Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Žádná podpora od rodičů
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
30.8.21 00:51
Žádná podpora od rodičů
Zdravím vás,
Chci se zeptat, jestli tu je take někdo takový, kdo bydlí stále s rodičema, kteří vás vůbec nepodporují, spise naopak a jak to zvladate?
Vždycky jsem byla ta druhá, ale o to ani tak nejde. Proste od malička od nich nevidím žádnou podporu. Ať to byl sport, šikana, problémy denního rázu, vždy jenom slyším jak jsem neschopna nebo že si beru věci moc osobně. Ale pro sourozence by udělali cokoliv. Strašně mě to mrzí. Mám hodně osobních psychických bloků, žádnou sebedůvěru, proste vše dělám špatně. A když už se mi něco podaří je to přece samozřejmost. Psychiku mám tak strašně rozhozenou, ze občas přemýšlím nad hloupostma, ale pak si vzpomenu, ze mám par kamarádů, které mám vlastně místo rodičů. Je mi to tak strašně lito, když vidím šťastnou rodinu, že rodiče obejmou své děti, řeknou, ze je mají rádi… bože u toho se mi chce vždy hrozne brecet dojetim. Já tohle nikdy nezažila a bohužel to mám i ve vztahu, mám strasny problem s osobním kontaktem, někoho pustit k sobě… no trvá to hodně dlouho. Bohužel se od nich nemůžu odstěhovat, protože nemám na nájem. Nemůžu si teď najít trvalou práci, kvůli léčbě, kterou podstupuji a u rodičů platím jenom 3000, takže to lepim brigadama. Samozřejmě jsem jim nic neřekla, protože opravdu nechci, aby jsme si najednou hráli na spokojenou rodinu. Když jsem ležela týden v nemocnici, tak mi matka řekla, ze až budu něco vědět, tak ji mám napsat sms. Měla to od domu asi 20km, aby se přijela zeptat osobně. Bohužel neprijela ani jednou. Proto už jsem ji výsledky ani neřekla. Byla jsem z ni znechucena.
Proto jsem se chtěla zeptat, jestli je tu někdo, kdo to má doma třeba podobně, ikdyz to nikomu nepreji. Ale byla bych rada, za nějaké rady, jak neskoncit hospitalizována na psychiatrickém oddělení… promluvit s ni jsem zkoušela mockrát. Vždy to skončí jen hadkou, protože ona je dokonalá a za nic nemůže. Pak už vládne pouze ticha domácnost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
30.8.21 01:36
Vím jak ti je u nás to vždy bylo že starší ségra byla a stále je na prvním místě. My s mladšíma sourozencema (dvojčata já jsem prostřední) jsme na druhé koleji. Když jsem se to mamce snažila říct, svalila vinu na mě že jsem drzá a ať si uvědomím že je moje máma a kdesi cosi 
nic se nezměnilo. Když jsem šla na plánovaný císařský řez, tak jsem z toho byla opravdu nervózní aby bylo vše v pořádku, aby mimino bylo zdravé. Ona mi nenapsala ani blbou smsku že na mě mysli ať to hlavně všechno dobře dopadne nebo něco podobného, hlavně že k ségře jezdí neustále na návštěvy a když jí pozvu já tak má spoustu práce, ani před tím císařem za mnou nepřijel, jela radši k ségře. V porodnici jsem byla 6 dní a ani jednou nezavolala jak se cítím, jestli jsme s miminkem v pořádku. Když jsem jí potom volala ať jde s náma na procházku, tak její reakce byla nemastná neslaná. Na procházce se opět ani nezeptala jak se cítím jestli je vše v pořádku atd. naprostý nezájem. Občas mi připadá že ani mámu nemám, protože ta moje se ke mě chová jako k otravnýmu sousedoj kterýho potkáte na ulici - nemáte zájem se s ním bavit ale ze slušnosti s ním prohodíte pár slov.
- Citovat
- Upravit
jahuhudka
30.8.21 07:37
Jinak teda ale rodiče tě podporují - třeba v tom, že tě u sebe nechávají bydlet.
Ano - nenaplňují tvoji představu o tom, jak by se k tobě měli chovat.
Ty zase nenaplńuješ tu jejich. Což je v pořádku.
Lidi tu nejsou od toho, aby se k nám chovali tak jak chceme my. Stejně tak ty nejsi povinná se chovat tak, jak chtějí oni.
Možná je na čase dospět a psotavit se na vlastní nohy a to i emočně a nesvádět to jak vypadá tvůj život na to jaká je sestra a rodiče strašní.
pokud nevíš jak na to, začni třeba tady
https://obchod.portal.cz/…vek-jaky-je/
Jinak tedy cesta jak neskončit hospitalizovaná na psychiatrii je docházet na psychiatrii ambulantně a vstoupit do psychoterapie.
Evidentně ti rozhozená psychika dost zasahuje do života a nejspíš i do zdraví. A čím dřív a aktivněji to začneš řešit, tím spíš se nerozsypeš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.8.21 07:47
@Hoody
Asi jsi uz dospela, tak ty rodice tak neres. Zarid si svuj zivot. Oni se jen tak nezmeni. Az to bude mozne, tak se odstehuj. Vztahy se pak treba zlepsi. Oni te asi nejakym zpusobem maji radi, kdyz u nich muzes bydlet a nic hrozneho ti nedelaji podle popisu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.8.21 07:50
@Ou píše:
Jinak teda ale rodiče tě podporují - třeba v tom, že tě u sebe nechávají bydlet.Ano - nenaplňují tvoji představu o tom, jak by se k tobě měli chovat.
Ty zase nenaplńuješ tu jejich. Což je v pořádku.
Lidi tu nejsou od toho, aby se k nám chovali tak jak chceme my. Stejně tak ty nejsi povinná se chovat tak, jak chtějí oni.
Možná je na čase dospět a psotavit se na vlastní nohy a to i emočně a nesvádět to jak vypadá tvůj život na to jaká je sestra a rodiče strašní.
pokud nevíš jak na to, začni třeba tady
https://obchod.portal.cz/…vek-jaky-je/
Jinak tedy cesta jak neskončit hospitalizovaná na psychiatrii je docházet na psychiatrii ambulantně a vstoupit do psychoterapie.
Evidentně ti rozhozená psychika dost zasahuje do života a nejspíš i do zdraví. A čím dřív a aktivněji to začneš řešit, tím spíš se nerozsypeš.
T
muze byt sebedospelejsi, ale nezajem od rodicu proste zaboli. Neumim si predstavit, ze bych byla v nemocnici a moje mama by se ani nestavila, nevolala. To nejsou predstavy o tom, jaky ma nekdo byt, to je normalni vztah mezi rodici a ditetem a kde to neni, tak chapu, ze to zanechava sramy na dusi 
rodice se budou jednou divit az jako stari skonci v DD a bez navstev, zakladatelko, postav se na vlastni nohy, vybuduj si svuj zivot a rodinu. Tamwr se na sebe, ne na ne, ne na to jak se jim zavdecit apod. Oni uz se nezmeni, holt to mate tak, vybuduj si svoje, osamostatni se, jak to pujde. Tteba se to nejak rozsekne az se odstehujes. Minimalne je nebudes tolik resit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
30.8.21 17:12
Tak já půjdu zřejmě proti proudu a vyjádřím podporu lidem, co mají odmalička pocit, že o ně rodiče nestojí. Je to dost bolestivá záležitost. Taky mám matku, která na mě celé dětství kašlala (s tím rozdílem, že teda kašlala víceméně i na sestru a bratra) a svůj vztah k ní jsem v dospělosti vyřešila tak, že jsem se velice záhy odstěhovala a osamostatnila. Což mě zpětně viděno dost posílilo. Plus jí nemám naprosto co vracet. Teď, když se karta obrací a ona často škemrá, že potřebuje to a tamto, tak jsem to já, kdo určuje, jestli jí to chci zařídit nebo ne
- Citovat
- Upravit
Anonymní
2.9.21 12:07
@Hoody To co popisuješ mám doma přesně to samé. Neumím si představit ještě „doma“ bydlet. Ale i přestože jsem už skoro 6 let prakticky pryč (4 roky vš a ted už žiju úplně samostatně) tak mě moje máma dokáže sejmout i po telefonu a pak celé dny nad tím přemýšlím, brečím…
Tak snad tě aspoň trošku uteší, že v tom nejsi sama, radu nemám - sama jí hledám. Mohu akorát doporučit tuto knížku - Budu vůbec někdy dost dobrá?: Rádce pro dcery narcistických matek od Karyl McBride a já jsem k tomu přidala i psychologickou terapii. Mám za sebou první tři měsíce - někdy to hodně bolí, ale zároveň to neskutečně pomáhá. U nás se tenhle „styl rodičovství“ dědí z matky na dceru už po generace (máma s babičkou se taky nebaví), takže já chci být ta co to přeruší a svoje děti budu milovat a ne jim konstantně ubližovat a léčit si na nich svoje komplexy.
Držím palce a hodně sil. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
2.9.21 17:15
Určitě nejsi precitlivělá. Je normální dostávat od rodičů lásku a je normální, že to bolí, když tomu tak není. Spousta lidí říká jak děláš, ze sebe chudáka, ale sami mají milující rodiče, nebo jsou bezcitní a ani jim lásku nevrací.
Zkusila bych si otevřeně promluvit s mámou, vím, že v tomhle vztahu je velmi těžké mluvit otevřeně, zdá se to až nemožné, ale podle mě se to musí něak rozseknout. Můžeš to brát tak, že to potřebuješ dostat ze sebe ty a ať se máma zachová jakkoli alespoň uvidí situaci z tvého pohledu.
Přeju ti hodně sil a taky, ať je tvůj život moc šťastný Lp ❤️️
- Citovat
- Upravit
Anonymní
2.9.21 17:32
Až teď sem si přečetla, že jste s ní zkoušela mluvit už mockrát. Když to takhle nejde možná bych napsala dopis. Je jasné, že když jste od dětství takhle smutná a zlomená nic dobrého do života nepřitáhnete. Měla by jste zapracovat i na sebelásce a začít si plnit sny ❤️️. Jste úžasná a pokud vám to nikdo do teď nedokazoval, musíte začít sama.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
3.9.21 00:31
Za mě je jen jediný lék na blbý vztahy s rodinou, a to odstěhovat se někam daleko.
Vypadla jsem z domu hned po maturitě, teď je mi 23 a bylo to nejlepší rozhodnutí ever.
Občas mě sice mrzí, že je to mámě jedno a že se ozve akorát na Vánoce, ale když jsem v těch 18 letech šla pryč, byla jsem uzel nervů, neustále šikanovaný vlastní matkou.
„Jsi moc tlustá, moc blbá, hnusná, neumíš se o sebe postarat, nikdo tě nebude chtít, jsi divná, tvoje sestry jsou lepší…“ - To jsem poslouchala denně.
A hele mami, jsem šťastná, spokojená, někdo mě chce, a tu VŠ jsem taky dodělala, ačkoliv jsem podle tebe prý blbá.
Je to strašně těžký, já vím, ale seber se a vypadni odtamtud. Taky jsem měla hluboko do kapsy, ale tahle domácí toxicita tě zničí. Uteč.
- Citovat
- Upravit
3.9.21 22:59
Ty lidi se nezmění. Žádnou lásku už od nich nedostanete. To je holý fakt a žádné možná nebo kdybych neexistuje. S tím se musíte smířit. Jestli se o ně chcete starat, klidně se starejte, ale stejně nebudete nikdy dost dobé, akorát Vás budou nicit a sebere Vám to roky života. Lidi se k Vám chovají, jak jim dovolíte. Je to Váš život, nechápu, že někdo bydlí tam, kde mu to tak moc nevyhovuje a hledá jen výmluvy, proč nemůže odejít.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.9.21 10:26
Měla jsem to doma podobně, brácha byl bůh a já otloukánek. Když mě matka ve dvou letech opařila tak, že jsem skončila přes Vánoce na týden v nemocnici, taky za mnou nezajela (říkaly babičky). U nás teda byli i vysloveně týrání, fyzické i psychické, ale jen mě, brácha byl nedotknutelný.
Bohužel s tím nenaděláš nic ty rodiče si sami před sebou realitu NIKDY nepřipustí, protože by se pak museli popasovat s pocitem selhání, a to je pro tento typ lidí nepřípustné - radši to otočí tak, že problémová jsi ty.
Šetři si pokud možno peníze, buď u nich jen dokud to materiálně potřebuješ a pak si najdi spolubydlení, a návštěvy omez (žádné takové, že jim budeš každý víkend jezdit domů uklízet, jak to takové holky často mají). Je tam malá naděje, že ten prostor pomůže a vztahy se trochu zlepší, ale takový ten dojemný vztah to prostě nebude nikdy.
Je to velká rána pro člověka, a trvá celý život, nejlepší bude jít na terapii, až si to budeš moct dovolit, aby sis to tam zpracovala a odtruchlila. Zatím si zkus přečíst nějaké knížky na tohle téma, například „toxic parents“ od Susan Forward. Pomůže ti vidět, že přesně stejnou situaci zažívá spousta dalších lidí, a že nejsi blázen, nebo přecitlivělá 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.9.21 22:39
Taky mám takové „pošahané“ rodiče, takže soucítím s tebou. Už je mi sice 32, ale každý by měl mít aspoň v rodičích oporu když jsou jeho rodina. Můj otec mě naučil samostudiu, to jest vůbec nic a 20 let jak se mnou tak se sourozenci nemluví. I když jsem na něj x krát mluvil a zdravil ho bylo to jak mluvit ke stromu. No a matka cholerická, která jde přes mrtvoly. Mám jak bratra, tak i sestru. Jakožto je žena, tak komu tu lásku a veškerou pozornost vždy dávala a dává je sestra. Snažil jsem se je pořád nějak změnit, ale vůbec to nejde. Poradil bych ti, aby sis našla nějakého přítele a založila s ním vlastní rodinu. Pak by jsi měla oporu a lásku jak v příteli/manželovi, tak i lásku od dětí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.9.21 15:35
Dobrý deň,
príspevky anonymnej slnečnice som zmazala na jej žiadosť.
Ďakujem za pochopenie,
Kristína
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
