Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Syn a jeho vzteklost
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
pet p
4.7.19 16:13
- Citovat
- Upravit
pet p
4.7.19 16:16
@Anonymní píše:
@pet p to triko jsem mu sebrala, protože mu bylo malé. Chtěl ho nosit, ale už se do něj nevešel. Veškeré oblečení mu sbírám tajně, kdybych to nedělala, tak se i u děravých ponožek bude vztekat.
Není to tak dlouho, si nanosil do postele slupky od brambor, abych je nemohla vyhodit.
Dokonce se vzteká i u mého oblečení, ve kterém mě nikdy ani neviděl. Obrecel i roztrhané ručníky po pradědovi, které jsme vyhazovali na chalupě.
On je typ, co nenávidí změny. Na konci zimy bojujeme s tím, že mi tak 3-4 týdny trvá, než mu vysvětlím, že nemá nosit bundu, legíny, kulicha..m
Propleskla jsem ho potom, co mi udělal modřinu. To už jsem opravdu s klidem neustála. Prokousl mi nějakou žílu a měla jsem ruku jak bambuli.
Vidím, že to opravdu máte dost náročné. A že to vyžaduje prostě jiný přístup, než by fungoval třeba u jiných dětí. Nemusíš tady obhajovat a vysvětlovat, co a jak, s tričkem a proplesknutím, ono já do toho nevidím, kdyby mě kousnul, tak se taky naštvu. Ale jak jsem psala - třeba to děláš správně, nemám patent na pravdu 
Hlavně jestli ty sama máš dobrý pocit z toho, jak to děláš, to je směrodatnější než nějaké moje názory.
- Citovat
- Upravit
4.7.19 16:18
@Heivka píše:
To chce klid a vydržet, syn mi tohle dělal ve třech letech, pomohlo opravdu neustupovat a pomazlit až se uklidní. A v žádném případě nedělat opičárny typu že když odcházíte tak zhasnete a dítě se vzteká že chtělo zhasnout ono, tak zase rozsvítit aby bylo po jeho. Chce se to omluvit v případě že se opravdu zapomenete zeptat jestli chce zhasnout a nabídnout jinou činnost, třeba zmáčknout tlačítko vytahu, nebo dát klíče do tašky… A v případě že mu zhasnutí nabídněte, ale odmítne, nebo nevnímá tak jenom říct že tu možnost měl a pokračovat v odchodu. Případné záchvaty vzteku řeším tak, že je-li možnost pošlu syna se uklidnit do jiné místnosti s tím že chápu že má vztek, ale že já se na to dívat nepotřebují a ať přijde až se uklidní, pak mu vysvětlím jak se to kvůli čemu se vzteká dělá, nebo proč něco nejde. Ale snažit se objímat aktuálně se vztekající dítě je spíš cesta k prodloužení toho vztekání. A hlavně se nebát říct dítěti ne, ono to jasné jednoduché ne kolikrát přijme snáz než sáhodlouhý proslov proč něco nemůže.
Taky si myslím, že je velká chyba znovu rozsvěcet, aby děťátko mohlo slavnostně zhasnout. Protože tím si jen upevňuje zvyk, že si to vyřve. A to, jestli bude zhasínat, na to bych se taky neptala. Mělo by to rozhodně vycházet z rozhodnutí matky. Dá se to hezky využít i jako případná odměna. Třeba formou: když budeš úplně vzorný, můžeš sám zhasnout. Vím, že jsi moc šikovný, že to zvládneš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.7.19 16:36
@pet p píše:
@warita @lucynka25 @Aamanda Zavřít dítě do pokoje, separovat ho a ignorovat, to mi přijde jako dost hnusný trest. Jak si má samo s těmi ošklivými emocemi poradit? Někdo ho přece musí naučit, jak ty emoce zpracovat a porozumět jim. Takhle se akorát zatvrdí a naučí se emoce potlačovatAle samozřejmě se začně chovat „poslušně“, takže rodič vlastně dosáhl svého. Akorát to podle mě nestojí za to.
Mě psycholožka poradila (a četla jsem to samý i v knihách o výchově), že hněv je potřeba 1. přijmout jako emoci, která je normální u všech lidí. 2. učit dítě ho verbalizovat. Tzn. povídat si o hněvu s dítětem ve chvíli klidu, dávat příklady, jak ho zvládají dospělí. Při hněvu se snažit z dítěte verbalizaci dostat jednak aby řeklo, že se zlobí a jednak proč se zlobí. 3. Ventilovat společensky přijatelnou formou. Rozdychavat, jit se projít, počítat do deseti, polít si obličej vodou, mačkat pěst. 4. Zvyšovat frustrační toleranci. Aby pochopilo, že vše nebude vždy po jeho. To jecíl, ke kterému vede delsi cesta. Do te doby lze použít různé náhradní ventily, dle prostředí společensky přijatelné. Ukázat, jak moc se zlobí, zadupat si a zakřičet. Vyjádřit výtvarně, např počmárat, zmuchlat a roztrhat papír. Bouchnout si do polštářku atd. Odvest stranou od lidí a nechat vyvztekat. Teprve pak rozebrat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.7.19 17:20
@MartinaIrena
@MartinaIrena píše:
Taky si myslím, že je velká chyba znovu rozsvěcet, aby děťátko mohlo slavnostně zhasnout. Protože tím si jen upevňuje zvyk, že si to vyřve. A to, jestli bude zhasínat, na to bych se taky neptala. Mělo by to rozhodně vycházet z rozhodnutí matky. Dá se to hezky využít i jako případná odměna. Třeba formou: když budeš úplně vzorný, můžeš sám zhasnout. Vím, že jsi moc šikovný, že to zvládneš.
Ono - každé dítě je jiné a každé se nachází na jiném stupni schopnosti porozumět/zpracovat/ pochopit…
Když mi moje děti propadaly zoufalství nad tím, že jsem zhasla sama, mohla jsem si vybrat, jestli strávíme následující hodinu řevem a nebo prostě rozsvítit a nechat je, aby znovu zhasly. V období, kdy to prostě emocionálně nezvládaly, tak se u nás v pohodě blikalo. Já rozsvítila - zoufalství - já zhasla - jedno dítě rozsvítilo a zhaslo - druhé rozsvítilo. Já „v klidu a při dobré náladě“ - aby nepoznaly, jak mě to štve. I když to nějakou dobu trvalo, přestaly se u toho blikání rozčilovat samy, protože věděly, že se nic neděje, o bliknutí nepřijdou. A jak jsem viděla, že už jsou zocelenější a víc chápou, tak jsem se s nimi domlouvala dopředu (dnes rozsvítím já, zítra ty a příště zas ty…kdo je dnes na řadě…) a bylo po vztekání. Po nějaké době je rozsvěcování světel přestalo úplně zajímat. Jsem slabá povaha, jak se můžu vyhnout dětskému řevu, tak to udělám. Pro někoho rozmazlování, pro mě to byla cesta jak přežít. Děti mám v současnosti ovladatelné a velmi ochotné si lecos nechat vysvětlit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
pet p
4.7.19 20:39
@Masina píše:
@MartinaIrenaOno - každé dítě je jiné a každé se nachází na jiném stupni schopnosti porozumět/zpracovat/ pochopit…
Když mi moje děti propadaly zoufalství nad tím, že jsem zhasla sama, mohla jsem si vybrat, jestli strávíme následující hodinu řevem a nebo prostě rozsvítit a nechat je, aby znovu zhasly. V období, kdy to prostě emocionálně nezvládaly, tak se u nás v pohodě blikalo. Já rozsvítila - zoufalství - já zhasla - jedno dítě rozsvítilo a zhaslo - druhé rozsvítilo. Já „v klidu a při dobré náladě“ - aby nepoznaly, jak mě to štve. I když to nějakou dobu trvalo, přestaly se u toho blikání rozčilovat samy, protože věděly, že se nic neděje, o bliknutí nepřijdou. A jak jsem viděla, že už jsou zocelenější a víc chápou, tak jsem se s nimi domlouvala dopředu (dnes rozsvítím já, zítra ty a příště zas ty…kdo je dnes na řadě…) a bylo po vztekání. Po nějaké době je rozsvěcování světel přestalo úplně zajímat. Jsem slabá povaha, jak se můžu vyhnout dětskému řevu, tak to udělám. Pro někoho rozmazlování, pro mě to byla cesta jak přežít. Děti mám v současnosti ovladatelné a velmi ochotné si lecos nechat vysvětlit.
Tak tohle podle mě rozmazlování opravdu není a myslím, že to, že jsou tvé děti teď v pohodě a velmi ochotné si lecos nechat vysvětlit, je právě výsledek toho, že jsi jim vycházela vstříc a pokud to pro tebe nebylo za hranicí, tak jim hodně věcí dovolila. Ony pochopí, že ty jim vycházíš vstříc a pak začnou vycházet ony vstříc tobě (princip vzoru). Dokážou pak přemoct nějaký nekomfort jen proto, aby ti vyšly vstříc, tj. stejně jako to děláš ty.Čím méně toho dítěti zakážeš (samozřejmě se nebavím o věcech, které jsou nebezpečné nebo pro tebe za hranicí), tím víc spolupracujícím se dítě stane. Tohle zní jako paradox a pro hodně rodičů je to věc, která je nepochopitelná, nelogická a nevěří tomu (protože většina lidí má zafixováno, že jen důsledná přísná výchova s tresty vede k poslušnosti dítěte a že je potřeba dítěti věci zakazovat, aby si nemyslelo, že bude vždycky po jeho).
- Citovat
- Upravit
4.7.19 21:11
@pet p píše:
Tak tohle podle mě rozmazlování opravdu není a myslím, že to, že jsou tvé děti teď v pohodě a velmi ochotné si lecos nechat vysvětlit, je právě výsledek toho, že jsi jim vycházela vstříc a pokud to pro tebe nebylo za hranicí, tak jim hodně věcí dovolila. Ony pochopí, že ty jim vycházíš vstříc a pak začnou vycházet ony vstříc tobě (princip vzoru). Dokážou pak přemoct nějaký nekomfort jen proto, aby ti vyšly vstříc, tj. stejně jako to děláš ty.Čím méně toho dítěti zakážeš (samozřejmě se nebavím o věcech, které jsou nebezpečné nebo pro tebe za hranicí), tím víc spolupracujícím se dítě stane. Tohle zní jako paradox a pro hodně rodičů je to věc, která je nepochopitelná, nelogická a nevěří tomu (protože většina lidí má zafixováno, že jen důsledná přísná výchova s tresty vede k poslušnosti dítěte a že je potřeba dítěti věci zakazovat, aby si nemyslelo, že bude vždycky po jeho).
Tak přesně tohle se u nás potvrdilo. Na staršího syna jsem byla vždy přísná, nechtěla jsem ho zvykat že si něco vyřve, o všem jsem rozhodovala já, aby si nemyslel že bude vše podle něho. Výsledek je že v 5-ti letech má stále šíleně amoky a záchvaty vzteku, cokoliv řeknu tak už dopředu se staví do opozice. Je v něm hluboce zakořeněnej vzdor kterej několik let musel potlačovat… U mladšího jsem to brala asi jako že je ještě malej, tak jsem k němu byla víc tolerantní, takže třeba když chtěl zhasnout on, tak jsem znovu rozsvítila a nechala ho zhasnout, prostě u toho mladšího jsem tyhle věci už brala jako banality. Výsledek je, že mladší je pohodař, dá se s ním mnohem líp vyjít, mnohem víc spolupracuje, víc mě poslouchá, zhasinani světla už ho přestalo zajímat, není sobec, žádné záchvaty vzteku už nemívá narozdíl od toho staršího kde jsem to bohužel vše zpackala…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
pet p
4.7.19 21:59
@milwinka Když máš to srovnání svých přístupů mezi dětmi, tak máš velkou výhodu. Většina rodičů řekne, že vzdor a vztek je u dítěte normální a tím jsou s názorem na výchovu a „přílišné povolování“ dítěti hotoví. Jenže vzdor a vztek u dítěte normální není - je to důsledek autoritativní výchovy. Která je tady u nás ale tak rozšířená, že když pak skoro všechny děti vzdorují a vztekají se, tak je to považováno za normální.
A nemyslím si, že bys vše zpackala a už se to nedá napravit. Zkus knížku Aha rodičovství, mohlo by vám to pomoct. Je tam popsáno, jak s dítětem obnovit „spojení“ a důvěru. Chce to dát mu asi víc možnosti rozhodovat a taky ho víc poslouchat (bez vysvětlování, hodnocení, analyzování, prostě jen poslouchat a vnímat ho a jeho pocity) atd.
- Citovat
- Upravit
4.7.19 22:05
@Anonymní píše:
Dobré ráno, zkouším, jestli někdo nezažil něco podobného. Synovi jsou 4 roky. Vzteklý je od mala, ale co někdy předvádí, já už z toho nemůžu. To už snad ani není vztek, ale nějaké zoufalství. Většinou to vyvolá nějaká hovadina a dokáže se vztekat třeba hodinu. Ale ne klasicky. Pak přejde do lítosti, chce maminku, řve, říká, že chce k mamince, tak mu otevřu náruč, aby se u mě uklidnil, ale uteče ode mě. Pak zas, že chce k mamince, zas mě odstrčí. Pak mam toho dost, bouchnu, už mu říkám, že ho nechci, když ke mě nejde a pak to vyvrcholí, a když se vyvzteká, tak ke mě jde a společně se z toho nějak uklidníme. Rozčilujou ho takový věci, jako že sama nesmím zapnout mikrovlnku nebo uklidit nádobí. Když začnu bez něj, je zas vyrvál a nejde jen tak uklidnit. Dnes se zas vztekal, protože jsem si k ránu odběhla na záchod, on se vzbudil a hned maminka. Co. Ale není normální, tak že když se vrátím, tak zas řve, že chce, ať maminka odejde. Snažím se být silná a nepodporovat ho v tom a říkám že nikam nejdu, ale někdy to sama nevydržím a jdu teda a zas řve, že chce maminku a pořád dokola. Asi případ pro psychologa, ale zkouším ještě tady
U nas to same v tomto veku, trvalo to snad dva mesice denodenne. Pak jak to prislo, tak to odeslo. Zatim je mesic dva uplny klid. Tuk tuk tuk.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.7.19 22:31
@Anonymní píše:
@pet p to triko jsem mu sebrala, protože mu bylo malé. Chtěl ho nosit, ale už se do něj nevešel. Veškeré oblečení mu sbírám tajně, kdybych to nedělala, tak se i u děravých ponožek bude vztekat.
Není to tak dlouho, si nanosil do postele slupky od brambor, abych je nemohla vyhodit.
Dokonce se vzteká i u mého oblečení, ve kterém mě nikdy ani neviděl. Obrecel i roztrhané ručníky po pradědovi, které jsme vyhazovali na chalupě.
On je typ, co nenávidí změny. Na konci zimy bojujeme s tím, že mi tak 3-4 týdny trvá, než mu vysvětlím, že nemá nosit bundu, legíny, kulicha..m
Propleskla jsem ho potom, co mi udělal modřinu. To už jsem opravdu s klidem neustála. Prokousl mi nějakou žílu a měla jsem ruku jak bambuli.
To mi připomíná mého syna, všechno oblečení co je malé nebo již natolik poničené musíme schovávat či vyhazovat potají. Oplakal nám naposledy starý odpadkový koš který jsme vyhodili.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.7.19 22:56
@89Luca píše:
To mi připomíná mého syna, všechno oblečení co je malé nebo již natolik poničené musíme schovávat či vyhazovat potají. Oplakal nám naposledy starý odpadkový koš který jsme vyhodili.
Ja vyhazuju potaji veci, kdyz neni doma manzel 
ten nevyhazuje nikdy nic. Tento tyden delam cistku, jsem sama. Pred dcerou jsem ani veci vyhazivat nezkousela, predpokladam, ze by to dopadlo stejne 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.7.19 11:08
@blumen to dělá moje máma mymu tatovi pak si po 10 letech na něco vzpomene a hledá to, tak dělá mrtvého brouka
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.7.19 13:00
@89Luca píše:
@blumen to dělá moje máma mymu tatovi
Tak tak. Jen reknu, jak to mam vedet po tolika letech ale on to vetsinou ani nezaregistruje. Spis se me nekdy pta na veci, co jsem nevyhodila a nemuze je najit sranda u nas, no
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
Nemám tak náročené dítě v tomto smyslu. Vzteká se, to jo, umí i hodně, ale afekt bych to nenazvala. Naštěstí ani to vztekání u nás není vůbec časté (popravdě si myslím, že je to díky tomu mému dlouhodobému přístupu, že jsme se k tomu prostě „propracovali“).
Napiš mi do soukromé zprávy, můžu ti poslat nějaké rady (ne z mé hlavy).