Dárek ke čtyřicetinám
- Porod
- hanak
- 18.02.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Když zůstane žena sama se třemi dětmi, moc zázraků už od života nečeká. A přesto se jeden stal. Osud mi do cesty přihrál jednoho prima chlapa. Mělo to však „malý“ háček, můj vyvolený byl nejen z jiného státu, ale i z jiného kontinentu. Dělila nás vzdálenost 10 tisíc km, přesto jsme společně zvládli všechny překážky, které nám vítr přivál do cesty a po roce a půl jsme konečně začali žít jako jedna velká rodina daleko „za velikou louží“, v USA. Oba jsme však cítili, že k úplnému štěstí nám něco maličkého chybí, a tak jsme se začali snažit o miminko.
Porod pro nás oba byl velmi těžký a vysilující....
- 1
Jeden a půl týdne :)
První pokus o pasení koníčků. To byla ale dřina...
8 týdnů. Pro tenhle úsměv všechna ta bolest...
Christopher se svojí sestřičkou, jeho druhou...
- 2
A takhle to vlastně celé začalo :)
Cesta za miminkem nebyla jednoduchá. I přes můj pokročilý věk, tehdy 38, jsem otěhotněla prakticky napoprvé, ale počátkem července 2011 naše radost skončila v 9. tt revizí pro zamlklé těhotenství. Následovaly měsíce doufání, testování, zoufalé hledání duchů, několik biochemických těhotenství, ale vytoužené miminko k nám nechtělo znovu přijít. Jak čas plynul, přestala jsem se na vidinu miminka tolik upínat a zaměřila se na jiné aktivity. Říkala jsem si, že pokud je nám miminko souzené, určitě přijde, až bude ten nejlepší čas, a mezitím jsme si pořídili dvě štěňátka čivaviček, které nás zcela pohltily. Začala jsem chodit na zumbu a dokonce zcela vážně jsem zvažovala i možnost adopce.
Když jsem 3. dubna 2012 objevila na testu //, bylo to velké překvapení. Pocity byly smíšené a hlavou se mi honily otázky bez odpovědí: „bude to tentokrát v pořádku? Bude miminko zdravé? Zvládnu to všechno? A chci to vlastně vůbec?“ Samozřejmě, že jsem miminko chtěla, ale měla jsem také obrovitánský strach, aby bylo vše tak, jak má být. Na první vyšetření jsem tedy šla až v momentě, kdy už mělo být zcela jasné, jak se věci mají – zda miminko bude mít tlukoucí srdíčko, nebo skončím na sále s prázdnou náručí.
Ale tohle miminko evidentně chtělo být s námi, srdíčko bylo nádherně vitální, i když strach, aby se něco nepokazilo, mě provázel celou první polovinu těhotenství. V 10+0 tt jsem si koupila Angelsounds a brečela štěstím i dojetím, když jsem to maličké srdíčko slyšela, jak pravidelně a silně tluče. Pro mě to bylo velmi uklidňující – věděla jsem, že miminko, které čekám, je opravdu živé a začala jsem pomaličku doufat v zázrak. Tripple testy v 16tt dopadly dobře až na vyšší riziko na DS s ohledem na můj věk, ale stále nadprůměrně dobře, přesto jsem s obavami čekala na velký UTZ ve 21. týdnu.
Asi 3 dny před tímto UTZ se stalo něco, co dodnes neumím logicky vysvětlit. Byla jsem na procházce, když mi vše před očima náhle zmizelo a jako by mi někdo promítl nějaký nový film. Viděla jsem před sebou malého blonďatého rozesmátého chlapečka, možná tak rok, rok a půl starého, a natahoval ručičky, já jsem se na něj překvapeně koukala a nahlas jsem řekla: „ty jsi můj?“ Nebyla to ani otázka, spíš konstatování prostinkého faktu, protože jsem cítila, věděla jsem, že tohle miminko je skutečně moje a najednou jsem měla neochvějnou jistotu, že tentokrát vše dobře dopadne a že děťátko, které čekám, je chlapeček.
Když mi pak na velkém UTZ lékař oznámil „gratuluji, čekáte zdravého chlapečka“, nebyla jsem překvapená, jen nesmírně šťastná, ačkoliv jsem si předtím víc přála holčičku, ale stačilo jen vidět, jak se to maličké na UTZ mrská a dudlá si prstík a mně v tu chvíli bylo zcela jedno, co to bude, zaplavila mě jen obrovská něha a dojetí a celou duši prostoupil tak hřejivý pocit, který se slovy dá jen stěží vyjádřit.
Těhotenství se rychle blížilo do svého finále a já jsem se měla rozhodnout, jak budu rodit. Původně jsem byla přesvědčená, že chci císaře, ale čím víc se blížil termín porodu, tím víc jsem začala toužit po klasickém porodu, líbila se mi myšlenka jít hned druhý den domů. Miminko však bylo dlouho střídavě koncem pánevním a zcela příčně, do správné polohy se přetočilo až na konci 38. tt. Zajásala jsem, že je konečně cesta k normálnímu porodu otevřená. Starosti mi jen dělal odhad váhy miminka – kdysi mi lékaři v ČR řekli, že dítě nad 3 kg nemám šanci porodit přirozenou cestou s ohledem na mou drobnou tělesnou konstrukci a tohle miminko mělo ve 38. tt už 3,2 kg. Všechny mé předchozí děti měly porodní hmotnost do 3 kg. Přesto jsem se rozhodla, že zkusím rodit klasicky.
Termín porodu měl být podle MS 14. 12., s lékařem jsme se však domluvili na vyvolání na pondělí 10. 12., to jsem měla být 39+3. Toto datum vybral on, aniž tušil, že v tento den oslavím své 40. narozeniny. Sice by rád zakročil již dříve a těhotenství již ukončil, i on měl obavy z velikosti miminka, ale před docela nedávnou dobou zde začalo platit nové pravidlo, které lékařům zakázalo vyvolávat porody před ukončeným 39. tt, pouze v život ohrožujících případech, jinak mohl přijít o licenci. Takže nám nezbylo nic jiného než jen čekat.
Večer 9. 12. jsem byla hodně nervózní, myšlenka, že je to vlastně poslední noc, kdy jsme 2v1 a zítra bude už vše jiné, mě nenechala spát. Hodiny se vlekly, spánek nepřicházel, jen břicho mírně šponovalo, jako už několik týdnů. Když vtom jsem najednou ucítila lupnutí, podivné píchnutí a začala odtékat voda. Kontrakce okamžitě zesílily a již po první čtvrthodině byly po 3 minutách, začaly dost bolet a já jsem je musela rozdýchávat. Bylo půl hodiny před půlnocí, vzbudila jsem tedy manžela a jelo se do porodky. Tu noc manžel porušil snad všechny předpisy – rychlá jízda, jízda na červenou, nedání přednosti v jízdě atd., měl však důvod, už jsem se kroutila bolestí a oběma rukama jsem drtila opěrky sedadla, bolesti nabývaly rychle na intenzitě a interval se zkrátil na dvě minuty.
Při příjmu jsem po sepsání papírů hrdinně odmítla nabízené kolečkové křeslo, jenže sotva jsem se zvedla ze židle, nečekaná bolest mě srazila takřka na kolena a o pár vteřin později už jsem se vezla na porodní pokoj v křesílku. Byla jsem otevřená na necelé 3 prsty, o dvě hodiny později už na 6. Bolesti přicházely po minutě a byly šílené, i když jsem dostala cosi na jejich zmírnění, minulo se to zcela účinkem a já jsem zoufale vzhlížela ke dveřím, kdy se konečně objeví anesteziolog s epiduralem (museli ho budit, bydlí dál od nemocnice a chudák musel kvůli mně vylézt z postele). Po druhé hodině v noci jsem konečně dostala tento úžasný koktejl do páteře (tenhle vynález by zasloužil Nobelovku!) a mohla konečně trochu odpočívat a čerpat síly do závěrečného tlačení.
V 5 hodin ráno jsem už byla konečně zcela otevřená, epidural už přestal působit, další mi ale nepřidali, abych cítila kontrakce a mohla aktivně tlačit… a začalo peklo. Dvě hodiny intenzivního tlačení a miminko stále nikde, vykoukl vždy jen kousíček, a zase se hned schoval. Už jsem byla na samém dně svých sil, cítila jsem, že to nedávám, je to „konečná“ a něco je hodně špatně.
I když byla porodní asistentka milá a přesvědčovala mě, že ona to se mnou nevzdá, doktor jen zakroutil hlavou, přinesl papíry se souhlasem na císaře a jelo se na sál. Operace proběhla ve spinalu a nic příjemného to nebylo, cítila jsem tahání, pálení, občas i mírnou, ale ostrou bolest, ale nic, co by se nedalo vydržet, i když vyplašená jsem byla pořádně. Celou dobu u porodu – u klasického a pak i na sále, byla se mnou i moje nejstarší takřka sedmnáctiletá dcera, která si toto privilegium vyžádala. Nebyla proti, proč ne, ostatně jedna z variant, kudy se jednou budou ubírat její kroky, je právě medicína.
Byla jsem neskutečně vyčerpaná, chvílemi jsem upadala do bezvědomí, všechno jsem vnímala jakoby z dálky, mlhavě, ale snažila jsem se vydržet do momentu, kdy toho svého drobečka konečně poprvé uvidím. Nakonec jsem to však nebyla já, kdo ho poprvé sevřel v náručí a kdo ho k sobě mohl přivinout. Když se konečně ozval pláč maličkého, cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy dojetí, dcera vyskočila na nohy a celá se rozplývala: „mami, to je miminko! Jééé, ten je ňuňáckej, maličkatej, a tak krásnej…“, a dál už jsem nic neslyšela, opět přišlo bezvědomí a probrala jsem se až o hodinu později na pokoji. Takže vše ostatní vím už jen z vyprávění 
Poté, co maličkého vyndali z břicha, dcera požádala, jestli ho může vidět zblízka a dostat ho do ruky. Doktor jí řekl, že klidně odstraní tu plentu před námi, ale že bude vidět i věci, které by se jí líbit nemusely. Euforie dcery však byla silnější než strach, takže plenta šla dolů, tudíž viděla nejen miminko, ale i právě rozkuchané břicho, přesto jí to nerozhodilo (ta medicína pro ni bude asi dobrá volba), maličkého popadla do náruče a snažila se ho se mnou seznámit. Já jsem ovšem nereagovala, byla jsem v milosrdném limbu, takže dcera i manžel se s maličkým ňuňali až do chvíle, kdy jsem se konečně probrala. Jakmile jsem rozlepila oči, hned jsem požádala o možnost mít syna u sebe, bez problémů mi vyhověli a od té chvíle jsme už byli jen spolu
I když jsem byla vyčerpaná a s velkou krevní ztrátou, takže jsem druhý den dostala ještě jako bonus dvě krevní konzervy s transfuzí, o maličkého jsem od probrání na pokoji starala jen já, bylo to mé přání. Můj vymodlený pokládek jsem nechtěla dát z ruky (tedy z postele . Domů nás pustili třetí den večer, musela jsem se smát – nepouští vás tady po vlastních nohou, ale aby měli jistotu, že z jejich strany udělali skutečně vše pro vaši bezpečnost, odvezou vás k autu na kolečkovém křesle jako invalidu a ještě počkají, až usadíte miminko do autosedačky a všichni se bezpečně připoutáte. No prostě jiný kraj, jiný mrav
Shrnuto : syn Christopher Thomas se narodil 10. prosince 2012 v 7:50 hodin ráno s váhou 3365 g a takřka 51 cm.
Lékař mi později vysvětlil, proč maličký nešel vytlačit – dral se ven čelíčkem, tzn. nejobjemnější částí hlavičky a kvůli svým rozměrům se navíc zasekl ramínky v porodních cestách a nebylo prý v mých silách vytlačit ho, tohle logicky muselo skončit CS, lékaři v ČR se kdysi nemýlili, dítě nad 3 kg opravdu mými porodními cestami neprojde. Jsem šťastná, že si syn sám ve finále určil den, kdy přijde na svět (ačkoliv to bylo stejné datum, které vybral i lékař), porod se nakonec nemusel vyvolávat a vše šlo přirozenou cestou až na závěrečný CS.
Jaký je zásadní rozdíl u CS zde v USA a v ČR? Tady vás nikdo nenutí vstát z postele, čeká se, až se na to cítíte sama. Nicméně s ohledem na fakt, že vám pár hodin po CS vyndají cévku z močového měchýře, příroda vás dříve či později z té postele přeci jen donutí slézt a i se stojanem s kapačkou se odpajdáte navštívit několikrát za den onu místnost. Nemáte v břiše dren, od počátku máte jen kapačky na doplnění tekutin, ATB a léky proti bolesti. Miminko máte od první chvíle u sebe, pokud se o něj chcete sama starat, není to žádný problém, a když se na to necítíte, sestřičky vám rády a ochotně pomohou. Do sprchy vás odvedou až druhý či třetí den, podle vašeho stavu, tam se odlepí náplast s obvazem z rány a poprvé můžete vidět, jak jste ukázkově sešité. Stehy se dělají zásadně plastické a se samorozpadajícími se nitěmi.
Co se týče miminka, máte k dispozici neomezeně příkrmy, miminko nemá hladovět, takže přikládáte, ale zároveň můžete dokrmovat (můžete a nemusíte, záleží jen na vašem uvážení). Do porodnice s sebou nemusíte mít vůbec nic – vše vám zde dají, od zubního kartáčku, přes věci osobní hygieny, až po oblečení na miminko a dudlík. U porodu můžete mít celou rodinu včetně sousedů a dalšího příbuzenstva , na sále při CS pak můžete mít jednoho rodinného příslušníka, ostatní čekají před sálem.
Na závěr bych chtěla poděkovat své nejstarší dceři, která má k malému možná tím, že byla u celého porodu, viděla ho přijít na svět a byla první, kdo jej mohl sevřít v náručí, takřka mateřský cit, a s péči o něj mi opravdu hodně pomáhá. Maličký tak má dvě mámy a těžko říci, kdo jej miluje víc. Obě bychom za něho dýchaly! Nu a jak jsme se poprali s kojením? Nejsem od přírody kojivý typ, všechny mé starší děti vyrostly na UM, vždy jsem to vnímala jako osobní selhání, ale přírodě se poručit nedá. Měla jsem obavu, že tentokrát to bude stejné… zda se nám to podařilo či nepodařilo, o tom bude příští deníček
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 938
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1631
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 686
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20598
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2604
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2592
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1752
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Máte krásného chlapečka. 
.
Jinak tady nesmíš kvůli problémům po anestezii vstát 12 hodin, pak už je to na každé mamince jak dlouho jí trvá zvednout se z postele, ale myslím, že každá chce být rychle fit, aby mohla mít miminko u sebe. Na noční i denní kojení jsem dcery také dostávala, druhý den jsem je měla přes den a od třetího dne byli se mnou 24 hodin. Jinak jizvy se také sešívají vstřebacíma stehama (já měla tedy po reoperaci normální, aby se zabránilo dalšímu krvácení). Do porodnice si beru jen osobní věci (kartáček, pastu, spodní prádlo) vše ostatní dostaneme (pyžamo, vložky, župany, oblečení na miminko, odsávačky, prsní chráničky…). Teď je neonatologie předělaná, takže pokoje pro 2 maminky, vlastní sociálky, wifi, televize… z pokoje není potřeba vůbec vylézt 
To jen pro informací shrnutí péče v Čechách, konkrétně porodnice Hořovice, kam mají místní problém se dostat, protože je „přetížená“ dojíždějícími 
Tvými slovy „vykoukl vždy kousíček a pak se schoval… šel čelíčkem napřed, zasekl se ramínky v porodních cestách a kvůli velikosti nebylo možné ho vytlačit“. 