Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Tak chceš ho nebo ne? Takhle to trochu vypadá jako by tě do toho někdo tlačil.
Otázky „Co kdyby?“ tady budou pořád a je i nějaké procento, že se tak může stát…
Buď dítě chceš a půjdete si s manželem za tím a nebo nechceš a odůvodňuješ si to těmi otázkami.
Například já vím, že víc jak 2 děti už nebudu chtít a to je mi do 30 let. Možná jsem sobec, ale ten kolotoč malých dětí bych si nedokázala znovu představit, kdyby už děti byli starší a já si zvykla ba nějaký režim.
Ve tvé situaci bych třetí neměla. Už máš pohodu a nejsi vnitřně nastavená na to se znovu vrátit k plínám. A je to v pohodě, dvě děti přece stačí.
To ti tady přece nikdo nemůže říct. Ale vypadá to spíš, že se ti do toho ani moc nechce, píšeš více důvodů proti než pro. Spíš máš jen strach, jestli nebudeš litovat.
Já už bych do dalšího nešla. Dvě děti máte, nejsi úplně přesvědčená o tom, mít třetí, tak se do dalšího nenuť.
V tvém případě to není dobrý nápad, protože tady píšeš samé proti a vlastně nás (=sebe) přesvědčuješ o tom, že třetí dítě mít nemáš. Jako kdybychom ho po tobě chtěli. Navíc píšeš, že manžel by asi chtěl. Asi chtěl = ani na tom nejste domluvení na stopro.
Jediný důvod proč píšeš, že „chceš“ další dítě, je že se bojíš aby jsi toho jednou nelitovala a to mi přijde sakra málo.
Tak jasně, že pochybnosti byly. Dokonce i v těhotenství jsem si občas říkala, co jsme to udělali
malýmu jsou teď 2 měsíce a je to to nejlepší co nás potkalo, konečně cítím, že jsme kompletní a on byl ten poslední dílek skládačky co nám chyběl
má 2 starší sestřičky co ho milujou.
Musíš někde vnitřně cítit, že ho fakt chceš, což mi z tvého dotazu nepřipadá…
@zuza92 píše: Více
To je krásný. Vidím nás v tom, jako bychom to byli my za rok. Jenže pak přijde ten strach, co když se objeví nějaký problém v těhotenství nebo se něco stane u porodu a všechno se pokazí - nejen pro mě a manžela, jako když jsme čekali naše první, ale i pro ty starší děti, které to rozhodnutí nemají šanci ovlivnit.
Jinak manžel dřív říkal, že by chtěl tři. I já jsem po narození druhého miminka byla přesvědčená, že nekončíme. Starší děti by miminko chtěly. Jenže teď mám čím dál větší strach. Co když se narodí postižené, bude autista, nebo něco takového? Nevím, jak bychom se s tím poprali. Obdivuju každou rodinu, která takovou situaci zvládá.
Mám to podobné, mě 36, manžel 38, dětem už 7 a 10 a všichni 3 mě tlačí, že by bylo fajn mít ještě miminko a manžel, že je to poslední šance a holky ze rostou a co pak budem dělat.
Trochu mě děsí ten pocit, že opravdu rostou a za chvíli už nás nebudou tak potřebovat, ale na druhou stranu už jsem taky ráda, že mam chvilku pro sebe, to „nejhorší“ za sebou a taky ty finance, na nemoci a co se vše může stát jsem taky myslela.. ![]()
Je to prostě zase vystoupení ze svého komfortu, všechno jinak, hodně cestujeme, to máš nový větší auto pro 3 vzadu v sedačkách nebo pod sedacích, hotely pro 5 moc nejsou a nebo stojí raketu atd..nemluvě o tom, že dcery dělají závodně sporty, jezdíme a nimi a stojí to nemalé peníze. Já bych musela trčet doma a jen čekat na výsledky v SMS..a další a další..
Když si to pořád promítam, spíš hledám proč ne a to proč ano tam moc není ![]()
A taky si nedovedu představit vyžít dneska z rodicaku už..
Tak treti nemej. Neni to povinne. Mame 2 deti a bohate to staci.
Máme tři děti, ale tady ti poradím, abys do toho nešla. Máš víc proti než pro..
To je samé co když, co kdyby. Nevím, sice píšeš, že cítíš, že bys chtěla třetí ale pak to spíš vypada, že se to snažíš sama sobě vymluvit. Nikdy nemůžeš dopredu vědět co se stane, jaké to bude apod. Buď je tvoje touha tak silná, že do toho půjdeš po hlavě anebo ne.
Měly jste strach mít dítě? Já cítím asi poslední šanci vzhledem k věku, cca do 2 let nejpozději. Máme už dvě děti, jsem osvč a nedostanu mateřskou ani nemocenskou, kdyby na to přišlo. Nemám úplně tu instinktivní touhu po dítěti jako u prvních dvou, ale trochu cítím, že bych ještě jedno chtěla (a taky ve mně hlodá, že když do toho nepůjdeme, budu třeba za 5 let litovat). Manžel by byl asi pro. Těhotním snadno, ale mám problém donosit, musím brát léky a jsem více kontrolovaná, což se mi nechce znovu absolvovat. Celkově mám teď konečně relativně pohodu, když jsou děti větší. Obě jsou už v institucích, mám i chvíli pro sebe. Nemáme žádné hlídání ani pomoc od babiček apod., manžel je často mimo domov i na delší dobu. Všechno by bylo na mně. Což si neumím představit třeba v období viróz, když jsme vždycky nemocní za sebou a do toho ješte mimino. Celkově můj největší strach je zdraví - co když se něco pokazí? Co když potratím nebo budu v nemocnici, co když dítě nebude zdravé a doplatí na to starší děti, co až budu unavená, nevyspalá, jak budu zvládat starší děti, učení s nimi a kroužky, když miminko potřebuje přes den spát? Nebudou tím starší děti trpět? Co až kvůli miminu nepojedem na výlet nebo dovolenou? Dokážu se všem stejně věnovat?
Měli jste to někdo podobně? Jak jste se rozhodli?