Normální porod? Ne, děkuji
- Porod
- paola white
- 04.11.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tak jsem tady s dalším deníčkem a tentokráte porodním. Naše slečna raketa přišla na svět za zvláštních okolností 27.10. Většina mých deníčků obsahuje slovo NORMÁLNÍ asi z důvodu nedostatku jakési normálnosti v naší rodině. A to už po generace holčiček...
Pro ilustraci pár historek našich dam: Prababička se drápala v devadesáti letech na smetiště, pro bezinky na šťávu, kde se několik následujících desítek minut válela jak kaňour, když se jí zlomila hůl. Babička v 80 letech při jízdě na kole pro sádlo sklouzla po jinovatce a zlomila si na dvakrát ruku, ale ve snaze být doma co nejrychleji nasedla zpět na kolo a dojela, před odjezdem na chirurgii sádlo ještě vyškvařila. Moje matinka se nedávno přivázala k větvi, kterou si pod sebou nejen příslovečně podřezala. Naštěstí ona i větev zůstaly viset o kus níž na jiné větvi. Ale tenhle deníček je no „normálnosti“ naší dámy nejmladší…
Je 24.10. přijíždím na běžnou kontrolu do porodnice. Na monitoru nic moc kontrakce, miminko (neznámého pohlaví) je v pořádku. Závěr: porod se nechystá, hrdlo sice proměklé, ale čípek stál. Otevřená těsně pro dva prsty.
Večer povolávám mojí maminku na hlídání prvorozeného, neb je jasné, že v noci pojedeme. Bolístky sice slabé, ale pravidelné po 5 minutách. Zakecáme se u kafe, manžel usíná, tak to taky zkouším. Kupodivu to jde.
25.10. bolesti jsou pořád slabé, ale pravidelné, tak ráno pojedeme pro jistotu na kontrolu. Nález stejný. Dva prsty, čípek zachovalý. Pro jistotu v neděli na kontrolní monitor.
Další den se nic neděje. 27.10. se kolem desáté vypravujeme všichni tři z domu. Jedeme do porodnice. Ze zvědavosti stopuju cestu. 13 minut od domu k bráně. Manžel se jde se synem projít po okolí a já jdu na kontrolní monitor. Miminko spinká, takže se musí přetáčet. Po čokoládě začne dělat psí kusy a všechno je fajn. Ještě lékařku prosím o vyšetření, jestli není nějaký zajímavý postup. Dva prsty, čípek zachovalý. Mám chuť doktorku bouchnout, že nemá lepší zprávy. Jsem 39+4 a navrhuji Hamiltona. Doktorka nemá nic proti, ale na porod to prostě nevypadá. Pořádně ani necítím, co vlastně dělá. Vyšetření od jejího kolegy bolí víc.
No nálada nic moc. Na dnešek jsme si naplánovala porod. Syn je 27. ledna a bylo by pěkné mu pořídit k „narozeninám“ sourozence. Pro zlepšení náladičky mě zve manžel na parádní oběd. Venku azuro, sluníčko svítí, syn spinká v kočárku, tak jdeme kousek pěšky. Sedíme na zahrádce a já neodolám slabému vinnému střiku. Trochu mě dloube podbřišek, ale to jsou určitě jen poslíčci. V klidu se nadlábneme a jedeme domů. Cestou mě dvakrát zabrní v břiše, ale žádná síla.
Kupujeme si dortíky a volám mámě, že k porodu to není. Když jsme přišli domů, nakládám se do vany. Bolesti odeznívají, tak si dělám legraci, že v ní budu až do porodu. Asi za půl hodiny cca v půl čtvrté z ní nakonec vylezu. Bolesti trochu zesílily, ale pořád nic závratného. Jsou po 3-4 minutách, ale nijak šíleně nebolí. Volám mámě, že večer uspíme prvorozeného a vrátíme se do porodnice. Pro jistotu voláme i bratrance, kdyby bylo potřeba vyjet dříve než dorazí máma. Přece jen bydlí 5 minut od nás.
Po čtvrté hodině se mi chce už hodně na velkou. Říkám si, že mám jen průjem a udělám ze sebe blázna dalším planým poplachem. Při zatlačení na záchodě ve mně luplo. Nějak netuším, jestli to byla voda nebo ne. Pro jistotu poskočím a v tu chvíli je pode mnou loužička. Křičím na manžela, ať spustí porodní alarm, že mi prdla voda. Čumí na mě jak z jara. Naštěstí pochopí a hned volá bratrance i mámu. Všichni se okamžitě vydávají na cestu. Díky bohu, že bratranec sportuje a dobíhá už za 4 minuty. Manžel mě mezitím obléká. Já mám hlavu zabořenou do deky a řvu, že kolik hodin tohohle nedám. Království za císaře a epidurál.
Bratranec je uzavřen do obýváku a mě manžel obouvá. Od prasknutí vody dostávám druhou kontrakci, ale bolí jako sviňa. Klátím se na židli a dýchám. Manžel mě zvedá a táhne mě k výtahu. Když výtah vyjíždí nahoru, oznamuji manželovi, že do porodnice na Mělník to rozhodně nestihneme. Oněch 13 minut mi připadá jako konec světa. Manžel rozhoduje, že DOJDEME do porodnice místní, kterou máme 300 metrů od domu. Ve výtahu na něj ječím, že POJEDEME, ne půjdeme. Je naštvaný, že na takovou vzdálenost musí startovat.
Při vystupování z výtahu se zmáhám už jen na jediné slovo. SANITKU! Kouká na mě, jak kdybych mu řekla, že jsem čínský bůh srandy. Začne se nadechovat, aby mi vysvětlil, že volat sanitku, která má stanoviště 50 metrů od našeho vchodu, aby mě odvezli do nemocnice vzdálené 300 metrů, je logistický nesmysl. Z posledních sil zařvu SANITKU A DĚLEJ. Naštěstí dál nedebatuje. Však za hysterku budu já.
Vysvětluje dispečerce, kde že bydlíme a co se děje. Ta nechápe, proč je voláme a nejedeme do nemocnice. Já už bezmála omdlívám. Moje hysterie dostupuje vrcholné fáze, zařvu, ať nesere a jede (čímž se jí dodatečně omlouvám). Radí manželovi, ať mě položí. Stojíme na silnici uprostřed sídliště. Je čtvrt na pět a kolem panuje čilý ruch. Manžel mě táhne do auta. Doslova mě hodí na zadní sedadlo. První, co mě napadá, je, že jestli porodím tady, tak už nikdy ty sedadla nevyčistím.
Přijíždí sanitka. Ne po silnici, ale přes obrubník a trávu rovnou k našemu autu. Prodýchávám další kontrakci a po ní mě vystrkují z auta. Přelézám na lehátko a fofrem mě zatlačují do sanitky. Manžel se ještě ptá, jestli jedou na Mělník nebo k nám. Ujišťují ho, že do místní porodnice, protože nebudeme zbytečně riskovat porod v autě. Přichází další kontrakce, doktor mi stahuje gaťky. Asi pět vteřin kouká a pak mi dá povel zatlačit. Ještě než stihnu popadnout dech, chytám sestřičku za ruku. Na tlačení už prakticky nedošlo. Miminko vyletělo jako Sputnik. Ptám se na pohlaví. Chvilku si nerozumíme, o čí pohlaví mám vlastně zájem. Sestra pochopí první a oznamuje mi, že máme dceru. Manžel ještě ani nevyndal tašku z auta a sanitka taky stojí na místě. Doktor ho pouští dovnitř a gratuluje k holce. Manžel mění barvy rychleji než chameleon na diskotéce. Raději ho rychle posadí a vyrážíme do nemocnice. Dcera nespokojeně ječí u mě na břiše a my vlastně pořádně nechápeme, kde se tam vzala.
Vždycky jsem nechápala, že se najde žena, co vlastně nepozná porod a může se jí stát, že porodí na cestě do porodnice. Dnes už význam slov překotný porod chápu. Dcera přišla na svět v 16:27.
Čtyři hodiny po propuštění z porodnice „protože se nic neděje“, hodinu po nástupu pravidelných kontrakcí a 10 minut po prasknutí plodové vody.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1251
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 738
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1296
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 540
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 329
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19240
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2534
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2772
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2493
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1669
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
jsi hrdinka, klobouk dolů a moc gratulujeme! 
, jak se to čírtě jmenuje?
jak jsem ráda, že mě nechali i při nijakém nálezu v porodnici, věřím, že kdybych poslechla doktorku a jela domů s „poslíčky“, tak píšu podobný deníček 
Cetla jsem to cele se zatajenym dechem 
mimochodem, podle metříku v diskusích koukám, že máš děti s úplně steným rozdílem jak já, taky na den přesně 22m 
a ke všemu můj mladší syn je o den mladší než tvůj prvorozený 
