Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Život - kde brát sílu?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
1.7.11 19:43
z toho co jsi tu napsala je mi moc smutno , chapu jak se citis, taky jsem prisla o par lidi z rodiny hlavne o mamku, moc se mi chybi, kdyz je mi zle myslim na ni, mylsim na to jak moc ten zivot leti. preju ti hodne sily ,abys nasla cestu jit dal a aby te uz v zivote nic zleho nepotkalo, uz sis toho nestesti vybrala az dost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.7.11 19:50
Ahoj, těžko něco psát, co by ti nepřipadalo tak, že nikdo nemůže pochopit, co prožíváš.
Ale věř tomu, že jsou lidi, co jsou na tom hůř. Máš, jak sama píšeš, krásného chlapečka, co by za to některé holky daly.
Já jen tak pro příklad, zůstala po rakovině invalidní, a to opravdu, žádné že papírově. Na tom zadku, jak píšeš, já sedím většinu času a lepší už to nebude. Děti nemáme a otěhotnět pro mě bude těžké, pokud vůbec. O dětství ani nemluvím, život s nevlastním otcem, alkoholikem, taky nebyl nic moc, ve škole šikana, pak jsem přišla o práci, o střechu nad hlavou a o milované osoby taky.
Přesto se dívám na život jako na něco hezkého, na něco, co chci mít, mám partnera, který je mi vším, je mojí oporou, mám pro co žít. Ale to ty máš taky.
Nehroť nic, nechtěj být za každou cenu šťastná, jdi po malých, denních radostech, jsou jako schůdky nahoru.
Držím ti moc palce, ať to zvládneš, ať najdeš spřízněnou duši…
A jak říkám, vždy je dost lidí, co jsou na tom hůř, tomu věř. Nikdo neříká, že život je peříčko, je to fuška a někdo má víc štěstí než jiný, to ano, ale zkus žít s tím, co máš, nic jiného nakonec nezbývá…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.7.11 19:53
lovely děkuju
anonymko vím, že jsou na tom lidi hůř jak já, dokonce souhlasím, že můžou být na tom o moc hůř jak já. nepopírám. Jen teď nemám sílu na nic
zakladatelka anonymka
- Citovat
- Upravit
1.7.11 20:09
Ono nejde o to, jestli je na tom někdo hůř nebo lépe, ale o konkrétní situaci, o to, jestli člověk dokáže ještě unést to, co na něj život naložil. Strašně záleži na tom, jestli má člověk aspoň jednu spřízněnou duši, na kterou se může spolehnout, které se může svěřit a prostě se třeba jenom vybrečet.
Dítě je dar, ale také je to starost a odpovědnost. Dítěti se nemůžeme svěřit s tím, co nás trápí, dítě se potřebuje spoléhat na nás, mít jistotu v nás…
Anonymní, věřím, že máš ted´třeba pocit, že už to dál neuneseš, ale zkus věřit, že bude třeba zítra, za týden, za měsíc líp. Nevzdávej život, já jsem si vždycky říkala, když jsem byla na dně, že jednou ranou dub nepadne. A taky jsem toho měla kolikrát plný zuby…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.7.11 20:10
Jsem ta anonymní odpověď.
Myslím, že máš prostě právo být na dně a prožít to, to nejde uspěchat. Dopřej si ten „luxus“ nebýt silná, nad věcí a spokojená, taky jsem nějaký čas fakt nenáviděla život, ale věřila jsem, že to přejde a přešlo, samozřejmě.
Je to od života krutá zkouška a ne první, vím, že si musíš říkat „co ještě snesu“, když je člověk zlomený žitím, není snadné začít zase normálně fungovat.
Dej tomu čas, volný průběh, uvidíš, že bude zase líp, moc bych ti přála, aby tě už žádná katastrofa nepotkala, věřím tomu, že někdo si smůlu vybere dřív a někdo později, i když jak jsem psala, někdo to má těžší celý život a není to spravedlivé tak, jak my spravedlnost běžně chápeme.
- Citovat
- Upravit
1.7.11 20:18
Každý si neseme nějaký kříž … Když je mi ouzko, špatně, síla chybí opakuji si:„Bůh mne miluje a nenaloží mi nic, co bych neunesla. Vše,co se v životě děje je pro mé dobro …“ Často pláču … a vůbec tomu nerozumím. Proč? Proč? Proč? Má přítomnost přináší radost - zvlášť mým dětem a proto hledám cestu … cestu k radosti, k lásce, Bohu, Universu a síle. Hledej … cest je mnoho, jen si vybrat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.7.11 20:20
Já bych po něčem takovém asi zašla k psychologovi, případně psychiatrovi, zda by nebyly na místě antidepresiva.
Musíš fungovat pro svoje dítě. Život ti naložil, ale nemusíš se s tím prát sama a můžeš si nechat pomoct, abys to překonala rychleji a snáz.
Podle mě máš našlápnuto na depresi (ne nějakou „depku“, ale fakt depresi - nemoc), aby se s tím nezačalo něco dělat, až když bude pozdě…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.7.11 22:23
Anonymní píše:
Jsem ta anonymní odpověď.
Myslím, že máš prostě právo být na dně a prožít to, to nejde uspěchat. Dopřej si ten „luxus“ nebýt silná, nad věcí a spokojená, taky jsem nějaký čas fakt nenáviděla život, ale věřila jsem, že to přejde a přešlo, samozřejmě.
Je to od života krutá zkouška a ne první, vím, že si musíš říkat „co ještě snesu“, když je člověk zlomený žitím, není snadné začít zase normálně fungovat.
Dej tomu čas, volný průběh, uvidíš, že bude zase líp, moc bych ti přála, aby tě už žádná katastrofa nepotkala, věřím tomu, že někdo si smůlu vybere dřív a někdo později, i když jak jsem psala, někdo to má těžší celý život a není to spravedlivé tak, jak my spravedlnost běžně chápeme.
Ráda bych Ti napsala něco hezkého, ale asi bych jenom opisovala to výše, tak to je… Já dost věřím na to, že v životě platí určitá rovnováha mezi dobrými a špatnými zážitky. Myslím, že dál už by sis nějaké štěstí zasloužila, máš předplaceno..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
beruska7908
1.7.11 23:25
Anonymní píše:
psychiatra? psychologa? tak to už bych asi nedala vůbec
proc? 
neni se zac stydet.kamaradka k nemu chodi take, je take mama.u psychologa se vypovidas, je to nekdo, kdo je nezaujaty, nestranny, psychiatr ti muze zase predepsat nejake vhodne leky.
deprese neni ostuda,je to nemoc jako kazda jina.
taky mam obcas nervy, ze brecim jak zelva, jsem s dcerkou sama, dcerka ma zdravotni problemy, financni situace na prd, znam to. 
nastesti mam rodinu, ktera mi pomaha 
pokud citis, ze opravdu nemas silu jit dal, jen tak nejake vybreceni se nepomuze, GLADYS radi dobre, zkus psychologa a prober svuj problem s nim, on je odbornik.
preji hodne stesti 
- Citovat
- Upravit
2.7.11 00:14
Ahoj, život se s tebou opravdu nemazli a máš nárok na tyhle pocity a smutneni. Jak pises, chvíli dole, chvíli nahoře. Víš, když hodně zatnes zuby a budeš chtít, bude těch období nahoře víc a víc. Ver tomu, že už sis „užila“ svoje, neptej se proč a zkus žít dneškem 
A neboj se požádat o pomoc psychologa. Ono ti to možná přijde divné vykládat o svých problémech cizímu člověku a možná si příjdeš divná ty - co tam vlastně děláš 
…ale muzu potvrdit, že obavy přejdou a zrychlí to období „dna“ 
Drž se a mysli na hezké chvíle co přijdou 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.7.11 01:16
Já ti moc rozumím..Také jsem během 4 let přišla o 4 blízké včetně maminky,ta bojovala s rakovinou a já zároveň s ní také, v té době si manžel našel jinou, nechal mi na krku rozestavěný dům s dluhy, přišla jsem o práci,finančně na dně a s dítětem.Vším tím stresem přicházely další a další zdravotní problémy,operace, rozvod..Při životě mě držela dcera, věděla jsem, že pro ni tu musím být a fungovat.Tenkrát jsem řekla před kamarádkou, co mě ještě potká,že to už se nedá vydržet..a ona mi tenkrát řekla,ať se nebojím, že horší už to být nemůže 
No..také povzbuzení,že? 
Nakonec jsem toho pravého potkala,dokončili jsme dům, o první mimi jsme sice přišli,ale už 3 roky máme spolu krásného zdravého chlapečka…přesto však ty příšerné roky tam někde ve mě zůstaly..často si uvědomuju, že už se tak nějak nedokážu radovat a být šťastná jako dřív, ti blízcí mi strašně moc chybí a i když mám děti, miluju je a dělám pro ně maximum, stín toho,co jsem tenkrát prožila tam vevnitř pořád je.. U psycholožky jsem tenkrát jednou byla, ale u mě tudy cesta prostě nevede, já si to musím prožít a vytrpět sama 
Takže..já ti radím..žij pro chlapečka, on si maminku zaslouží a potřebuje a věř,že ono se to jednou obrátí, i když teď ti to tak určitě nepřipadá..musí..nic netrvá věčně
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
2.7.11 09:20
anonymka zakladatelka
tak včerejšek jsem tak nějak dopřežila stylem robot - prostě automatika u všeho a chladná jako led. Tento pocit jsem zažila v těhu a po porodu než jsem potkala toho, s kterm jsme se včera rozešli. Ten mi ukázal, že může být i hezky a k malému se choval nádherně a ač jsem byla před tímto vztahem rozhodnutá, že vše zvládnu, teď už si to nemyslím. Chtěla bych malému dát tátu, který ho bude milovat. Vyžití a podměty k novému učení. Výlety a krásné zážitky, ale budu ráda, když vůbec peníze přerozdělím mezi nejnutnější potřeby. Holky jak se dá vyžít z té almužny! Alimenty nemám - naše soudy jsou mega rychlé a já se utápím. Jak to děláte. Ono je to jedna velká finanční a psych propast!
- Citovat
- Upravit
2.7.11 17:28
Zakladateelko taky nevidímnic šatného na psychologovi. Mě osobně to pomáhalo, když jsem se mohla vypovídat a vybrečet nestranné osobě. A antidepresiva jsem brala dva roky. A můžu říct, že je můžu každému jen maximálně doporučit. Byla jsem na dně kvůli nemoci, doma roční dítě. Bolesti kyčlí, došla jsem si jen na záchod a nic víc. Čekání na operaci, bezmoc, … Když už jsem týden v kuse probrečela a dny se hrozně táhli, tak jsem po těch antidepresivech sáhla. Opravdu doporočuji. Časem až na tom budeš líp, vysadíš je.
Anonimní odepisovatelka. Ano máš pravdu, jsou na tom lidi mnohem hůř. A to je to, co jsem si vždycky říkala, když mi bylo ouej. Vzpoměla jsem si na příběhy lidí, které jsem znala z nemocnice. Takže ve finále děkuji Bohu, že moje nemoc nebyla tak vážná a já se z toho dostala. Anonimní máš můj obdiv. To, že musíš být převážně doma a sedět na zadku. Lidi kteří si to nezažijí, ani netuší jaké to je. Být odkázaný na někom jiném a nemoct se věnovat téměř ničemu. A pořád jen na něco čekat. Přeji ti mnoho zdravíčka a hlavně aby jsi se dočkala svého miminka a byla zase o chlup šťastnější. Mít dítě, znamená opravdu moc veliké štěstí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Kolikrát si říkám, co je možné, aby člověk unesl a co už ne. V mém životě jsou etapy, kdy jsem nahoře a kdy dole - asi jako u každého človíčka. Ale já když jsem dole tak se plácám v bahně a když jsem nahoře, tak si to užívám ze všech sil, protože už vím, že to může být naposled. Ale jak ráda, bych si to pozitivum, to nahoře a tak žít chtěla udržet. Rada na to asi není žádná
Můj život šel od dětství přes nemoci, rozvod mámy s nevlastním otcem (tady bych nerada psala dál, protože si pamatuje jen pár vzpomínek a ve všech je křik, násilí a bolest - fyzická i psych.)
Dospívání - milovala jsem tábory, protože tam mohl být člověk sám sebou a věděla jsem, že to jednou zkončí a taky to tak být nemusí a můžu tam potkat fajn lidičky a užívala jsem si to na 100%. Škola už byla horší - jako dyzlektička to né vždy, bylo ideální a kolikrát jsem musela snášet potupu, ale vždy jsem se z toho nějak vyhrabala.
Střední škola … první práce … lásky a rozchody.
První velká láska - zkončila smrtí dítěte
. Byla to moje nevlastní holčička, ale milovala jsem ji. Mého ex přítele, ale smetlo z dálnice auto, beruška mi zemřela a po čase jsme to neunesli a rozešli se.
Rakovina - endometrioza - celiakie - první dvě už jsou snad za mnou. Ale s tou třetí se učím žít.
Zamilování - ztráta milovaného kluka, teď je z něj
Babička - má druhá matka - lékaři zvorali léčbu, teď je s ní
Těhotenství - následováno rozchodem a hroznými měsíci utápění se v slzách. A nátlak ex k potratu. Narodil se mi krásný klučina.
Nová láska - a kde je? Zůstali po ni jen slzy.
Dokáže tohle unést člověk za 4 a půl roku? Je někdo tak silný, že dokáže ztratil 3milované osoby, lásku a být na vše sám? Já už nemám na to sílu. Nemám sílu dál se prát z životem. Proč mi život nedopřeje jen a pouze běžné starosti a to jestli bude pršet a já si nevezmu deštník. Jestli zaspím a příjdu o kousek pozdě. Jestli ta a ta halenka/kalhoty či cokoli bude to vhodné a pak nadávat co to člověk zase donesl domů? Místo utápění se v slzách za blízké zlatíčka a to vše bez opory někoho blízkého? HOlky já chci začít žít a ne se neustále odrážet znovu a znovu ode dna, které je snad čím dál níž a já sedím na zadku a už nejsou síly se znovu odrazit