Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj holky,
nevím už, jak dál s tchýní - mám pocit, že hrozně nesnáší mojí dcerku. Dcerce jsou dva roky. Ještě než se narodila, tak tchýně lomila rukama, že to bude holka a že chtěli kluka. Pak mě přišli s tchánem přemlouvat, ať ji pojmenuju jinak, než jsme se s manželem rozhodli - když jsem jim řekla, že manželovi se to jméno líbí a že ho vybral v podstatě on, tak chtěli, ať to udělám tajně, prostě to tam napíšu a on se to dozví, až už bude princezna na světě, že se to pak těžko mění, no chápete ten podraz na vlastního syna? To jsem teda odmítla a od té doby jsem nejhorší, já i moje holčička: Je prý moc velká na svůj věk, málo mluví, nevěnuju se jí, jen se válím doma, chudák manžel přijde utahanej z práce, všechno okolo baráku udělá a ještě si s „holkou“ pohraje, protože to já neudělám. Jo, „holka“, přesně tak jí říkají, ani jménem jí nenazvou
Před sousedkama brečí, jak ji pořád hlídá, protože já se nepostarám. Nikdy jsem jí tam nedala, ještě ani jednou… A tak je to pořád dokola…
ALe co je pro mě úplně nejhorší - když jí bylo asi deset dní, tak přišli oba i s tchánem a řekli mi, že jsou z ní moc zklamaný, protože pro ně není dost hezká. Pane bože, tahle věta se mi vypálila do mozku a nikdy na ní nezapomenu.
Nejhorší je, že za mnou choděj, jen když není manžel doma - před ním nikdy nic neřeknou a ještě se tvářej, jak ji milujou. A když se ozvu já, tak všechno zapřou, prostě mi do očí řeknou, že to tak není. Tak už manželovi ani nic neříkám. Takže o většině věcí ani neví.
Co mám dělat? Máte někdo podobnou zkušenost? Už jsem se i chtěla objednat k psychologovi, aby mi poradil… Jsem slaboch a nedokážu je poslat někam…
Za dva měsíce budeme mít dalšího prďolu, nevím, jak to zvládneme, snad jo, až budu v porodnici, bude u mojí holčičky moje mamina, ta to k nám má 150 km daleko, takže je to složitý.
Nejde o mě, ale o moji princeznu, všechno vnímá, nechci, aby pořád poslouchala, že je nejhorší, že je hloupá, moc velká a kdesi cosi. Je úžasná, manžel ji nezřízeně miluje, to je pro mě nejdůležitější. Ale tohle mě ničí, nevím, co s tím ![]()
Ty seš její máma a musíš se za ní umět poprat. Proč je pouštíš dovnitř když s nimi nechceš být? Tak řekni že jsi je nečekala, že máš práci, čekáš návštěvu, zrovna odcházíš,… a máš klid.
Též bych omezila návštěvy tchýně na dobu, kdy bude přítomný manžel.
Nezlob se na mě, ale pokud se jim nepostavíš a necháš si to líbit, asi se to moc nezmění. Moje tchýně také přitvrďovala a čím dál víc rejpala. Nezbylo mi nic jiného než jí „nastavit zrcadlo“ a nemazat se s ní. Zabralo to. Kdyby mi něco takového řekla, nepustila bych ji do bytu. Ať přijdou, když bude manžel doma. Nečekej, že když se budeš chovat slušně, něco se změní. Máš právo být ukřivděná, vždyť řekli tolik hnusných vět. Máš právo na to, aby se k Tobě chovali slušně. A když jim to nedochází, je to jejich problém.
Nenechala bych si to v žádném případě pro sebe, s manželem bys o tom mluvit měla. Vždy mu přesně situaci vylíčit, pokud se stane bez jeho přítomnosti a řešení hledat spolu. On by měl vědět, co prožíváš, a měl by ti být oporou. A měl by to být on, kdo se tebe i malé zastane - jinak to neskončí.
Nahrála bych si ty jejich „kecy“…na mobil, diktafon…cokoliv…a pustila manželovi.
Napadl mě diktafon. Máš ho? Nebo umíš nahrávat na mobilu?
Byla bych sfiňa a úplně normálně bych si ty jejich hlášky nahrávala.
@SIMONA1234 píše:
Nahrála bych si ty jejich „kecy“…na mobil, diktafon…cokoliv…a pustila manželovi.
Ha, byla jsi rychlejší ![]()
Poradila bych, aby sis par takových návštěv nahrala do tel a manželivi pustila ![]()
To co píšeš je hrozné. Je mi tě líto a hlavně tvojí dcerušky, která to za chvíli začne určitě vše vnímat a nebude chápat proč jsou děda s babičkou zlí. Prarodiče by přeci měli svá vnoučata milovat, ne? Tak to tedy chodí u nás, mám také dceru a obě babičky i dědečkové jí moc milují.
Pokud chceš pro svou dceru jen to nejlepší, musíš to zastavit. Promluv s manželem, píšeš, že má malou moc rád, tak ať s tím něco udělá on. Na něj snad rodiče dají. Nebo jim natvrdo řekni, že si nepřeješ, aby takto mluvili, a pokud s tím budou pokračovat, tak že si nepřeješ, aby za malou chodili. Držím moc pěsti, aby se jim konečně rozsvítilo ![]()
Musis jednat rychle, zvlast jestli dalsi bude kluk.
protoze toho si oni prali a budou ho protezovat. dceri to bude lito a mohlo by to poskodit vztah mezi sourozenci. a to neni dobry
No to by bylo něco na mě
Úplně se ve mně vaří krev…
Já mám teda jinou povahu, já bych se jim postavila, vždyť si maminka, braň si svoje dcerušku ![]()
Kdyby mi řekli, že není dítě dostatečně hezké, řekla bych jim" vám se nelíbí? To je divné, pro nás je krásné, no prostě celý manžel
"
Zdá se vám velká? No asi bude modelka ![]()
Prostě nějak je odpálkuj..Pokud to nepomůže, tak návštěvy jen když je tam manžel..
A teď jim uděláte radost, nebo opět " zklamete tím, že to bude holčička" ![]()
@Kadlik píše:
Ahoj holky,
nevím už, jak dál s tchýní - mám pocit, že hrozně nesnáší mojí dcerku. Dcerce jsou dva roky. Ještě než se narodila, tak tchýně lomila rukama, že to bude holka a že chtěli kluka. Pak mě přišli s tchánem přemlouvat, ať ji pojmenuju jinak, než jsme se s manželem rozhodli - když jsem jim řekla, že manželovi se to jméno líbí a že ho vybral v podstatě on, tak chtěli, ať to udělám tajně, prostě to tam napíšu a on se to dozví, až už bude princezna na světě, že se to pak těžko mění, no chápete ten podraz na vlastního syna? To jsem teda odmítla a od té doby jsem nejhorší, já i moje holčička: Je prý moc velká na svůj věk, málo mluví, nevěnuju se jí, jen se válím doma, chudák manžel přijde utahanej z práce, všechno okolo baráku udělá a ještě si s „holkou“ pohraje, protože to já neudělám. Jo, „holka“, přesně tak jí říkají, ani jménem jí nenazvouPřed sousedkama brečí, jak ji pořád hlídá, protože já se nepostarám. Nikdy jsem jí tam nedala, ještě ani jednou… A tak je to pořád dokola…
ALe co je pro mě úplně nejhorší - když jí bylo asi deset dní, tak přišli oba i s tchánem a řekli mi, že jsou z ní moc zklamaný, protože pro ně není dost hezká. Pane bože, tahle věta se mi vypálila do mozku a nikdy na ní nezapomenu.
Nejhorší je, že za mnou choděj, jen když není manžel doma - před ním nikdy nic neřeknou a ještě se tvářej, jak ji milujou. A když se ozvu já, tak všechno zapřou, prostě mi do očí řeknou, že to tak není. Tak už manželovi ani nic neříkám. Takže o většině věcí ani neví.
Co mám dělat? Máte někdo podobnou zkušenost? Už jsem se i chtěla objednat k psychologovi, aby mi poradil… Jsem slaboch a nedokážu je poslat někam…
Za dva měsíce budeme mít dalšího prďolu, nevím, jak to zvládneme, snad jo, až budu v porodnici, bude u mojí holčičky moje mamina, ta to k nám má 150 km daleko, takže je to složitý.
Nejde o mě, ale o moji princeznu, všechno vnímá, nechci, aby pořád poslouchala, že je nejhorší, že je hloupá, moc velká a kdesi cosi. Je úžasná, manžel ji nezřízeně miluje, to je pro mě nejdůležitější. Ale tohle mě ničí, nevím, co s tím
Nesmis si to nechat libit, uz kuli dcerce. Taky se priklanim k navstevam jen za manzelovi pritomnosti. A jeste me napada…asi bych se na ne pripravila a parkrat si ty jejich jedovaty reci nahrala treba na mobil a pak to manzelovi pustila i pred nima. A pokazde, kdyz dcerku takle fajnove ohodnoti a ona to vnima bych rekla napr. "Kacenko, vis proc ta babicka rika ze jsi moc velika? No to je proto, ze zna jen same male osklive deti a zadnou takovouhle krasnou princeznu…apod. Jinak preju pevny nervi, abys tchanovce nezabila, musi to byt pekny podvrataci.
No říct mi někdo, ze moje dítě není hezky, tak proletej zavřenýma dverma. Nahraj si je, prehraj manželovi a tečen na tom, ze v jeho nepřítomnosti k vam nesmí. Ja bych je teda k mám nepustila uz vůbec.