Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Vadí mi mé dítě
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
22.9.13 15:43
@Anonymní píše:
Já vím, jeto trapný, alke mám pocit že kdybych těhotná nebyla tak nemám ze sebe takové deprese.
TO dítě doba beru jako no tak když jsme si ho udělali tak ho teda máme a musím se postarat.
Těhotenství bylo velmi chtěné, čekala jsem an dítě velice dlouho… Když velice dlouho, myslím tím opravdu VELMI dlouho…
Můj život je na ruby a už nikdy nebude nic jako předtím
Vypadá to na laktační psychózu - může se objevovat až rok po porodu. Zajdi si za nějakým lékařem - i gynekolog by tě měl umět nasměrovat na odbornou pomoc.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
22.9.13 16:13
Já v porodnici furt bulela. Hormony, hodně vysoký tlak 160/120, nohy oteklé, až mě to bolelo. Nervy v háji, páč jsem se bála a zdraví. Dítě žloutenka… Naštěstí sebereflexe u mě zafungovaly a já si nechala zavolat psych. Hodinu a půl jsme tlachali, pili kafe bez kofeinu a já se za hodinu a půl cítila jako kdyby ze mně spadlo 100kg závaží a v ruce jsem držela papír, že jsem naprosto racionálně myslící jedinec, bez projevů hysterie a depresí 
- Citovat
- Upravit
22.9.13 16:13
@Anonymní píše:
Já vím, jeto trapný, alke mám pocit že kdybych těhotná nebyla tak nemám ze sebe takové deprese.
TO dítě doba beru jako no tak když jsme si ho udělali tak ho teda máme a musím se postarat.
Těhotenství bylo velmi chtěné, čekala jsem an dítě velice dlouho… Když velice dlouho, myslím tím opravdu VELMI dlouho…
Můj život je na ruby a už nikdy nebude nic jako předtím
Rozhodně jak tu radí většina -vyhledej odborníka. Nejlépe toho přes psyché, ať Ti Tvou zraněnou dušičku vyléčí 
Zkus se zeptat Tvého doktora, ať už gynekologa, nebo obvodního, ať Ti poradí, kam máš zajít. Hlavně buď silná, ať to všechno zvládneš 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.9.13 16:20
Má výborná lékařka mi vždycky říkala, že ženská se bez chlapa obejde, bez dítěte nikoli. Bude líp, jen jak radí zde všechny, je třeba to řešit s odborníkem. Držím palce a přeji hodně štěstí 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.9.13 16:26
@LadyLada píše:
Má výborná lékařka mi vždycky říkala, že ženská se bez chlapa obejde, bez dítěte nikoli. Bude líp, jen jak radí zde všechny, je třeba to řešit s odborníkem. Držím palce a přeji hodně štěstí
Slova moudré paní doktorky do kamene tesat. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.9.13 16:34
Tak já nevím, po narození staršího jsem měla pár dní euforii, byl velice náročné dítko, ale byla jsem šťastná. Přesto ve mně přetrvávaly pocity typu zakladatekly snad rok. Že je dítě půjčené, žes ním 100% nesouzním, je trochu jako z jiné planety. Ale brala jsem to jako přirozené pocity, že dítě je individualita, o kterou se máme postarat, ale pak se odloučit a vyslat jej do života. Jako ve smyslu citátu: Dítě je jako cizinec, který se přišel ptát na cestu…" Takže já samozřejmě nevím, jak se přesně zakladatelka cítí, ale toto mi přijde úplně normální. Vymizelo to postupně po roce věku syna. A vlastně u 2. to mám také, jen už vím, že ho nevrátíme. 
A to je to (alespoň vizuálně) moje kopie.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.9.13 16:45
Vlastně když o tom tak přemýšlím, ta úplná nezvratitelnost toho, že k nám prostě patří, přišla až asi v jeho 2 letech. 
Prostě i když je to dítě chtěné, je to takový životní kotrmelec, se kterým se člověk může srovnávat vázně dlouho. Teď třeba zrovna má náš druhý nějaké náročné období (a to to byl proti 1. naprostý anděl!) a já jsem ráda, že se musím věnovat i staršímu, neulpívám tak na mladším a navíc prostě je pravda, že s dítětem do roka a pak vlastně až do 2 let to nejsou moc smysluplné aktivity. Od 2 let už je to parťák, člověk si to s ním užívá. 
Tak ještě 10 měs. s mladším a už to snad vude také fajn. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.9.13 16:50
Je dobře že jsi tuhle diskuzi napsala, je to cesta jak z toho ven. já jsem potratila a dlouho nemohla pak otěhotnět, když se podařilo tak radost nula, bála jsem se pohladit bříško a k mimi se zase citově připoutat, po těžším porodu jsem se nerozkojila a bylo to prostě divný, všichni mi říkali jaká to bude euforie mít dítě ale já měla vedle sebe něco celkem hezkého, roztomilého ale že bych to nějak extra prožívala že je to moje ani náhodou. doma jsem na ní kolikrát koukala a říkala si že by mi snad bylo i fuk kdyby si jí někdo vzal, že by mi to přišlo líto ale svět by se nezbořil. neuměla jsem se ní ani moc pomazlit a radovat se s ní. Bála jsem se o tom s někým mluvit, protože jsem se za to styděla. zlepšilo se to za pár měsíců kdy jsem fakt pocítila že jí miluju ale boom citů to nebyl, prostě to přišlo postupně. I teď někdy sipřijdu jako matka tyran že mi vlastně nevadí že dcera jede na několik dnů pryč a v podstatě se mi ani nestýská ale věř mi že kdyby se dítěti něco stalo zešílíš, já nemám potřebu dceru mít pořád za zadkem jako hodně mých kamarádek které jsou na svých dětech závislé ale když měla dcera autohavárku s manželem tak jsem myslela že se zcvoknu a i když je dcera nemocná cítím něco co prostě nejde pojmenovat. až když jsem se s tím já sama vyrovnala zjistila jsem že pár holek kolem mě prožívalo to samé jako já akorát jsme se každá o tom bály mluvit, nakonec jsem zjistila že to má určité % maminek, někomu ty city prostě hned nenaskočí neboj je to normální. záleží na co se cítíš, já se necítila na to vyhledat nějakého odborníka a mluvit o tom s cizím, pomohlo mi mluvit o tom se svými blízkými, přiznat to rodičům, kamarádkám a bavit se o tom a hlavně čas. myslím že je to prostě tím porodem a vším kolem, maminkovství je náročné a není někdy čas ty city prožívat. za mě radím odjet někam na dovču, já si dovču vždycky úžasně užila, nemusela jsem tam vařit, řešit úklid, řešit cokoli kolem a jen jsem si mohla užít malé. na první dovolené jsme byli když jí bylo 5 měsíců a tam snad poprvé jsem začala cítit to co se cítit má, takový ten klid a láska, měla jsem čas si jen tak sednout a koukat na ní hodiny jak je úžasná a užívat si i to že jí krmím, doma to byl shon, nakrmit, utíkat ven s kočárem, uklidit, vyprat atd.
nyní jsem podruhé těhotná a těhotenství prožívám úplně jinak, strach z potratu už nemám a prostě je to jiné, mrzí mě doteď že jsem si těhu s dcerou neuměla užít kvůli strachu a ty pocity pak přenesla i na ní po porodu ale bohužel bylo to tak a ovlivnit jsem to neuměla.
PS: mě se dokonce stalo že jsem zapomněla kočár v obchodě, došlo mi až u pokladen až po tom co mi to připomněl manžel že mi něco chybí, byla bych schopná odejít bez malé a snad si ani nevzpomenout 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
22.9.13 17:13
ZAKLADATELKA
Víte, dělám terapeuta a pomáhám hodně lidem… A já se tak stydím, někam jít. Nedovedu si představit jít k nějaké kolegyni, k někomu, kdo mě zná a tam se sesypat jak hruška. Vím, že je to lidské., ale zkrátka nemám na to.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
22.9.13 17:13
ZAKLADATELKA
…cizím zase nedůvěřuji. jsem v začarovaném kruhu 
- Citovat
- Upravit
22.9.13 18:10
Tak si zajdi do vedlejšího města, kde Tě nikdo nezná! Není to žádná ostuda!!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.9.13 18:16
@Anonymní píše:
Víte, dělám terapeuta a pomáhám hodně lidem… A já se tak stydím, někam jít. Nedovedu si představit jít k nějaké kolegyni, k někomu, kdo mě zná a tam se sesypat jak hruška. Vím, že je to lidské., ale zkrátka nemám na to.
zkus to říct někomu v okolí a nebo svému lékaři, nemyslím zrovna psychologovi ale mě třeba hrozně pomohla gynekoložka, ta se mnou mluvila o mýchproblémech tak super že mi to fakt pomohlo. z mé zkušenosti to fakt nemusí být zrovna psychiatr ale kdokoli kdo zrovna je ochoten poslouchat a má normální pohled na věc a věříš mu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Elessar
22.9.13 18:19
@LadyLada píše:
Má výborná lékařka mi vždycky říkala, že ženská se bez chlapa obejde, bez dítěte nikoli. Bude líp, jen jak radí zde všechny, je třeba to řešit s odborníkem. Držím palce a přeji hodně štěstí
pod to se podepíšu
- Citovat
- Upravit
malinada
22.9.13 20:03
Anonymní, tobě bylo moc ublíženo v tom nejcitlivějším období ženy (znám, zažila jsem, děsná podpásovka ) a tak jsi si kolem sebe udělala nepropustnou zeď. Celé je to znásobeno tím, že dítě od tebe bylo kvůli předčasnému porodu odděleno, což je jasné, vže to bylo nutné, aby přežilo, ale nenaskočili ty správné hormony, které dávají matce sílu 24hodin denně 7 dní v týdnu pečovat o malýho uřvanýho pokaděnýho tvora.
Musíš za tu obranou zeď pustit svoje dítě - neublížilo ti, naopak ti může zahojit hodně ran. Ale musíš ho pustit k sobě. A to „k sobě“ vede přes fyzično. Kontaktní rodičovství, společné spaní, místo kočárku ergonosítko, společné koupání, kontakt kůži na kůži, zkrátka navázat to pouto, které bylo přetrženo. Není to žádné duchovno, zcela prozaicky to spouští ty správné hormony, abys byla z mimina potentovaná blahem a pyšná na sebemenší jeho úsměv, pokrok…
Apropo proč nevěříš cizím psychologům? Myslíš, že by se ti nějaký cizí člověk smál? Nebo tě nebral vážně? Vždyť jsou to lidé, kteří dokážou pomáhat v krizových situacích, proto tam jsou, i když je neznáš. Jakým způsobem by to mohlo být horší, kdybys šla k cizímu člověku?
- Citovat
- Upravit
22.9.13 20:55
Zakladatelko, měla jsem podobné pocity. Příčinou byl předčasný porod. Pomohlo mi pořádně se vybrečet a konec vojtovky. Ale trvalo mi to skoro 9 měsíců. Podívej se do diskuze Nedonošené miminko, určitě tam najdeš víc holek s takovou zkušeností. Přejde to, uvidíš
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
