Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Už žádná zamilovanost
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
19.8.18 08:51
@Anonymní píše:
Ahoj všichni, píšu anonymně, někdo mě tu zná, tak to nechci řešit veřejně.
Jde na mě asi nějaká krize či co. Mám manžela, klasika - dvě děti, dům, hypotéka, na zahradě trampolína, tchyně mi občas leze na nervy, děti mi občas lezou na nervy, muž taky. Prostě normální život. Nemyslím si, že mi něco chybí nebo přebývá. Za chvíli nastupuji zpátky do práce, mladší do školky, bude to zase něco jiného. Ještě bych ráda dodala, že jsem takhle šťastná, nic nechci měnit, svojí rodinu miluju a v žádném případě ji nechci nijak narušit.
Ale poslední dobou mi hlavou běhají myšlenky na to, co vlastně bude dál. Zná to asi většina z nás nebo ne? Prostě stereotyp a co mě teď v životě čeká? Dlouhou dobu teď nebude nic nového, nebude kam směřovat. Samozřejmě bzdem vychovávat naše děti, nějaká ta dovolená… Ale nějak mě teď dostává, že je to vlastně všechno. Pak už budu jenom tchýně, a to dvou synů, takže toho se taky děsím. Vidím teď kolem sebe, jak se někteří lidi rozcházejí a znovu někde začínají. A já jim tak nějak závidím ty začátky toho vztahu, kdy je všechno nový, takový neohrabaný, intenzivní. Chápete, že? A je mi prostě tak nějak líto, že mě tohle, samozřejmě pokud život nepřekvapí, už nečeká. Je to taková krásná část toho života, ale pro mě už je to prostě pryč. Jako jo, i s manželem mám občas ještě pořád motýlyv břiše, ale už je to něco jiného, po motýlech se pak začne řešit nákup a co je potřeba doma udělat a kam zajet…
No a já mám z těchto svých pocitů trošku strach, aby mě nesvedly z cesty a já nešlápla někde vedle. A proto píšu sem, abych se zeptala těch starších, co už to mají za sebou, jak v sobě tyhle pocity urovnat, abych jimi neohrozila svoji rodinu, ale taky aby mi to nebylo líto. Většina z nás říká, já bych nikdy.., ale postupem času to nějak dospěje do fáze, kdy si říkám, sakra ale ono by to nebylo tak těžký.. Ale já nechci, řekla bych, že mi to za to nestojí, nic zásadního mi nechybí. Hlavně bych to ani neuměla
Se omlouvám za svůj dlouhý výlev, nějak to na mě přišlo
Mně není líto, že už se nikdy do nového nezamiluju. Nepřijde mi to vůbec těžký, protože jsem s někým, s kým chci zestárnout. Před pár dny udělal něco tak hezkého, že jsem se jakoby znovu do něj zamilovala. Úplně mě dojal. Dítě máme malé a chci, aby vyrůstlo v úplné rodině. Ne na nějaké střídavce. Takže se snažím, aby vše klapalo a nenípu se v drobnostech. Žádný seladon kolem 50 nebo nevyskákaný mladík by mě nedokázal od rodiny odtáhnout 
To klidně napíšu NIKDY.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.8.18 08:53
Kdyz me tyhle myslenky popadly (stereotyp s malym ditetem), tak mi hned doslo, ze mi vadi jen ty opakujici se dny… partnera bych jineho nechtela - neverim, ze bych nasla lepsiho, nebo alespon podobneho. Takze musim pockat, az me dite trochu odroste a zacit zase aktivneji zit. Nic vic v tom, po dlouhem premysleni, nevidim.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.8.18 08:54
Buďte ráda že nemusíte nic řešit a že jste zdravá a je zdravá i vaše rodina.,nereste kraviny.co lidi by za to dalo kdyby jejich život byl takovej jako ten váš..jak říkáte nudnější.jsou rodiny nebo maminky co řeší opravdu velké problémy.radost že života je v maličkostech.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.8.18 08:56
Jsem teď zapřemýšlela nad tím, jak nám vlastně plyne život, a je to přesně tak, prostě den za dnem, vychováváme děti, sem tam se těšíme na dovolenou, na výlet na nějakou akci, zbytek času tak nějak poklidně plyne, bez nějakých výkyvů. Všechno je tak nějak klidné, sem tam se rafneme, kvůli totální maličkosti, sem tam mě točí děti a já dětem lezu na nervy. A tak si tak říkám, kéž by to takto poklidně plynulo dalších 100let. Začátky a budování jsou možná fajn, ale tohle, co teď mám je mnohem lepší. Možná už jsem dospěla do věku, kdy si toho klidu a pohody vážím víc, než vzrušení z něčeho nového a neznámého. A ani za nic bych kvůli nějakému vzrušení z nového nechtěla ohrozit to, co mám. On vlastně klid a pohoda a to milé plynutí času bez výkyvů a starostí, jakože Starostí a ne jen drobností, je strašně fajn. Kéž by to vydrželo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.8.18 08:58
@35ja píše:
Buďte ráda že nemusíte nic řešit a že jste zdravá a je zdravá i vaše rodina.,nereste kraviny.co lidi by za to dalo kdyby jejich život byl takovej jako ten váš..jak říkáte nudnější.jsou rodiny nebo maminky co řeší opravdu velké problémy.radost že života je v maličkostech.
Však i ona později pochopí, jak vlastně krásné byly ty „nudné“ dny bez problémů. Jak snadno se něco důkladně po.ser.e a ne vlastní vinou. Dřív jsem o tom ani neuvažovala a vše brala jako samozřejmost. Teď jsem vděčná za „obyčejný“ den.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.8.18 08:58
Rouhas se a resis nesmysly. Snad kazda to tak prece obcas mame. Taky me obcas napadne, ze me uz vlastne nic neceka a ze je to furt vsechno dokola. Z prace, do prace, nakup, uvarit, uklidit, pofackovat deti, muze a furt dokola kazdy den Jestli se ti to nelibi a nevyhovuje ti to, tak se rozved, at nemusis zavidet tem rozvedenych, ty zacatky novych vztahu Nebo zacni se svym zivotem neco delat. Kazdy sveho stesti strujcem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Mango_Lassi
19.8.18 09:01
@srpen89 píše:
Rouhas se a resis nesmysly. Snad kazda to tak prece obcas mame. Taky me obcas napadne, ze me uz vlastne nic neceka a ze je to furt vsechno dokola. Z prace, do prace, nakup, uvarit, uklidit, pofackovat deti, muze a furt dokola kazdy den
Tak nějak. Žádnou novou zamilovanost nechci a nechybí mi. Každé období života má něco do sebe.
- Citovat
- Upravit
19.8.18 09:01
@Anonymní píše:
Ahoj všichni, píšu anonymně, někdo mě tu zná, tak to nechci řešit veřejně.
Jde na mě asi nějaká krize či co. Mám manžela, klasika - dvě děti, dům, hypotéka, na zahradě trampolína, tchyně mi občas leze na nervy, děti mi občas lezou na nervy, muž taky. Prostě normální život. Nemyslím si, že mi něco chybí nebo přebývá. Za chvíli nastupuji zpátky do práce, mladší do školky, bude to zase něco jiného. Ještě bych ráda dodala, že jsem takhle šťastná, nic nechci měnit, svojí rodinu miluju a v žádném případě ji nechci nijak narušit.
Ale poslední dobou mi hlavou běhají myšlenky na to, co vlastně bude dál. Zná to asi většina z nás nebo ne? Prostě stereotyp a co mě teď v životě čeká? Dlouhou dobu teď nebude nic nového, nebude kam směřovat. Samozřejmě bzdem vychovávat naše děti, nějaká ta dovolená… Ale nějak mě teď dostává, že je to vlastně všechno. Pak už budu jenom tchýně, a to dvou synů, takže toho se taky děsím. Vidím teď kolem sebe, jak se někteří lidi rozcházejí a znovu někde začínají. A já jim tak nějak závidím ty začátky toho vztahu, kdy je všechno nový, takový neohrabaný, intenzivní. Chápete, že? A je mi prostě tak nějak líto, že mě tohle, samozřejmě pokud život nepřekvapí, už nečeká. Je to taková krásná část toho života, ale pro mě už je to prostě pryč. Jako jo, i s manželem mám občas ještě pořád motýlyv břiše, ale už je to něco jiného, po motýlech se pak začne řešit nákup a co je potřeba doma udělat a kam zajet…
No a já mám z těchto svých pocitů trošku strach, aby mě nesvedly z cesty a já nešlápla někde vedle. A proto píšu sem, abych se zeptala těch starších, co už to mají za sebou, jak v sobě tyhle pocity urovnat, abych jimi neohrozila svoji rodinu, ale taky aby mi to nebylo líto. Většina z nás říká, já bych nikdy.., ale postupem času to nějak dospěje do fáze, kdy si říkám, sakra ale ono by to nebylo tak těžký.. Ale já nechci, řekla bych, že mi to za to nestojí, nic zásadního mi nechybí. Hlavně bych to ani neuměla
Se omlouvám za svůj dlouhý výlev, nějak to na mě přišlo
chapu , ale radu nemam ..proste to tak je …jedine si najit nejaky konicek , ktery te bude naplnovat a vyvede z toho stereotypu .
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.8.18 09:02
@Russet píše:Člověk pozná, co měl, až když to ztratí. A další jistota je, že čas prostě nejde vrátit.
Však i ona později pochopí, jak vlastně krásné byly ty „nudné“ dny bez problémů. Jak snadno se něco důkladně po.ser.e a ne vlastní vinou. Dřív jsem o tom ani neuvažovala a vše brala jako samozřejmost. Teď jsem vděčná za „obyčejný“ den.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.8.18 09:05
Podle mě potřebujete žít něčím jiným než rodinou. K rodině byste si měla chodit odpočinout. Váš problém -vše, co popisujete vyřeší seberealizace. Nevím, jak jste na tom se svým povoláním, ale pokud byste si například založila firmu a musela hodně pracovat, přemýšlet, vést firmu, tak byste měla úplně jinou životni náplň a neřešila byste stereotyp. Byla byste za něj vděčná. Máte moc pohodový život. Začněte makat. Ať už práce, firma, nebo vzdělání a tohle už Vás napadat nebude.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.8.18 09:06
@terinka4444 píše: Člověk pozná, co měl, až když to ztratí. A další jistota je, že čas prostě nejde vrátit.
A strašně rychle utíká…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.8.18 09:07
Já jsem mladá, mám méně než 25 let a takové pocity mám také. S manželem jsme už nějaký ten pátek svoji, 2 děti, zatímco mé kamarádky teprve začínají. Čeká je svatba, to první těhotenství, miminko. Mrzí mě, že my to už máme za sebou. Strašně moc jim to závidím, ale tak zdravě 
My si teď budeme brát hypotéku a budeme se stěhovat do vlastního, potom se do budoucna nebráníme dalšímu potomkovi, pokud vše dobře dopadne s bydlením. Takže se máme na co pořád těšit, ale i tak mě to občas dožene a chtěla bych si vše ještě jednou zopakovat 
Na druhou stranu jsem samozřejmě šťastná, kde jsem. Že mám takového manžela, jakého jsem si vysnila. Jsem moc šťastná, nic mi nechybí. Rozumím ti! 
- Citovat
- Upravit
19.8.18 09:07
A není to prostě jen strach z neznámého a s tím spojená nervozita? Moje dcerka taky od září nastupuje do školky a já do práce. Nastane stereotyp ranního vstávání a přitom to chce jediné - čas a aby si to „sedlo“. Bude to prostě úplně něco jiného. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj všichni, píšu anonymně, někdo mě tu zná, tak to nechci řešit veřejně.
Jde na mě asi nějaká krize či co. Mám manžela, klasika - dvě děti, dům, hypotéka, na zahradě trampolína, tchyně mi občas leze na nervy, děti mi občas lezou na nervy, muž taky. Prostě normální život. Nemyslím si, že mi něco chybí nebo přebývá. Za chvíli nastupuji zpátky do práce, mladší do školky, bude to zase něco jiného. Ještě bych ráda dodala, že jsem takhle šťastná, nic nechci měnit, svojí rodinu miluju a v žádném případě ji nechci nijak narušit.
Ale poslední dobou mi hlavou běhají myšlenky na to, co vlastně bude dál. Zná to asi většina z nás nebo ne? Prostě stereotyp a co mě teď v životě čeká? Dlouhou dobu teď nebude nic nového, nebude kam směřovat. Samozřejmě bzdem vychovávat naše děti, nějaká ta dovolená… Ale nějak mě teď dostává, že je to vlastně všechno. Pak už budu jenom tchýně, a to dvou synů, takže toho se taky děsím. Vidím teď kolem sebe, jak se někteří lidi rozcházejí a znovu někde začínají. A já jim tak nějak závidím ty začátky toho vztahu, kdy je všechno nový, takový neohrabaný, intenzivní. Chápete, že? A je mi prostě tak nějak líto, že mě tohle, samozřejmě pokud život nepřekvapí, už nečeká. Je to taková krásná část toho života, ale pro mě už je to prostě pryč. Jako jo, i s manželem mám občas ještě pořád motýlyv břiše, ale už je to něco jiného, po motýlech se pak začne řešit nákup a co je potřeba doma udělat a kam zajet…
No a já mám z těchto svých pocitů trošku strach, aby mě nesvedly z cesty a já nešlápla někde vedle. A proto píšu sem, abych se zeptala těch starších, co už to mají za sebou, jak v sobě tyhle pocity urovnat, abych jimi neohrozila svoji rodinu, ale taky aby mi to nebylo líto. Většina z nás říká, já bych nikdy.., ale postupem času to nějak dospěje do fáze, kdy si říkám, sakra ale ono by to nebylo tak těžký.. Ale já nechci, řekla bych, že mi to za to nestojí, nic zásadního mi nechybí. Hlavně bych to ani neuměla
Se omlouvám za svůj dlouhý výlev, nějak to na mě přišlo