Vztahy v rodině - poraďte...

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 24.05.19 15:02
Vztahy v rodině - poraďte...

Ahoj, zajímá mě váš názor. Moji rodiče se odjakživa hodně hádali, spousta nadávek, omezování, z otcovy strany chorobná žárlivost. Já, jedináček, jsem v tomhle vyrostla a dost mě to poznamenalo. Teď mám svoji rodinu, svoje starosti (které rozhodně nejsou banální), rodiče jsou stále spolu a bydlí nedaleko. Máma kdykoliv jsme o samotě nebo telefonujeme, tak mi vypráví „co jí zas ten kretén udělal“, popisuje mi všechny jejich šílené scény a čeká, že ji v tom budu podporovat a utvrzovat. Jde přitom o mého otce, který je cholerik, ale násilník není. Já nehodlám zaujímat žádné stanovisko a dělat jim soudce. Dávno jsem říkala, že si má najít nějakou kamarádku a říkat to jí (žádné nemá kvůli žárlivosti) anebo jít k psychologovi. To už asi 10 let odmítá. Nedokážu jí nijak jinak pomoct, nemůžu řešit jejich partnerský vztah, z pozice dítěte mi to nepřísluší. Celá léta to všechno poslouchám, dělám vrbu. A už mám toho dost. Mám z toho nafouknutou hlavu, máma ty problémy hází na mě a tím se jí uleví, ale já už nemám kam to ventilovat. Teď mi nějak došla trpělivost a najednou to vidím jinýma očima. Místo toho, že je máma „chudák a nemá komu to říct, jsem její jediná naděje“, tak to vidím spíš, že je sobecká a hodí to na mě, protože nekladu odpor a rychle a zadarmo si uleví. Mám chuť jí říct, aby s tím skončila a přestala mi to vyprávět. Dávno jsem jí řekla, jak to konstruktivně řešit, aby si pomohla a nikomu neubližovala. Co myslíte? Mám radši dál naslouchat, i když mě to ubíjí, protože je to prostě máma? Nebo se vzepřít? A co když to bude mít nějaké následky? Díky všem za názory.

Stránka:  1 2 Další »
Reakce:
rokris
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 24.05.19 15:12
@Anonymní píše:
Ahoj, zajímá mě váš názor. Moji rodiče se odjakživa hodně hádali, spousta nadávek, omezování, z otcovy strany chorobná žárlivost. Já, jedináček, jsem v tomhle vyrostla a dost mě to poznamenalo. Teď mám svoji rodinu, svoje starosti (které rozhodně nejsou banální), rodiče jsou stále spolu a bydlí nedaleko. Máma kdykoliv jsme o samotě nebo telefonujeme, tak mi vypráví „co jí zas ten kretén udělal“, popisuje mi všechny jejich šílené scény a čeká, že ji v tom budu podporovat a utvrzovat. Jde přitom o mého otce, který je cholerik, ale násilník není. Já nehodlám zaujímat žádné stanovisko a dělat jim soudce. Dávno jsem říkala, že si má najít nějakou kamarádku a říkat to jí (žádné nemá kvůli žárlivosti) anebo jít k psychologovi. To už asi 10 let odmítá. Nedokážu jí nijak jinak pomoct, nemůžu řešit jejich partnerský vztah, z pozice dítěte mi to nepřísluší. Celá léta to všechno poslouchám, dělám vrbu. A už mám toho dost. Mám z toho nafouknutou hlavu, máma ty problémy hází na mě a tím se jí uleví, ale já už nemám kam to ventilovat. Teď mi nějak došla trpělivost a najednou to vidím jinýma očima. Místo toho, že je máma „chudák a nemá komu to říct, jsem její jediná naděje“, tak to vidím spíš, že je sobecká a hodí to na mě, protože nekladu odpor a rychle a zadarmo si uleví. Mám chuť jí říct, aby s tím skončila a přestala mi to vyprávět. Dávno jsem jí řekla, jak to konstruktivně řešit, aby si pomohla a nikomu neubližovala. Co myslíte? Mám radši dál naslouchat, i když mě to ubíjí, protože je to prostě máma? Nebo se vzepřít? A co když to bude mít nějaké následky? Díky všem za názory.

Ne, děláš to dobře a nedej se. Správně si mamince řekla, aby si na to našla někoho třetího, nestranného. Tak jako ona, je i otec Tvůj rodič, takže toto je pro Tebe velmi zničující. A od maminky fakt nefér.

Mysticlipstick
Kecalka 428 příspěvků 24.05.19 15:19

Zakladatelko kdysi jsem řešila něco podobného. Moje máma je celý život sama, sama ve smyslu, že neměla stálého partnera, těch nestálých měla až dost a s nimi jen samé trápení a já jí už od raného dětství dělala vrbu. Veškeré problémy, které ani dítěti nepříslušelo slyšet házela na mě. V dětství, v pubertě, v dospělosti. Neustálé stěžování si na ty samé věci, negativní nálada, energetický upír. Tisíc návrhů na řešení jsem jí dala a všechno skončilo bojkotem. Jenže přišel čas kdy i já s manželem jsme začali mít spoustu starostí a opravdu jsem nějak nepotřebovala slyšet co dva dny ty samé řeči kdy jeden hovor trval třeba 2 hodiny a byl celý o ní. Zatímco já přišla po 10 hodinách z práce domu kde mi další práce stála, tak ona mi toto volala téměř pravidelně a já nevěděla jak jí utnout. Poslední rok už to bylo nesnesitelné. A to jsme k ní pravidelně jezdili, takže v kontaktu jsme byli neustálém. No musela jsem začít nastavovat hranice, ve zkratce omezit hlavně telefonní kontakt, protože při osobním kontaktu se aspoň zeptala ze slušnosti jak se máme. Ona to vycítila, různě se urážela jak na ní nemám čas a jak si už žiju svůj život a že jí nepotřebuju a bla bla. 100× jsme se jí snažila vysvětlit, že to tak není jen prostě ne vždy mám tolik času na řešení jejích problémů, no nepochopila to. Ztropila mi neskutečnou scénu, několikrát. Při jedné už překročila meze a chovala se opravdu jako hysterická nána. Utla jsem kontakt, byla jsem z ní totálně vyčerpána, úplně mě vysála. Probírala jsem se z toho vždy 3 dny. 2 roky se mi neozvala a nebýt mě tak se mnou nemluví už asi celý život. Nechtěla jsem to takto nechat být, až po pár ozvání se jí z mé strany nějak reagovala a tak nějak jsme v kontaktu, občas zajedeme na návštěvu a když je to někdy dost chladné, tak se to pomalu zlepšuje. Nicméně za ty dva roky jsem si tak nějak psychicky odpočala, přestala jsem být tak ve střehu, nedokážu to popsat, v podstatě se mi ulevilo a mám na ní opět sílu. Není tak urputná, tak snad jsme se někam posunuli po dvou letech. Vím, že se nemá komu svěřit, přátel taky nemá moc, ale já jí prostě mohu pomoci jen do určité míry, zbytek musí sama a nemůžu být její hromosvod. Vlastně jsem ti tím chtěla říct, že stát se může cokoliv, důležité je aby tě to nezžíralo a nevysávalo. Ono se to časem jistě podá.

Demi
Závislačka 3962 příspěvků 24.05.19 15:21
@Anonymní píše:
Ahoj, zajímá mě váš názor. Moji rodiče se odjakživa hodně hádali, spousta nadávek, omezování, z otcovy strany chorobná žárlivost. Já, jedináček, jsem v tomhle vyrostla a dost mě to poznamenalo. Teď mám svoji rodinu, svoje starosti (které rozhodně nejsou banální), rodiče jsou stále spolu a bydlí nedaleko. Máma kdykoliv jsme o samotě nebo telefonujeme, tak mi vypráví „co jí zas ten kretén udělal“, popisuje mi všechny jejich šílené scény a čeká, že ji v tom budu podporovat a utvrzovat. Jde přitom o mého otce, který je cholerik, ale násilník není. Já nehodlám zaujímat žádné stanovisko a dělat jim soudce. Dávno jsem říkala, že si má najít nějakou kamarádku a říkat to jí (žádné nemá kvůli žárlivosti) anebo jít k psychologovi. To už asi 10 let odmítá. Nedokážu jí nijak jinak pomoct, nemůžu řešit jejich partnerský vztah, z pozice dítěte mi to nepřísluší. Celá léta to všechno poslouchám, dělám vrbu. A už mám toho dost. Mám z toho nafouknutou hlavu, máma ty problémy hází na mě a tím se jí uleví, ale já už nemám kam to ventilovat. Teď mi nějak došla trpělivost a najednou to vidím jinýma očima. Místo toho, že je máma „chudák a nemá komu to říct, jsem její jediná naděje“, tak to vidím spíš, že je sobecká a hodí to na mě, protože nekladu odpor a rychle a zadarmo si uleví. Mám chuť jí říct, aby s tím skončila a přestala mi to vyprávět. Dávno jsem jí řekla, jak to konstruktivně řešit, aby si pomohla a nikomu neubližovala. Co myslíte? Mám radši dál naslouchat, i když mě to ubíjí, protože je to prostě máma? Nebo se vzepřít? A co když to bude mít nějaké následky? Díky všem za názory.

Podle toho, co píšeš, tak rodiče praktikují italskou domácnost, ani jednomu z nich se to nelíbí, ale oběma to ve skutečnosti zřejmě vyhovuje. Maminka, pokud by stála o nějakou pomoc, určitě už by dávno něco sama vymyslela a realizovala. Jí stačí říct to tobě, a možná se pak cítí líp. Táta to asi neventiluje nikde, možná to ani nemá zapotřebí.
Samozřejmě, že tady nejsi od toho, abys řešila problémy svých rodičů. Klidně bych to takhle mamince řekla.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 24.05.19 15:22

Já ti rozumím, jako bych to psala já… Cítím se po každém telefonátu nebo návštěvě jako vyždímaný citrón. Mamka je hodně odjakživa negativistický člověk (i se kvůli tomu dost s tátou hádali), a i když už loni táta zemřel, zase poslouchám, co a jak je špatně (jak je na všechno sama, jaké má nemoce…), ale nezeptá se, jak se máme my, co děti, co já…Jen se vypovídá (vím, že to teď potřebuje), nadává, že na ni každý kašle (není to pravda, jezdím tam každý týden, i když mám sama dost dětí, dům, zahradu, firmu, i bráchové tam jezdí z daleka…). V podstatě nikdy nefungovala jako opora, i když jsem byla holka, připadala jsem si někdy jako její máma (taky mi svěřovala jejich manželské problémy, jako bych byla její kámoška a ne dcera. Dost to narušilo můj vztah k ní). Včera mi brácha v telefonu přiznal že už ji někdy nezvedá telefon, že na ni nemá sílu, poslouchat ty nářky. Asi se budeme muset naučit ji odkázat do patřičných mezí, jinak nás to zničí (manipulace a citové vydírání…). Já to teda moc neumím, nebyli jsme tak vychovaní, aby se rodičům něco říkalo, ale mám vždycky vztek, když ji slyším, jak „chudáčkuje“. Občas už někdy říkám ne, nemám problém být asertivní k ostatním lidem, s ní mi to moc nejde. Ale už ji nelituju, když si stěžuje, tak nepotvrzuju, jen poslouchám nebo odvedu pozornost na neutrální téma..docela na ni sedí tento článek
 https://www.koucaporadce.cz/…nnim-zivote/

LAlezane
Ukecaná baba ;) 1155 příspěvků 24.05.19 15:27

Mám to podobně, ale z jiný, byť taky patologický motivace. Ale ona to má komu říkat, ale chce mně, protože „jsem přece dcera“ a v podstatě jako že je to asi moje povinnost :D Opačně, já za ní, nesmím přijít ani s bolavým zubem, abych „nepřidělávala starosti“, ale to je detail :D
Každopádně je mi líto, ale žádná tolerance. NEJSI zodpovědná za život jiného dospělého člověka, i když je to tvoje máma.
Pokud odmítá konstruktivní řešení, tím hůř.
On je fakt rozdíl mezi podáním pomocné ruky, a nepochybuju, že kdyby se rozhodla hledat pomoc nebo řešení, že ji podpoříš… a mezi tím, když na tebe doslovně „svaluje“ veškeré své problémy. A nutí je tě nést s ní, byť tvoje nejsou. Ono to jde občas, jde to chvíli… ale dělat to roky a u neřešitelných témat…? Jsou to „detaily“, ale strašně moc podstatné… Řešení je na tobě, záleží, jaký spolu máte vztah… ale tohle netolerovat je naprosto v pořádku. Za sebe bych minimálně zvážila takové hovory prostě ukončovat. „Jasně jsem ti řekla, co si o tom myslím, a to už mnohokrát. Ahoj.“ Ale popravdě nemám v tom osobní praxi…
Když to bude mít následky… to máš těžký. Opět, za reakci na tvoje rozhodnutí je zodpovědná tvoje matka. I ona bude mít na výběr, jak se k tomu postavit… přijmout to jako zamyšlení, jako impuls k řešení… nebo jako impuls k represi.
Dřív nebo později je před podobnou volbu postavená spousta lidí, které někdo nějakým způsobem zneužívá… dogma vztahu k matce, vlastní svědomí vůči vlastnímu klidu a nezřídka zdraví… Opět, osobní volby…

Pokud je to v tvých silách, možná bych zvážila možnosti pomoci… poohlédnout se po terapii, třeba po předchozí domluvě na nějakou dovést matku a třeba tam i zůstat s ní… Promyslet možnosti odchodu od otce… Nejsem ale idealista. Faktem je, že se můžeš pokusit ji „naťuknout“, ale jak sama píšeš, vztah mezi ní a jejím manželem je vztah jich dvou a je to jejich osobní zodpovědnost.
Určitě to nevidím tak, že bys musela sedět a přihlížet… ale o pět je jen na tobě, do jaké míry máš chuť a snahu se angažovat. Pokud na nule, tak… osobně chápu a pohledem oběti patologické rodiny je i toto zcela v pořádku.
Nastavit hranice a vyžadovat jejich dodržování sice nemusí být populárně viděné řešení v naší společnosti, ale někdy je to prostě nezbytné. Rodina není vždycky zdravé a bezpečné místo.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 24.05.19 15:51

Mam to stejne.Taky me takto zdima vic lidi. A uz se ktomu stavim dost laxne. Neresim to pak v sobe. Snazim se to hodit za sebe a nemit nafouklou hlavu. Protoze mi taky prijde, ze ty lidi si jen stezujou.Vse maj tezky, na nic a podobne.Ale pritom nic nedelaj aby to tak nebylo. U nekoho mi prijde, ze uz je to takova zivotni poza,, ja jsem chudinka'' :nevim:

baimoli
Ukecaná baba ;) 1041 příspěvků 24.05.19 15:59

No, to je jak u nás. Už od mala doma totální itálie. Nejenže se pořád hádali jak koně, ale ještě chtěli, abychom je rozsoudili - my, malý děti!!! Dost brzy se mi matka začla svěřovat, jak a s kým ji otec podvádí, což na několik let zničilo vztah mezi mnou a jím. Teď jsou v důchodu a je to ještě horší. Matka otce neustále kontroluje, buzeruje, řve na něj a on už jen pije a pije. Když mi zavolá (snažily jsme je se sestrou řešit x let, nikam to nevedlo) a začne si stěžovat, odvedu řeč jinam, nebo ji ukončím. Odmítám řešit jejich divadlo. Máme svoje rodiny, ona naše problémy vždycky bagetelizuje, nebo použije proti nám. Komunikuju s ní, jezdím za nima, ale tohle stěžování si na druhýho…ať si stěžuje kamarádkám nebo psychologovi. My se sestrou jsme totálně vyždímaný, ani jedna to už neposloucháme. Oni nám svým chováním ničily dětství a nepřestanou až (s prominutím) do hrobu.

Verun83
Echt Kelišová 9951 příspěvků 24.05.19 16:28

.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 24.05.19 16:30

Cela moje mama. Jenze ta k psychologovi chodi a stejne ma potrebu to me a segre porad hustit. Segra je z toho uz cela rozlozena a matku nemuze vystat. Neni s ni schopna stravit delsi cas v mistnosti. Ja ji na to rikam jen hm hm. Pokladam telefon a vypoustim z hlavy. Uz jsem ji rikala nekolikrat, at se v tom furt nestoura a neresi to. (Pred 3r se rozvedli. ) stejne furt resi co otec.
Myslim, ze jedine vychodisko je utnuti kontaktu, jenze deti ji miluji a nemam na to srdce.

cipis
Kecalka 201 příspěvků 25.05.19 10:51

@Mysticlipstick „Neustálé stěžování si na ty samé věci, negativní nálada, energetický upír. Tisíc návrhů na řešení jsem jí dala a všechno skončilo bojkotem.“
Mela jsem to uplne stejne a gradovalo to a gradovalo. Neustale ocekavala pochopeni, automatickou pomoc, vcetne te financni, aniz by sama neco ve svem zivote zmenila. Uz jsem se pak zacala vyhybat vsem prilezitostem, kde jsme se s matkou mohly setkat. Nakonec po jednom velmi zasadnim incidentu, ktery ohrozil mou rodinu, jsem prerusila kontakt uplne. Poprve v zivote jsem se dokazala nadechnout. Tento typ problemu rodicu nelze nakladat na bedra deti.

bella donna
Povídálka 22 příspěvků 25.05.19 23:50

To jsem snad psala já. Takřka kopie mého života…

DeeDee.518
Kecalka 304 příspěvků 25.05.19 23:55

Asi trochu krutá rada a ze začátku se bude blbě následovat, ale zkusit to můžeš. Mamince v klidu a jasně řekni, že ji máš moc ráda, ale toto je situace, ve které si může pomoct jenom ona sama. Ať to řeší, anebo to nechá být, ale ty že se od této chvíle na toto téma už vůbec nechceš bavit. O čemkoliv jiném si s ní samozřejmě budeš povídat velmi ráda. Důrazně ji varuj, že pokud zase začne, hovor s ní ukončíš. A pak kdykoliv to zkusí, rozluč se a telefon polož. Budeš se divit, ale většina lidí opravdu dá pokoj, když zjistí, že se s nimi jinak bavit nebudeš. Prostě si stěžují, dokud mají obecenstvo…

Mysticlipstick
Kecalka 428 příspěvků 26.05.19 11:21
@cipis píše:
@Mysticlipstick „Neustálé stěžování si na ty samé věci, negativní nálada, energetický upír. Tisíc návrhů na řešení jsem jí dala a všechno skončilo bojkotem.“
Mela jsem to uplne stejne a gradovalo to a gradovalo. Neustale ocekavala pochopeni, automatickou pomoc, vcetne te financni, aniz by sama neco ve svem zivote zmenila. Uz jsem se pak zacala vyhybat vsem prilezitostem, kde jsme se s matkou mohly setkat. Nakonec po jednom velmi zasadnim incidentu, ktery ohrozil mou rodinu, jsem prerusila kontakt uplne. Poprve v zivote jsem se dokazala nadechnout. Tento typ problemu rodicu nelze nakladat na bedra deti.

Je až šokující kolika lidem se toto podobné stalo nebo děje a řekla si to přesně, jakobych se nadechla, lépe bych to neřekla.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 30.05.19 13:57

Tady zakladatelka. Dneska proběhlo s matkou krátké setkání. Hned v úvodu začala líčit opět rodinné spory a jak je jí ubližováno (ne otcem, někým jiným, ale stejným stylem). Ocekavala zase, jak jí dam za pravdu. Tak jsem jí všechno řekla - ať mi to už nevypráví a veškeré důvody a návrh jak to konstruktivně řešit. Byla z toho nepříjemná hádka, kdy měla slzy v očích a prý je to ode mě sprosté, že jsem její nejbližší člověk. Prý taky chce vědět všechny mé starosti (akorát mě pak s příbuznými drbe). Myslím, že to zas bude zkoušet a bude zuřit pokaždé, když to utnu.
Každopádně mě překvapilo, kolik z vás to má stejně a že jste mě všechny podpořily, to jsem vůbec nečekala. Děkuji.

Stránka:  1 2 Další »
Váš příspěvek
Reklama