, jak se s ním nikdo nebaví, jací jsou všichni idioti apod. Byly jsme rády, když jsme byly doma samy, protože byl prostě klid, mohly jsme se smát, dělat cokoliv, povídat si..jakmile přišel on a začal ječet sotva vešel dovnitř, bylo po všem. Slyšet od malá pořád nadávky, jak on je nejlepší atd. Je tak unavující. Čím víc jsem dospívala, tím méně času jsem trávila doma. A taky jsem se už trochu více otevřela. Protože to, co se děje doma začalo být jasné i okolí a příbuzným. Před maturitou jsem už byla každý volný den a víkend u přítele, bylo mi tam dobře, jeho rodinu mám velmi ráda a jsou mi oporou. Po maturitě se mi tato situace dost ulehčila. Našla jsem si brigádu, díky které jsem si vydělala dost peněz a tak jsem se naučila většinu věcí kupovat sama (hlavně to co jsem chtěla, oblečení), s přítelem jsme předělali ložnici a zvelebili si bydlení. A konečně jsem si mohla pořídit i vlastní malé autíčko, abych mohla dojíždět do školy, protože jsem měla nastoupit na VŠ. Otec mi nikdy svoje auto nepůjčil, protože bych ho akorát zničila a neustále bych musela poslouchat, jak jezdím špatně atd. Také jsem odmítla, když mi chtěl auto pořídit sám, právě z tohoto důvodu. Občas mi auto půjčil přítel, ten neměl problém, byl klidný a nikdy na mě nekřičel. Ale chtěla jsem svoje vlastní, a to se mi splnilo. Vždycky, když jsem ho o něco poprosila, tak to byl hrozný problém, málokdy pro mě něco udělal, vždy mě jen podstrčil peníze (následně mě pak vyčítal, že si,,beru jen prachy a ať se podívám jak se chovám, že se mi to jednou vrátí“), přitom jsem si o ně nikdy sama neřekla a velmi málo ho o něco žádala. Minulý rok jsem se přestěhovala na kolej, chtěly jsme to s kamarádkami zkusit, tak jsme do března byly na koleji. Bylo to fajn, protože já jsem odešla z prostředí, které mě akorát deptalo, necítila jsem se tam dobře. Vždy když jsem na víkend přijela domu, tak jsem byla u přítele. Přítel mě už i několikrát nabídl, že se mohu k němu nastěhovat. Ale bohužel jsem na rodičích finančně závislá a nejsem si jistá, zda-li by to přítel finančně sám zvládl. Samozřejmě sem tam nějaká moje brigáda je plusem, ale i tak je to dost náročné. Jenže situace doma je opravdu nesnesitelná, už několikrát jsem byla rozhodnutá odejít, to bylo spojené i s tím, že bych ukončila studium a šla pracovat, abych mohla odejít. Ale bojím se vzdát snu o skvělé práci, ke které potřebuju VŠ. Myslím hodně na budoucnost a v tomto jsem hodně zodpovědná. Ale upřímně, jsem z toho už psychicky hodně unavená, ničí mě to. Vím, že odchod by mi udělal moc dobře. Moje mamka je skvělá ženská, jen je moc slabá na to, aby od otce odešla. O rozvodu byla už několikrát řeč, a nikdy se to neposunulo. Proto se bojím aby to mamku jednou nezničilo úplně a bojím se ji nechat na to samotnou. Strašně mě mrzí, že jsem nikdy neměla tatínka, který by se o mě bál, se kterým jsem zažila spoustu legrace a který by mě rozmazloval. Asi je to psané trochu nelogicky, od jednoho k druhému, ale kdybych měla vypsat vše, tak se upíšu..snad je to trochu k pochopení. Možná to pro někoho bude znít tak, že akorát fňukám, že se dějí i horší věci..jen já už nevím kudy kam, moc mě to trápí, jsem hodně emočně labilní, tak se tím často utápím. Chtěla bych se zeptat na váš názor, jak byste to řešili vy, být v takové situaci?

Mohla bys odejít z domu a protože ještě nejsi schopná se sama živit (studuješ VŠ), máš nárok na výživné.

Ale prakticky jde o to, jestli máš nervy na to zažalovat vlastní rodiče o výživné.
Mohla bys uplatnit jen vůči otci a matce ne, ale ve výsledku to vyjde nastejno.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
28.9.20 19:25

Nejsi zodpovědná za životní štěstí své matky. Ona tě nechala v takovém prostředí vyrůstat, nejsi jí nic dlužna ve smyslu, že kvůli ní budeš zůstávat doma. Je to její boj.
Na tvém místě bych byla dávno pryč a žila si po svém. Fotra to dožene na starý roky a zůstane nejspíš sám a dobře mu tak.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
257
28.9.20 19:28

Odejdi, jde o tve psychicke zdravi…
budes se muset uskromnit, ale zvladnes to… tvuj odchod mozna i otevre oci mamce a vzchopi se odejit taky, u nas to tak bylo
tvuj pribeh je skoro jak pres kopirak od meho, i kdyz tam to bylo trochu vyhrocenejsi a odesla jsem hned v 18

a rekni si o vyzivne, bud na to pristoupi rovnou, nebo soudne…
nikdy bych to nechtela po hodnem rodici, ale takovej, co se neumi chovat, at aspon neco plati…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
63
28.9.20 19:40

Tvuj pribeh mi pripomnel pribeh kamaradky, jen to mela jine v tom, ze nezila s otcem ale s nevlastnim otcem… Nakonec si ona dodelala Vosku, přestěhovala se potom k priteli, koupili si dum a od rodiny se trhla asi na 5 let. Po nejake dobe se zacala vidat s matkou, ktera se k ni chovala fakt hnusne. Dnes ma s matkou vztah takovy, ze se s ni vidi jen kvuli tomu, aby deti znali babičku. S otcimem se nestyka a musim rict, ze jeho chovani ji ovlivnilo na cely zivot, zvlaste pristup k chlapum ma zvlastni.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2265
28.9.20 20:04

Odstěhuj se, s brigádami, výživným od rodičů a pomocí přítele to dáš. Matka se třeba časem taky odstěhuje, jestli ne, je to její rozhodnutí. Tatínek je tak trochu psychopat, toho nezměníš.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
85
29.9.20 00:37

Dodelej školu, pokud je po ní uplatnění výrazně lepší, než bez ní. Jestli tě situace doma hodně ničí, dojdi si na terapii, ať se naučíš, jak to doma zvládat. Psycholog je i na pojišťovnu na doporučení od praktika například, takže tě to nebude stát nic moc. Nebo i při škole bývá nějaká psychologická pomoc.
Nedodelat školu, která ti zajistí dobré živobytí, je blbost.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama