Akce: Nákup obilí
- O životě
- sao
- 31.03.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jen tak pro pobavení se s vámi podělím o svůj další příběh. V deníčku budu používat fiktivní jméno, z pochopitelných důvodů.
Jako správní chovatelé se snažíme mít pro svoje zvířátka vždy nakoupeno krmení, aby se měla dobře. Bohužel, ne vždy je to tak snadné… Je třeba myslet také na tu finanční stránku. Proto vždycky, když se začnou nádoby s obilím pro zvířata vyprazdňovat, hledáme v inzerátech, jestli někdo neprodává levně… A vždycky se někdo najde. A tak jsme si i včera našli levného prodejce.
Dnes ráno mu manžel volá, protože má kolem cestu a už jsme s krmením fakt na dně. Nedovolal se. Nevadí, zkusí zavolat později. Já se vrhnu do každodenních povinností, poklidím zvířata, vypravím a zavezu starší děti do školky, s nejmladším jedeme ještě do další vesnice zaplatit starším dětem stravu ve školce na další měsíc. Naše školka totiž bere jídlo z tamní školy. Při placení se paní za okýnkem ptám, jestli náhodou neví, kde je tady zemědělské družstvo, kde bych mohla koupit obilí, kdyby se manžel náhodou nedovolal tomu pánovi přes inzerát. Ještě nikdy jsme tam obilí nebrali, proto ani nevím, kde to je. Vždycky jsme sehnali od někoho přes inzerát. Ale dnes už to fakt nevypadalo dobře, zvířata už neměla co žrát. Je mi dopodrobna popsána cesta. OK. 
Volám ještě manželovi a dozvídám se, že se stále nedovolal, ale prý mám ještě počkat, bylo by to takhle levnější. Čekám tedy se synem na hřišti. Malý jezdí na skluzavce jak zběsilý a já každé dvě minuty volám manželovi, jak to tedy vypadá. Nakonec se dohodneme, že to tedy budu muset koupit v tom družstvu. Znovu si poslechnu přesný popis cesty, kudy tam.
Beru vzpouzející se dítě a nasedáme do auta. Jedu přesně tam, kde mi bylo řečeno že mám jet, a na konci ulice zjišťuji, že jsem jela špatně. Otáčím se, přičemž mi zdechne auto. Znovu nastartuji a pomalu popojedu k paní stojící na ulici a hledící na mě. Ptám se, kde tady najdu zemědělské družstvo. Paní neslyší. Dochází mi, že mám tu hudbu puštěnou fakt dost nahlas. Vypínám rádio a znovu se ptám. Potřetí je mi dopodrobna popsána cesta. Tentokrát už bych to snad mohla pochopit. Je to jen o ulici vedle. Jedu tam.
Přede mnou jede nějaký kamion, tak ten jede asi na totéž místo, pojedu za ním a určitě nezabloudím. Výjimečně jsem měla pravdu. Zastavím u vrátnice, uklidním syna, že za chvíli přijdu, a jdu hledat nějakého člověka. Rozhlížím se, nikde nikdo. Kancelář prázdná.
Po chvíli z kamionu vystoupí řidič, nedochází mi, že vystoupil z kamionu. Jdu s úsměvem za ním a už z dálky mu oznamuji, že jsem si přijela koupit obilí. Pán mi odpovídá anglicky. Cože? Nechápu. Tak kde to jsem? Ač jsem se anglicky učila 9 let, nenapadla mě ani hláska. Koukám na něj, on na mě. Nakonec ze sebe vymáčkne českou větu, že je Polák. Aha. A druhá věta: „Musíte čekat.“ Aha. Tak tedy čekám. Čekám, čekám… Beru řvoucí dítě z auta a čekáme spolu… Dítě mi pořád někam zdrhá, už mě to přestává bavit. Volám manželovi. Dostávám velice cennou radu, že někde na dveřích určitě najdu telefonní číslo, tak ať zavolám.
To mě nenapadlo! Telefon tam fakt je! Volám. A dovolala jsem se. Konečně přichází dva chlapi. Jeden jde se mnou do kanceláře, řeknu mu, co budu nakupovat a vypisujeme doklad.
„Jak se jmenujete?“
„Pšenici a ječmen!“
„Nééé, jak se jmenujete, jméno!“
„Aha. Karla Nováková.“
Pán si píše „Nováková. A odkaď?“
„Cože?“
„Karla,“ odpovídám mu.
„Nééé, odkaď jste, obec!“
„Aha!“ Nadiktovala jsem mu adresu.
A pak mi říká: „Bude to 500,–.“
„Promiňte, musím si skočit pro peněženku do auta.“ Vrátím se s peněženkou, platím a dostávám propisku, ať podepíšu doklad. Po dalším rozhovoru pochopím, kde přesně to mám podepsat, a podepisuji. Při tom mi vypadly klíče z kapsy na zem. Syn mi je podává.
„Tak si běžte támhle, kolega vám to dá,“ ukazuje mi pán směr, kde mi bude obilí vydáno. Beru syna za ručičku a jdeme tam pěšky. Když vtom se za mnou ozve: „Počkejte, snad autem, ne?!“ Dochází mi, že metrák obilí ručně asi fakt neodnesu. Jdeme tedy k autu. Syn zase zlobí, dnes má fakt otřesný den. Chlapi se na mě dívají a čekají, až dobojuji se řvoucím dítětem a laskavě už pojedu.
Tak tedy jedu. Pán mi ukazuje kam. No samozřejmě, že jsem jela úplně jinam. A ještě jsem to vzala přes všechny díry, div že se nerozpadlo auto. Chlapi jen kroutili hlavama. Nakonec jsem ale přece jen dojela tam, kam jsem měla. Pán byl hodný, ten metrák obilí mi do auta naložil a ještě nám i uklidil v kufru. No paráda. Poučený mojí neschopností mi přesně vysvětluje, kde a jak se otočím. To už jsem kupodivu zvládla dobře. Chlapi mi mávají, mávám taky a hurá s krmením domů!
Doma mě manžel chválí, jak jsem to hezky zvládla. Tak jsem mu radši ani neříkala, jak celá akce probíhala. Ale pro obilí už bude jezdit asi jenom on.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 938
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1630
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 685
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20596
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2602
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2592
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1751
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
ale piš dál, třeba to bude zajímavější. 
Ale teda zas nevím co máte za „zvěř“, asi u slepic to nebude tak horký..
