Další normální den
Od minulého deníčku, který jsem psala těsně před 1. narozeninami našeho synáčka, se leccos změnilo. Tak hned 12 dní po narozeninách nás obšťastnil prvním samostatný krůčkem. Moje mateřská hruď se dmula až do nebes jak šikovné dítě to mám! A i po tolika zkušenostech se mi nerozblikalo v hlavě červené světlo, že se chystá další průšvih. Ale pěkně po pořádku.
Minulý deníček jsem končila otázkou co budu vlastně dělat až budu mít ty děti dvě? No jak už tak osud bývá vtipný velmi záhy mi dopřál tu radost a já v ruce držela dvoučárkový test. Super bude číslo dvě!
Objednávám se k doktorce. Jsem 6+1. Do ordinace jdu s pocitem, že je všechno fajn. Odkládám svršky a hlavně spodky, radostně skáču na kozu a ejhle. Je tam jen dutinka. Doktorka mi jí neustále ukazuje a mně připadá, že si myslí, že jsem blbá. „No tak si přijďte za 14 dní a uvidíme co se s nimi děje.“ Nastává velmi dlouhá, tichá chvilka. Mozek šrotuje, doktorka se usmívá. Dávám si ránu do hrudi a doufám, že se mi srdce zase rozjede. Po chvíli zmateně koktám o jakých NICH je řeč? Aha takže nebude číslo dvě, ale rovnou i číslo tři. Odcházím jako ve snách. Nasedám do své milovné cé trojky. Najednou mi to auto přijde nemožně malé.
Po příjezdu domů usedám s manželem k časnému obědu. Přináším sklenici vody a čichací sůl. Když vidím, že sedí celkem stabilně oznamuji mu novinku o dvou dutinkách. Bere to velmi sportovně. Myslí si, že je to sranda. Při pohledu do mé bledé tváře mu začíná docházet, která bije. Okamžitě se zvedá a prchá k počítači hledat informaci, do kterého auta se vejdou 3 autosedačky… Před očima mi defiluje nápis 3 děti ve věku do dvou let!!!
No o 14 dní později už je vidět jak jedno miminko mizí. Ani druhé nemá ještě vyhráno, ale naštěstí všechno, v rámci možností, dobře dopadlo a dnes spolu kopeme 14. týden.
Nějakou dobu jsem si myslela, že mě kolektivně budou ničit až po porodu. Zase chyba lávky. Kdy už se konečně poučím? Velmi brzy přichází nevolnosti. V noci syna do postýlky prakticky odhazuji, protože předklonit se je velmi riskantní počin. Noční kojení je přerušováno sprinty na záchod. Manžel trpí nedostatkem spánku, dítě trpí neustálým odtrhávání od prsu a já trpím nad mísou. Přes den jsou naše epizody trochu pestřejší. Dítě si velmi rychle vypěstovalo uskakovací reflex, když vidí maminku, jak se na něj s výrazem lokomotivy hrne. Na záchod to zvládám v poslední vteřině. Syn je mi v patách. Snaží se mě odstrčit, aby viděl co zajímavého v té míse kutám. Když nepovoluji, začne trhat toaletní papír. Po pár sekundách váhání kam s ním, mi ho strká do tepláků. Když roli uklidím na polici, kam nedosáhne, alespoň mi vyhrnuje triko a prdí na bok.
Pevně jsem věřila, že můj prvorozený je milosrdné stvoření a nechá svou vyčerpanou matku spát o chvíli déle než do pěti. Další z řady naivních omylů. Občas se mi ho podaří ošálit, když ho navléknu do kombinézy a povozím u otevřeného okna. Ovšem tyhle akce častěji končí mou osobou v horké sprše a synovým tréninkem hodu na cíl. Cíl jsem já, munice vše, co v koupelně najde. Pak se přesouváme do obýváku. Moje touha vidět zprávy už výrazně poklesla. Manžel pořídil settop box s možností koukat na pořady zpětně a já zjistila, že jsem vlastně o nic nepřišla. Vybavuji dítě pitíčkem, křupkami a instrukcemi, že si má hezky hrát. Odpadám na gauč. Ač se poctivě bráním. Únava mě přemáhá a začínám klimbat. Nastává Satanova chvíle.
Moje procitnutí je vždy náhlé a nikdy ne radostné. Nejhorší předzvěstí lotrovin je ticho. Otvírám oko a poslouchám. Nikde ani trocha zvuku. Zvedám se z gauče a plížím se do pokoje. Syn spokojeně sedí uprostřed ložnice a z pusy mu trčí tyčka. Tyčka od velké kostky velmi drahé belgické čokolády, která se má vložit do mléka. Byl to dárek pro sestru k svátku. Dítě vrhám do vany a nenatropilo ještě více škod. Celého ho omývám, zapírám fleky na oblečení a koberci. Než mu stihnu dát plenu, běží se vyčůrat na koberec do pokojíčku. Čistím další flek.
Znovu ulehnu na gauč. Únava v prvním trimestru spolu s nevolnostmi mě ničí. Znovu se propadám do spánku. Po pár vteřinách mě budí mlaskání. Tentokrát z jídelny. Nakukuji a synovo, před chvílí čisté oblečení, září zelení. Chvíli mi trvá než mi dojde, že pojídá tabletky chlorelly. Jak se na ně dostal? No jednoduše. Shodil si je vařečkou. Nechápu.
Omývám, převlékám. Než stihnu odnést jeho oblečení do koše. Krade z topení dva rohlíky na sušení pro slepice. Jeden si tajně schovává, aby ho mohl rozdrobit na vysátý koberec. Druhý drobí ihned. Beru mu rohlík a on demonstruje svůj osobní názor cvikem „Placka“. První období vzdoru je fakt lahoda. Sbírám rudnoucí dítě z podlahy a ometám z něj drobky.
Vaříme společně jeho oběd, dělá se mi zle. Syn vidouce moje obličeje pojímá podezření, že se ho snažím otrávit a odmítá otevřít pusu. Po chvíli oběd dojídá z koše. Já si ohřívám šunkofleky od večeře. Talíř odkládám na stůl. Syn nasazuje první kosmickou rychlost a než se naději má obě hrsti plné těstovin. V záchvatu paniky, abych mu to náhodou nesebrala, si rve obě ruce do pusy. To se ale chlapeček přepočítal. Do očí se mu hrnou slzy, pusa se začíná křivit. Jídlo je opravdu horké, ale vyplivnout ho nechce. Ještě se se mnou pere abych mu ho nevyndala. Strkám mu k puse skleničku s vodou tak to alespoň zapíjí.
Když manžel večer přichází domů, předávám mu dítě jako fyzická i psychická troska. Prosím ho, aby mi tohle natočil a pustil mi to v době až začnu pindat o třetím dítěti. Každý den uléhám s modlitbou a přesvědčením, že druhé dítě bude hodné. Jestli ne, tak další deníček napíšu z Bohnic!
Přečtěte si také
Už aby byla pořádná zima. Sousedi konečně přestanou hulit na balkonech
- Anonymní
- 22.10.26
- 948
Bydlíme v přízemí a celoročně se potýkáme s jednou nepříjemnou věcí. Oba byty nad námi obývají kuřáci. Nejen, že nám věčně smrdí do oken, když si chce člověk trochu vyvětrat, ale když trochu...
Manžel se mnou už vůbec nespí. Mám se smířit s tím, že už mě nechce?
- Anonymní
- 22.10.26
- 1110
Jsme spolu dvanáct let. Na začátku jsme se od sebe skoro nemohli odtrhnout. Stačil letmý dotek a oba jsme věděli, kam večer povede. Dnes si vedle sebe leháme, manžel mi dá pusu na dobrou noc, otočí...
„Mami, zamkla jsi domeček?“ Měla bych být pyšná, ale spíš mu kazím dětství
- Anonymní
- 22.10.26
- 667
Všude kolem sebe vídám mámy, které ráno napomínají své děti, kontrolují jim batůžky, třikrát připomínají rukavice a vedou je pomyslně za ruku po celý den. U nás je to přesně naopak. Já jsem totiž...
Rozplývám se nad Hemsworthem, kolegou i poslíčkem. Manžel mě nechává chladnou
- Anonymní
- 22.10.26
- 578
Je mi skoro čtyřicet a jsem nadržená. Cítím se tak už alespoň rok. Nevím, jestli je to nějaká známka přechodu, nebo mi jen po letech manželství definitivně přeskočilo, ale vzrušuje mě téměř každý...
Manžel mi tvrdil, že nemáme peníze. Pak jsem zjistila, kam mizí jeho výplata
- Anonymní
- 22.10.26
- 1889
Můj muž se vždycky tvářil jako velký šetřílek. A poté, co všechno neuvěřitelně zdražilo, neřeší prakticky nic jiného než peníze. Musela jsem nakupovat ve slevách, otáčet každou korunu, abychom...
Zalezli jsme do vířivky a syn nás zamkl. V županu jsme šli přes celou ves
- Anonymní
- 21.10.26
- 9453
Měl to být romantický podzimní večer, sklenička vína a příjemný relax v teplé vodě. Místo toho jsme zažili jedno z nejstresovějších dobrodružství našeho života, na které jen tak nezapomeneme.
„Kašle, přijďte si pro ni!“ Vrací mi dceru ze školky, protože jsem doma?
- Anonymní
- 21.10.26
- 1684
Pozoruji dceru, jak si spokojeně staví kostky na koberci. Zpívá si u toho písničku, směje se a vypadá jako to nejzdravější dítě na světě. Přesto jsem ještě před dvěma hodinami stála ve školce s...
Podzimní ranní špička jen pro otrlé. Každý den sklidím alespoň dvě výhružky
- Anonymní
- 21.10.26
- 858
Jsem z Prahy, jakmile začne být trochu sychravo a chladno, všichni Pražáci začnou okamžitě jezdit autem do práce. Mě bohužel nic jiného nezbývá. Děti musím rozvést do škol a rychlejší alternativa...
23 let jsem se tvářila, že se nic nestalo. Pak přišla zpráva, která vše změnila
- Anonymní
- 21.10.26
- 3394
Myslela jsem si, že některé věci je nejlepší nechat minulosti. Dnes je mi pětačtyřicet, mám hodného manžela, dospívajícího syna a spokojený život. Jenže před pár týdny se mi ozvala bývalá kamarádka...
Vibrátor do každé rodiny, říká tchyně. Ocenila bych, kdyby zůstala u ponožek
- Anonymní
- 21.10.26
- 1475
S manželem udržujeme celkem zdravý sexuální vztah, i když jsme spolu už přes patnáct let. Pravdou ale je, že už se člověk musí snažit. Nedávno manžel slavil narozeniny a moje tchyně mu popřála, aby...
Vidím, že dítě číslo dva už dává zabrat, i když je zatím uvnitř. Bude líp 
mam to za sebou a ver mi, bude lip 
alespon o neco 
to bylo jeste hodny mimino 
at to brzy prejde 
. Víš jak, matky toho nakecaj 
