Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Tchánovci a naše bydlení - katastrofa?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
20.4.16 07:46
Co bych dělala ja? Zila bych dal svuj sen a ani bych neuvazovala se masochisticky nastehovat k tctchanovcum. Jo mozna za milion jo. Na 3 roky. Ale jen tak, pro neci modry oci? Nikdy. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
20.4.16 13:59
Pohled z druhé strany
Ahoj, tak taky skusím trošku přispět do diskuze, ale z druhé stránky věci. U mých rodičů totiž bydlím s manželem a dětmi skoro 5 let. A ještě předtím za svobodna tu manžel bydlel, aby to skusil zda to půjde. Nikdy bych ho nenutila, nechala jsem to na něm. A jak to u nás vypadá? Naši tu dřív bydleli s tatínkovými rodiči, takže musím říct, že jsou hodně tolerantní. Bydení nám tu nabídli a protože chtějí, abysme tu zůstali, tak nám ve všem vychází vstříc…a protože my jsme rádi, že tu bydlíme a máme díky tomu bydlení velmi levné, tak si zase vážíme toho, že máme peníze na zbytečnosti a všechny rozmary, co nás napadnou. Ale narovinu, to jen proto, že máme velmi přímé vztahy…narovinu si vše řekneme, jako lidi a ikdyž se chytneme, tak to nebereme osobně a druhý jen se jede dál. Můj taťka je rád, že manžel je šikovný a vyblbnou se spolu i v dílně a já s mamkou vyjdu zas jen proto, že vedu domácnost tak, jak mě naučila…tedy stejně a tak mi nedává žádný rady jako má tchýně. Ta pořád remcá jestli dávám dětem dobrý jogurty, jestli manželovi vařím atd…a to taky vydržím jen proto, že brzy jedem domů. Navíc naši ikdyž mají zahrádku, o kterou se staráme a sklízíme ji dokupy, tak raděj ji nechaj zarůst a jedou na výlet, protože plevel neuteče. Navíc si dost usnadníme život, protože jednou maše pozvu na oběd já a oni maj volno a zas mi třeba hlídaj děti, jindy uvaří mamka a já můžu s dětmi sedět na pískovišti…prostě si spíš snažíme dělat laskovosti. Taky jsem teĎ doma na mateřské a rodiče i manžel se vrazí domů kolem 5té hodiny…to si ani nestihneme lést krkem. Jediným úskalím u nás byl můj bratr…ač sám řekl, ať si to tu předěláme, že on tu bydlet nebude a bydlí 3 hodiny odsud a hodně navíc cestuje po světě, tak nemá čas sem ani jezdit, tak žárlí na manžela. Urazil se, když nám naši vystěhovali celé patro a zrušili mu pokojíček, ikdyž s tím souhlasil, tak potom remcal…a to jsem myslela, že manžel řekne, že nám to zato nestojí, ale pak to zvážil a řekl si, že se nám tu bydlí moc hezky a jediný o co mýmu bráchovi jde je nás rozeštvát…takže jsme to hodili za hlavu a jednou měsíčně musíme překousnout narážky typu…nojo, vy se máte, když nemusíte řešit kdo vám pohlídá psa, když jedete na dovolenou…Ale my víme, že když jedou na dovču naši, tak jim zase rádi pohlídáme králíky a bráchu házíme za hlavu. Já svýho manžela obdivuji, protože je opravdu chytrý a velmi sečtělý a hloupý narážky ho neurazí a raději si pěstujem koníčky než trávník kolem vlastního domu, ale zároveň vím, že kdyby tu nebyl spokojený, tak s ním půjdu i na konec světa. Takže říkám: Dobrých lidí se vejde plno, ale musí každý z nich chtít a něco pro to udělat. A s rodiči nejde bydlet, pokud nemáte rovnocenné vztahy. Už vás prostě nesmí brát jako své dítě, ale jako souseda, kterého si váží. NAši by nikdy tak tolerantní nebyli, kdyby sami s rodiči nežili a já bych nikdy u nich nezůstala bydlet, kdybych nevěděla, že umí žít ve dvougeneračním domě. Manžel je z rodiny, kde má vše své místo, kde v sobotu ráno jdou všichni na zahradu pracovat a na výlet se jede až je vše hotové a peníze se šetří, protože je hypotéka na dům. Manžela jsem celkem snadno naučila, jak musí věcem najít nové místo, jak se v sobotu může vyspávat, jak prima je jet na výlet a neřešit, že mám doma kopu dřeva a neuklizeno, hlavně když děti jsou šťastné.
Podle mě je tedy důležité, jestli máte stejné hodnoty s rodiči, se kterými chcete bydlet, jestli je dům pro vás dost velký a nebudete se tam mačkat a narušovat si soukromí a jestli jste tolerantní a nebazírujete na maličkostech. Pokud jen jednu věc z toho nedáte…tak jděte do svého! My se občas smějem té kreslené reklamě jak dva sedí pod peřinou a domlouvají se, že si půjdou prohlídnout nějaký dům, že maj pocit že jim někdo stále stojí za zády a v tom jim pod tu peřinou koukne tchán, jestli může jít s nimi…jo, tak takto to v dvougeneračním domě vypadá, jen záleží na vás, jestli se tomu zasmějete, nebo se zhrozíte. My se zatím zasmějeme, uvidíme co bude dál…
- Citovat
- Upravit
20.4.16 14:32
@Anonymní píše:
Ahoj, tak taky skusím trošku přispět do diskuze, ale z druhé stránky věci. U mých rodičů totiž bydlím s manželem a dětmi skoro 5 let. A ještě předtím za svobodna tu manžel bydlel, aby to skusil zda to půjde. Nikdy bych ho nenutila, nechala jsem to na něm. A jak to u nás vypadá? Naši tu dřív bydleli s tatínkovými rodiči, takže musím říct, že jsou hodně tolerantní. Bydení nám tu nabídli a protože chtějí, abysme tu zůstali, tak nám ve všem vychází vstříc…a protože my jsme rádi, že tu bydlíme a máme díky tomu bydlení velmi levné, tak si zase vážíme toho, že máme peníze na zbytečnosti a všechny rozmary, co nás napadnou. Ale narovinu, to jen proto, že máme velmi přímé vztahy…narovinu si vše řekneme, jako lidi a ikdyž se chytneme, tak to nebereme osobně a druhý jen se jede dál. Můj taťka je rád, že manžel je šikovný a vyblbnou se spolu i v dílně a já s mamkou vyjdu zas jen proto, že vedu domácnost tak, jak mě naučila…tedy stejně a tak mi nedává žádný rady jako má tchýně. Ta pořád remcá jestli dávám dětem dobrý jogurty, jestli manželovi vařím atd…a to taky vydržím jen proto, že brzy jedem domů. Navíc naši ikdyž mají zahrádku, o kterou se staráme a sklízíme ji dokupy, tak raděj ji nechaj zarůst a jedou na výlet, protože plevel neuteče. Navíc si dost usnadníme život, protože jednou maše pozvu na oběd já a oni maj volno a zas mi třeba hlídaj děti, jindy uvaří mamka a já můžu s dětmi sedět na pískovišti…prostě si spíš snažíme dělat laskovosti. Taky jsem teĎ doma na mateřské a rodiče i manžel se vrazí domů kolem 5té hodiny…to si ani nestihneme lést krkem. Jediným úskalím u nás byl můj bratr…ač sám řekl, ať si to tu předěláme, že on tu bydlet nebude a bydlí 3 hodiny odsud a hodně navíc cestuje po světě, tak nemá čas sem ani jezdit, tak žárlí na manžela. Urazil se, když nám naši vystěhovali celé patro a zrušili mu pokojíček, ikdyž s tím souhlasil, tak potom remcal…a to jsem myslela, že manžel řekne, že nám to zato nestojí, ale pak to zvážil a řekl si, že se nám tu bydlí moc hezky a jediný o co mýmu bráchovi jde je nás rozeštvát…takže jsme to hodili za hlavu a jednou měsíčně musíme překousnout narážky typu…nojo, vy se máte, když nemusíte řešit kdo vám pohlídá psa, když jedete na dovolenou…Ale my víme, že když jedou na dovču naši, tak jim zase rádi pohlídáme králíky a bráchu házíme za hlavu. Já svýho manžela obdivuji, protože je opravdu chytrý a velmi sečtělý a hloupý narážky ho neurazí a raději si pěstujem koníčky než trávník kolem vlastního domu, ale zároveň vím, že kdyby tu nebyl spokojený, tak s ním půjdu i na konec světa. Takže říkám: Dobrých lidí se vejde plno, ale musí každý z nich chtít a něco pro to udělat. A s rodiči nejde bydlet, pokud nemáte rovnocenné vztahy. Už vás prostě nesmí brát jako své dítě, ale jako souseda, kterého si váží. NAši by nikdy tak tolerantní nebyli, kdyby sami s rodiči nežili a já bych nikdy u nich nezůstala bydlet, kdybych nevěděla, že umí žít ve dvougeneračním domě. Manžel je z rodiny, kde má vše své místo, kde v sobotu ráno jdou všichni na zahradu pracovat a na výlet se jede až je vše hotové a peníze se šetří, protože je hypotéka na dům. Manžela jsem celkem snadno naučila, jak musí věcem najít nové místo, jak se v sobotu může vyspávat, jak prima je jet na výlet a neřešit, že mám doma kopu dřeva a neuklizeno, hlavně když děti jsou šťastné.
Podle mě je tedy důležité, jestli máte stejné hodnoty s rodiči, se kterými chcete bydlet, jestli je dům pro vás dost velký a nebudete se tam mačkat a narušovat si soukromí a jestli jste tolerantní a nebazírujete na maličkostech. Pokud jen jednu věc z toho nedáte…tak jděte do svého! My se občas smějem té kreslené reklamě jak dva sedí pod peřinou a domlouvají se, že si půjdou prohlídnout nějaký dům, že maj pocit že jim někdo stále stojí za zády a v tom jim pod tu peřinou koukne tchán, jestli může jít s nimi…jo, tak takto to v dvougeneračním domě vypadá, jen záleží na vás, jestli se tomu zasmějete, nebo se zhrozíte. My se zatím zasmějeme, uvidíme co bude dál…
tohle je hodně důležitá věta… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
