Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Z dětství si nesu obrovské trauma. Jak se ho zbavit?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
12.2.17 13:31
@pe-terka píše:
njn, protože je „po ruce“. On ten vhled do optiky ostatních je někdy hrozně těžkej. Člověk to prostě vnímá skrze sebe, navíc každý vnímá a komunikuje jinak a vzájemně si kolikrát nerozumíme. Já to třeba ted hodně řeším taky, ale podr. ti písnu osobně.
Taky mám v plánu, poslat ti SZ 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.2.17 14:31
@Anonymní píše:
@Katy 7 Ale já náhradní mámě nevyčítám skoro nic. Až na to, že je to hlásná trouba a co neví to nepoví. Na svou biologickou mámu mám zlost. Nikdy jsem jí to neodpustila a už ji ani nikdy nechci vidět. Ona si ani nezaslouží status matky. Ženská, co opustí svoje vlastní dítě prostě máma není
Je škoda v sobě živit takovou zlost. Na bio matku se zlobíš. Na svojí náhradní mámu se zlobíš, že o tom upřímně mluví. Tabu téma je to pro tebe, protože jsi to ještě nezpracovala, což ovlivňuje jen tvůj život.
Vidím to samé na svých dcerách. Je jim už 20 let, jejich bio otec se na ně úplně vykašlal a ony to stále nezpracovaly. Nesmím se s nimi o tom vůbec bavit, protože ihned jdou do protiútoku. Jen to potlačují, což je vždycky doběhne. Mají díky tomu problém se otevřít a být naprosto upřímné a jako mámu mě to mrzí, protože občas slovně kopou do mě, protože jsem po ruce. A podle nich jsem taky určitě hlásná trouba 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.2.17 15:59
@Anonymní píše:
Hezký večer … Také k nám jezdila ještě jiná pani. Byla taková malá, kouřila jednu cigaretu za druhou a šíleně se klepala. Občas neudržela ani to kafe v ruce. … Ale jak můžu? Mám to napsané všude… V rodném listě, na matrice, v oddacím listě, prostě všude
Zlatíčko, vím že ti je špatně. Chce to odborníka a bude dlouho trvat než se to zlepší. V tvém případě je to genofond. Zdědila jsi určité dispozice po rodičích a tím stresem se to všechno rozjelo.
Ty to máš napsané hlavně v hlavě a duši, ty to musíš zpracovat. Nikdo ti nepomůže musíš se s tím poprat ty sama. A musíš chtít, ne že to vše ingnoruješ (viz. nechci o tom mluvit ani slyšet). Tvoje pěstounská máma se snažila, ale ty jsi nechtěla.
Psychoterapie, svépomocná skupina, karmické čištění, akupunktura… každýmu sedne něco jiného. Tvůj manžel a děti si zaslouží spokojenou rodinu. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
13.2.17 15:17
@Anonymní píše:
Vždy jsem byla outsider. Především na základce. Kvůli tomubjsem se také neměla nijak moc v lásce. Je toho jrozně moc.
Jednou jsem ji zkusila najít. Moji biologickou mámu. A taky jsem ji našla. Když jsem ji viděla, málem jsem se složila. Troska všech trosek. Vyfetovaná schizofrenička. Když jsem tam tak stála a koukala na ni, uvědomila jsem si, že udělala možná to nejlepší, co mohla. Takže jsem se ji snažila odpustit. Nešlo to…
A teď si zkus představit, že bys neměla náhradní rodinu ale žila dál se svou biologickou matkou… Myslíš, že by bylo líp? Pravděpodobně ne. V dané situaci nejspíš opravdu udělala to nejlepší, co udělat mohla. A odpustit ji bude potřeba - ne kvůli ní ale odpustit je dobré kvůli sama sobě.
Vyrůstala jsem sice v úplné a na první dojem milující rodině, ale nedostatek sebelásky a pocity outsidera znám velice dobře. Pokud máš relativně dobré manželství a rodinu, můžeš si docela gratulovat, vlastně jsi na tom přes všechno špatné docela dobře. I když uvnitř se tak asi necítíš.
Zkus psychoterapeuta, případně skupinovou terapii. Zvolila bych nejlíp obojí, sama si tím zrovna procházím. Tam zjistíš, že je mnoho jiných lidí, kteří si nesou traumata podobná těm tvým. Budeš tam chodit, začnou ti docházet všemožné souvislosti, uvědomíš si i to, co jsi dosud neviděla a neuvědomovala. Skupina je minimálně na dva roky, aby to přineslo efekt. Je to dlouhodobý proces, někdy hodně bolestivý, člověku se chce s tím skončit a nečelit sám sobě a svým bolestem. Ale když vydržíš to nejhorší, snažíš se a přemýšlíš, nakonec pomalu dojdeš k tomu přijetí a odpuštění a začne se ti ulevovat.
Určitě bych tu odbornou pomoc vyhledala, fakt to stojí za to - moje vlastní zkušenost. Moc držím palce, ať se ti to povede
- Citovat
- Upravit
13.2.17 15:31
@Katy 7 píše:
Je škoda v sobě živit takovou zlost. Na bio matku se zlobíš. Na svojí náhradní mámu se zlobíš, že o tom upřímně mluví. Tabu téma je to pro tebe, protože jsi to ještě nezpracovala, což ovlivňuje jen tvůj život.
Vidím to samé na svých dcerách. Je jim už 20 let, jejich bio otec se na ně úplně vykašlal a ony to stále nezpracovaly. Nesmím se s nimi o tom vůbec bavit, protože ihned jdou do protiútoku. Jen to potlačují, což je vždycky doběhne. Mají díky tomu problém se otevřít a být naprosto upřímné a jako mámu mě to mrzí, protože občas slovně kopou do mě, protože jsem po ruce. A podle nich jsem taky určitě hlásná trouba
To je to, čeho se přesně bojím já. Dcera si začíná uvědomovat, že otec odešel(je jí 7 a nikdy se neviděli) a někdy mám pocit, že to odnáším hlavně já. Je to na palici 
Myslíš, že je zbytečné navštívit spolu třeba nějakého psychologa pro děti? Ráda bych, aby to v sobě vyřešila. Já s ní mluvím hodně, ale asi špatně
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.2.17 21:42
@SlecnaSally píše:
To je to, čeho se přesně bojím já. Dcera si začíná uvědomovat, že otec odešel(je jí 7 a nikdy se neviděli) a někdy mám pocit, že to odnáším hlavně já. Je to na palici
Moje dcery to nejvíc začaly řešit v pubertě, to jim spousta věcí začala docházet, navštěvovaly matku bio otce. Samozřejmě došlo k tomu, že nejen mě, ale i mé rodiče děsně pomlouvala a holky jí naslouchaly. Mojí mamku to mrzelo víc, než mě.
Teď už jí úplně odřízly. Nemají si s ní, co říct.
Nejhorší je, že jim s tím sebenalézáním nepomůžu, protože mě v tomhle tématu k sobě nepustí. Chápu, že pro ně musí být těžké, popasovat se s pocitem, že se na ně vlastní otec vykašlal. Někdy mají dny, kdy se sami zeptají na něco, co je zajímá, ale těch dní je málo. A vidím na nich, jak se s tím vnitřně perou.
Přitom, když jim bylo 13 let, tak jsem s oběma vše probírala úplně v pohodě. Zdálo se, že vše chápou a pak přišla puberta a bylo všechno jinak.
Ale klidně s ní někam zajdi. Rozhodně tím nic nezkazíš. 
Ono nejhorší u absence bio rodiče je, že si ho dítě může vesele idealizovat. Když nějak výchovně zasáhneš, tak si dítě v hlavičce říká, kdyby tu byl/a on/a, tak by na mě byl hodnější, chápavější, dovolil/a by mi to atd. O to je možná v pubertě střet s opravdovou realitou horší, že jejich vysněné představy o všechápajícím bio rodiči neodpovídají realitě ani trochu. Spíš je to jedno velké zklamání.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.2.17 21:45
@Katy 7 píše:
Moje dcery to nejvíc začaly řešit v pubertě, to jim spousta věcí začala docházet, navštěvovaly matku bio otce. Samozřejmě došlo k tomu, že nejen mě, ale i mé rodiče děsně pomlouvala a holky jí naslouchaly. Mojí mamku to mrzelo víc, než mě.
Teď už jí úplně odřízly. Nemají si s ní, co říct.Nejhorší je, že jim s tím sebenalézáním nepomůžu, protože mě v tomhle tématu k sobě nepustí. Chápu, že pro ně musí být těžké, popasovat se s pocitem, že se na ně vlastní otec vykašlal. Někdy mají dny, kdy se sami zeptají na něco, co je zajímá, ale těch dní málo. A vidím na nich, jak se s tím vnitřně perou.
Přitom, když jim bylo 13 let, tak jsem s oběma vše probírala úplně v pohodě. Zdálo se, že vše chápou a pak přišla puberta a bylo všechno jinak.
Ale klidně s ní někam zajdi. Rozhodně tím nic nezkazíš.
To je přesně momentální situace s mým partnerem, jsme spolu několik let, ale on vychovává..už za mnou přišla, že kdybych byla s bio otcem, udělala bych určitě líp 
Poslouchá se to fakt špatně. To mě teda čekají ještě pěkné věci. A ti haj..é si žijí v pohodě svůj život 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.2.17 10:39
@SlecnaSally píše:
To je přesně momentální situace s mým partnerem, jsme spolu několik let, ale on vychovává..už za mnou přišla, že kdybych byla s bio otcem, udělala bych určitě líp
Pamatuje si bio otce? Byla jsi s ní nějakou dobu sama? Protože pak si snadno dítě zvykne, že tě má jen pro sebe a možná tímhle jen ventiluje vnitřní nejistotu, z toho, že už tě nemá jen pro sebe. Snaží se tě ranit.
Aby to nevyznělo jen negativně. Dcery mě mají rády. Rády se k nám vrací, tráví s námi důležité svátky. Jen je tam v podvědomí to něco, takže jsou mnohem míň otevřené, než třeba můj syn, kterému je 16. Sama tohle třaskavé téma nevytahuju a holt to nechávám na nich, aby se s tím popasovaly.
Mrzí mě to, protože já se je snažila nikdy nezklamat a postarala jsem se o ně, jak nejlíp jsem uměla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
15.2.17 15:28
@Anonymní píše:
Skupinovou terapii? No, nevím jak by se mi mluvilo před větším počtem lidí
Jak chceš, to je jenom na tobě. Asi by se ti mluvilo blbě ale je to dobrý trénink a nejsi v tom sama, i ostatní otevírají svoje bolesti. Nakonec se tam semele všechno, rodiče, děti, vztahy, sex… Bolí to ale očišťuje.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
