Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Stres - jak se nerozbrečet?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
12.11.21 07:25
Očividně to prostě nezvládáš. Jestliže o tu práci stojíš, ta zatnout zuby, udělat si třeba pár přesčasů a hlavně rozděit práci mezi ostatní. Vedení bych normálně řekla, v jaké jsi situaci, vždyť od toho tam i to vedení je, aby případně tobě pomohli.
Ale jestli tvůj pocit na brečení bude převládat několik týdnů, tak to zřejmě opravdu nezvládáš a přemýšlela bych o změně pozice (jestli je to možné).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.11.21 10:04
Asi bych pro vedení vypracoval souhrn současného stavu.
- převzaté nesplněné úkoly po termínu
- převzaté nesplněné úkoly v řešení
- mínus jeden člověk na vykonání práce
A k tomu plán řešení: stanovení prioritních úkolů, z toho vybrat, co se dá reálně stihnout případně návrhy jak stihnou víc( třeba dočasný přesun lidíz míňvytížených odd).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.11.21 10:06
P. s.brečet je úplně normální reakce na stres. Není důvod se tomu bránit. Je to prostě emoce vyvolaná situaci. Baby brečí, chlapi jsou třeba agresivní na okolí…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.11.21 10:08
Ahoj, ve vedoucích pozicích tohle zažíváme někdy každý. Skvělé je, že ti kolegové pomáhají. Pokud máš tu možnost, motivuj je. Ať už odměnou (tu si nech předem předschválit nadřízenými), nebo pozváním na oběd, čímkoliv, aby jste spolu zkusili vše zvládnout. Nadřízené informuj, že jsi přebrala velký problém, snažíš se udělat maximum pro jeho zvládnutí, ale požadované termíny jsou kritické.
Důležité je v tuhle chvíli komunikovat, abys pak nikoho nepřekvapila.
Jinak rozbrečet se, pokud by se tobě samé ulevilo, není nic zlého. Ale spíš než stresovat se z návalů práce si sama v sobě nastav jiný pocit. Že teď zabojuješ o to, aby se zvládlo vše co půjde. Že budeš jako chrt co běží za zajícem, zaměřená na cíl, dáš do toho touhu to zvládnout. A každý krok, který zmenší vzdálenost mezi tebou a cílem je přeci úspěch a zároveň motivací zvládnout to.
A pokud by to nevyšlo… Budeš mít sama pro sebe čisté svědomí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.1.22 21:59
Týjo, co já bych za to dala 🙂 pro mě by to byl odvaz.
Já tedy od dětství brečím při každé příležitosti, ale tady by to bylo naopak.
Prostě víte, že to není Váš průšvih, ale žehlíte průšvihy za bývalého vedoucího. Jste vlastně hrdina, co to tam zachraňuje, mě by to hrozně hřálo u srdce 🙂
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Možná se jdu jen vypovídat, možná někdo bude mít radu, každopádně prosím o zachování anonymu.
Byla jsem v práci povýšena, ale ne tak úplně dobrovolně. Bývalý šéf dal výpověď, nový z výběrového řízení na poslední chvíli nenastoupil, vyšší vedení to nabídlo mě. Vzala jsem to částečně s ohledem na kolegy, že pro ně bude lepší šéf z jejich okruhu než bůhví kdo a hlavně bůh ví kdy, částečně protože by na mě většina té práce stejně spadla a takhle mi to aspoň trochu zaplatí. Jenže teď jsme tedy v týmu o jednoho člověka míň, než se najde náhrada za mě, takže mi zůstala moje práce plus vše co obnáší vedoucí pozice. Postupně vyplouvá co vše minulý šéf nedotáhl, je spousta věcí co musí být do konce roku, vše musí být projednáno a schváleno vyšším vedením, částečně na moji práci navazují kolegové na mé úrovni vedení… spousta jednání a řešení, spousta práce pro jednání a po jednání a spousta práce té běžné rutinní. V práci jsem teď dvanáct i víc hodin denně, na stole se topím v papírech a svých poznámkách, abych na nic nezapomněla… Kolegové se mi samozřejmě snaží pomáhat, i část vedení, ale i tak vidím jak to prostě nestíhám a vím, že se to prostě ‚nějak‘ udělat musí a jsem z toho na nervy, každou chvíli slzy na krajíčku. A pak nastoupí někdo z nejvyššího vedení a začne vykládat jak nic neděláme atd. nebo vyplave další úkol nebo další historický průšvih a já se rozbrečím jak malá holka a čím víc se snažím přestat, tím je to horší. Vnitřně vím, že to prostě nějak dopadne, že to zvládneme, že největší nápor bude teď třeba čtvrt roku, ale pod tíhou množství úkolů se prostě čas od času sesypu. A nechci (ani s ohledem na své kolegy) brečet před vedením místo abych za nás bojovala, nechci vypadat jako labilní hysterka, prostě potřebuju zvládnout stres a slzy aspoň přes danou situaci.