Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
A jak? Píšu, že s nim nehne ani to, že chci odejít
No, to je divný. Tak já nevím, co fakt odejít? Buď by se vzpamatoval, nebo bys měla šanci někoho najít. Pro mě by to byl důvod k rozchodu. Jedno dítě jsem nechtěla. A touha po dítěti je mocná. S tím nehnes
@Mart81 Ale oni byli původně na dvou dětech domluvení. Kdyby zakladatelka věděla dopředu, že on bude chtít jen jedno, tak by s ním třeba vůbec nebyla. A já to prostě beru tak, že když mi v takhle zásadní otázce nevyjde vstříc, tak mě prostě nemiluje, protože jeho postoj, ať teda klidně jdu, mi přijde zvláštní.
@g.sandova píše:
@Mart81 jsou takoví
Jasně, že jsou. Ale pokud někdo vyhrožuje rozbitím rodiny a rozchodem, dává najevo, že manželství je připravený ukončit když nebude po jeho (a že mít dítě je pořádný závazek), tak s ním asi těžko někdo půjde plánovat další závazky a dítě, což je společný projekt minimálně na na příštích dvacet let spolu. Když jsou ve stavu, že se mluví o rozvodu.
Když jsem chtěla mít rodinu hlavně pro děti. Sama jsem z rozvedený. Teď ji mám vzít jednomu dítěti, kvůli své touze? Která ale bolí a nedá se překonat? To je sakra těžké
@Anonymní píše:
Ale já jsem neřekla, že si půjdu udělat dítě jinam . Jen nechci trpět v tom vztahu, nechci trápit sebe, jeho ani dítě, tím, že budu brečet, nervózní, protivná atd.
No a tím, že budete mít jen jedno dítě a nebudete v tom vztahu, tak protivná nebudete? Budete v pohodě s jedním dítětem?
@Mart81 píše:
Jasně, že jsou. Ale pokud někdo vyhrožuje rozbitím rodiny a rozchodem, dává najevo, že manželství je připravený ukončit když nebude po jeho (a že mít dítě je pořádný závazek), tak s ním asi těžko někdo půjde plánovat další závazky a dítě, což je společný projekt minimálně na na příštích dvacet let spolu. Když jsou ve stavu, že se mluví o rozvodu.
Ale ve stavu rozchodu jsme proto, že se naše životní cíle rozešli. A já považuji za nejlepší dát teda prostor na život podle našich představ sobě i jemu
@Mart81 píše:
No a tím, že budete mít jen jedno dítě a nebudete v tom vztahu, tak protivná nebudete? Budete v pohodě s jedním dítětem?
No nebudu se utápět v tom, že mám partnera, který nechce to , co já. Nebudu mu taky dělat ze života peklo naléháním na druhé. Brečením atd
@Monchichik píše:
@Mart81 Ale oni byli původně na dvou dětech domluvení. Kdyby zakladatelka věděla dopředu, že on bude chtít jen jedno, tak by s ním třeba vůbec nebyla. A já to prostě beru tak, že když mi v takhle zásadní otázce nevyjde vstříc, tak mě prostě nemiluje, protože jeho postoj, ať teda klidně jdu, mi přijde zvláštní.
No a on by to třeba zase bral tak, že když mu v tak zásadní otázce nevyjdete vstříc a klidně byste odešla, tak ho očividně nemilujete, když jste připravená jen tak rozbít rodinu. To je na obě strany.
Jinak to, že byli na dvou dětech domluvení a tak se zakladatelka cítí nespokojeně chápu. Jenže zakladatelka také píše, že hned první dítě bylo dost náročné a to si musí ten chlap dobře rozmyslet, zda má na to, starat se a vychovávat dítě další. A pokud se na to necítí, tak se na to necítí. To mohl těžko odhadnout dopředu.
Kdyby žena po prvním porodu byla ve stavu, že se druhého bude bát, nebude ho chtít, bude to vnímat tak, že by to uže nedala, že by třeba druhé dítě nedokázala tak milovat, byla by jen ve stresu… tak jak byste se tvářila na to, kdyby manžel přišel s tím, že buď bude i druhé dítě nebo jdeme od sebe? Byl by to od něj projev lásky?
@Anonymní píše:
Ale ve stavu rozchodu jsme proto, že se naše životní cíle rozešli. A já považuji za nejlepší dát teda prostor na život podle našich představ sobě i jemu
Ok. To beru. Vaše představy na něco dost zásadního se teď rozchází.
Milujete ho? Pokud ano, znamená vaše ochota kvůli tomu odejít to, že ho nemilujete?
Pokud ne, tak proč vyvozovat, že jeho ochota nechat vás odejít znamená, že on nemiluje vás?
@Mart81 píše:
No a on by to třeba zase bral tak, že když mu v tak zásadní otázce nevyjdete vstříc a klidně byste odešla, tak ho očividně nemilujete, když jste připravená jen tak rozbít rodinu. To je na obě strany.Jinak to, že byli na dvou dětech domluvení a tak se zakladatelka cítí nespokojeně chápu. Jenže zakladatelka také píše, že hned první dítě bylo dost náročné a to si musí ten chlap dobře rozmyslet, zda má na to, starat se a vychovávat dítě další. A pokud se na to necítí, tak se na to necítí. To mohl těžko odhadnout dopředu.
Kdyby žena po prvním porodu byla ve stavu, že se druhého bude bát, nebude ho chtít, bude to vnímat tak, že by to uže nedala, že by třeba druhé dítě nedokázala tak milovat, byla by jen ve stresu… tak jak byste se tvářila na to, kdyby manžel přišel s tím, že buď bude i druhé dítě nebo jdeme od sebe? Byl by to od něj projev lásky?
A jak tedy překonat tu touhu? Taky to že se vás druhé dítě ptá kdy bude miminko? Atd.
Mně to přijde odporný upírat ženský dítě. Jako kdybyste jich už měli šest, tak dejme tomu.
@Mart81 Já nevím, jak by to bylo, protože já přemluvím svého muže k čemukoliv
. Ale s tímhle není řeč vůbec žádná, nekompromisně si trvá na svém, i když ví, že jí to trápí. A nemyslím si, že on by měl nějaké extra starosti s náročným dítětem, to si určitě vychutnala z větší části zakladatelka.
Ale já jsem neřekla, že si půjdu udělat dítě jinam . Jen nechci trpět v tom vztahu, nechci trápit sebe, jeho ani dítě, tím, že budu brečet, nervózní, protivná atd.