Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Chápu vás. Je to smutné. Já loni přišla o tři členy rodiny při požáru a dodnes cítím smutek i za lidi kteří tam zemřeli a neznala jsem je.
Někdy to člověka zasáhne i když dotyčné osoby nezná a myslím že je to přirozené
![]()
Naprosto soucitim, ja jsem na toto tez citliva. Kazdy den kdyz ctu nejakou zpravu, ze je nekdo nemocny/umrel - hlavne mladi, tak to spatne nesu, je mi lito pribuznych a celkove si vzdy uvedomim vlastni smrtelnost. Asi je to tim, ze mam malinke deti a vim, jak moc me potrebuji. A ze sama krome deti mam nejake projekty, ktere chci jeste zvladnout..
Čím jsi starší, tím víc lidí ti takhle zmizí ze života. Zvyknout se na to nedá.
Jako lékař, který pracuje v oboru, kde často umírají lidé a nejen staří, si křehkost života uvědomuju moc dobře. Čím jsem starší, tím si více…Někdy je život strašně nespravedlivý.
Občas závidím lidem jejich nevědomost ohledně existence různých hnusných nemocí…
Také mám až neúměrný strach o všechny okolo mě…nejhorší je vědomí, že některé věci prostě člověk neovlivní…
Život každého z nás je křehký a uvědomíme si to většinou až v okamžiku, kdy se kolem nás něco hrozného stane. Ne nadarmo se při přání říká hodně zdraví a štěstí - to jsou dvě nejdůležitější věci v životě. Zdraví - bez toho to nejde - a jak je vidno, tak zdravý člověk musí mít i štěstí, protože stát se může ledacos (např. nehoda na motorce). Proto je dobré vážit si každého dne se svými blízkými ![]()
Nad touhle pomíjivostí života často přemýšlím a doufám, že na tomhle světě ještě budu moci zůstat i se svými nejbližšími - děti mě potřebují, máme šťastnou rodinku… Zmařených životů je mi hrozně líto, i když jsem ty lidi třeba taky neznala. Představím si, že měli plány, třeba jen ty všední, že v pondělí musí do práce, že třeba řekli, až se vrátím večer domů, udělám támhleto… místo toho leží v rakvi. V otázce sekundy.
Moje kamarádka z dětství umírá na rakovinu, ještě jí není 40, z toho se mi chce plakat.
Jsem ráda za tu nevědomost, o které psal anonymní lékař, tohle povolání bych nedala ani omylem.
Taky se vůbec nedivím, že si lidé psychicky ulehčují tím, že si vybájili, že po smrti je život, že je duchové mrtvých příbuzných třeba navštěvují apod. Třeba ten život pak skutečně je, ale já to vnímám jako naprosto nezbytné ulehčení, které mozek vytváří, aby nezešílel.
Je smutný co se kolem děje, ale chce to se od toho odprostit a nepřenášet na sebe, nebo bysme se z toho museli za chvíli zbláznit.
Neutápět se ve strachu a smutku nad jinými a žít svůj život, dokud ho máme, protože člověk nikdy neví…
Mozna jsem uplne netrefila kategorii, ale je to o vztazich. Sedim na gauci a piju kafe. Venku je docela hezky. Dnes ve 13 hodin je u nas v kostele pohreb 21 leté dívky, která jela s pritelem na motorce. Zemreli oba, on jel moc rychle. Neznala jsem ji, ani jeho, neznam ani rodice, ale je mi cele jejich rodiny líto. Strasne moc! Jako matka hluboce soucítím a vím, ze to nikdy nemohou prekonat a mají znicene zivoty. Nebude den, aby si nevzpomeli. Nejen jeji rodice, ale i sourozenci, prarodice…
Nikdy nevime kdy nam nekdo neohlasene zmizi ze zivota, tak prosim popremyslejte, jestli nekomu zavolat, pohladit, podekovat. Naši blízcí nejsou samozrejmost. Dekuji, ze jste mi dovolili tehle par vet pod anonymem, je to pro me smutny den, prestoze se me to vlastne osobne netýká a denne je plno katastrof…