Česání jablek a jiné blbé nápady
- O životě
- sao
- 07.11.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Je pátek odpoledne a já se tak strašně nudím, že dostanu nápad. Volám manželovi, který je zrovna na cestách: Chtěla bych s děckama otrhat ty jabka z toho nízkého stromu na zahradě, myslíš, že budu potřebovat žebřík? Dozvídám se, že žebřík možná potřebovat budu a je mi vysvětleno, kde jeden malý najdu. OK.
Oznamuji dětem, že jdeme na jabka, uklidíme ten binec tady, oblíkáme se a vyrážíme. Děti se sice těší, ale když už nám všechny tyhle přípravy trvají skoro hodinu, začínám mít obavy, že to za světla nestihneme. Nakonec se ale mé obavy nenaplní, zbývá nazout boty a jdeme. Pomáhám s obouváním Matyáškovi, pak Samíkovi a když se vracím pro Jonáška, zjišťuji, že na chodbě stojí úplně nahý. „Proč, sakra proč ses vysvlíkl?!“ Znovu ho oblékám, obouvám a slavnostně opouštíme dům.
Je potřeba najít nějaké bedýnky. Našly se dvě trochu solidní, jednu dávám Samíkovi, druhou Matyášovi, pod paží žebřík, za ruku Jonáška a jdeme na to.
Už ze začátku práce začínám uvažovat o tom, jestli to byl dobrý nápad. Jablíčka skládáme nejprve do jedné bedýnky, té, co nesl Samík, Matyáš chce taky jablíčka do své bedýnky, řve. Jonáš ho chce potěšit, a tak mu do ní začne házet ta zhnilá, co popadala na zem. Vysvětluji, že tahle nesbíráme, Jonáš taky řve.
Když mám otrháno vše, co šlo otrhat ze země, beru si na pomoc žebřík. Hned je vidět, že to nepůjde. Strom je příliš vysoký, žebřík příliš krátký. Po pár pokusech se žebříkem, při kterých se málem zabiju, je rozhodnuto. Vylezu přímo na strom. Ty pohledy mých dětí na maminku škrábající se na jabloň a připomínky pětiletého syna, jestli tam nemá vylézt radši on, protože lézt na strom na rozdíl ode mě umí, mi nedovolí, abych to nedokázala. A tak jsem to dokázala!
Vítězoslavně jsem se postavila v koruně stromu a snažila se nemyslet na to, že dolů už asi neslezu a kromě těch tří prcků zírajících na mě není poblíž nikdo, kdo by mohl případně volat hasiče. A pak mi došlo, že jsem tam stejně lezla úplně zbytečně, protože lézt po těch tenkých větvích, abych se dostala až k jablkům, aniž by to křuplo, to bych musela vážit minimálně o 50 kilo míň.
„Nic, děcka, tady na to kašleme, tohle ať si otrhá tatínek.“ S myšlenkami na ty ubohé děti, co by dělaly, když by maminka zůstala navěky na jabloni, se mi podaří slézt dolů a stále ještě nepoučená se rozhodnu, že to zkusíme v jiné části zahrady, kde jsou další jabloně, s ne až tak krásnými jablíčky, jako jsou tady na téhle, ale ať máme aspoň něco. Doprovázená řvaním nejmladšího odnáším žebřík, přičemž si zapíchávám hřebík do ruky a už jsem fakt naštvaná. Vracím se pro bedýnku s jablíčky, která se mi podařila natrhat, nechávám ji na dvoře, bereme tu prázdnou a jdeme to tedy zkusit jinde.
Žebřík s sebou ani nebereme, pokud jsou jablka vysoko, tak mi takový prťavý stejně nepomůže. A mám pravdu. Bez pořádného dlouhého žebříku máme i tady smůlu, a přestože máme jeden takový v záloze, nemám šanci ho sem sama bez pomoci dovléct. Tak nic, kašleme na jablka.
Na závěr naší dnešní estrády mě děcka přemlouvají, jestli se ještě mohou poňuchňat se Zuzankou a Šmoulinkou. To jsou naše kozy. Chci jim udělat radost, když nám to s těma jablkama nevyšlo. Jelikož ale chováme v jednom výběhu společně všechna zvířata včetně berana, kterému zrovna nedávno ruplo v bedně a přestože je jeho zadní kýta už dávno prodaná, stále je mezi živými, bez pořádné baldy se tam bojím i já sama, natož abych tam šla se třemi malými dětmi. Rozhodnu se tedy, že výjimečně pustím kozy sem, na dvůr, aby si je kluci mohli hladit do zbláznění.
Že to byla další chyba, mi došlo, když kozy na dvoře objevily bedýnku s jablíčky, kterou jsem tu nechala ležet, a začaly nelítostně žrát. Odhánění dvou neodbytných potvor od pracně natrhaných jablek se brzy ukázalo jako marná snaha. Beru bedýnku do rukou, zvedám ji do výšky, aby se do ní nedostaly, a pronásledovaná oběma s ní běhám po dvoře a hledám bezpečné místo, kam ji položit. Pohled to musel být komický. Brzy mi dochází, že místo, kam by se koza nedostala, prostě neexistuje. Koza se totiž dostane všude. Vykopávám dveře do hospodářské místnosti (ruce mám plné) a bleskově je za sebou zavírám. Uff, jablka jsou v bezpečí.
Sotva bedýnku s oddychem položím a těším se, jak si po té honičce odpočinu, ozve se z venku řev nejmladšího. Další děti hned hlásí, že Jonáš spadl z prolejzačky. Začínám být mírně sprostá a vybíhám ven, abych své dítě ukonejšila. A při té příležitosti se rozhlížím a nechápu, co všechno ty dvě kozy stihly rozbít a poshazovat za tu chviličku, co jsem byla vevnitř. Tak, holky, a dost. Jdete domů. Pokouším se alespoň jednu z nich odchytit, ale je to nadlidský úkol, protože si zrovna dávají souboj a zpátky do výběhu se jim tedy opravdu nechce.
Přesto se mi podařilo jednu chytit a už ji vedu. Koza se brání zuby nehty a můžu jí nadávat jak chci, nic s ní nehne. Boj to byl vyrovnaný, ani jedna jsme se nehodlaly vzdát. Potvora se zasekla před bránou do výběhu, kde z druhé strany už stojí pěkně seřazené naše stádečko ovcí v čele s beranem a čekají, až pootevřu, aby mohly zdrhnout. Děcka mají srandu, ale mě už humor dávno přešel. Ta koza se hodlá klidně raději oběsit na obojku, jenom aby nemusela domů. Už ani nevím jak, nějak jsem ji tam přecejen dostala a šla si pro tu druhou. Ta šla naštěstí bez odmlouvání, už se asi poučila při pohledu na ten boj, co předcházel, že to má marné. I ovce s beranem zůstaly tam, kde mají, no musím se pochválit.
Nudu jsem tedy úspěšně zahnala. Ale žádné další blbosti už dnes radši vymýšlet nebudu.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1595
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 939
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1633
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 686
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20607
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2605
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2593
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
A (v dobrém) závidím domek se zahradou a s kozama a ovcema…taky to všechno jednou budu mít 
.
