Nikdy jsem nezažila nic tak krásného

Téměř každou návštěvu babičky nebo mamky se probíralo totéž: Porod,porod a zase ten porod… To víte, že jsem měla strach, ale zvědavost byla silnější. Říkala jsem si a doufala, že třeba, když jsem to ještě nezažila, bude to pro mě o to snazší, protože si to třeba představuji až moc hrozně. Možná budu mít štěstí a celé to proběhne rychle jako u těch maminek,co se jim povede přivést na svět miminko ještě v sanitce. To víte, bylo mi čerstvých 21 let, všechno jsem znala jen z TV a knih a ještě tenkrát netušila, že scény, kde maminka tlačí a přitom řve na svého manžela: “Ty v.le, co jsi mi to udělal?!” nejsou ani trošku reálné a že při tlačení vlastně nemáte vůbec šanci mluvit. I když, co já vím… Já měla to „štěstí“, že… no nebudu předbíhat.

Vzpomínám, jak jsme přijeli z dovolené. Nedostala jsem menstruaci a už měla opravdu dlouho zpoždění, a tak jsem zašla do lékárny pro test. Miminko jsme neplánovali, ale přiznám se, že bych se té možnosti úplně nebránila. Jasně, říkáte si, není rozumné přivést miminko do podnájmu 1+1. Chtěli jsme se vzít, až přítel dořeší hypotéku, která ještě vůbec nebyla jistá. Ale zase jsme spolu už 5 let. Milujeme se, bydlíme spolu už přes půl roku a celkem to funguje, až na pár klasických výměn názorů. Společně se staráme o štěně retrívra.

Seděla jsem na záchodě s počůraným testem a říkala si: jaký asi bude otec? Zvládl by to vůbec? Najednou mě polil pot. Zdá se mi to? Co když je to rozbité? To není pravda! Ale ano je. Vypadá to, že ve mně opravdu vzniká nový život. Najednou mi to začalo docházet. Proto jsem byla na dovolené pořád tak unavená. Proto jsem tak ukňouraná a přecitlivělá. Proto mi jen obyčejný chleba s máslem chutnal jako ta největší delikatesa. Ježiš! My tam pili večer u grilování zelenou! Skákala jsem do bazénu a dělali jsme tam vážně blbosti a já přitom…Vylezla jsem z koupelny. Přítel seděl na posteli a čekal. Nezapomenu ten jeho výraz, jak čekal. Jak nevěděl, jak má reagovat…

Druhý den jsem šla s mamkou na gynekologii. Řekly jsme si, že když tam jdu já, půjde mamka taky, ale na klasickou prohlídku. Doktor seděl za stolem a čekal, až mu řeknu, proč jsem vlastně přišla. Řekla jsem: “dělala jsem si dva těhotenské testy a oba byly pozitivní. Chtěla bych se ujistit, že je to pravda.” A bylo to tady! Okamžik pravdy… Ano. Byla jsem opravdu v osmém týdnu těhotenství. Domů jsem už přišla s obrázkem z ultrazvuku. Nezapomenu, jak se na to přítel díval a pak to ukazoval svému otci venku v autě. Šmírovala jsem za žaluziemi a bála jsem se každého zamračení nebo jakékoli reakce, která by nebyla radostná. Kupodivu neřekl tatínek zřejmě nic, jen se usmíval.

Kyž mi doktor poprvé ukázal ultrazvuk na obrazovce,koulely se mi slzy po tvářích. Nebylo to jako v těch filmem. Bylo ti milionkrát a miliardakrát krásnější a dojemnější, až jsem čekala, jestli nezačne hrát hudba.

Během těhotenství se nic zvláštního nedělo. Danielek miloval nejprve větrníky (zákusky), pak se přešupačil na pomeranče a velké broskvové Jogobelly. Bříško rostlo náramně a bohužel nejen to. V osmém měsíci jsme se konečně mohli nastěhovat do našeho bytu 3+1, do domu po Zdendovích rodičích. My nahoře, a tatínek (budoucí tchán) bydlí pod námi ve svém. Já jsem jako klasická těhule měla potřebu mít vše uklizené,voňavé, div že né desinfikované, a tak se malovalo, kupovalo se linoleum, koberce, záclony, kuchyňská linka, dlaždičky. Chlapi věšeli záclony a umývali okna, stříhal se koberec a dodělávala se kuchyň.
Devátý měsíc se už chystala kabela do porodnice, skládala se znovu výbavička pro miminko, kupoval se kočárek a i mé vysněné houpací křeslo, které bylo úžasné na bolesti zad a nohou. Devátý měsíc se spíše odpočívalo a čekalo na onen velký den. Zjišťovala jsem si každý detail všech možných porodů, neustále jsem kontrolovala, jestli máme všechno, co bude miminko nebo já potřebovat.

Jednou večer jsme seděli oba na posteli a dívali se zrovna na Výměnu manželek. Začalo mě pobolívat bříško. Lekla jsem se, nevěděla jsem, jestli už to je ono -ty bolesti k porodu či jen malý v bříšku rošťačí, a tak jsem si zkoušela jen lépe sednout. Když to bylo čím dál horší a já už nemohla ani sedět, volala jsem mamce a prosila ji o popsání bolestí, které by měla maminka cítit, když chce děťátko ven. Moc mi nepomohla, začala plašit víc než já a hned, ať raději jedeme, že už to klidně může být ono a že zavolá sestře, aby na nás počkala před domem… atd. Asi si to umíte představit. Sestra pracuje jako zdravotní sestřička na gynekologii v Jihlavské nemocnici, a tak jsem ji poprosila, jestli by tam nemohla být se mnou jako psychická podpora. Proto to: “zavolám Anetě.”

Zdenda byl sice vyplašený, ale i tak vše dobře zvládl. Rychle se oblékl, vzal mi tašku a oznámil dole tatínkovi, že už je to zřejmě tady, a tak raději jedeme. Vyzvedli jsme sestru (Anetu) před domem a jeli do Jihlavy. Teď už vím, že to všechno byla asi chyba. Už vím, jak to bolí, když chce miminko ven a i to, že to rozhodně není tak rychlé, aby se musel člověk hned hnát do špitálu. Alespoň jsem ale měla jistotu, že je vše s miminkem v pořádku. Ale u vchodu do nemocnice najednou vše přešlo a já necítila vůbec nic. Šla jsem na měření ozev a všechna možná vyšetření. K porodu se to ještě nechystalo, ale protože křivka nebyla úplně OK, nechali si mě tam na pozorování ještě dva dny.

Byla jsem na pokoji se skvělou holčinou. Protože její miminko bylo hodně velké, dohodli se doktoři, že jí udělají 31. 3. císaře. A já se zase dozvěděla, že mě vezmou třetí den mého pobytu doktoři na vyvolávání - také 31. 3. Obě ve stejný den, obě nervózní. Seděly jsme večer ve tmě v pokoji a dívali se z okna na pouliční světla. Říkaly jsme si, jak je zvláštní vědět, že zítra budeme obě mámy a budeme držet ty naše sluníčka v náručí a bude konečně po všem. ZÍTRA PROSTĚ MÁME OBĚ VELKÝ DEN. Sestřička nám dala tabletku (ani nevím čeho) na lepší spaní a šly jsme si lehnout. Byla jsem tak nervózní, těšila jsem se a zároveň jsem měla hrozný strach z neznáma. Dívala jsem se do oranžového světla tam venku a představovala si, jaké mimnko bude. Jaká asi budu máma. Jaký asi bude porod… Usnula jsem.

Druhý den ráno jsem se vysprchovala a v osm si mě odvedla sestřička o patro výše, na porodní. Má kolegyně z pokoje zatím ještě nešla. Jí to čekalo v deset hodin dopoledne. Klepaly se mi nohy nervozitou a i když bylo na patře krásné teploučko, byla jsem zmrzlá strachy. Odvedli mě do „hekárny“, tam jsem si měla lehnout a odpočívat. Měřili mi křivky a nosili mi sem tam tabletky na vyvolání porodu. Asi po třetí pilulce jsem začínala cítit stahy. Sestřička mi dala klystýr (ten byl vážně nepříjemný) a pak zase měřili na lehátku ozvy. Zavolali příteli, že už může přijet za mnou a se sestrou (která měla službu o patro níž )se domluvili, že jí zavolají těsně před porodem. Bolesti byly čím dál častější a silnější, ale já jsem musela pořád ležet. Už jsem nevěděla, jak si lehnout.

Sem tam se na mě přišla mrknou sestřička, sem tam zase moc hodný pan doktor. Bolesti byly hrozné, ale stále jsem se neotvírala, tak jak by to asi mělo být. Pořád se dívali na ozvy a pořád jsem musela ležet. Po půl jedné odpoledne přišel znovu doktor, podíval se na křivku, pak na mě, znovu na křivku, zamračil se a odešel. Do ani né pěti minut byl zpět a povídal, že se miminko dusí a že se stále neotevírám tak, jak bych měla a že raději zvolí císařský řez. Musím říct, že se mi trošku ulevilo, konečně se něco bude dít a ty bolesti přejdou, ale na druhou stranu jsem měla strašný strach o miminko. Modlila jsem se, bála jsem se a přitom už jsem to hrozně chtěla mít za sebou.

Na sále na mě mluvil moc hodný starší anesteziolog, že si mám lehnout na bok a zakulatit záda, že mi tam píchne něco na umrtvení. Byla to fuška v bolestech a s takovým bříškem, ale povedlo se. Otočila jsem se zpět na záda, přivázali mi ruce (jak na kříž), zapojili všechny ty jejich přístroje na měření životních funkcí. Aneta si ke mně hned sedla na židli a držela mě za ruku. Ptala jsem se jí, kde je Zdenda. Řekla (myslím), že se převléká, aby mohl taky na sál. Překvapilo mě to. Myslela jsem, že na sál partnery nepouštějí.

Zahájila se operace. Měla jsem u prsou plentu, takže jsem nic neviděla(naštěstí). A sestra jen nakukovala. Nezapomenu na to její: tak už - když do mě řezali. Hrozná představa. Ležela jsem tam a myslela na mé malé, jistě krásné, děťátko, pro které je to teď velká chvíle. Celé lehátko se se mnou hýbalo. Začalo mi být opravdu dost nevolno. A tak mi Aneta držela misku u pusy. Žaludek jsem měla prázdný, takže ta miska byla na nic, ale to dávení bylo vážně nepříjemné. Musela jsem na její povel vyplivovat alespoň sliny, aby mi nebylo víc na zvracení. Honilo se mi hlavou, jestli je můj syn v pořádku, co se asi tam dole teď děje a kde je můj přítel? Vidí to? Je tam se mnou?

Nemohla jsem mluvit, v krku jsem měla knedlík, jak se mi chtělo brečet a měla jsem hrozný strach. Najednou, jak z čistého nebe, ve 13:19 hodin, slyším ten nejkrásnější pláč pod sluncem. Otočila jsem hlavu a viděla jen fialovou nožičku od krve, jak ji doktor podává sestřičce, podívala jsem se na sestru a začala hrozně brečet. „Kde je?“ Ptala jsem se. „Viděla jsi ho?“ Kývla, že ano a začaly jsme brečet obě. „Už si ho chová tatínek“, řekla mi po chviličce a pak si ho vzala do náručí ona, aby mi ho mohla ukázat. Ještě teď se mi koulí slzy po tváři, když si na to vzpomenu. Byl tak krásný, úplně jiný než jak jsem si ho představovala, prostě DOKONALÝ. Mračil se a mžoural očima. Díval se na mě a já ho hrozně chtěla pochovat, ale nemohla jsem. Chtěla jsem se ho alespoň dotknout, ale prostě to nešlo. Pamatuji, jak jsem pořád opakovala: „ten je nádherný, ten je tak nádherný…“, snad osmkrát za sebou.

Když mě zašili a převáželi mě na pooperační, zeptala se Aneta, jestli může zavolat mamce a jestli s ní chci mluvit. Dala mi jí k telefonu a slyšela jsem mamku, jak se jí chvěje hlas: “Tak co?” Začala jsem brečet ještě víc a neřekla ani Ň. Aneta si tedy vzala telefon k sobě a řekla: "Tak je to krásný zdravý klouček a Verča je v pořádku. Vezou jí na pooperační.” Danielka mi dali hned vedle mě do postýlky. Měla jsem takovou radost. Konečně si ho mohu prohlédnout, ale zároveň jsem ho strašně chtěla držet v náručí, dotknout se ho. Proč mi ho nikdo nedá? Díval se na mě a já na něj. Prohlížela jsem si ho a nemohla se ho vůbec nabažit. Byl tak malinký. Nová osobnost, nový človíček, který ve mně byl devět měsíců. Je to kousíček mě samé.

Vedle mě ležela má kamarádka z pokoje, taky už měla po operaci a kloučka Vojtíka vedle sebe. Měl 4500 g, náš Danielek 3100 g. Škoda, že nemám většího pamatováka na jména a že jsem si já hloupá na ni nevzala kontakt. Mohly jsme si zase hezky popovídat o tom, jak nám ty dětičky hezky rostou…

Když mě dali na náš nadstandard, přišli jizvy k sobě a já najednou cítila hrozné bolesti, jakoby stahy. Zřejmě to bylo tím, jak mi před tím porod vyvolávali nebo to má takhle každá po císaři? Chvilka klidu a pak nepředstavitelná bolest, zatínala jsem zuby, drtila příteli ruku a doufala jsem, že se mi nepotrhají stehy. Při každé bolesti jsem měla pocit, že snad umřu, že se mi to břicho roztrhne a bude konec. Sestra se na mě příliš dívat nechodila. Jednou snad po půl hodině od operace mi byla dát Danielka k prsu a ukazovala mi, jak na to. Prostě asi počítala s tím, že tam mám přítele a ten, že si popřípadě poradí nebo zazvoní, kdyby něco. Dostala jsem sem tam něco na bolest, ale pomohlo to jen tak na půl hodiny, ani ne a bylo to tu zas. A tak mi Aneta vyprosila něco silnějšího. Nevím, přesně co to bylo, ale bylo mi po tom báječně. To víte, celá postel i se mnou se začala vznášet a pomaličku se točit…

Právě teď jsem zjistila, s kým to vlastně celé ty roky jsem. Zdeněk nikdy neviděl takhle malé miminko, nevěděl, jak ho držet, netušil ani, jak se vlastně nandávají plenky ani jak se uklidňuje malé miminko, když ho bolí bříško. Nikdy neviděl, jak se kojí a přece to zvládl jen s mýmy pokyny z lůžka. Celou dobu, kdy jsem byla v nemocnici a nemohla si sednout (na záchod jsem si došla až třetí den a to jen s pomocí sestřičky nebo jeho), s námi spal na pokoji, večer k malému vstával a uklidňoval ho, pomáhal mi s kojením, přebaloval ho, vodil mě do sprchy a tam mě přidržoval, protože se mi hrozně motala hlava. No prostě si vůbec neumím představit, jak bych to bez něj sama zvládla. Když jsem zazvonila na sestřičky, měla jsem z nic pocit, že otravuji. A tak jsem vlastně ani zvonit nechtěla. Čtvrtý den mi na ultrazvuku našli bouličku v břiše po operaci, a tak jsem brala léky a čekala až maličký trošku přibere a relativně ustoupí žloutenka. V neděli si nás už vezl novopečený tatínek domů. Bylo nádherně. Svítilo sluníčko, ptáčci zpívali, Danielek spinkal a já byla tak šťastná. Nikdy jsem ještě nezažila nic tak krásného, jako bylo narození mého synka.

Tímto chci poděkovat Zdendovi, že se o nás tak krásně staral!