Jak jsme lovili poklad
- O životě
- neumisa
- 19.04.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jsa fascinováni novou aktivitou zvanou geocaching, chodíme teď za slušného počasí po okolí a hledáme podle souřadnic kešky (rozuměj: krabičky různých velikostí a obsahu). Slušní lidé nás nazývají blázny, výrazy těch neslušných nebudu publikovat veřejně. Zasvěcenci nás zovou kačeři. Strkáme ruce tam, kam by je nikdo normální nikdy nestrčil, plazíme se houštím, brodíme vodou, přehazujeme tuny kamení, jen abychom našli poklad. Toto je story o tom (zatím) posledním.
tak tudy jsme prošli ...
- 2
... a toto nás čekalo nahoře.
Na počátku byla snaha vyhnat drahoupolovičku a chlapce o víkendu ven a odervat jim pevně sevřené prstíky od mobilů, ovladačů a myší. Jenže - jen tak bezdůvodně se jim ven nechtělo. Chápu, jen málokdo vydrží bezcílně bloumat městem a čekat, až bude uvařen oběd. I nalezla jsem (díky Ti, strejdo Google) zábavu.
Nadšeně jsem vykládala, jak je super být v přírodě na vzduchu a ještě najít poklad. Nejprve na mě hleděli nevěřícně, ba až soucitně (se nám asi zbláznila, chudák matka), ale uvolili se jednu výpravu absolvovat - předpokládám, že proto, aby měli ode mě pokoj a klid. Vyzbrojeni mohutnou svačinou, papírovým návodem a autonavigací (bez čehokoliv ukazujícího souřadnice se to fakt moc nedá) jsme vyrazili za prvním úlovkem.
Nebudu popisovat, jak se Matesovi podařilo zmáchat se v jediné louži v širém okolí, ani jak se Kuba rozkutálel rajčata po celé naučné stezce, ani jak drahápolovička mamral nad zkaženým dnem. Zkrátka, dorazili jsme na místo určení a začalo hledání. Absolutně jsme netušili, co hledáme, jak je to velké ani kde to může být schováno.
Autonavigace se v lese osvědčila asi jako sáňky v létě. A pak se to stalo. Drahápolovička vzteky kopnul do pařezu, ten se vyvrátil a byla tam! Naše první keška! Osobám mužského pohlaví zazářila očička a mně spadl balvan ze srdce (už jsem se připravovala, jak budu poslouchat o zkaženém víkendu ještě dalších deset let). Zapsali jsme se do deníčku, vyměnili nějaké drobnosti, aby si kluci odnesli něco z pokladu a kešku schovali zpátky.
Od té doby lovíme každý víkend. Když se zadaří, stihneme třeba dva poklady. Když je super dobrý víkend, dáme 4. Ovšem ta poslední keš stála opravdu za to. Den předtím se drahépolovičce podařilo vyhandlovat na Aukru novou GPS pro náš účel jako stvořenou a za velmi rozumnou cenu.
Celý večer a půl noci strávil tím, že se bavil svou novou hračkou. Ráno tvrdil že už s tím umí zacházet a že teď to bude naprostá pohoda, protože GPS ukazuje téměř přesně (autonavigace měla rozptyl 10 metrů plus mínus půl kilometru). No dobře. Nachystala jsem svačinu a děti a vyrazili jsme.
Už první pohled na kopec mi napověděl, že je něco špatně. Chyběla cesta. Jakákoliv přístupová cestička na vrchol. Zato hojně přebývalo mlází, roští, křoví, houští a zcela zákeřně i spousta trnkových keřů s hromadou trní. Není nic zábavnějšího, než se drát takovýmto porostem „hore kopcom“, na zádech mít bágl s jídlem a za sebou vléct dvouleté dítě. Nejprve měla drahápolovička nápad, že půjdu první a tím batohem jim prorazím cestu.
Při pohledu na počínající sopku od nápadu upustil, popadl Kubu, GPS a se slovy „počkáme nahoře“ zmizel. Drápali jsme se s Matesem jako o život (my chceme taky poklad!). Kličkovali jsme v tom křoví jako zajíci hledajíc aspoň trošku průchodná místa, bažině jsme se zdárně vyhnuli a kluky jsme před sebou identifikovali jen podle halekání. Ale zvítězili jsme. Vylezli jsme nahoru bez zdravotní újmy a dokonce i bez klíšťat.
Výsledek stál za to. Tak nádherný výhled do krajiny jsem ještě neviděla. idylická venice, pasoucí se dobytek, řeka, lom… no paráda. I kešku jsme našli - GPS fakt nekecala a ukazovala přesně. A pak mi začalo být ouzko při představě, že ten samý kopec polezeme stejnou cestou zpět… nebo spíš pojedeme - po zadku. Děti by byly pro, ale Rada starších rozhodla, že nikdy víc.
Z vrcholku vedla stezička směrem k vesnici dole, tak jsme se po ní vydali s tím, že tam možná bude nádraží nebo autobusová zastávka. Pak se stezička stočila kolem kopce a vedla směrem, odkud jsme přišli. V pohodě, říkali jsme si, směr je dobrý, čím víc toho projdeme po cestičce, tím méně křoví nás bude čekat. Ha ha.
Stezka nekončila křovím, ale elektrickým ohradníkem z jedné strany a bažinou ze strany druhé. Za plotem bylo pár metrů louky, stádo krav a naše auto. Co teď? Ač jsem máčka a živému hovězímu se vyhýbám, zavelela jsem k postupu vpřed hnána vidinou koupele a kafe.
Protáhli jsme děti ohradníkem a proplížili se přes pastvinu doufajíc, že všichni ti rohatí tvorové se budou pěkně pást a nenechají se vyrušovat. Nenechali, byli hodní. U auta již proběhla jen malá očista týkající se oklepání dětí od kravinců a lov byl odtrouben a zaarchivován jako úspěšný. Nicméně přiznávám, že nebýt kešky, nikdo by mě na ten kopec nedostal ani párem volů.
I přes takové zážitky lovíme dál. Drahápolovička tomu propadl a vzal si na starost veškeré plánování. Na mně zůstala příprava proviantu a výroba předmětů k výměně. A ještě malé upozornění pro ty, kteří by se snad rozhodli také začít lovit: JE TO SILNĚ NÁVYKOVÉ! 
Přečtěte si také
Nechci být matkou. Každé ráno doufám, že se probudím a břicho bude pryč
- Anonymní
- 19.06.26
- 392
Nikdy jsem nepatřila mezi ženy, které od dětství snily o kočárku a miminku. Měla jsem jiné plány. Vlastní podnikání, cestování, práci, kterou miluji, a život, který jsem si několik let poctivě...
Soused si pořídil psa z útulku. Celé dny ho nechává uvázaného a pes pořád štěká
- Anonymní
- 19.06.26
- 183
Sousedy si člověk nevybírá, to víme všichni. A ti naši opravdu stojí za to. Vedle nás žije starší pán se synem. Oba jsou dost nepříjemní, nezdraví a často dělají problémy. Na to jsme si už tak...
Patnáctiletý syn si našel kamarády milionáře. Teď se stydí za vlastní rodinu
- Anonymní
- 19.06.26
- 300
Vím, že to zní dost absurdně. Jsme normální průměrná rodina a nemyslím si, že bychom si žili špatně. Jen zkrátka nemáme miliony na účtu. S tatínkem našeho syna jsme rozvedení. Ani on není žádný...
Kamarádka pozvala dceru na oslavu. Podmínka její matky mě opravdu ponížila
- Anonymní
- 19.06.26
- 588
Mateřství mě naučilo spoustu věcí. Trpělivosti, schopnosti fungovat s minimem spánku a taky tomu, že každé dítě je naprostý originál. Moje pětiletá dcera Nelinka je úžasná holčička. Je nesmírně...
Na dárku od přítele zůstala cena. Nevěděla jsem, jestli se smát, nebo urazit
- Anonymní
- 19.06.26
- 362
Chodím s Michalem pár měsíců. Zpočátku by mi snesl snad modré z nebe, ale postupně jsem si všimla, že je dost šetřivý. To by mi zase tak nevadilo, vydělám si vlastní peníze. Jenže už se mi...
Nevyžádaný dárek od tchyně mi zkazil narozeniny. Po otevření jsem doslova ztuhla
- Anonymní
- 18.06.26
- 4907
Měla to být pohodová oslava čtyřicetin. S přáteli už jsem slavila a teď byla na řadě rodina. Bohužel jsem v rámci dobrých vztahů pozvala i tchyni s tchánem. Vím, že Alžběta umí být dost protivná,...
Řepa na hlavě, černé hadry a trenky ven. Dnešní puberťáci mají vlastní uniformu
- Anonymní
- 18.06.26
- 1662
Mámy puberťáků mě nejspíš pochopí. Tenhle deníček není stížnost, spíš pobavené pozorování. Každá generace měla své módní úlety a účesy, nad kterými si rodiče zoufali. Jenže jako učitelka na druhém...
Soused mě neustále šmíruje. Už je mi to nepříjemné. Manžel si na něho došlápl
- Anonymní
- 18.06.26
- 1964
Vedle nás bydlí starší manželé, se kterými jsme vždycky vycházeli dobře. Nikdy mezi námi nebyly žádné spory, občas jsme si popovídali přes plot, pomohli si, když bylo potřeba, a celkově panovaly...
Dcery mi chtějí strčit děti na prázdniny, ale nikdy od nich nedostanu ani korunu
- Anonymní
- 18.06.26
- 11568
Za pár týdnů začnou letní prázdniny a obě mé dcery už se mě vyptávají, jestli si vezmeme vnoučata alespoň na část léta k sobě. Já je samozřejmě miluji. S manželem máme chatu, kam je bereme rádi, a...
Měsíce mi vyčítala výběr školy. Teď chce, abych tam jejího syna protlačila
- Anonymní
- 18.06.26
- 2823
Když máte děti ve stejném věku jako vaši sourozenci, často se očekává, že půjdete ve stejných šlépějích. Já se ale u svého předškoláka rozhodla jinak. Už dávno před zápisy mi bylo jasné, že syna...
. Provozujem druhým rokem a můžu říct, že ty naražený zadky, roztrhaný kalhoty, zablácený boty apod. vynahradí vždycky ty krásný místa na který bysme se jinak nedostali, protože by nás to nenapadlo 
. Těším se, až někdy v budoucnu budou tohle podstupovat s náma i naše děti. Nebylo nic hezčího než pohled synovce do krabice plný tzv. kinder šrotu a jeho následná výměna. Jen tak dál kačeři 
až mládě povyroste, chystáme se taky na průzkum 
Tak aspoň něco děláte pro zdraví.
