Další normální den
Od minulého deníčku, který jsem psala těsně před 1. narozeninami našeho synáčka, se leccos změnilo. Tak hned 12 dní po narozeninách nás obšťastnil prvním samostatný krůčkem. Moje mateřská hruď se dmula až do nebes jak šikovné dítě to mám! A i po tolika zkušenostech se mi nerozblikalo v hlavě červené světlo, že se chystá další průšvih. Ale pěkně po pořádku.
Minulý deníček jsem končila otázkou co budu vlastně dělat až budu mít ty děti dvě? No jak už tak osud bývá vtipný velmi záhy mi dopřál tu radost a já v ruce držela dvoučárkový test. Super bude číslo dvě!
Objednávám se k doktorce. Jsem 6+1. Do ordinace jdu s pocitem, že je všechno fajn. Odkládám svršky a hlavně spodky, radostně skáču na kozu a ejhle. Je tam jen dutinka. Doktorka mi jí neustále ukazuje a mně připadá, že si myslí, že jsem blbá. „No tak si přijďte za 14 dní a uvidíme co se s nimi děje.“ Nastává velmi dlouhá, tichá chvilka. Mozek šrotuje, doktorka se usmívá. Dávám si ránu do hrudi a doufám, že se mi srdce zase rozjede. Po chvíli zmateně koktám o jakých NICH je řeč? Aha takže nebude číslo dvě, ale rovnou i číslo tři. Odcházím jako ve snách. Nasedám do své milovné cé trojky. Najednou mi to auto přijde nemožně malé.
Po příjezdu domů usedám s manželem k časnému obědu. Přináším sklenici vody a čichací sůl. Když vidím, že sedí celkem stabilně oznamuji mu novinku o dvou dutinkách. Bere to velmi sportovně. Myslí si, že je to sranda. Při pohledu do mé bledé tváře mu začíná docházet, která bije. Okamžitě se zvedá a prchá k počítači hledat informaci, do kterého auta se vejdou 3 autosedačky… Před očima mi defiluje nápis 3 děti ve věku do dvou let!!!
No o 14 dní později už je vidět jak jedno miminko mizí. Ani druhé nemá ještě vyhráno, ale naštěstí všechno, v rámci možností, dobře dopadlo a dnes spolu kopeme 14. týden.
Nějakou dobu jsem si myslela, že mě kolektivně budou ničit až po porodu. Zase chyba lávky. Kdy už se konečně poučím? Velmi brzy přichází nevolnosti. V noci syna do postýlky prakticky odhazuji, protože předklonit se je velmi riskantní počin. Noční kojení je přerušováno sprinty na záchod. Manžel trpí nedostatkem spánku, dítě trpí neustálým odtrhávání od prsu a já trpím nad mísou. Přes den jsou naše epizody trochu pestřejší. Dítě si velmi rychle vypěstovalo uskakovací reflex, když vidí maminku, jak se na něj s výrazem lokomotivy hrne. Na záchod to zvládám v poslední vteřině. Syn je mi v patách. Snaží se mě odstrčit, aby viděl co zajímavého v té míse kutám. Když nepovoluji, začne trhat toaletní papír. Po pár sekundách váhání kam s ním, mi ho strká do tepláků. Když roli uklidím na polici, kam nedosáhne, alespoň mi vyhrnuje triko a prdí na bok.
Pevně jsem věřila, že můj prvorozený je milosrdné stvoření a nechá svou vyčerpanou matku spát o chvíli déle než do pěti. Další z řady naivních omylů. Občas se mi ho podaří ošálit, když ho navléknu do kombinézy a povozím u otevřeného okna. Ovšem tyhle akce častěji končí mou osobou v horké sprše a synovým tréninkem hodu na cíl. Cíl jsem já, munice vše, co v koupelně najde. Pak se přesouváme do obýváku. Moje touha vidět zprávy už výrazně poklesla. Manžel pořídil settop box s možností koukat na pořady zpětně a já zjistila, že jsem vlastně o nic nepřišla. Vybavuji dítě pitíčkem, křupkami a instrukcemi, že si má hezky hrát. Odpadám na gauč. Ač se poctivě bráním. Únava mě přemáhá a začínám klimbat. Nastává Satanova chvíle.
Moje procitnutí je vždy náhlé a nikdy ne radostné. Nejhorší předzvěstí lotrovin je ticho. Otvírám oko a poslouchám. Nikde ani trocha zvuku. Zvedám se z gauče a plížím se do pokoje. Syn spokojeně sedí uprostřed ložnice a z pusy mu trčí tyčka. Tyčka od velké kostky velmi drahé belgické čokolády, která se má vložit do mléka. Byl to dárek pro sestru k svátku. Dítě vrhám do vany a nenatropilo ještě více škod. Celého ho omývám, zapírám fleky na oblečení a koberci. Než mu stihnu dát plenu, běží se vyčůrat na koberec do pokojíčku. Čistím další flek.
Znovu ulehnu na gauč. Únava v prvním trimestru spolu s nevolnostmi mě ničí. Znovu se propadám do spánku. Po pár vteřinách mě budí mlaskání. Tentokrát z jídelny. Nakukuji a synovo, před chvílí čisté oblečení, září zelení. Chvíli mi trvá než mi dojde, že pojídá tabletky chlorelly. Jak se na ně dostal? No jednoduše. Shodil si je vařečkou. Nechápu.
Omývám, převlékám. Než stihnu odnést jeho oblečení do koše. Krade z topení dva rohlíky na sušení pro slepice. Jeden si tajně schovává, aby ho mohl rozdrobit na vysátý koberec. Druhý drobí ihned. Beru mu rohlík a on demonstruje svůj osobní názor cvikem „Placka“. První období vzdoru je fakt lahoda. Sbírám rudnoucí dítě z podlahy a ometám z něj drobky.
Vaříme společně jeho oběd, dělá se mi zle. Syn vidouce moje obličeje pojímá podezření, že se ho snažím otrávit a odmítá otevřít pusu. Po chvíli oběd dojídá z koše. Já si ohřívám šunkofleky od večeře. Talíř odkládám na stůl. Syn nasazuje první kosmickou rychlost a než se naději má obě hrsti plné těstovin. V záchvatu paniky, abych mu to náhodou nesebrala, si rve obě ruce do pusy. To se ale chlapeček přepočítal. Do očí se mu hrnou slzy, pusa se začíná křivit. Jídlo je opravdu horké, ale vyplivnout ho nechce. Ještě se se mnou pere abych mu ho nevyndala. Strkám mu k puse skleničku s vodou tak to alespoň zapíjí.
Když manžel večer přichází domů, předávám mu dítě jako fyzická i psychická troska. Prosím ho, aby mi tohle natočil a pustil mi to v době až začnu pindat o třetím dítěti. Každý den uléhám s modlitbou a přesvědčením, že druhé dítě bude hodné. Jestli ne, tak další deníček napíšu z Bohnic!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1336
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 777
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1360
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 571
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 345
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19458
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2548
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2791
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2514
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1685
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Vidím, že dítě číslo dva už dává zabrat, i když je zatím uvnitř. Bude líp 
mam to za sebou a ver mi, bude lip 
alespon o neco 
to bylo jeste hodny mimino 
at to brzy prejde 
. Víš jak, matky toho nakecaj 
