Cesta za štěstím č.3
- Porod
- VeronikaNel
- 12.09.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O našich životních tragédiích a porodu číslo tři. :)
Dlouho jsem nic nenapsala…
Proč? Prostě nebyl čas 
Poslední deníček byl o našem malém bojovníkovi - o Adámkovi. Ten se za poslední dobu změnil k nepoznání. Je jako normální kluk. Stále malý, ale plný energie. Baští, co mu přijde pod ruce, umí se i vztekat, váha se vyšplhala na 10,7 kg a zanedlouho oslaví 4.narozeniny.
Když jsem tenkrát deníček psala, ještě jsem netušila, jaké překvapení nám život nachystá…
Mezi Adámkem a přítomností jsem si prošla potraty, celkem pěti. Nemusím asi vypisovat tu beznaděj, vztek a smutek, které jsou s nimi spojené. A nejvíc mě štval fakt, že jsme netušili, proč se tak děje. Hlavou nám vrtalo, zda Adámek nebyl jen náhoda, ale ta druhá - horší varianta a sice ta, že k sobě zkrátka naše geny s chlapem nejdou. Bála jsem se, že nikdy nedokážeme počít zdravé dítě, natož ho donosit dál než jen maximálně do 10.tt.
V hlavě jsem měla plány, jak až bude vhodná doba, budeme muset zkusit umělé oplodnění a prostě doufat, že to vyjde.
Nakonec jsem se dostala bůh ví jak do rukou paní doktorky z hematologie, která přišla na Leidenskou mutaci a další vady mé krve, které zkrátka znemožnily mému tělu udržet miminko živé (v placentách se mi tvořili mikrotrombózky a následkem toho neměl plod ani kyslík, ani živiny).
Život šel dál a my jeli v zaběhnutém režimu. Každý den stále stejný stereotyp. Ale klidný.
Byl 8. prosinec 2017 a já si uvědomila, že se jaksi nedostavila tolik milovaná kamarádka - menstruace. V rychlosti jsem sjela menstruační kalendář a oddechla si, jelikož podle mých záznamů nehrozilo, že bych byla těhotná. Tedy oddechla…samozřejmě přišlo i mírné zklamání.
Ale aby se neřeklo, koupila jsem si test a ještě ten den večer počůrala dvě tyčinky. Jaké bylo překvapení, když se na nich rýsovala dálnice.
Najednou mě zaplavil strach - co když to dopadne jako již 5krát??? Mám sílu se zase vzdát svého miminka?
Hned druhý den jsem volala na hematologii a gynekologii. Na hemošce mi byl nasazen Clexane (na ředění krve) a na gyndě Utrogestan. A začal boj…
Za dobu těhotenství jsem prošla tolika vyšetřeními jako snad nikdy. Od fetálního kardia přes amniocentézu, x velkých UTZ, každý měsíc velké odběry krve, několikrát zvýšená dávka injekcí.
Výsledek? Miminko je zdravé. <3 Byla jsem neskutečně šťastná a přesto vyděšená. Stále ještě zbýval jeden veliký úkol.
Udržet miminko minimálně do 37. tt.
Někdy koncem druhého trimestru začaly bolesti. Skoro pořád a různé, ale vždy bříška. U lékařů jsem vždy byla ujištěna, že je vše v nejlepším pořádku a miminko se má u mě dobře. Snažila jsem se uklidnit s tím, že přeci nejsem žádný amatér a porod poznám. Omyl.
Někdy v půlce léta mě začaly chytat kontrakce. Ne moc pravidelné, ale u porodu Adama tomu nebylo jinak. Chytlo mě to vždy večer a nakonec jsem vše zaspala. Měla jsem strach, že až to opravdu přijde, nebudu to brát vážně (vždyť už to tu bylo tolikrát) a nestihnu jet do porodnice…
12. července jsem byla poprvé objednána do poradny v porodnici. Termín porodu mi šoupli z 8.8. na 15.8. Co mě ale překvapilo, žádné vyšetření spodku se nekonalo. Chodila jsem jednou týdně, každý čtvrtek a ani jednou vaginální vyšetření. Nevěděla jsem proč, ale neptala jsem se.
Poslední dva týdny jsem cítila hodně nepříjemný tlak na spodek, jako by miminko chtělo ven, ale nevědělo jak nebo prostě nemohlo - za tenhle výrok jsem schytávala od rodiny výsměch.
Bylo 15. srpna, den posledního termínu a mě bolelo břicho. Ne jako na porod, ale jako bych měla v děloze hromady vzduchu. Rozhodla jsem se, že raději pojedu do poradny o den dříve. Říkala jsem si, že když tam bude jiná lékařka, třeba se konečně podívá i dolů (lékaři se tam střídali po dnech)…
A dočkala jsem se!!! Paní doktorka nadávala, že mě nikdo nevyšetřil vaginálně, protože teď nemá s čím porovnávat a že mám na čípku hlavičku tak narvanou, že je celý zatočený. Okamžitě mi vypsala papír o příjmu a poslala mě o dvě patra výše.
Začala celkem nuda. Co chvíli monitory, jinak nuda na pokoji. Bohužel jsem typ, co nesnáší pobyt v nemocnici moc dobře, a tak jsem jim půl dne a půl noci probrečela, jak moc chci domů. Na to konto mi bylo řečeno, že když se nic nebude dít, ve čtvrtek mě pustí. A nic se nedělo.
Ráno přišla paní doktorka, vzala mě na monitor a tam najednou psaly prckovi ozvy. Naštěstí jen mou polohou, ale začali tam kolem mě řešit, že vzhledem k rizikovému těhotenství a týdnu (40+1tt) by bylo asi fajn už porodit. Na pokoj za mnou pak přišla paní doktorka a povídá, že by chtěla vyvolávat. Nechtěla jsem, chtěla jsem moc domů za dětmi. 
Její přístup i přístup pana primáře a PA mě ale mile šokoval. Dohodli jsme se na Hamiltonovi a na tom, že mě po něm domů pustí (bydlím 10 minut autem) a že v ideálním případě se vrátím odpoledne s kontrakcemi. Když ne, zkusíme malinký kousek tabletky.
Odcházela jsem domů po 10. hodině, vrátit jsem se měla nejpozději ve 14:30. Chlap byl v práci, někde za Prahou, a tak pro mě jela moje mamka s dětmi. Doma jsem se sotva posadila a začaly bolesti. V 11:30 už jsem volala chlapovi, že rodím a že teda jedeme.
Když jsme dorazili, už jsem měla kontrakci jednu za druhou. Silné, ale krátké. Nerozloučila jsem se ani s dětmi a už si mě pod křídlo brala PA. Vnímala jsem jen bolest a pípající mobil, kam mi chlap pravidelně podával info, za jak dlouho bude u mě.
Dorazil zhruba 5 min po 12. hodině. To už ho PA stavěla do různých pozic, abych si mohla ulevit. Byl to fofr. V době příchodu jsem byla na tři prsty, půl hodiny na to na šest, za 10 minut na 8 prstů a už se tlačilo.
Nevím, zda jsem to vnímala jen já, ale třetí porod byl masakr. Vše jsem cítila o tolik intenzivněji, tak nějak „syrově“. V momentě, kdy se tlačila hlavička ven, jsem řvala jak tur, že mě roztrhne a i přes uklidňování PA, že má prcek místa dost, jsem si vyžádala nástřih. Jak se později ukázalo, nebylo to potřeba. PA mě žádala, abych si sáhla dolů a zjistila, jak moc je hlavička venku. Zvládla bych to bez nástřihu na poslední zatlačení. Ale já odmítla na cokoliv sahat.
V momentě, kdy šmikla, miminko vyklouzlo ven. Byl to kluk jako buk, 3430 g a 49 cm. Vykoukl přesně ve 12:56. Poprvé jsem zažila to neskutečné štěstí, kdy máte miminko okamžitě u sebe.
A tak k Nelince a Adámkovi přibyl bráška Matyášek. Dnes (29. srpna) je mu 13 dní a já jsem šťastná jak nikdy!!!
Proto - i když se někdy nedaří a život vám pod nohy háže klacky, buďte trpělivé. Štěstí přijde, až to budete nejméně čekat.
Přečtěte si také
Syn přišel ze školy s tím, že je chudý. Nesmím ale promluvit s učitelkou
- Anonymní
- 05.09.26
- 15248
Když začal první den školy, byl to pro nás něco jako oslava Nového roku. Všichni jsme byli natěšení, co nás nového čeká, kam se ten rok posuneme a jak nový školní rok bude vypadat. První dny byly...
Můj muž čekal deset let, až změním názor. Když jsem ho nezměnila, odešel
- Anonymní
- 05.09.26
- 9380
Když jsme se s Petrem poznali, bylo mi osmadvacet let. Děti jsem nechtěla a nijak jsem to neskrývala. Ne proto, že bych je neměla ráda. Nemám problém si pochovat kamarádčino miminko nebo vzít...
Tři měsíce jsme to odkládali. Když na „to“ došlo, přišlo „měkké“ zklamání
- Anonymní
- 05.09.26
- 17718
Skoro tři měsíce jsme kolem sebe s Petrem kroužili. Bylo to to krásné, jemně vzrušující období, kdy se navzájem napínáte, držíte za ruce, povídáte si dlouho do noci a přemýšlíte, kdy konečně padne...
Myslela jsem, že jedu na dovolenou bez dětí. Pak jsem dorazila k moři
- Anonymní
- 05.09.26
- 7716
Když jsme letos vybírali dovolenou, měla jsem jedno jediné přání. Nejet do hotelu, který je plný rodin s malými dětmi.
„Tohle nikam nedávej.“ Jedna věta dcery změnila můj pohled na sociální sítě
- Anonymní
- 05.09.26
- 2641
První fotku své dcery jsem dala na internet snad ještě v době, kdy ani nebyla na světě. Fotku ultrazvuku, břicha, pak z porodnice. Před patnácti lety jsem měla pocit, že musím všechno sdílet na...
Nesnáším letošní počasí. Nejdřív vedro k padnutí, teď mají přijít lijáky
- Anonymní
- 04.09.26
- 1271
Jestli je něco, na co jsem letos nadávala snad víc než na cokoli jiného, pak je to počasí. Celé léto jsme čekali, kdy konečně zaprší. Když už pršet začalo, většinou přišla taková bouřka, že jsem...
Školková angličtina za 10 tisíc? Odmítla jsem platit a učitelka zuří
- Anonymní
- 04.09.26
- 11265
Sníst ranní rohlík, obléknout dvě věčně se hemžící holčičky, dorazit do naší malé vesnické školky včas a pak honem do práce. Není to vždycky jednoduché, ale tuhle školku prostě miluju. Rodinná...
Dcera mě pozvala na víkend. Až na místě jsem zjistila, kolik mě to bude stát
- Anonymní
- 04.09.26
- 39963
K šedesátinám jsem od dcery dostala krásný dárek. Alespoň jsem si to tehdy myslela. V obálce byla rezervace na prodloužený víkend v malém penzionu v jižních Čechách. Měla jsem jet já, dcera s...
Až když jsem na týden odjela, zjistila jsem, že manžela nemusím furt kontrolovat
- Anonymní
- 04.09.26
- 9179
Dlouhá léta jsem měla pocit, že kdybych na chvíli přestala fungovat, naše domácnost se rozpadne. Můj muž přitom není neschopný. V práci vede lidi, umí vyřešit spoustu problémů a poradí si i s...
Kolegové se vracejí z homeofficu do kanceláře. Cítím nepříjemnou změnu
- Anonymní
- 04.09.26
- 4500
Ve vzduchu je od minulého školního roku vyhazov zaměstnanců. Nikdo nám před prázdninami sice nic neřekl, ale informace mezi lidmi kolovaly jako horký brambor. Teď jsme všichni zpátky a lidi jsou na...
přeju hodně zdraví miminku a celé Vaší rodině 
Máte nádherné děti 
přeji hodně sil a hlavně zdravíčko 
