Začarovaný kruh

@Anonymní píše:
Zdravím všechny, tak se tu teď vypovídám a upozorňuji, že to bude dlouhé. (Jde o vztah)
Kde začít, jsme spolu 10 let, a máme 2 děti, hezké to bylo tak první dva roky, už v tu dobu ale manžel, strašně moc žárlil že začátku se mi to líbilo, ale pak strašné. Nevím ani jak to tu mám vše popsat. Manžel mě hodně mlátil za každou volovinu ne do krve, ale modřiny byli, to už jsme měli první dítě na světě, musela jsem ho poslouchat na slovo přesně jsem věděla jak se chovat prostě jsem to z něj nějak vycítila, zakázal mi bavit se s jinými muži a nesměla jsem ani pozdravit, nedej bože, že jsme někoho potkali, tak byl hned výslech kdo to byl, a jestli se mi líbí a co já bych ho měla zdravit a, že jsem dě*ka, kua a já nevím co všechno. Byla jsem mladá hloupá, myslela jsem si, že to je normální, že se takto chová, naopak jsem měla výčitky já, že jsem ta špatná co chce něco navíc, pořád mě jen shazoval, nikdy jsem se nikomu nesvěřila. Stupňovalo se to, zmlácení ponižování, nucení k něčemu co jsem ani nechtěla, časem jsem si začala uvědomovat, že nejsem hadra a, že si tohle nemusím nechat líbit, jen sem nevěděla jak to vše zvládnu. On umí strašně dobře manipulovat lidmi, řekne, že ví co jsem zač, že nechci pro něj a pro nás dobře, že on by pro nás udělal vše, ale já jsem ta špatná, že si ho nevážím atd. Vyhrožoval mi a připomínal jaká budu socka bez něj, že nebudu mít nic. Už jsem se nevyznala a nevěděla jak dál, ale pak jsem sebrala odvahu a přez to vše jsem odešla. On nedal pokoj bylo to zhruba třičtvrtě roku, co neustále otravoval cpal se mi, měl velké psychické problémy nechtěl mě nechat, brečel, omloval se pořád psal, chodil klepal na dveře, říkal že já nikdy nikoho mít nebudu, že on to nedovolí, že by ho zastřelil, šel na mě přez dítě, že nemohu vzít dítěti otce, zhubl asi 30kg vyhrožoval smrtí. Pořád dokola kolotoč, byla jsem tak slabá, okolí mi říkalo jak se změnil a podobný blboviny, protože byl zničen a všichni ho litovali, jsem byla ještě já ta špatná. Bylo mezi námi více problémů, sex katastrofa jen mě nutil, jenže když jsem řekla ne tak se mi mstil, nechtěl přispět finančně na domácnost atd. On umí zajít do úplné hloubky. Na druhou stranu vím, že by za mě položil život, že mě opravdu miluje, ano to je jeho láska, udělal by pro nás cokoli, když sem byla v nemocnici, tak mi furt něco nosil a tak, je to matoucí.
Já jsem se k němu pak vrátila, ani nevím proč už jsem neměla sílu, a tak nějak jsem se smířila s tím, že je to asi můj osud. Nějakou dobu byl klid ukazoval mi jak je hodný a že moc děkuje a různé básničky. Pak jsem čekala další mimi opět hádky kvůli penězům jak vše platí on, že jsem děa vyj**aná, a že si ničeho nevážím, že on maká já jsem jen doma atd. Už jsem si, ale nenechala vše líbit po narození dítěte jsme se hádali furt až do teď. Když se za něco nasere tak mi rozbíjí věci, bere mi s peněženky peníze, které mi dal, že z něj dělám jen blba a už mi nic nedá, kolikrát jsme se pobili, ale já mu to už vracím, nejhorší na tom je, že jsem mu řekla několikrát do očí, že ho nenávidím za to všecko a že ho nemiluji, že chci aby odešel, ale na druhý den dělá jakože se nic nestalo, přijde zase dom z práce, já už ani nevím jak dál, bolí mě denně u ❤️️ už ani snad neumím normálně přemýšlet, starám se jen o děti a sním o normálním chlapovi, nemám žádné kamarády. Už se v něm vůbec nevyznám, klábosí jak nás miluje a, že by bez nás nebyl myslí na budoucnost s námi, ale já bohužel ne. Říká mi jaká jsem socka, že mě živý a že si toho nevážím, když je v normálním stavu, tak je v klidu hraje si s dětma chce s námi chodit ven a tak, ale já jsem z toho tak unavená z té jeho povahy. Nevím jak se z toho dostat jsem úplně mimo svět, je toho daleko víc jen nevím jak to napsat člověk si to musí zažít. Jsem na RD a brigádu teď bohužel nemám, zaplatím z řodičáku nájem, a víc nemám celý měsíc se pak spoléháme na něj. Už si od něj nechci ani nic brát, protože chci odejít a nechci toho chudáčka obírat. Jsem mimo a už ani nevím co je dobře a co špatně, nevim kam se mám v životě posunout jak to vše zvládnout, nikdo mi snad ani pomoci nemůže. Tak teď jsem to semka napsala, ale snad ani úlevu necítím. Holky co teď?

Tak se sama sebe zeptej, jestli by na tebe děti byly pyšné? On totiž dost pravděpodobně jednou bude mlátit i je.

Ach jo. Je dokázáno, že děti přebírají vzorce chování „silnějšího“ rodiče. Tím silnějším zpravidla bývá agresor. Čím déle je necháš tohle zažívat, tím pravděpodobnější to je. Nejen, že jednou budou nejspíš psychicky i fyzicky týrat své partnery, ale dost možná i tebe, jen co povyrostou.

Slyšela jsem nedávno příběh z tchánova dětství: U nich v ulici byla rodina, kde táta mlátil mámu. Když děti povyrostly, mlátily mámu taky, protože to prostě pro ně bylo normální. Důvod se vždy našel. A pak jednou našli mámu oběšenou na půdě.

Jestli chceš ze svého života ještě něco mít, jestli chceš, aby z tvých dětí vyrostli dobří lidé, tak se seber a zmiz. Bez varování. Případně předtím ještě nahlaš na policii napadení manželem. Záznam se hodí.

Zavolej na ten Bílý kruh, případně rovnou panu Hessovi (najeď na stránky babyboxu, tam je na něj tel. číslo), má azylák v krásném prostředí a vždycky měl volné místo, je velmi ochotný pomáhat.

Držím palce!

@Anonymní píše:
Zdravím všechny, tak se tu teď vypovídám a upozorňuji, že to bude dlouhé. (Jde o vztah)
Kde začít, jsme spolu 10 let, a máme 2 děti, hezké to bylo tak první dva roky, už v tu dobu ale manžel, strašně moc žárlil že začátku se mi to líbilo, ale pak strašné. Nevím ani jak to tu mám vše popsat. Manžel mě hodně mlátil za každou volovinu ne do krve, ale modřiny byli, to už jsme měli první dítě na světě, musela jsem ho poslouchat na slovo přesně jsem věděla jak se chovat prostě jsem to z něj nějak vycítila, zakázal mi bavit se s jinými muži a nesměla jsem ani pozdravit, nedej bože, že jsme někoho potkali, tak byl hned výslech kdo to byl, a jestli se mi líbí a co já bych ho měla zdravit a, že jsem dě*ka, kua a já nevím co všechno. Byla jsem mladá hloupá, myslela jsem si, že to je normální, že se takto chová, naopak jsem měla výčitky já, že jsem ta špatná co chce něco navíc, pořád mě jen shazoval, nikdy jsem se nikomu nesvěřila. Stupňovalo se to, zmlácení ponižování, nucení k něčemu co jsem ani nechtěla, časem jsem si začala uvědomovat, že nejsem hadra a, že si tohle nemusím nechat líbit, jen sem nevěděla jak to vše zvládnu. On umí strašně dobře manipulovat lidmi, řekne, že ví co jsem zač, že nechci pro něj a pro nás dobře, že on by pro nás udělal vše, ale já jsem ta špatná, že si ho nevážím atd. Vyhrožoval mi a připomínal jaká budu socka bez něj, že nebudu mít nic. Už jsem se nevyznala a nevěděla jak dál, ale pak jsem sebrala odvahu a přez to vše jsem odešla. On nedal pokoj bylo to zhruba třičtvrtě roku, co neustále otravoval cpal se mi, měl velké psychické problémy nechtěl mě nechat, brečel, omloval se pořád psal, chodil klepal na dveře, říkal že já nikdy nikoho mít nebudu, že on to nedovolí, že by ho zastřelil, šel na mě přez dítě, že nemohu vzít dítěti otce, zhubl asi 30kg vyhrožoval smrtí. Pořád dokola kolotoč, byla jsem tak slabá, okolí mi říkalo jak se změnil a podobný blboviny, protože byl zničen a všichni ho litovali, jsem byla ještě já ta špatná. Bylo mezi námi více problémů, sex katastrofa jen mě nutil, jenže když jsem řekla ne tak se mi mstil, nechtěl přispět finančně na domácnost atd. On umí zajít do úplné hloubky. Na druhou stranu vím, že by za mě položil život, že mě opravdu miluje, ano to je jeho láska, udělal by pro nás cokoli, když sem byla v nemocnici, tak mi furt něco nosil a tak, je to matoucí.
Já jsem se k němu pak vrátila, ani nevím proč už jsem neměla sílu, a tak nějak jsem se smířila s tím, že je to asi můj osud. Nějakou dobu byl klid ukazoval mi jak je hodný a že moc děkuje a různé básničky. Pak jsem čekala další mimi opět hádky kvůli penězům jak vše platí on, že jsem děa vyj**aná, a že si ničeho nevážím, že on maká já jsem jen doma atd. Už jsem si, ale nenechala vše líbit po narození dítěte jsme se hádali furt až do teď. Když se za něco nasere tak mi rozbíjí věci, bere mi s peněženky peníze, které mi dal, že z něj dělám jen blba a už mi nic nedá, kolikrát jsme se pobili, ale já mu to už vracím, nejhorší na tom je, že jsem mu řekla několikrát do očí, že ho nenávidím za to všecko a že ho nemiluji, že chci aby odešel, ale na druhý den dělá jakože se nic nestalo, přijde zase dom z práce, já už ani nevím jak dál, bolí mě denně u ❤️️ už ani snad neumím normálně přemýšlet, starám se jen o děti a sním o normálním chlapovi, nemám žádné kamarády. Už se v něm vůbec nevyznám, klábosí jak nás miluje a, že by bez nás nebyl myslí na budoucnost s námi, ale já bohužel ne. Říká mi jaká jsem socka, že mě živý a že si toho nevážím, když je v normálním stavu, tak je v klidu hraje si s dětma chce s námi chodit ven a tak, ale já jsem z toho tak unavená z té jeho povahy. Nevím jak se z toho dostat jsem úplně mimo svět, je toho daleko víc jen nevím jak to napsat člověk si to musí zažít. Jsem na RD a brigádu teď bohužel nemám, zaplatím z řodičáku nájem, a víc nemám celý měsíc se pak spoléháme na něj. Už si od něj nechci ani nic brát, protože chci odejít a nechci toho chudáčka obírat. Jsem mimo a už ani nevím co je dobře a co špatně, nevim kam se mám v životě posunout jak to vše zvládnout, nikdo mi snad ani pomoci nemůže. Tak teď jsem to semka napsala, ale snad ani úlevu necítím. Holky co teď?

Jak bylo uvedeno vyse, tve deti prejimaji vzorce chovani tveho muze, je to socialni uceni…ma to nekol fazi zacina to vnimanim a konci napodobou, takze budto znich budou agresori nebo obeti, cim to trva dele je predikce pravdepodobnejsi..

Hmmm…tak jako co chceš tady slyšet? S prominutí jsi opravdu hloupá. A to od začátku příběhu do jeho konce. Ještě bych pochopila, byť hodně těžko, že jsi s nim byla na začátku a nechala ses mlátit, vydírat, osočovat, shazovat atd…když je prostě člověk zamilovanej a k tomu hodně mladej, dělá opravdu blbosti…ale nechápu, proč si ho třeba po roce, dvou, kdy ta zamilovanost odpadla, neopustila, vždyť si musela vidět, že to není normální, přinejmenším to bití…

A už vůbec nechápu, proč sis s ním udělala dítě. Jako to ho mělo změnit a zachránit vám vztah? Ale co nejvíc z tvého přéběhu nepochopím…proč ses sakra k němu vracela, když už jsi zvládla odejít? A ještě tomu nasadit korunu v podobě druhého dítěte? To už je za hranicí chápání.

Promiň, ale za vše v životě si můžeš zcela sama. Ne tvůj přítel/manžel, to je haj*l, o tom žádná. Ale to, že jsi tak hloupá a zůstáváš s ním, necháš se od něj bít atp, a děláš si s ním děti, i když moc dobře víš, jakej je. Tobě není ani pomoci. Ty si chceš jen tímhle vypsáním na chvilku ulevit, ale kdybys chtěla opravdu pomoc a vyřešit to, tak zkrátka odejdeš. Jiné řešení není, než ho opustit, a to nejen kvůli tobě, ale přeci i kvůli dětem, jak asi mylíš, že dopadnou? Jestli máš kluky, dám ruku do ohně za to, že na svou budoucí holku ruku taky vztáhne, a pokud máš holky, tak ta si to nechá líbit…a bude tu nová generace. Opravdu jsi super máma, která dovolí, aby děti žili v tomhle.

Pokud máš ještě někoho z rodiny, kdo je aspoň trochu normální, tak tě vezme na pár dní/týdnů k sobě, než nějak vyřešíš otázku bydlení. Nebo klidně zavolat policajty, oni ho vykážou, až by tě zase napadl a soudně se můžeš dopomoci, že se k vám nebude moci přiblížit i několik měsíců, v průběhu kterých si zařídíš, co je třeba a v klidu (práci, bydlení, atd.). Mezi tím budeš bydlet tam, kde bydlíš. I když máte společné děti, neřekla bych mu, kde bydlím, prostě bych mu děti vodila a předávala je u něj před jeho barákem. Asi se sice časem dozví, kde bydlíš, ale aspoň získáš nějaký čas, než se sebereš. Já bych si odchod třeba i nějak naplánovala, snažila bych si oběhat, co půjde. Holt počítej, že první 3 měsíce budou asi těžké, takže na to bych se nějak připravila, ale když jsi to zvládla jednou, zvládneš to i podruhé.

@Anonymní píše:
Ahoj, díky za reakce. Máte ve všem pravdu holky uvědomuji si, že jsem naprosto hloupá a ani sama si nedokážu odpovědět proč jsem se k němu vracela, když si to zpětně přehraju tak tomu sama nerozumím, jako kdybych byla nějak omámená, nebo co. Vím, že kdybych se k němu nevrátila, tam mám teď naprosto hezký život to mě teď dusí, jsem naprostá kráva. Dokonce jsem kvůli němu nechala školy byla jsem v posledním ročníku a udělala si další dítě a tak se dostala do stejné situace. Vím, že mi nikdo nedokáže pomoc jen já sama. Nechápu to jak můžu být tak hloupá, nám zlost sama na sebe a na okolí jak jsem se nechala každým ovlivnit, pochopila jsem, že jsem každému ukradená nikdo nebyl schopný říct, tak ho opusť budeš se mít líp a to i nejbližší, moc mě to zklamalo, cítila jsem se jako v začarovaném kruhu a pořád cítím, jako by mě nikdo neslyšel, neposlouchal. Snad se mi to povede, a ze všeho se dostanu a bude líp, celkově jsem se na sebe vyprdla už se vůbec neupravuju, přibrala jsem je mi ze sebe zle. Za to všechno můžu vinit akorát sebe jelikož jsem se chovala jako malé děcko, a potřebovala slyšet souhlas druhého, ale teď už se pomalu učím být sama sebou nestydět se za sebe i kdybych měla jít proti všem.
Klidně holky pište jestli je tu třeba nějaká která si též zažila něco podobného budu ráda za jakoukoliv odezvu. Díky zakl.

A proč jsi čekala od ostatních, že ti řeknou, aby si odešla? Sama jsi psala, že ses s tím nikdy nikomu nesvěřila a pokud přítel jinak na první pohled působí jako dobrý partner, tak nikdo neměl důvod ti to říkat. K tomu, i kdyby to třeba na první pohled nevypadlo růžově, tak ne každý má v povaze někomu říkat, aby se s někým rozešel takhle napřímo, když o tom vztahu třeba tolik neví a nikdy si na nic dotyčný nestěžoval. Opravdu si pomůžeš jenom sama, to je úplně první, co si musíš uvědomit. Nidko za tebou domů nepřijde a neřekne „chceš pomoc? Můžeš u mě bydlet“ atp. To musíš sama. Ano, může to působit blbě, trapně a kde si co si, ale je to jen nutný a k tomu menší zlo, než v čem žiješ. Je to dočasné. Pokud s tím začneš hned, za rok už můžeš být úplně někde jinde s někým jiným…čímž dýl to ale budeš odkládat, nic tím nezískáš, naopak, naučíš se v tom nějak žít s tím, že je to tvůj údal, tak to nějak dožiješ…

@Dája33 Já ani nechci aby mě někdo litoval, to vůbec. Ano nikomu jsem nic neřekla až do doby než jsem ho poprvé nechala, tak to ze mě nějak vylezlo, a vím nikdo mi neřekne co mám dělat, ale alspon od těch nejbližších jsem doufala v podporu a tak se nestalo. Člověk musí věřit jen v sebe, ted už to vše vím a budu podle toho jednat.