Utíkám před překážkami

Ahoj holky.

Rodiče mě nikdy moc nepodporovali. Otec výučák, máma základku. V rodině jsem jediná, kdo má Bc.

V čem je problém? Utíkám! Nejsem schopná překonat překážky, zlomit to a jít dál a něco dokázat.

Na ZŠ jsem chodila do tanečků, jednou jsme měli cvičit v jiných prostorách, já tam netrefila, styděla jsem se že bloudím, tak jsem se na to vyprdla…a už nikdy víc tam nešla. Naši se o tom dověděli až později a dostala jsem vynadáno, že je to stálo peníze.

Na vysněnou školu jsem nešla, měla jsem špatné známky z dějepisu, tak jsem si řekla, že když je to stěžejní předmět, prdím na to a šla jsem na něco, co jsem vlastně ani dělat nechtěla. Udělala jsem výučák.

Pak jsem se hlásila na nástavbu a jako zázrakem se tam dostala, poté jsem chtěla do Anglie jako aupair a vydělat si tam na další studium v cestovním ruchu. Jenže neměla jsem na odjezd a tak si našla práci, kde jsem zůstala a seznámila se s manželem.

Toužila jsme stále po cestovním ruchu, tak jsem zkusila VŠ, po prvním semestru jsem to kvůli jedné zkoušce z makra vzdala. Vůbec jsem tu zkoušku nezkusila. Prostě jsem skončila a přešla na jiný obor. Ten jsem vystudovala, ale sama se dodnes stydím, že šlo o soukromou školu - placená z mého platu.

S odstupem jsem se hlásila na navazující studium na veřejné škole. Podlehla jsem ovšem zas a na přijímačky nešla. Přeci se soukromou Vš nepůjdu jak blbka na veřejnou, co si pomyslí? Hloupá…atd. Takže jsem na přijímačky nešla.

Mezitím u mě došlo k psychickému kolapsu a já se dlouho léčila - chvíli medikace, ale už jsem relativně ok. Prošla jsme dlouhým a náročným vývojem a snad našla i samu sebe. Objevila sebe samu a našla to, co mě snad učiní šťastnou. Rozhodla jsem se pro absolutní změnu oboru - pracovala jsem jako ekonom, studovala management - nyní se hlásím na Vš, znovu na bakaláře, na veřejnou školu… Začala jsem se učit na začátku léta. Jenže s dvěma dětmi a velkým domem, je to dost náročné. V hlavě mi vůbec nic nezůstává. Počítám měsíce, dívám se na statistiky, projíždím učebnice a je to tady zas!!!

Když píšu, že jsem našla sama sebe, vím jistě, že to, co bych pak mohla dělat, bych dělala celou svou duší…bylo by to moje poslání. A celé měsíce jsem žila v tom, že se na tu školu dostanu…prostě dostanu, musím! Ale dnes to přišlo…obavy, strach, neschopnost…zatím to není tak silné, ale potřebuji to zabít už v zárodku, jinak už nikdy nic nedovedu do konce. Pláču, že jsem k ničemu. Nevím, jak to zlomit…Myslela jsem, že už je to za mnou!

Jinak vždycky mi učitelé říkali, že když chci, tak umím a jsem dobrá, ale já se nikdy neučila, nebo naopak učila až moc…vše přečetla, podtrhala, vypsala, vypracovala všechny maturitní i státnicové otázky…ale vlastně už vím úplné prd! Asi nemám systém, nevím, jak na to. Mám velký respekt před veřejnými školami i studenty na nich… Maturita s vyznamenáním a to jsem se šprtala jen 2 dny, protože po zbytek jsem jen vypracovávala otázky. Všechny své úspěchy ve škole prostě přičítám velikému štěstí.

Jak to…zlomit? Zničit! Prostě to nechci mít, chci tam jít, umět, udělat to…věřit si…a tak dlouho to šlo a už jsem zas zpět