Nekončící příběh – snad je někde happyend?
- Snažení
- karjak
- 07.05.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Když jsme se před lety pustili do dobrodružství s IVF, předpokládala jsem, že jediné, co mi bude před Vánoci 2015 kazit postavu, bude vánoční cukroví a velký pupek... Cukroví zatím ani jedny Vánoce napečené nebylo a o pokaženou postavu se se ctí postaraly hormonální dávky.
Jdeme do finále s posledním pokusem a přiznám se, že mi všichni ti rozněžnělí lékaři a soucitné sestřičky budou chybět. Stali se za ty dlouhé měsíce mojí druhou rodinou. S nimi jsem strávila Velikonoce, prožila letní dovolené a oslavila narozeniny. A ač všichni dělali, co mohli, vaječníky mají na věc jiný názor a odmítají jakoukoli spolupráci.
Tak páni doktoři naposled nasadili koňské dávky. Nikdy bych nevěřila, co se mnou může taková hormonální smršť udělat. Nejenom že slzím i u reklamy na životní pojištění, ještě mě neskutečně dojímají pejsci. Zvlášť ti malí, roztomilí… Úplně nejvíc ten smeták, co stává s bezdíky v parku. Tak toho bych chtěla zachránit, vyrvat těm nemytým existencím a vybudovat mu doma malý roztomilý pelíšek… Snad bude mít pes štěstí a hormony brzy vyprchají, takže zůstane spokojeně v parku a bude dál lovit ty malé roztomilé sýkorky. Potvora chlupatá, jak je mi těch nebožáčků líto… A což teprve babičky a dědečkové šourající se na nákup…
Hormonální šílenství došlo tak daleko, že jsem zcela dobrovolně nabídla mamince, že ji i její tři kamarádky vyvezu na výlet. Asi bych měla být na pár dnů prohlášena za nesvéprávnou. A tak jsem jednoho mrazivého rána naložila dámy do auta a vyjely jsme za nákupy. Tedy, vyjely jsme až po čtvrthodinové debatě, zda se holky připoutají, nebo ne, protože: „Karjuško, je vidět, že jsi byla učitelka a bazíruješ na pravidlech. My tu pokutu kdyžtak zaplatíme.“ Jenže, milé dámy, pokutu si klidně plaťte, ale opravdu nestojím o to, aby mi při prudším zabrzdění letící bába srazila vaz.
Po dlouhých vyjednáváních dámy provedly pokus o kompromis. Uchopily pásy a ležérně je přehodily přes boky. A takto si je budou držet a policajti nic nepoznají, mrkají na mě se šibalskými úsměvy. Nakonec se všechny tři podařilo připoutat a vyjely jsme. Po pár metrech se ze zadních sedadel ozvalo tichoučké: Cvak. Cvak. Cvak. Zastavuji u krajnice. Dámy protáčí panenky, ale boj pro tuto cestu vzdávají a definitivně se připoutávají. Během jízdy se vzadu zapnou tři navigace.
„Karjuško, můžeš jet, nic nejede.“
„Je červená.“
„Aha, no ale nic nejede, tak bys mohla, ne?“
Rozjíždím se. „Pozor!“ Prudce brzdím. Nic nevidím. Mrtvola bude pod koly auta… „A to nic. Se mi zdálo, že támhle běží pes, přímo pod auto, ale to se mi zdálo.“
„Nechci ti do toho mluvit, ale já bych zabočila doleva.“
„Tam je jednosměrka.“
„Ale neříkej. Když jsme tu jeli s tátou (asi tak deset let nežije), tak jsme tam v klidu projeli.“
Nakonec přece jen parkujeme na parkovišti kousek od centra města a dámy vyráží. Dáváme si rozchod a za dvě hodiny se scházíme opět u auta. Janička, která peče ty nejbáječnější větrníky, se k nám hrne s kelímky v náručí. „Holky, koupila jsem nám kafe. To bude dobrota. Nějaká Afrika! Káva Togo!“ Neměla jsem to srdce jí vysvětlit, že je to prach sprosté rozpustné kafe…
Přežila jsem dámskou jízdu, přežila jsem i poslední injekci. Ukolébána rutinou jsem nasála léčivo, zapíchla do břicha, zmáčkla píst – a uvědomila si, že veškerý vzduch, který měl být před aplikací vypuštěn, se přesunul, následován tekutinou, do mého břicha. Chvíli jsem se bála pohnout a čekala, kdy to se mnou praští. Po minutě jsem jehlu vytáhla, sepsala závěť a vyrazila do práce. Zatím jsem přežila i toto faux pas…
Jako žena marnivá toužím i při možné narkóze (kdyby se třeba některý folikul uráčil vyrůst) vypadat krásně (zvlášť když to bude asi moje poslední návštěva CARu), a tak jsem si dnes vyrazila ke kadeřnici. Děvče dostalo záchvat kreativity a místo decentního pážecího účesu mi na hlavě vymodelovalo velmi dekadentní… hnízdo? Na to ani tu papírovou čepičku na sále nenarazím…
„Děvče, chybí Ti sebevědomí, musíš se s takovou kreací na hlavě náležitě sebevědomě nést,“ pravilo mé odvážné já. A tak místo, abych na hlavu narazila kulicha, vyšla jsem s hrudí vypjatou ze dveří kadeřnictví a hrdě vkročila do MHD. Proti dveřím stáli dva fešní třicátníci a na můj okouzlující úsměv odpověděli úsměvem neméně okouzlujícím a šibalským pohledem. „Sluší ti to, holka. Jo, sebevědomí, to je základ všeho…,“ spokojeně jsem se usadila na sedačce a uvelebila se tak, aby bylo pohodlně i mým tvrdohlavým nezrajícím folikulům. Periferně vidím, že se krasavci blíží… Honem oprašuji základy flirtu a doufám, že budu neskonale vtipná a pohotová.
Před očima mi propluje odznáček revizora. „Kontrola jízdenek,“ praví jeden z Belmondů. Zuřivě lovím v kabelce a snažím se najít peněženku. Bez úspěchu. Peněženka i s předplatní průkazkou zůstala v kadeřnictví. Pokorně vystupuji na další zastávce, vyplním s hezounky formulář (alespoň znají moji adresu, kdyby třeba chtěli poslat květiny) a pěšky se vracím pro peněženku. V dalším autobuse klímá jen pár puberťáků a piští dvě rozjívené skoroslečny. Tohle by z vás mohlo jednou vyrůst, lenivé folikuly…
Přečtěte si také
„Trápíš vlastní děti!“ vyjela na mě tchyně, protože je nechci večer uspávat sama
- Anonymní
- 13.11.26
- 610
Tchyně mě obvinila, že jsem špatná matka, když jsem oznámila, že už večer nehodlám uspávat obě tříleté holčičky sama. Stála jsem uprostřed obýváku, v ruce držela pyžama a chvíli jsem přemýšlela,...
Myslela jsem, že mám tu práci v kapse. Pak šéf zmínil něco, co mě šokovalo
- Anonymní
- 13.11.26
- 730
Na pohovor jsem šla s docela dobrým pocitem. Měla jsem za sebou roky praxe, uměla jsem jednat s lidmi, zvládala cizí jazyky a věděla, co práce na hotelové recepci obnáší. Říkala jsem si, že...
„Musíš zhubnout, říkal táta,“ sdělil mi syn. Jakoby nestačilo, že se nenávidím
- Anonymní
- 13.11.26
- 487
Zrcadlo dokáže být občas neúprosně kruté, ale to, co vám vmete do tváře vlastní dítě, má sílu dýky vražené přímo do srdce. Děti jsou totiž nejupřímnějším, a proto i nejbrutálnějším filtrem našeho...
Po smrti táty jsem hledala muže, kteří mi ubližovali. Pravdu odhalila až terapie
- Anonymní
- 13.11.26
- 383
Bylo mi deset, když táta zemřel. V té době jsem ještě netušila, jak moc mi bude v dospělosti chybět. Dlouho jsem si myslela, že mám jen smůlu na muže. Jeden vztah střídal druhý a já se pořád...
Učitelka křičí na děti, že na střední školu nemají. Syn má přitom samé jedničky
- Anonymní
- 13.11.26
- 358
Když mi můj deváťák nedávno přišel ze školy s tím, že si vybral obor opravář zemědělských strojů s výučním listem, málem mi zaskočil oběd v krku. Můj syn, který má od první třídy na vysvědčení samé...
Byt měl být svatební dar pro syna. Nájemník mi ale udělal čáru přes rozpočet
- Anonymní
- 12.11.26
- 1638
Když mi syn oznámil, že se bude ženit, měla jsem obrovskou radost. S partnerkou plánovali společnou budoucnost a začali hledat bydlení. Já jim chtěla pomoct. Měla jsem totiž byt, který jsem několik...
Manžel si začal se sousedkou. Teď spolu žijí za plotem a já je mám na očích
- Anonymní
- 12.11.26
- 2000
Když mi jedno dopoledne pošťačka podávala doporučený dopis, tvářila se jakoby mi oznamovala úmrtí v rodině. Nakonec z ní vypadlo, že viděla manžela se sousedkou. Nejdřív jsem se zasmála, protože...
Čekám na důkaz, ne na sliby
- Anonymní
- 12.11.26
- 651
Ahoj, možná to znáte z vlastní zkušenosti: ráno se probudíte vedle někoho, koho milujete, a přesto máte pocit, že spíte sama. Já ten pocit znám důvěrně. Jenže teď je to jinak.
Měsíc co měsíc počítám každou korunu. Manžel mě přesto podezírá, že tajně piju
- Anonymní
- 12.11.26
- 727
„Ty mi chceš opravdu tvrdit, že jsi za poslední týden utratila šest tisíc jen za jídlo a věci pro naši dceru?“ zeptal se mě manžel a ukázal na výpis z účtu. Pak dodal něco, co mě opravdu nadzvedlo....
Advent ještě nezačal a já už mám Vánoc plné zuby. Zase je mám celé zařídit
- Anonymní
- 12.11.26
- 588
Letos jsem se rozhodla, že cukroví koupím a adventní kalendáře vyrábět nebudu. Místo úlevy zatím zažívám hlavně pocit, že musím svoje rozhodnutí každému vysvětlovat. Mám práci, dvě děti a chuť užít...
Nene 
Deníčky moc nečtu, ale ty tvoje si nenechám ujít. Píšeš skvěle. 
A krásně se to čte. Držím palce, ať to teď už vyjde 
ty vis, kde nosi obcanku? Treba ji nosi mimo penezenku? 
