Cesta za štěstím č.3
- Porod
- VeronikaNel
- 12.09.18 načítám...
O našich životních tragédiích a porodu číslo tři. :)
Dlouho jsem nic nenapsala…
Proč? Prostě nebyl čas 
Poslední deníček byl o našem malém bojovníkovi - o Adámkovi. Ten se za poslední dobu změnil k nepoznání. Je jako normální kluk. Stále malý, ale plný energie. Baští, co mu přijde pod ruce, umí se i vztekat, váha se vyšplhala na 10,7 kg a zanedlouho oslaví 4.narozeniny.
Když jsem tenkrát deníček psala, ještě jsem netušila, jaké překvapení nám život nachystá…
Mezi Adámkem a přítomností jsem si prošla potraty, celkem pěti. Nemusím asi vypisovat tu beznaděj, vztek a smutek, které jsou s nimi spojené. A nejvíc mě štval fakt, že jsme netušili, proč se tak děje. Hlavou nám vrtalo, zda Adámek nebyl jen náhoda, ale ta druhá - horší varianta a sice ta, že k sobě zkrátka naše geny s chlapem nejdou. Bála jsem se, že nikdy nedokážeme počít zdravé dítě, natož ho donosit dál než jen maximálně do 10.tt.
V hlavě jsem měla plány, jak až bude vhodná doba, budeme muset zkusit umělé oplodnění a prostě doufat, že to vyjde.
Nakonec jsem se dostala bůh ví jak do rukou paní doktorky z hematologie, která přišla na Leidenskou mutaci a další vady mé krve, které zkrátka znemožnily mému tělu udržet miminko živé (v placentách se mi tvořili mikrotrombózky a následkem toho neměl plod ani kyslík, ani živiny).
Život šel dál a my jeli v zaběhnutém režimu. Každý den stále stejný stereotyp. Ale klidný.
Byl 8. prosinec 2017 a já si uvědomila, že se jaksi nedostavila tolik milovaná kamarádka - menstruace. V rychlosti jsem sjela menstruační kalendář a oddechla si, jelikož podle mých záznamů nehrozilo, že bych byla těhotná. Tedy oddechla…samozřejmě přišlo i mírné zklamání.
Ale aby se neřeklo, koupila jsem si test a ještě ten den večer počůrala dvě tyčinky. Jaké bylo překvapení, když se na nich rýsovala dálnice.
Najednou mě zaplavil strach - co když to dopadne jako již 5krát??? Mám sílu se zase vzdát svého miminka?
Hned druhý den jsem volala na hematologii a gynekologii. Na hemošce mi byl nasazen Clexane (na ředění krve) a na gyndě Utrogestan. A začal boj…
Za dobu těhotenství jsem prošla tolika vyšetřeními jako snad nikdy. Od fetálního kardia přes amniocentézu, x velkých UTZ, každý měsíc velké odběry krve, několikrát zvýšená dávka injekcí.
Výsledek? Miminko je zdravé. <3 Byla jsem neskutečně šťastná a přesto vyděšená. Stále ještě zbýval jeden veliký úkol.
Udržet miminko minimálně do 37. tt.
Někdy koncem druhého trimestru začaly bolesti. Skoro pořád a různé, ale vždy bříška. U lékařů jsem vždy byla ujištěna, že je vše v nejlepším pořádku a miminko se má u mě dobře. Snažila jsem se uklidnit s tím, že přeci nejsem žádný amatér a porod poznám. Omyl.
Někdy v půlce léta mě začaly chytat kontrakce. Ne moc pravidelné, ale u porodu Adama tomu nebylo jinak. Chytlo mě to vždy večer a nakonec jsem vše zaspala. Měla jsem strach, že až to opravdu přijde, nebudu to brát vážně (vždyť už to tu bylo tolikrát) a nestihnu jet do porodnice…
12. července jsem byla poprvé objednána do poradny v porodnici. Termín porodu mi šoupli z 8.8. na 15.8. Co mě ale překvapilo, žádné vyšetření spodku se nekonalo. Chodila jsem jednou týdně, každý čtvrtek a ani jednou vaginální vyšetření. Nevěděla jsem proč, ale neptala jsem se.
Poslední dva týdny jsem cítila hodně nepříjemný tlak na spodek, jako by miminko chtělo ven, ale nevědělo jak nebo prostě nemohlo - za tenhle výrok jsem schytávala od rodiny výsměch.
Bylo 15. srpna, den posledního termínu a mě bolelo břicho. Ne jako na porod, ale jako bych měla v děloze hromady vzduchu. Rozhodla jsem se, že raději pojedu do poradny o den dříve. Říkala jsem si, že když tam bude jiná lékařka, třeba se konečně podívá i dolů (lékaři se tam střídali po dnech)…
A dočkala jsem se!!! Paní doktorka nadávala, že mě nikdo nevyšetřil vaginálně, protože teď nemá s čím porovnávat a že mám na čípku hlavičku tak narvanou, že je celý zatočený. Okamžitě mi vypsala papír o příjmu a poslala mě o dvě patra výše.
Začala celkem nuda. Co chvíli monitory, jinak nuda na pokoji. Bohužel jsem typ, co nesnáší pobyt v nemocnici moc dobře, a tak jsem jim půl dne a půl noci probrečela, jak moc chci domů. Na to konto mi bylo řečeno, že když se nic nebude dít, ve čtvrtek mě pustí. A nic se nedělo.
Ráno přišla paní doktorka, vzala mě na monitor a tam najednou psaly prckovi ozvy. Naštěstí jen mou polohou, ale začali tam kolem mě řešit, že vzhledem k rizikovému těhotenství a týdnu (40+1tt) by bylo asi fajn už porodit. Na pokoj za mnou pak přišla paní doktorka a povídá, že by chtěla vyvolávat. Nechtěla jsem, chtěla jsem moc domů za dětmi. 
Její přístup i přístup pana primáře a PA mě ale mile šokoval. Dohodli jsme se na Hamiltonovi a na tom, že mě po něm domů pustí (bydlím 10 minut autem) a že v ideálním případě se vrátím odpoledne s kontrakcemi. Když ne, zkusíme malinký kousek tabletky.
Odcházela jsem domů po 10. hodině, vrátit jsem se měla nejpozději ve 14:30. Chlap byl v práci, někde za Prahou, a tak pro mě jela moje mamka s dětmi. Doma jsem se sotva posadila a začaly bolesti. V 11:30 už jsem volala chlapovi, že rodím a že teda jedeme.
Když jsme dorazili, už jsem měla kontrakci jednu za druhou. Silné, ale krátké. Nerozloučila jsem se ani s dětmi a už si mě pod křídlo brala PA. Vnímala jsem jen bolest a pípající mobil, kam mi chlap pravidelně podával info, za jak dlouho bude u mě.
Dorazil zhruba 5 min po 12. hodině. To už ho PA stavěla do různých pozic, abych si mohla ulevit. Byl to fofr. V době příchodu jsem byla na tři prsty, půl hodiny na to na šest, za 10 minut na 8 prstů a už se tlačilo.
Nevím, zda jsem to vnímala jen já, ale třetí porod byl masakr. Vše jsem cítila o tolik intenzivněji, tak nějak „syrově“. V momentě, kdy se tlačila hlavička ven, jsem řvala jak tur, že mě roztrhne a i přes uklidňování PA, že má prcek místa dost, jsem si vyžádala nástřih. Jak se později ukázalo, nebylo to potřeba. PA mě žádala, abych si sáhla dolů a zjistila, jak moc je hlavička venku. Zvládla bych to bez nástřihu na poslední zatlačení. Ale já odmítla na cokoliv sahat.
V momentě, kdy šmikla, miminko vyklouzlo ven. Byl to kluk jako buk, 3430 g a 49 cm. Vykoukl přesně ve 12:56. Poprvé jsem zažila to neskutečné štěstí, kdy máte miminko okamžitě u sebe.
A tak k Nelince a Adámkovi přibyl bráška Matyášek. Dnes (29. srpna) je mu 13 dní a já jsem šťastná jak nikdy!!!
Proto - i když se někdy nedaří a život vám pod nohy háže klacky, buďte trpělivé. Štěstí přijde, až to budete nejméně čekat.
Přečtěte si také
„Volníčko, co?“ Sousedka mě obvinila, že se flákám, zatímco můj chlap dře
- Anonymní
- 03.05.26
- 6
Můj ranní rituál je pro mě svatý. Manžel učí, takže v 7 ráno naloží děti do auta, hodí je do školky a pokračuje do školy. Já pracuji na home office, a než v osm usednu k monitoru, využívám tu...
Syn se cítí jako dívka a zvažuje operaci. Já se s tím vůbec nedokážu srovnat
- Anonymní
- 03.05.26
- 39
Nevím, jak mám tohle jako matka vůbec přijmout. Říkala jsem si, že kdyby mi syn řekl, že je na kluky, asi bych to zvládla. Ale když mi sdělil, že uvažuje o operaci a chce být ženou, je mi z toho...
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 2325
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 2204
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 1768
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1595
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 3187
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 2814
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 6122
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 887
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
přeju hodně zdraví miminku a celé Vaší rodině 
Máte nádherné děti 
přeji hodně sil a hlavně zdravíčko 
