Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Lojzísek píše:
Ono je to, bohužel, docela běžné. Těm ženským opravdu hrábne a začnou soupeřit, žárlit, vyvádět psí kusy, snaží se rozeštvat..
Já bych to měla taky na román. Hodím jen perličku. Vcelku pravidelně, při návštěvě tchánovců, tchyně najednou z ničeho nic afektovaně vykřikne: „Jak jsi mohl opustit svou matku?“ nebo „Jak jsi se mohl odstěhovat od své matky?“ Je to prostě peklo, když má někdo v hlavě bramboračku
Edit: Jsme spolu přes 10 let.
to je fakt sileny, bych si rikala ze ji normalne preskocilo…
a mozna bych to pouzila proti ni: "proboha, uz zas ten zachvat! maminko, honem posadte se, citite se dobre?, zavolame vam doktora, oni si vas odvezou a poslou na nejaky vysetreni, tohle nevypada dobre
"
ja vim, ze tohle je jen prehnana srandicka, ale na citovy vyderace funguje nevsimat si co rikaji, ale pohladit po celicku, zatvarit se starostlive o jejich dusevni zdravi, oni nechcou byt za blazny
Ještě bych tchyni řekla, že když to teda podle ní není synovo dítě, tak ať se o vnouce nezajímá, že v tom případě to je pro vnouce cizí ženská a s cizíma čas trávit nepotřebuje. Třeba si to pak v té své hlavičce srovná.
Ale to je dobrý, to nastavení zrcadla, že jako když to dítě podle ní není synovo, pak ať si myslí, že teda vnouče vůbec jako nemá, vždyť by to pro ni bylo všechno jednodušší…
Moje tchýně neměla na výběr, syna měla jednoho. Moje matka na výběr měla, má radši bratry a jejich děti. Má to logicky důvod. Syn pro rodiče znamenal víc a já vyrůstala do třetí třídy u prarodičů, bylo to pro ně ve všech směrech pohodlné. Chodili do práce, a měli víc volna než s dítětem. Bratry už doma měli pořád. Ty nedali. Prarodiče jsem měla fakt moc ráda a měla u nich obyčejné, ale hezké dětství. Hrávali jsme po večerech stolní hry a tak. V mých deseti babička zemřela. K dědovi jsem jezdila na víkendy a samozřejmě na prázdniny. Byl to bezva děda.
@EEKK píše:
Ale to je dobrý, to nastavení zrcadla, že jako když to dítě podle ní není synovo, pak ať si myslí, že teda vnouče vůbec jako nemá, vždyť by to pro ni bylo všechno jednodušší…
Moje tchýně neměla na výběr, syna měla jednoho. Moje matka na výběr měla, má radši bratry a jejich děti. Má to logicky důvod. Syn pro rodiče znamenal víc a já vyrůstala do třetí třídy u prarodičů, bylo to pro ně ve všech směrech pohodlné. Chodili do práce, a měli víc volna než s dítětem. Bratry už doma měli pořád. Ty nedali. Prarodiče jsem měla fakt moc ráda a měla u nich obyčejné, ale hezké dětství. Hrávali jsme po večerech stolní hry a tak. V mých deseti babička zemřela. K dědovi jsem jezdila na víkendy a samozřejmě na prázdniny. Byl to bezva děda.
To je taky smutný. Tcháni takhle rozhodily dcery po prarodičích, když si nasekali děti a nezvládali to. Jednu holku k otcovým rodičům, druhou k rodičům matky. Tam ty holky vyrostly dokud nenastal nástup do školy, to si je pak vzaly domů. Doma ještě zůstali dva synové a nejstarší dcera, která je hlídávala. Pak ty holky měly nejmladší kluky na starosti. Vodily je do školky, do školy. Jedna z nich stála u plotny snad od osmi let, v deseti už uměla uvařit a upéct pro celou rodinu. Uklízely, nakupovaly.
Jako jo, pomoct rodičům, mít své úkoly jako vynést koš, vyluxovat…ale v podstatě suplovat od dětství rodiče, dělat chůvy a kuchařky, hrozný teda.
Smutný to pro mě nebylo. Byla jsem u prarodičů fakt ráda. Smutný byl ten návrat do rodiny, kde byli už oba bráchové zaběhnutí odjakživa. No, někdo po nich musel uklízet, někdo musel mýt pravidelně nádobí a být k ruce. Páni tvorstva měli vyšší zájmy, než domácnost. Vařit mě tedy nenechali nikdy, rozpočet byl hodně našponovaný. Naučila jsem se za běhu ve své domácnosti. Děti a bývalý vždycky říkali, že vařím líp, než obě babičky dohromady. Což člověku udělá větší radost, než ocenění od Pohlreicha. Způsob chodu rodiny mě ale vyučil pro život. Nikdy jsem na ně nespoléhala, nebyla na nich závislá. Žila jsem i v krizových situacích tak, že jsem od nich nic nepotřebovala. V rozvodu, ve vážné nemoci, v majetkovém vyrovnání. Mojí největší pomocníci byli vždycky ty dvě ruce na konci ramen… Rodice se rádi viděli častěji s těmi, co je měli doma odmalinka. Je to jejich volba, ať si je užiou. Ne, nemrzí mě, že se mnou nikdy netrávili svátky. Klidně jsem sama. Vzpomínám na ty, co už tu nejsou. Sejdu se na chvíli, hodinku, dvě, se svými dětmi, jak se hodí jim a jak mají zájem. Klidně jindy, než na Štědrý večer. Člověk má umět být sam. Nikdy neví, kdy se mu to bude hodit. K stáru by asi naší uvítali víc péče a lásky. Udělala jsem, co byla moje povinnost. Jinak není co oplácet a vracet.
@EEKK Nektere „rodice“ opravdu nepochopim. Meho kamarada dali do tydennich jesli jak nejdrive to slo, protoze meli doma starsiho a chudak maminka prece nemohla dve deti zvladnout. A musela se v noci vyspat, aby se o starsiho zvladla postarat. Hlava mi nebere, proc se rozhodla zrovna takhle, kdyz uz - dala bych treba starsiho na par hodin do skolky.
Take jsou ted hrozne prekvapeni, ze k nim nema, nevdecnik jeden, vztah a dokonce prilnul k rodicum manzelky.
@EEKK smutný, myslím jako celá situace a řešení mi přijde smutný. Ne že pro tebe to bylo smutný. Nechci se nikoho dotknout, ale radši mám méně dětí a postarám se o ně, než mít x dětí a nepostarat se.
Překvapený může být akorát totálně nemyslící člověk. Moje matka mi, když jsem měla první mimino, řekla. Sousedka povídala, ta vaše dcera k vám vůbec nejezdí, žejo. Musíš k nám jezdit. Jak to vypadá. Povídám jí, že mi je úplně fuk, jak to vypadá. Já když se vykopu s dítětem ven, tak jdu do parku, nakoupit, atd. Jaký má efekt, přejet za 15 minut sídliště a zakotvit v jiném paneláku? Co to dítě bude že spaní na vzduchu asi mít? No může tohle říct soudný člověk? Nic jí nebránilo, aby přišla vozit. Neměla zájem. Počkala si na vození jiných, že. Pak přišel její první pravnouček. Zde se opět projevila inteligence. Jelikož nás neviděla jinak, než při náhodném setkání, občas jsem ji napsala nějaký přelom, aby teda aspoň byla v obraze. Její reakce byly úplně úžasné. SMS. Malý sedí. Žádná odpověď. SMS. Babí, malý běhá. Žádná odpověď. Babí, už ani nebereme ven kočár, jak cape. Já vím, dyť jsi mi to psala. Ten je teď roztomilej. Obličej se jí rozzářil. No sláva, pomyslim si. Aspoň nějaký city. Vzápětí sprcha. Nováků děti, to byly koťátka, to jsi neviděla tak úžasný děti. Jak se na člověka natahovaly. Jo, kam my na bratra rodinu. Pomyslim si. To nemá cenu. Naposled jsem to zkusila na prvním stupni. Fakt naposled. Babí, malej měl samý jedničky. Měla jsem radost. Měla, opravdu. U svých dětí, průměrných žáků, jsem na to zvyklá nebyla. Chm. Nováků děti je mají pořád. Tak jo. Prostě to tak je. Tuhle měla dcera tu kliku, že se náhodou potkaly. A ten dítě - mladík, co je už velký jako máma, byl u toho. Jsi to kluků ty? Dyť já tě vůbec nepoznala! První pravnouče, které zmizelo v propadlišti dějin. Nedá se fakt nic dělat. Může někdo nepochopit, že k nám to má x krát blíž pěší chůzí, ale celý rok nepřijde. Naskočit na tramvaj a jet čtvrt hodiny jednou týdně, to dá roky s přehledem. Jsou ty vzdálenosti mezi lidmi zajímavé. Jenomže lidí se nemění. Já jsem už léta ve své škatulce. A v ní i zůstanu.
Osobne bych se nejakou dobu s takovym clovekem nestykala. A je jedno jestli je to babicka nebo ne. Dospele vztahy maji byt rovnocenne a ne, ze se tady tato pani, at uz s poruchou osobnosti, nebo docasnym zatmenin, bude takto vydupavat, ze ona je ta prvni u sveho syna.
Nestykat se, dokud se nesrovna, protoze takovy clovek neprinasi nic dobreho.
@Anonymní píše:
@EEKK je to krása číst… Máš to v hlavě srovnané. Moje tchyně těžce protěžuje pouze a jenom jedno z dětí… Vnoučata pouze ženského rodu, pomáhá pouze a jenom lidem v místě bydliště… Ani jeden z těchto trumfu nemáme… Tak nás zcela ignoruje a řeč už ani neplyne… Už není ani společné téma. Je to vysilujici snažit se vydržet povinné návštěvy. Chlap řešit nic nechce, z jeho pohledu není co, nic nám nedělají přece…
Tak toto se dá trošku pochopit
U nás to bylo dost podobně, jakž takž jsme vycházeli, za mě vše v pohodě.. alespoň jsem si to myslela, ale za ně očividně ne..
On má ještě sestru, co žije v zahraničí…a dost na mě žárlila, nikdy sem to nepochopila, že ségra žárlí..ale byl to extrém. Zákaz chození k nim na oběd, na oslavy a tak dál…
Nějak jsem to přetrpěla, vždy jsem si řekla, že se nevidí, chtějí se užít. Jenže co na mě nakydala za špínu, postupem času, že mě ty jeho rodiče úplně nenáviděli. Když sem otěhotněla, no to si se zbláznil, dyť ji budeš jenom živit…
A pak přišla další pecka.. zařídili mu práci a bydlení v cizině taky..lanařili, aby se semnou rozešel..prostě katastrofa a to je jen kousek z celého problému. A to upozorňuju, že sestra má svůj život a přítele…a koordinuje životy rodičům v ČR.
Dneska jsme manželé, na svatbě nebyli..nepřišli. Dcerunka má rodiče na své straně, tu oni poslouchají…a tak to je. O naší dceru zájem nemají, nezavolají, nenapíšou. I když má svátek nebo narozeniny..
Hodně mě to bolelo, protože já mám rodiče skvělý. Mají rádi nás všechny, pomůžou nám, malou milují…
Partner se s nima ani nestýká, oni stejně nestojí o kontakt. Nechápu to. Přitom žijem pecka život, máme dům, dobrou práci, zdravý šťastný dítě. Máme se rádi.. budujeme. Jsme mladí takže máme poměrně mladý rodiče oba dva. Někdy si prostě nevybereš. Nás to stálo několikrát vztah…protože to byly takový podrazy vůči mé osobě..
@Nelel12 Pomluvám se bohužel nejde bránit. Když to pak zničí vztahy v rodině, je to smutný. Sestra si to možná někdy uvědomí, možná… V podstatě ze žárlivosti připravila své rodiče o syna, sebe o bratra a babičku a dědu o vnouče. Ale lidi umí být hrozně sebestřední, bez ohledů na cokoliv a kohokoliv kolem. ![]()
@EEKK je to krása číst… Máš to v hlavě srovnané. Moje tchyně těžce protěžuje pouze a jenom jedno z dětí… Vnoučata pouze ženského rodu, pomáhá pouze a jenom lidem v místě bydliště… Ani jeden z těchto trumfu nemáme… Tak nás zcela ignoruje a řeč už ani neplyne… Už není ani společné téma. Je to vysilujici snažit se vydržet povinné návštěvy. Chlap řešit nic nechce, z jeho pohledu není co, nic nám nedělají přece…