Už opravdu nevím, jak dál...

Anonymní
25.10.20 12:49

Už opravdu nevím, jak dál..

Ahoj..
čekám, že mě tady asi spousta z vás odsoudí, ale jsem momentálně v hodně špatné situaci a nevím, jak dál.. Už dokonce přemýšlím i o tom, že to prostě zabalím a měla jsem konečně klid.. Povím vám svůj příběh a doufám, že mi někdo dokáže poradit, protože já už cestu nevidím..
Od mala, aspoň tedy co si tak od svých 5 let pamatuji, mě matka mlátila.. Říkala mi hrozné věci, říkala jak jsem zbytečná, že jsem se neměla nikdy narodit, vysmyvala se mi, prostě mě psychicky i fyzicky tyrala. Jediný, kdo mě měl rád, byl můj tatínek. Ten se mě vždy zastával, ale jelikož kvůli práci hodně cestoval, moc doma nebyl a já všechno peklo zazpívala s matkou.. Když mi bylo 16, tatínek bohužel zemřel. Našla jsem ho ja v jeho bytě, když jsem se vrátila ze školy domu.. (rodiče se rozvedli, tatínek mě měl ve své péči od mých 8 let) Prostě ležel doma na zemi.. A od té doby jsem samozřejmě musela žít s matkou, se kterou to bylo ještě horší od té doby.. Vyčítala mi tatínkovi smrt.. Řekla mi, že je to má vina.. Že radši spáchal sebevraždu, než aby musel být s takovou krvavu, jako jsem já.. (nespachal sebevraždu, měl prostě jen zástavu srdce, což nechápu, byl sportovec.. A zemřel hodně mladý.. Bylo mu 37). Matka mě terorizovala od té doby šíleným způsobem.. A bohužel jsem nabyla dojmu, že jsem fakt k ničemu a že mě nikdo nemá rád.. A v ten moment, když už jsem byla úplně v prdli, přišel můj první přítel. Byl úžasný. Snažil se mi pomoci.. Byl tu pro mě a já ho milovala.. Jenže pak začal strašně posilovat, začal brát steroidy a po roce vztahu mě začal mlátit.. Začal se ke mně chovat jako moje vlastní matka.. A já se ani nebránila, protože jsem si říkala, že si to zasloužím, protože jsem špatná.. Ale pak už to na mě začalo být moc.. V 17 jsem se odstěhovala od mami, řekla jsem, že začnu nový život.. Našla jsem si byt, který jsem platila z brigád při škole.. Samozřejmě jsem byla za podivoná i mezi spolužáky, ti se mi smáli, že nechodím pařit, protože jsem pracovala.. Kolikrát se mi smáli, že jsem usla ve škole vyčerpaním. Že nemám nové značkové věci, že řada čtu atd. Prostě to bylo peklo.. Těžko to někdo pochopí, kdo to nezažil.. Do svých 20 let jsem byla sama.. Pak přišel další přítel. A opět jako na začátku každého vztahu, byl milý. Pozorný. Měla jsem pocit, že jsem s ním v bezpečí.. Jenže mě po půlroce vztahu si začal opět psát s bývalou a jeho argument byl, že ji slíbil že tu pro ni vždy bude a proto si s ní musí psát.. Nechtěla jsem být mrcha a říkala jsem si, že přece může mít kamarádky.. Ale pak mi to začalo trošku vadit.. Jezdil za ní pořád, dokonce u ní přespával a ona si vždy vymyslela příběhy, aby ho k sobě dostala. Kolikrát jsem je potkala po cestě ze školy, jak spolu sedí na lavičce v parku. Přítel byl vykuleny, nečekal, že půjdu že školy dřív.. Tolerovala jsem to rok a půl, protože jsem ho strašně milovala a prosila, ať mi to nedělá.. On se naštěstí pak srovnal a řekl mi, že se moc omlouvá, že jsem měla pravdu.. No, jenže pak trval na tom, že se chce sejít s mou mámou, aby ji poznal.. Já byla proti.. Ale nakonec se setkali. Stali se z nich hodně dobří přátelé. Až moc dobří. Přítel se spojil s mou matkou a pak mi říkal takové věci, že jsem k ničemu, že se mámě vůbec nedivi, že mě mlátila, že to se mnou jinak nejde.. Přísahám, že jsem mu nic neudělala.. Starala jsem se o domácnost, vařila, atd, prostě to, či dělá normální ženská.. Dělala jsem to pro něj ráda.. Po dalším půl roce se docela srovnal. Sice měl občas blbé řeči, co pochytila od me matky, ale přišlo mi, že si mě víc váží. By válku poslal úplně do prd*le a dokonce mě požádal i o ruku po 2,5 letech vztahu. Řekla jsem ano, protože jsem byla šťastná, že nám to klapalo, že se srovnal atd.. Pak jsem dokonce i otěhotněla, neřekla jsem mu to, protože jsem to zjistila před jeho narozeninami a chtěla jsem mu to dát jako dárek. Pak jsem se ho nenápadně na jedné oslavě našeho kamaráda, který měl v tu dobu děcko zeptala, jak by se mu líbilo být také jednou tatínkem. To se zhrozila a řekl mi, že ne, že to v žádném případě, že děti nesnáší, přitom kamarádovu roční dcerku miloval a pořád si s ní hrál. No a mně se opět zhroutil svět.. Nevěděla jsem najednou, co dělat.. Bála jsem se mu to říct.. Čekala jsem nervni do jeho narozenin, ale neřekla jsem mu to. Jednoho dne se mi udělalo strašně zle. Začala jsem krvácet a měla bolesti. Věděla jsem, že je to v prdeli. Snoubenec mě naložil do auta a vezl na pohotovost, kde mi doktor řekl, že to je potrat, že jsem potratila.. Byla jsem z toho hrozně v prdli. Snoubenci jsem to řekla, že jsem byla těhotná, trosku mě zklamalo to, že se mu ulevilo, když zjistil, že jsem potratila. Dobrý, čas šel dál, já začala pracovat v novém zaměstnání, dělala jsem u policie.. Snoubenec se o mě hezky staral, vše bylo ok.. Ale já najednou začala cítit, že s ním asi být nechci. Do toho jsem v práci potkala muže, který byl o 20 starší, než já, ale zatraceně krásný, vypadal mladě a měl ten nejkrásnější úsměv a oči, co jsem kdy viděla.. Hned jsem se do něj zamilovala.. Ale bránila jsem se tomu, nechtěla jsem ublížit současnému partnerovi, ač on mi celkem predtim ubližoval, ale teď se to dalo dokupy, tak jsem byla ráda.. No, jenže jak jsem s tím kolegou pracovala častěji, tak jsme se samozřejmě sblizili. On mě pak po práci párkrát vytáhl na pivo. Moc hezky se mi s ním povídalo. Jednoho večera, když už jsme se znali 3 měsíce, mi trošku opilý řekl, že se do mě hned jak mě uviděl zamiloval. A já věděla, že jsem v pr… Já ho také milovala. Ale ne pro jeho krásu, ale pro to, co měl v sobě. Jaký byl. Okouzlil mě. Začali jsme se pak líbat a on mě pozval k sobě. Věděl, že mám partnera a ptal se mě, zda k němu chci. Já řekla ano a vyspali jsme se spolu. Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy zažila.. Samozřejmě jsem druhý den měla výčitky a řekla si, že to s partnerem hned ukončím. Ale mrzelo mě to, nechtěla jsem mu ublížit, ale máš vztah opravdu za celé ty 3 roky neklapal.. Když jsem přišla k nám, chtěla jsem mu říct, že je konec, ale on, ještě než jsem já stačila něco říct, řekl, že mu zemřela babička. Nechtěla jsem mu oridelavat další ránu, tak jsem ho utesovala.. Takto se to táhlo další 4 měsíce. Kolega se mnou chtěl strašně moc být a prosil me, ať už se rozhodnu, zda chci být s ním nebo snoubencem. Byla jsem slaboch. Strašně jsem se bála, že tomu snoubenci ublíží a nebyla schopna se s ním rozejít.. Vždy na mě sehrál divadélko. On věděl, že s ním být už nechci.. Až jednoho dne se to vyhrotilo a já mu řekla, že už s ním být nechci, že jsem si našla někoho jiného. Obrovská scena. Zabalil jsem si kufry a odjela za kolegou. Byla jsem samozřejmě z toho rozchodu zdrcena.. Mrzelo mě, že to tak dopadlo.. No, s kolegou jsme se dali dohromady, odstěhoval mě k sobě, opustila jsem svou rodinu, své přátele.. Všechno s ním od začátku bylo krásné, jen já byla husa blbá.. Pořád jsem brečela kvůli snoubenci.. Měla jsem si dát čas.. Neměla jsem chodit že vztahu do vztahu, protože jeho to nicilo a já se chovala hrozně.. Nemluvila jsem s ním a on mě prosil, ať s ním mluvím.. Kolikrát jsem utekla a vyola si mobil, on mě hledal, protože se bál, že se mi něco stane.. Takto to vypadalo celý náš první rok vztahu. Já se chovala fakt jak husa.. Bylo mi 22,nevedela jsem, co chci. On už byl 42 lety muž, věděl, co chce.. Měl se mnou ohromnou trpělivost. Ale já, husa, jsem si na něm vybijela zlost.. To, jak se ke mně všichni chovali.. Jak na mě byli zlí.. Já mu to vracela, přitom on byl jediný, kdo mě neublížil.. Po roce vztahu jsme se přestěhovali do jiného města.. Byla jsem tam nová, nikoho jsem neznala.. Neměla jsem rodinu, jen jeho.. Bylo mi strašně smutno.. On se ke mně ale choval jak k princezně.. Pořád mi nosil dárky, kvetiny, byl romantický. Dělal vše, po čem jsem kdy toužila, ale nevím proč jsem to nedokázala vidět. Pak to přestat dělal, když neměl zpětnou vazbu.. Vzdal to po 2 letech.. Já díky němu začínala dospívat. Změnila jsem názory na spoustu věcí, začala znova studovat, stal se že mě úplně jiný člověk a najednou jsem si uvědomila, že jsem se chovala fakt jak totální, ale totální mrcha.. Strašně mě to začalo mrzet a tak jsem začala dělat vše, abych si současného partnera, toho kolegu, udržela.. Začala jsem být romantická, začala jsem mu vracet vše, co on mi dával. Ale bez odezvi. Byla jsem nešťastná, že mě nevnímá, že se mnou nemluví.. Před 10 měsíci, tedy v lednu letošního roku se to zase dalo konečně dohromady. A byli to nejkrásnější měsíce mého života.. Jenže včera, jak blesk z čistého nebe, mi řekl, že se se mnou chce rozejít. A přitom ještě den předtím jsme se spolu milovali, rikal mi, jak je rád, že mě má, že jsem úžasná.. A druhý den toto. Jsem na dně.. Fakt nevím, co dál. On se mnou vůbec nemluví, jenže já nemám kam jít.. Všechny peníze, co jsme měla, jsem půjčila bráchovi, protože se dostal do dluhů kvůli Koronaviru. Nechtěla jsem, aby totálně zkrachoval, tak vše, co jsem měla nasetrene, jsem mu dala.. Jenže jsem zjistila, že mi lhal a ty peníze využil úplně na něco jiného, takže jsme se pohádali a on mi to teď nemá jak vrátit.. A byly to velké peníze.. Současný přítel, který se se mnou rozešel včera, mi řekl, že tu můžu zůstat, ale že už spolu nejsme, že se o tom nehodlá bavit, že je prostě konec a ať to příjmu. Prostě jen tak chladné mi to sdělil. Nevím, co se stalo. Ničemu nerozumím.. Jsem fakt nešťastná, nemůžu tu být, když se ho nemůžu ani dotknout.. Nejhorší na tom je, že jsem opravdu měla celý život smůlu a teď, když jsem si konečně dodělal školu a šla dal, dostala úžasné povolání s kolegyněmi, které jsou kupodivu normální a je tam sranda, začalo se mi dařit i v hudbě, začala jsem se posouvat a konečně si přiznala, že jsem šťastná, tak on mi řekne, že je konec.. Bez vysvětlení. A já, jelikož nemám kam jít a teď asi zřejmě přijdu i o práci, jelikož nás zavřeli a mně konci smlouva, nikdo mi ji neprodlouzi, to už mi bylo řečeno, takže budu ještě ke všemu bez práce, opustil mě přítel, bratr mi vzal všechny peníze a já zůstala sama z holou prd.li jen s 500 v peněžence.. Na své sny mohu zapomenout. Musím odejít že školy, protože to neutahnu, musím dát sbohem svým koníčkum, nemám kam jít a je mi fskt hrozně. Už nechci žít a chce se mi fakt umřít.. Mám pocit, že na mě nic dobrého nečeká a když už mě konečně něco dobrého potká a já si to přiznám a uvědomím, tak to vzápětí skončí.. To je jako kdyby mi bylo zakázáno být šťastná.. Vždy, když jsem a řeknu si, že se mi snad konečně daří, tak se to druhý den pose. e… Život už mě nebaví… Nevěřím, že na mě čeká něco hezkého, co skutečně vydrží. Vím, že jsem spoustu věcí pokazila sama, ale kdo nikdy neudělal žádnou chybu. Já se z nich poučila.. Stala jsem se lepším a dobrým člověkem.. Ale nic se mi nevrací. Mně dělám to proto, aby se mi to vrátilo.. Ale chtěla bych být taky konečně šťastná a smět si to štěstí přiznat a prožívat ho… Prosím, poraďte.. Už fakt nevím, kam dál.. Moc bych si přála, aby mi přítel vše vysvětlil.. Mluvil se mnou. Dali jsme to dohromady, protože on je první, se kterým jsem spatřila svůj život.. Chtěla jsem s ním umřít. Takto hluboko mě nikdo nezasahl.. A vím, že jsem spoustu věcí pokazila.. Bohužel ve mně prad je to, jak se mnou zachazela matka, jak jsem našla tatinka.. To vše ve mně pořád je a kdykoliv mi někdo začne něco prokazovat, mám tendenci útočit a udělat pravý opak.. Když se mnou někdo jedné tak, jak se mi to nelíbí, reaguji přehnaně.. Chodila jsem na terapie, bohužel mi žádná nepomohla. Tedy, trochu ano, ale ne moc.. Prosím, je tu někdo, kdo by mi věděl nějak pomoci..? Je mi 26 a fakt jsem si zažila hodně a už se mi dal pokračovat nechce.. Ale pořád malinko doufám..

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
326
25.10.20 13:03

Je to smutne tvoje mama je hrozny clovek, zkus si s tim soucasnym pritelem v klidu bez scen promluvit, jestli nemas kam jit snad te prece nevyhodi a pocka az se seberes a budes moct odejit,..vsechno zkus resit v klidu…jinak neudelej zadnou blbost jsi jeste mlada zivot mas pred sebou, jednou bude lip

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
25149
25.10.20 13:08

Promiň, hrozně dlouhý, ale moc tomu co píšeš nevěřím… Ty jsi dělala u policie? :roll:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
521
25.10.20 13:09

Je to hrozný příběh, ale rozhodně se může vše k lepšímu obrátit. Musíš ale na tom zapracovat. První co bych si našla tedy nějakou stabilní práci. Zároveň šetřila na kauci a nějak se snažila dostat z bráchy zpátky peníze. Nejspíš to bude taky pěknej kretén. Mezitím té snad nechá bývalý přítel bydlet u sebe, než se aspoň nevzpamatujes a nenajdeš si svoje bydlení. Na nějaký čas budeš asi muset přerušit svoje koníčky a školu, ale Neves hlavu, nebude první ani poslední, kdo musí školu přerušovat.
Pak jak bych byla ve vlastním, tak bych nějakou chvilku byla sama se sebou. Zavedla se tak, aby jsi nebyla na někom závislá. Udělala si zkrátka pořádek ve svém životě a až pak se sháněla po nějakých chlapech. Určitě potom přijde někdo hodnej, s kým ti bude fajn a koho si zasloužíš :hug: jen pak už tu šanci nepromarni :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
25.10.20 13:14

Je mi 28 let, dá se říct, že jsem zažila to co ty. Mamka mě psychicky a fyzicky týrala, zkusila jsem ve 12 letech sebevraždu. Mamku mám, ale i když mi řekne mám tě ráda, já cítím, že to tak není. Taťka je fajn v pohodě.
Ale i tak to stejné co ty. Psychika naprosto někde, sebevědomí nulové, nevěřila jsem si a byla jsem si jistá, že nic krásného nezažiju.
Prvně jsem začala číst knihy o pozitivním myšlení (řekneš si blbost, možná jo, ale mě to velmi pomohlo a fakt to má něco do sebe, zkus a uvidíš)
Začala jsem knihou Miluj svůj život. To bylo někdy ve 20 letech
Při pozitivní afirmací jsem krásná, jsem nebyla schopná se na sebe podívat do zrcadla. Měla jsem ze sebe pocit, že jsem odpad, který si nikdy nic dobrého nezaslouží, ale šlo to. Doopravdy pomaličku, po kouskách to šlo.
Doporučují si přečíst Miluj svůj život, Cesta k vnitřní síle a i nějakou knihu o Přaní.
Psycholožku jsem taky zkusila, ale až loni, taky pomohla, dala mi rady, že se mám dívat na sebe, já mám být štastná. Hodně jsem totiž řešila, co si pomyslí druzí..
Ale fakt musí člověk začít u sebe, zkusit se změním na šťastného pozitivního člověka. Lehce se to říká, těžko udělá. Vím taky jsem tak začínala, ale půjde to a život se změní a bude líp :hug: :hug: :hug:

  • Citovat
  • Nahlásit
837
25.10.20 13:43

Moc dlouhé, ani jsem nedočetla…z popisu jsi fakt hotové neštěstí, nedivím se Tvým partnerům, že Tě opustili.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2815
25.10.20 13:45

Škoda, že jsi s odstavci přestala na šestém řádku.
Tohle se fakt nedá, promiň.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5439
25.10.20 14:04

Mela by sis z toho vzit pouceni, ze ani traumata z detstvi nejsou bianco sek na tve chovani vuci partnerum.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
23692
25.10.20 14:45

Ahoj, za prvé věz, že nejsi jediná, kdo tohle prožil. Takových nás chodí po světě víc než by bylo zdrávo. Nejsi v tom sama. Někoho naučí život, někdo se najde v terapii, někdo zbytečně trpí.
Ty teď máš pocit, že jsi na dně, ale jak se říká, ode dna se dá odrazit. Ty teď máš možnost začít od nuly. Žádné závazky, žádné kotvy tě nikde nedrží. Situace s covidem je samozřejmě složitější, ale i tak. Prvni, co chce zajistit, je bydlení a práce. Netuším, co děláš teď, jestli je možnost odejít do jiné firmy ve stejném oboru. V průmyslu je víc míst, kde nabízí práci i s ubytováním. Nebo nas nějakou kamarádku, kam by ses mohla nastěhovat aspoň na gauč? Být v jednom prostoru s bývalým, to te utrapí. A za ní žít sama, aspoň na chvíli. Utrid si myšlenky, co chceš a co nechceš a jak k tomu přistupovat. Nejsi zvyklá na dobrotu, a proto ji od sebe odhanis. Možná bych úplně nezahazovala tu terapii.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
25.10.20 16:38
@Nicole 1234 píše:
Je to hrozný příběh, ale rozhodně se může vše k lepšímu obrátit. Musíš ale na tom zapracovat. První co bych si našla tedy nějakou stabilní práci. Zároveň šetřila na kauci a nějak se snažila dostat z bráchy zpátky peníze. Nejspíš to bude taky pěknej kretén. Mezitím té snad nechá bývalý přítel bydlet u sebe, než se aspoň nevzpamatujes a nenajdeš si svoje bydlení. Na nějaký čas budeš asi muset přerušit svoje koníčky a školu, ale Neves hlavu, nebude první ani poslední, kdo musí školu přerušovat.
Pak jak bych byla ve vlastním, tak bych nějakou chvilku byla sama se sebou. Zavedla se tak, aby jsi nebyla na někom závislá. Udělala si zkrátka pořádek ve svém životě a až pak se sháněla po nějakých chlapech. Určitě potom přijde někdo hodnej, s kým ti bude fajn a koho si zasloužíš :hug: jen pak už tu šanci nepromarni :hug:

Mockrát Dekuju za milá slova.. Šla jsem se dnes sama projít a hned mi bylo lépe. Jsem v koncích a pořád věřím. Tvá milá slova mě opravdu povzbudila.. Moc dekuju. :srdce:

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
25.10.20 16:41
@Mar__tanka1983 píše:
Ahoj, za prvé věz, že nejsi jediná, kdo tohle prožil. Takových nás chodí po světě víc než by bylo zdrávo. Nejsi v tom sama. Někoho naučí život, někdo se najde v terapii, někdo zbytečně trpí.
Ty teď máš pocit, že jsi na dně, ale jak se říká, ode dna se dá odrazit. Ty teď máš možnost začít od nuly. Žádné závazky, žádné kotvy tě nikde nedrží. Situace s covidem je samozřejmě složitější, ale i tak. Prvni, co chce zajistit, je bydlení a práce. Netuším, co děláš teď, jestli je možnost odejít do jiné firmy ve stejném oboru. V průmyslu je víc míst, kde nabízí práci i s ubytováním. Nebo nas nějakou kamarádku, kam by ses mohla nastěhovat aspoň na gauč? Být v jednom prostoru s bývalým, to te utrapí. A za ní žít sama, aspoň na chvíli. Utrid si myšlenky, co chceš a co nechceš a jak k tomu přistupovat. Nejsi zvyklá na dobrotu, a proto ji od sebe odhanis. Možná bych úplně nezahazovala tu terapii.

Tu terapii bych ráda ještě zkusila.. Chtěla bych žít normální život.. Strašně moc bych chtěla. Vím, že si kolikrát slapu po štěstí sama.. Kamarádka mi naštěstí nabídla pomoc. Zrovna se stěhuje a nabídla mi, že můžu bydlet po ní s její spolubydlící, tak to je celkem dobrý začátek.. Dekuju moc za rady. :srdce:

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
25.10.20 16:45
@Anonymní píše:
Je mi 28 let, dá se říct, že jsem zažila to co ty. Mamka mě psychicky a fyzicky týrala, zkusila jsem ve 12 letech sebevraždu. Mamku mám, ale i když mi řekne mám tě ráda, já cítím, že to tak není. Taťka je fajn v pohodě.
Ale i tak to stejné co ty. Psychika naprosto někde, sebevědomí nulové, nevěřila jsem si a byla jsem si jistá, že nic krásného nezažiju.
Prvně jsem začala číst knihy o pozitivním myšlení (řekneš si blbost, možná jo, ale mě to velmi pomohlo a fakt to má něco do sebe, zkus a uvidíš)
Začala jsem knihou Miluj svůj život. To bylo někdy ve 20 letech
Při pozitivní afirmací jsem krásná, jsem nebyla schopná se na sebe podívat do zrcadla. Měla jsem ze sebe pocit, že jsem odpad, který si nikdy nic dobrého nezaslouží, ale šlo to. Doopravdy pomaličku, po kouskách to šlo.
Doporučují si přečíst Miluj svůj život, Cesta k vnitřní síle a i nějakou knihu o Přaní.
Psycholožku jsem taky zkusila, ale až loni, taky pomohla, dala mi rady, že se mám dívat na sebe, já mám být štastná. Hodně jsem totiž řešila, co si pomyslí druzí..
Ale fakt musí člověk začít u sebe, zkusit se změním na šťastného pozitivního člověka. Lehce se to říká, těžko udělá. Vím taky jsem tak začínala, ale půjde to a život se změní a bude líp :hug: :hug: :hug:

Vím, že nejsem jediná, kdo to zažil. Strašně mě mrzí, že jsi to také musela zažít.. S těmi afirmacemi Ti věřím. Mám ráda Petra Casanovu a jeho First Class magazín. Má úžasné knihy a někdy mi také dost pomáhají.. Zkusím to.. Je to těžké, ale zkusím to víc.. Dekuju moc :srdce: :srdce:

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
25.10.20 16:46
@Nicole 1234 píše:
Je to hrozný příběh, ale rozhodně se může vše k lepšímu obrátit. Musíš ale na tom zapracovat. První co bych si našla tedy nějakou stabilní práci. Zároveň šetřila na kauci a nějak se snažila dostat z bráchy zpátky peníze. Nejspíš to bude taky pěknej kretén. Mezitím té snad nechá bývalý přítel bydlet u sebe, než se aspoň nevzpamatujes a nenajdeš si svoje bydlení. Na nějaký čas budeš asi muset přerušit svoje koníčky a školu, ale Neves hlavu, nebude první ani poslední, kdo musí školu přerušovat.
Pak jak bych byla ve vlastním, tak bych nějakou chvilku byla sama se sebou. Zavedla se tak, aby jsi nebyla na někom závislá. Udělala si zkrátka pořádek ve svém životě a až pak se sháněla po nějakých chlapech. Určitě potom přijde někdo hodnej, s kým ti bude fajn a koho si zasloužíš :hug: jen pak už tu šanci nepromarni :hug:

Pokusím se.. Omlouvám se, že jsem si tu vylila srdce.. Byla to hloupost, ale moc děkuju všem za podporu.. Dnes jsem se šla projít, když jsem procházela podzimním lesem, řekla jsem si, že ten život je nádherný.. A nějak mi to dalo naději.. Dekuju. :srdce:

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
25.10.20 16:49
@toma0105 píše:
Moc dlouhé, ani jsem nedočetla…z popisu jsi fakt hotové neštěstí, nedivím se Tvým partnerům, že Tě opustili.

Je mi líto, že to takto vnímáš. Asi sama budeš pěkně nešťastná.. Ano, ne každý má to štěstí, že má milující rodinu.. Bohužel já to štěstí neměla. Trošku mě to posílilo, někdy mi to je pritezi.. Ale aspoň nejsem zahorkla a nekopu kolem sebe. Když jsi to ne dočetla, tak nechápu, co soudis.. Když jsi to nezažila, nemůžeš pochopit. Přála bych Ti si projít něčím takovým, třeba bys pak získala aspoň trochu empatie. Přeji Ti I sobě, at se uzdravíme. :srdce:

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
25.10.20 16:50
@Meleys píše:
Je to smutne tvoje mama je hrozny clovek, zkus si s tim soucasnym pritelem v klidu bez scen promluvit, jestli nemas kam jit snad te prece nevyhodi a pocka az se seberes a budes moct odejit,..vsechno zkus resit v klidu…jinak neudelej zadnou blbost jsi jeste mlada zivot mas pred sebou, jednou bude lip

Dam tomu čas, až se uklidní a zkusím si s ním promluvit.. Psala jsem to v záchvatu totální paniky, tak se prosím nezlobte, že jsem se tu tak rozvasnila.. Ale musím říct, že většina z vás mi opravdu hodně pomohla.. Kéž se vám to všem vrátí. :srdce: dekuju :srdce:

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama