Celkové hodnocení porodnice:
Dne 26. 6. 2015 jsem v kolínské nemocnici přivedla na svět naše první děti, dvojčátka. Pro mě i pro mého manžela to byla mimořádná životní událost, asi jako pro každé novopečené rodiče. Tento velmi významný okamžik nám ale bohužel velmi pokazilo chování lékařského personálu, což nás nikdy nepřestane mrzet. Nechceme podávat stížnost, ale rádi bychom vás informovali o tom, jak jsme celou řadu nedostatků vnímali a jak se nás tyto nedostatky dotýkaly.
Původně jsem si pro porod našich dvojčátek vybrala porodnici v Nymburce, jelikož jsem s oddělením gynekologie měla z loňského roku 2014, kdy jsem zde byla krátce hospitalizovaná a docházela tam na kontroly, ty nejlepší zkušenosti. Pracovníkům zde nechybí empatie, citlivost, lékaři jsou velice pečliví a převážně velmi komunikativní. Vždy mi bylo vše řádně vysvětleno, abych věděla, co se bude dít a proč. Když mi bylo v Nymburce nějaké vyšetření nepříjemné nebo mě něco bolelo, sestřička neváhala použít dotyku, milého slova, aby mě povzbudila a přivedla na jiné myšlenky.
Ve 34. týdnu těhotenství jsem musela být v nemocnici Nymburk hospitalizovaná, jelikož jsem se začala otvírat a jedno z miminek bylo sestouplé v pánvi. Lékaři mi stihly aplikovat čtyři kortikoidové injekce na dozrání plic miminek, než mě třetí den hospitalizace začalo tvrdnout břicho. Po vyšetření paní doktorkou byl nutný okamžitý převoz do porodnice, kde mají inkubátory pro nedonošená miminka, jelikož jsem se otvírala na čtyři prsty a paní doktorka mi vysvětlila, že mohu začít rodit kdykoli a bylo by lepší být v zařízení, které pojme mě i děti, abychom nebyly odloučeni. Obvolala proto nemocnice a místo bylo v Kolíně. Ještě jsem stihla instruovat manžela, ať za mnou rychle přijede, že se porod asi blíží.
Když jsem v Nymburce odcházela do přivolané sanitky, sestřička i paní doktorka mě vyprovodily s mnoha vřelými slovy podpory. Sanitka se zapnutou houkačkou mě dovezla do Kolína. A zde můj šťastný příběh končí.
V Kolíně mě přijímala nějaká mladá doktora a sestra - dvě chladné tváře, které se nepředstavily (na rozdíl od Nymburka se mi personál v Kolíně, až na výjimky, vlastně nikdy nepředstavoval). Doktorka nebyla nepříjemná, ale ani milá. Stejně jako sestra. Vyšetřila mě a konstatovala, že pro císařský řez, o který jsem na doporučení nymburských doktorů žádala, není důvod. V ten moment jsem se začala, jako prvorodička bez zkušeností, opravdu hodně bát o naše miminka. Bála jsem se, že by se při porodu mohla přidusit. K tomu jsem věděla, že se narodí předčasně, jako nedonošená. Po celou dobu těhotenství mi bylo lékaři vysvětlováno, že se dvojčata, navíc u prvorodiček, dnes většinou rodí sekcí, a to pro ně z bezpečnostních důvodů.
Snažila jsem se lékařce vysvětlit, že jim určitě zavolá můj gynekolog nebo pan primář z Nymburka, kde jsem měla původně rodit, jelikož dlouhodobě sledovali můj zdravotní stav a vývoj miminek. Paní doktorka mi ale řekla, že jim klidně může kdokoli zavolat, že si to moc rádi poslechnou. V jejím hlase byl ale znát výsměšný tón.
Pak zavolala starší lékařku, která mě opět vyšetřila a řekla, že jedno z miminek je v břiše položeno příčně, a že porod bude muset být veden sekcí a to okamžitě. Proč musel být porod proveden okamžitě, jsem se nedozvěděla, nikdo mi to nevysvětlil. Jen jsem pochopila, že čekat prostě nelze. Poté jsem se zvedla, abych podle jejich pokynů přešla do další místnosti. Sestra mi se štítivým úšklebkem podala moje kalhotky, a když jsem se ptala, kde mám župan, tak mi odsekla, že v šatně. Na to jsem jí odvětila, že jsem jí neviděla, kam ho dává a že v něm mám mobil a musím volat manželovi.
Pak jsem přešla do jiné místnosti, kde byla další nepříjemná sestra, která mě zavedla cévku, oholila, napíchla a při tom vedla mnoho nepříjemných řečí, jelikož jsem jí asi popudila tím, když jsem jí prosila, jestli by při tom mohla být pomalejší a alespoň trochu citlivější. Pochopila jsem, že tohle bude jedna velká bezmoc. Manžel už v tu chvíli naštěstí vcházel dovnitř. Ještě jsem lékaře prosila, zda by manželovi mohli dát židli, jelikož je po operaci plotének, ten den ho přivezli z Homolky a operaci podstoupil čtyři dny před porodem. Mladá lékařka obrátila oči v sloup a zamumlala, že to snad ne, že ještě budou hlídat manžela.
Jsem si vědoma toho, že zdravotní problémy mého manžela nejsou starostí lékařského personálu, který vedl můj porod, ale události se prostě semlely takto a nebylo z naší strany možné je ovlivnit. Požadavek o donesení židle navíc snad není tak zásadní. Pokud ale u personálu chybí soucit, pochopení a ohleduplnost, je to asi opravdu troufalá žádost. Manžel měl bolesti, ale pro mě i pro něho bylo moc důležité, aby u porodu byl. Jenže nakonec tam vlastně vůbec nebyl.
Osobně si myslím, že přeci nemůže být takový problém být k pacientům a jejich doprovodu citlivější. Lékařský personál, který neví, jak se má chovat k pacientovi, neumí být dostatečně vlídný a empatický, by měl projít odpovídajícím školením, jak správně komunikovat s lidmi, potažmo s budoucími maminkami, které mají často rozjitřené emoce, bojí se, prožívají velký emoční nápor a skutečně potřebují individuální přístup.
Manžel, kterého jsem chtěla u porodu jako podporu, měl jen 10 minut počkat v předsálí, než mne připraví k operaci. To se však protáhlo na cca 30 minut a manžela nikdo nezavolal, byť se opakovaně dotazoval již zmíněného personálu, který mne přijímal, kdy bude moci za mnou na sál.
Na sále jsem se rozklepala zimnicí. To ještě asi z kapačky, kterou jsem dostala v Nymburce. Pak se mnou hovořila anestezioložka a její asistentka a asistent byli jediní dva příjmení lidé, kteří se na sále nacházeli. Prosila jsem, že si nepřeji epidural, ale raději celou narkózu. To mi bohužel nedoporučili. Nevím, zda proto, že se vše seběhlo tak rychle, že jsem krátce před převozem do Kolína jedla, anebo pro průběh porodu, kdy by anestezie působila, dle vyjádření personálu, i na obě děti. Na sále mě paní anestezioložka ale nemohla víc jak půl hodiny napíchnout do páteře. Po třech injekcích na umrtvení a asi 6 vpiších se jí to povedlo, ale před tím mi například umrtvila jen jednu nohu. Nejprve po mě chtěla, abych jí hlásila, kde mě to tlačí, pak mě pro změnu podrážděně žádala, ať jí nechám dělat její práci a raději mlčím.
Tlačili mi hlavu na prsa a nohy k břichu, až ze mě lil pot. S velkým břichem opravdu nic snadného. Nakonec mě posadili a žádali mě, abych se uvolnila. V takové situaci, a s tímto přístupem, to šlo vážně špatně. Mezitím lékaři seděli kolem a čekali, manžel venku také čekal. Podotýkám, že dodnes mám z aplikace epidurálu bolesti zad a nohou, což je pro mě velmi nepříjemné, jelikož se musím starat o dvě malá miminka.
Pak začala operace, ale na manžela se nějak zapomnělo. Byť mu sestřička na příjmu říkala, že si ho zavolají a před operací zavřou dveře na operační sál. Nikdo ho nezavolal a operace začala s otevřenými dveřmi. Manžel tedy z chodby viděl, jak probíhá operace, i když mě na druhé straně plenty nemohl držet za ruku a utěšovat. Viděl také, jak vyndávají děti a jak mě šijí. Pro miminka si přišly dvě sestřičky a dvě lékařky z novorozenecké jipky a tak manžel mohl být alespoň s dětmi při vážení a měření. Nafotil děti, pochoval si je a požádal sestřičky, zda by mi je neukázaly znovu, že by pak ke mně přišel na sál. Sestřičky se optaly nějakého lékaře a ten to dovolil. Děti mi tedy znovu ukázaly a pak ke mně konečně přišel i manžel. Byla jsem šťastná, že jsou na světě a že je manžel u mě.
Když mě paní doktorka šila, ke konci jsem cítila bolest na levé straně. Paní anestezioložka mě ujišťovala, že se jedná jen o můj subjektivní pocit, když necítím nohy, nemohu přeci cítit břicho. Ale bolest jsem cítila opravdu, ale asi jsem pro ně byla jen další hysterka v řadě, která je přecitlivělá. Poté jsem byla převezena na jipku, kde měla službu další nepříjemná sestra.
Házela se mnou zimnice a v místnosti bylo otevřené okno. Trvalo drahnou dobu, než zimnice přešla. Sestrou mi pak bylo řečeno, že budu spát, ale to jsem samozřejmě nemohla. Celá ta neuvěřitelná scenérie se mi odehrávala před očima znovu a znovu. Rozbrečela jsem se, ten večer už poněkolikáté, a i když to bylo na hlas a sestra to musela slyšet, tak za mnou nikdo nepřišel, aby mě uklidnil, že děti jsou v pořádku nebo že všechno bude v pořádku.
Vodu k pití mi nikdo nepodal až do ranní směny, kdy byla nastupující sestřička o poznání milejší. Přivezli tam jinou maminku po císaři a ta, když se divila, že má zimnici, tak jí řekli, že je to po operaci normální. Mě na sále ale namísto podobného uklidnění řekli, že mám zimnici proto, že jsem hysterická. V noci mě na jipce rozbolela pata, a tak jsem ráno sestru i lékařku prosila, aby mi na noze kousek odvázaly obinadlo, které mi patu velmi škrtilo. Jak jsem měla nohy ještě necitlivé z epidurálu, musela jsem si patu hodně otlačit. Řekly, že obinadlo musím mít až do 12 h. a tak jsem s bolavou patou musela vydržet ještě dalších asi 5 hodin. Do teď velkou část paty necítím, tj. je 20 dnů od porodu a udělala se mi na ní velká krusta zrohovatělé kůže.
Později jsem se dozvěděla, že moje maminka, která čekala celou dobu operace na chodbě, se po operaci ptala lékařů, kteří vycházeli ze dveří, jak to dopadlo a zda je vše v pořádku. Nikdo z nich jí ale neodpověděl a jako moci páni všichni odkráčeli pryč. Jediná, kdo maminku informoval, že se její dceři narodila zdravá dvojčátka a páreček, byla paní doktorka z novorozenecké jipky.
Po porodu, ležíc na jipce, jsem se cítila úplně psychicky zlomená, a kdyby nebylo mojí rodiny, manžela a maminky, která za mnou přijela, tak nevím. Tři hodiny mě povzbuzovali, říkali mi, že děti jsou moc krásné a zdravé, že už je viděli a manžel zařídil, že mi je z jipky milé sestřičky přivezly na chvilku ukázat teple oblečené, v malých kulíšcích, což mne velmi povzbudilo. Informovat mě o jejich stavu pravidelně chodila velmi milá paní doktorka z jipky, což mě nesmírně uklidňovalo. Sama jsem za nimi ještě nebyla schopna dojít. Jizva mě hodně bolela. Když jsem prosila sestru, zda by mě tam neodvezli v křesle, tak řekla, že tam musím dojít sama. Pravděpodobně je to standardní postup, ale nedává moc smysl, když sotva dojdete na toaletu, natož do jiného patra nemocnice a na jiné oddělení.
Druhý den za mnou přijel otec s manželem a dovezli mě v křesle na novorozeneckou jipku za dětmi. Opět mi to psychicky moc pomohlo, když jsem viděla, že je o miminka dobře postaráno a sestřičky jsou alespoň tam moc hodné. Poté mě z jipky převezli na pokoj na oddělení šestinedělí. Odtud jsem docházela už sama za dětmi 4× denně a sestřičky mě učily vše potřebné.
K mému nemalému překvapení na šestinedělí opět nebyl moc příjemný personál. Při první vizitě se mi nabídla pravděpodobně laktační poradkyně nebo porodní asistentka, že mi pomůže s kojením. Uvítala jsem to. Když za mnou ale následně dorazila, chystala jsem si zrovna umýt vlasy po mnoha dnech, abych k dětem chodila čistá, a poté jsem potřebovala hned běžet za nimi na jipku, abych stihla krmení. Řekla jsem to tedy poradkyni, ale ona na to skoro uraženě odpověděla, že ale neví, zda bude mít později čas. Pak už za mnou nepřišla.
Techniku kojení mě učily velmi příjemné sestřičky z novorozeneckého oddělení, které mi také zapůjčili odsávačku. Druhý den paní laktační poradkyně při vizitě, která mě zastihla, jak si odstříkávám mléko, povýšeně a nevybíravě podotkla, že odsávačka mi nepomůže, že stejně nic neodsaju a že se to takto nedělá. Ptala jsme se následně několika jiných sestřiček a všechny mi potvrdily, že se to takto dělá, pro maminky je to příjemnější a že ať to zkouším dál. Nakonec se mi podařilo se na čas opravdu rozkojit.
Po propuštění z jipky jsem pobývala na nadstandardu, ale bohužel jsem vlastně neznala, co je jeho obsahem. Další den jsem si totiž šla pro toaletní papír na sesternu, kde jsem zastihla jen paní laktační poradkyni, a ta mi řekla, že si mám nosit vlastní toaletní papír. Po mém upozornění, že ale platím za nadstandardní pokoj, mi toaletní papír vydala.
Z oddělení mě propouštěla lékařka, která mě do nemocnice také přijímala a opět laktační poradkyně. Chladné oči lékařky mě utvrdily v tom, že pomoci ani rady se tu nedočkám. Měla jsem totiž ještě jeden problém a tím byla moje Leidenská mutace. Do Nymburka, kde jsme měla původně rodit, měla přijít zpráva z hematologie od mojí lékařky z Prahy, kde mělo být uvedeno, jak dlouho a co si mám píchat. Lékařka, která mě ale v Kolíně propouštěla z oddělení šestinedělí, mi řekla, že moje Leidenská mutace není v jejich kompetenci a injekce mi má předepsat Nymburk nebo můj gynekolog, že to není jejich starost. Ale jak já bych se dostala např. ke svému gynekologovi, když jsem zůstávala v kolínské nemocnici dále na oddělení šestinedělí a čekala, až mi děti pustí z novorozenecké jipky a budu s nimi na mateřském pokoji?
Povedlo se mi nakonec dovolat do Prahy do ordinace mé hematoložky, kde laskavá sestra zařídila, aby mi lékaři z kolínské nemocnice na gynekologii předepsali injekce alespoň na 10 dnů. To se mi opravdu velmi ulevilo, ale domnívám se, že to měla zařídit propouštějící lékařka v Kolíně.
Pak ale zase nastal problém s tím, kdo mi injekce bude aplikovat. Samozřejmě chápu, že ze zákona už mi oddělní šestinedělí nic nedlužilo, že jsem pro ně byla propuštěná a nebyli povinni mi nic zajištovat, i když jsem zde stále ležela a čekala na volné místo na mateřském pokoji. V téhle oblasti vidím hodně velký problém, jak náš zdravotnický systém nefunguje. Nakonec mi chápající paní doktorka z novorozenecké jipky od dětí domluvila, že mi injekce měly píchat sestry z šestinedělí. Byla jsem jí velmi vděčná, potom jsem ale vycházela ze svého pokoje s dcerou na vážení a slyšela sestry jak se o mě baví, že mi nic píchat nebudou, abych náhodou neměla „absesíček“ a je nehnal někdo k odpovědnosti. To samozřejmě chápu také, nebyla to jejich povinnost, šlo jen o jakousi pomoc matce v nouzi, jelikož sama si píchnout injekci nedokážu.
Sestry na tomto oddělení prakticky denně, a velmi hlasitě, klábosily o svých soukromých věcech nebo o pacientech při otevřených dveřích sesterny tak, že je každý mohl slyšet. To považuji za neuvěřitelně neprofesionální. Sestry ani lékaři na oddělní často nebyli k zastižení a pro pacientky nenabízeli mnoho péče. Asi je to obtěžuje nebo je práce s maminkami profesně nenaplňuje, jinak si to nedokážu vysvětlit.
V mojí propouštěcí zprávě, kterou mi v odpoledních hodinách předala sestra, protože lékařka už tam nebyla, bylo uvedeno, že jsem byla poučena o životosprávě apod. Nikdo se se mnou ale o ničem takovém nebavil. Nedostala jsem informace, jak se mám starat o jizvu po císaři, jak správně cvičit, abych posílila stahování dělohy apod. Prostě nic. Do té doby jsem se smála všem ženám, jak se radí na fórech na internetu, ale teď už to chápu. Je to čiré zoufalství z toho, že v některých porodnicích nedostanete ani brožuru, radu, prostě se s vámi nikdo nebaví.
Laktační poradkyně mají na stěnách chodby mnoho certifikátů. To je skvělé, ale empatický a vstřícný přístup je úplně o něčem jiném. Laktační poradkyně by se měla chovat jinak. Chápu ji, že se urazila, že nestojím o její rady, když jsem namísto konzultace s ní pospíchala za dětmi. Je to jistě žena, která by naučila kojit i sochu, ale sama by měla projít nějakým kurzem, jak citlivě pracovat s pacienty a jak se vyvarovat neprofesionalitě a vkládání osobních antipatií do své práce.
Pominu už fakt, že údržbáři se povedlo namočit mi celý balík vložek na očistky v záchodě a znehodnotit je. Paní, které nám roznášela jídlo, nám práskala s dveřmi, strava byla pro kojící ženy nevhodná, nevyvážená a nutričně úplně mimo. To už nestojí ani za komentář.
Moje kolegyně, která se mnou ležela na pokoji, měla také několik zajímavých zkušeností. Než její porod sám začal, žádala porodní asistentku o aplikaci epiduralu. Ta jí ale řekla, že jí to nedoporučuje a že ona sama by si to také nenechala aplikovat. Žádné tišení bolesti tedy nepřipadalo v úvahu, dle rozhodnutí personálu. Já jsem si ale vždy myslela, že tišení a zmírňování bolest je lékařským posláním. Asi ale ne v kolínské porodnici. Domnívala jsem se také, že je normální po porodu dítě přitisknout matce na prsa, aby se zkusilo přisát a cítilo tlukot matčina srdce, ale ani toho se kolegyně nedočkala. Velice zvláštní postupy se razí u vás v kolínské porodnici.
Kdo byl po celou dobu fantastický a profesionální po všech stránkách, byli lékaři, lékařky a sestřičky z novorozenecké jipky a z novorozeneckého oddělení. Jen jejich skvělý přístup mě držel nad vodou. Mohla jsem se jich optat i na věci, které nebyly přímo v jejich kompetenci, ale vždy se mi snažili pomoci a povzbudit mě. Je až k neuvěření, že personál na jednom oddělení má profesionální přístup, je očividně vyškolený, přívětivý, empatický a personál na jiném oddělení stejné nemocnice je na tom zcela opačně.
Tento dopis je v podstatě můj žalozpěv na přístup personálu v Kolíně, který byl do značné míry hrubý a neprofesionální na oddělení porodnice a šestinedělí. Považte, jak se asi cítí nastávající maminka, která musí na akutní sekci. Ví, že její děti jsou možná v ohrožení života, a nikdo nepřijde se slovem útěchy, podpory, uklidnění, ale naopak se personál k budoucí mamince chová jako by šlo o hysterku, kterou tedy zcela určitě nejsem.
Nepatřím mezi ženy, které by byly ubrečené, ale tento přístup jsem nesla opravdu špatně. Vše probíhalo rychle, sterilně, chladně a neosobně. Přitom by stačilo jediné, aby vám někdo sdělil, co se bude dít, proč se to bude dít a projevil trochu citlivého přístupu, vnímavosti a ohleduplnosti. Vždyť se jedná o jeden z nejdůležitějších okamžiků v lidském životě. Maminka má na svět přivést dítě, to je zázračný okamžik, který přeci stojí za trochu úcty a soucitu. Ten ale v Kolíně na výše jmenovaných odděleních nenajdete. Dle mých zkušeností to v kolínské porodnici v žádném případě nechodí a nefunguje tak, jak se uvádí na webových stránkách gynekologicko-porodnické části. Být vedením tohoto oddělení, tak se stydím za svůj personál a to hluboce. Na tento zážitek bohužel nikdy nezapomenu a na můj první porod mi zůstanou jen velmi hořké vzpomínky.
Je důležité se nebát na cokoliv zeptat.
