Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Zdravím vás.
Měla jsem přítele 4 roky, zezačátku to byla šílená zamilovanost která pak přerostla v lásku, ale jak to tak bývá, občas jsme byli nahoře a pak zase dole a poslední asi půlrok jsme se hádali prakticky pořád až to skončilo tak, že jsme to oba nevydrželi a rozešli jsme se spolu. Mé rodině a i všem mým kamarádům trvalo prakticky dlouho než se s naším vztahem srovnali, přítel byl totiž jiný než naše rodina a lidé okolo kterých jsme se pohybovali. Oni si potrpí na vzdělání, na slušnosti, penězích, kontaktech, hodně jim záleží na tom, co si o nás (i úplně cizí lidé) myslí. Zatímco přítel má výuční list, když si na něj někdo vyskakuje a chce se s ním prát tak se občas popere (ne že by si začínal nebo „bitky“ vyhledával, to vůbec ne) ale když mu dá někdo například v hospodě u piva ránu tak neuteče ale oplatí mu jí. Není zlý člověk, jen je prostě z jiné společnosti než moje rodina a moji přátelé.
Teď k věci. Po rozchodu jsme spolu nechodili 2 měsíce, ale prakticky skoro každý den jsme si psali, občas se sešli a pak z toho našeho setkání byli ještě smutnější než předtím, protože jsme se pořád milovali. Před pár dny jsme se rozhodli že se k sobě vrátíme, že bez sebe nechceme ani nedokážeme být a že to znovu zkusíme. Ale já mám hrozný strach z reakce okolí
. Už na začátku se stalo že se semnou pár mých „přátel“ přestalo bavit, protože jsem si začala s klukem z jiné vrstvy. A moje rodina? Mám dva starší bratry se kterými nevycházím zrovna nejlíp, ale když se jeden z nich dozvěděl že se k sobě chceme vrátit, začal mi dělat dusno, byl na mě věčně protivný, nadával mi atd. A toho já se bojím, stejně tak jak budou reagovat rodiče, že mě s ním zase nebudou chtít nikam pustit, budou na mě naštvaní a pokaždé dostanu přednášku o tom jak se to chovám. Mám strach že ztratím přátele, ikdyž vím že kdyby to byli opravdový přátele, tak se na mě nevykašlou.
Jednou vím jistě, bez přítele být nechci už ani minutu ale nevím jak to oznámit lidem okolo ![]()
Můžu se zeptat, kolik je vám let ??? Že tě rodiče nebudou s ním chtít nikam pustit ???
@káťa píše:
Můžu se zeptat, kolik je vám let ??? Že tě rodiče nebudou s ním chtít nikam pustit ???
Je mi 21, příteli 23. Ale u nás je to takové složité ![]()
Kolik ti je?
Pokud tam není žádný objektivní důvod, proč se rozhodně nevracet (bití, alkoholismus, hraní automatů, drogy, nemakačenko, co fakt pracovat nechce…), víte, že spolu chcete být a tebe brzdí jen tvé okolí, tak se na ně vybodni. Zřejmě jsi mladá, že píšeš, že tě rodiče nepustí, ale v lásce, pokud tě netáhne ke dnu, tak nemají nárok ti do ní kecat.
Asi takto, můj tatínek je vyučený truhlář, ale vždycky to byl chytrý chlap, podnikavec a věděl, co chce a šel si za tím. Takovýho člověka bych viděla v případě své potenciální dcery na prahu mnohem raději než nějakého člena „zlaté mládeže“ s umetenou cestičkou, protekcí kam se podíváš a s charakterem nula.
Ahojky máš pravdu, že kdyby to byli opravdu přátelé tak se na tebe nevykašlou, nevím jak chodí ve „vyšších“ vrstvách, ale mě bylo vždycky celkem jedno co si ostatní myslí, je to přece tvůj život a tvé štěstí a když cítíš že bez něj být nemůžeš a jsi šťastná když jsi s ním, tak není co řešit, já jsem názoru, že se nemusím zavděčit každému, a být s každým kamarád za každou cenu, i kdybych se neměla pomalu s kým bavit tak si hodlám vždycky vybírat s kým se chci stýkat a bavit a s kým ne, vím, že s rodinou je to složitější
, ale ti tu s tebou taky nebudou napořád
a nemůžeš přece pořád bydlet a poslouchat rodiče nebo bratry ty jim taky určitě do ničeho nemluvíš
já tady tyhle typy rodin znám a to ani nemusejí být z jiné vrstvy a dělají peklo viz tchýně
prostě to ignoruju já je k životu nepotřebuji
tak doufám že jsem ti aspoň trochu zvedla náladu a rozhodnutí je na tobě hold člověk musí vždycky asi něco obětovat
![]()
Psalas, že jste se rozešli kvůli tomu, že jste se pořád hádali
Pokud seš si i přesto jistá, že on je pro tebe to nej a člověk, se kterým chceš sdílet budoucnost, tak s ním buď a přátelé a rodina to budou muset akceptovat. Jestli se s tebou někdo přestane bavit kvůli tomu, že máš přítele s výučákem, tak to není kamarád.
Pokud chceš s ním být a dokážete oba překonat staré křivky a začít znovu, je to fajn a nenech si to od nikoho zkazit. Prosaď si svou. Můžeš mít na háku, co si o tom myslí ostatní, vím, že to není lehké, ale když si budeš stát za svým názorem, tak si časem zvyknou. Nebudou ho třeba milovat, ale alespoň akceptovat. Rozdílné poměry a vzdělání nejsou důvodem k nechození s někým,koho miluješ.
A ty studuješ a jsi na rodičích finančně závislá? Protože mě by z tohoto pokrytectví bylo poněkud šoufl a hodně bych zvažovala, zda chci být součástí takové domácnosti. ![]()
@Gladys píše:
A ty studuješ a jsi na rodičích finančně závislá? Protože mě by z tohoto pokrytectví bylo poněkud šoufl a hodně bych zvažovala, zda chci být součástí takové domácnosti.
Ano já studuju a jsem na nich finančně závislá. Jinak bych to řešila tak, že se s přítelem odstěhujeme někam spolu, ale takhle to není tak jednoduché.
Tak bych se s tím doma zkrátka nechlubila
Jdu ven, ne jdu na rande, máš kluka? nemám, soustředím se na školu, a co ti můžou. Tak ho holt nevezmeš společně s těmi svými vypečenými „přáteli“ k vodě a půjdete sami někam, kam víte, že tvoje „parta“ nechodí. A třeba za pár měsíců zjistíš, že to fakt není ten pravý. A nebo zjistíš naopak, že je to rozhodně ten nejpravější, ale to už bude zkrátka tvoje zkušenost a ne přiblblé „kastování“.
@Gladys píše:
Tak bych se s tím doma zkrátka nechlubilaJdu ven, ne jdu na rande, máš kluka? nemám, soustředím se na školu, a co ti můžou. Tak ho holt nevezmeš společně s těmi svými vypečenými „přáteli“ k vodě a půjdete sami někam, kam víte, že tvoje „parta“ nechodí. A třeba za pár měsíců zjistíš, že to fakt není ten pravý. A nebo zjistíš naopak, že je to rozhodně ten nejpravější, ale to už bude zkrátka tvoje zkušenost a ne přiblblé „kastování“.
Kdyby to bylo tak jednoduché. Pokaždé když odcházím tak musím říct jméno s kým jdu a jelikož naše město není zrovna veliké tak se taky skoro každý s každým zná a trvalo by jen pár dní, než by se to doneslo k nám domů. A lhát rodičům taky nechci, já vím že oni to nemyslí špatně, chtějí pro mě jen to nejlepší ale asi nevidí že já to cítím jinak než oni.
Opravdu jsou všichni tvý přátelé, bratři a rodiče tak povrchní a netolerantní?
Nezamyslela jsi se někdy nad tím, proč ho nemají rádi? Poznali se alespon navzájem dobře?
V zamilovanosti přehlédne člověk dost zásadní věci..
Měli jste problémy a hádali se..Kvůli čemu?
Takovéto vstupování znovu do stejné řeky je většinou jen otázka sentimentu a samoty - nikdy k tomu nedojde, když už si člověk najde někoho jiného..vždy jen, když je sám a stýská se mu..zase to nevidí reaálně..
Radu jak obejít okolí nemám - jen být tebou více přemýšlím, proč vám to nevyšlo po prvé a proč by to mělo vyjít podruhé ( kromě toho, že se na sebe ted těšíte).
@Niccolleta no pokud by se ke mě někdo choval jak gestapák, tak by si moji lež zasloužil… Promiň, ale tohle, co dělají tvoji rodiče normální není. Jsi sice na nich finančně závislá, ale jsi zároveň dospělá osoba. Na mateřské budeš třeba taky finančně závislá na příteli/manželovi a myslíš, že by mu to dávalo právo tě vyslýchat, kam jdeš, s kým jdeš, kdykoliv vytáhneš paty z domu? Neboj se být trochu samostatná a trošku i hnusná. Naplánuj si prázdniny, někam s přítelem vyražte, pak budou rádi, když se vůbec vrátíš domů ![]()
Panebože vždyť je ti 21,jsi dospělá…musíš se nějak osamostatnit,nebo z téhle klece nikdy nevylezeš,budou ti vždycky kecat do všeho a zmanipulují tě k čemukoliv.Známe
Vsadím se že jste se s přítelem hádali k vůli těm „poměrům“,jinak jste si rozumněli.Hrůza,rychle pryč,raději na dlažbě než mezi takovými úžasňáky.
Taky mě už napadlo, zda důvodem hádek nebylo to, co si o něm její okolí myslí, kam ji pouštějí a kam ne…
Teď jsem nad tím přemýšlela a je strašné, že své děti vedeme k tomu, že koho chleba jíš, toho chleba zpívej. Vždyť se jednou octnou v té situaci, ať už finančně závislých nebo naopak finančně „vládnoucích“ skoro všichni a my jim vštípíme, že je v pořádku se plně podřizovat tomu finančně vládnoucímu a že se mu musíme zodpovídat z každýho hnutí mysli. Pak se tu občas objeví nějaká oběť domácího násilí, která doma nesmí nic a ještě si myslí, že je to tak vlastně v pořádku a nedokáže takové jednání odmítnout a jasně říct „tohle ne, tohle není v pořádku“.