Jak přišel na svět Matýsek

Matyášek je náš druhý chlapeček. Celé těhotenství bylo v pohodě, na miminko jsme se hrozně těšili.

Jelikož jsem si přála jeho příchod na svět co nejvíce ulehčený, vše okolo porodu a péče o miminko jsem si důkladně nastudovala a sepsala si i porodní plán. Vybrala jsem si i porodnici, ve které bych chtěla Matyáška přivést na svět, přestože byla trochu dál, a tak nebylo jisté, zda tam s rozběhnutým porodem stihneme dojet. Byla to porodnice Krnov.

Když už se nám blížil termín, jeli jsme tam na obhlídku a později jsme tam jeli znovu a byla jsem vyšetřena panem primářem. Po tomto vyšetření jsem byla ovšem zklamaná. Na tuto porodnici jsem slyšela samou chválu, ale pan doktor mě svým chováním nemile překvapil. Do termínu porodu mi zbývaly tři dny, a přesto už mluvil o přenášení a jelikož se v mém těle podle jeho slov k porodu vůbec nic nechystalo (měla jsem prý nález jako prvorodička), už si se mnou domlouval termín vyvolávání.

Druhý den ráno to však oproti všem očekáváním vypuklo. Začalo mě pobolívat bříško. Řekla jsem si, že to budou asi poslíčky, ale když už, proč tomu trošku nepomoci. Ten den jsem vypila asi pět hrnků maliníkového čaje (který jsem v menších dávkách popíjela už od 36. tt), dala si horkou koupel a svařáček se skořicí Celý den mě bříško občas pobolívalo, chvíli to bylo pravidelné zhruba po 15 minutách, při pohybu to ustávalo, a tak jsem tomu žádný zásadní význam nepřikládala.

Večer ovšem začalo jít do tuhého. Bolesti nepřestávaly a zesilovaly. Kolem 21:30 šel manžel spát, zatímco já jsem ještě chvíli koukala na televizi a čekala, co bude. Nic hrozného to nebylo, ale prostě jsem začala mít takové divné tušení. Zkusila jsem si jít ale lehnout, třeba jsou to přece jenom poslíčky, zaspím to a nic z toho nebude.

Bylo asi půl jedenácté a já jsem to vzdala. Usnout už prostě nešlo. Zapnula jsem počítač a začala studovat internetové diskuze, abych získala trochu podrobnější informace o tom, jak rozeznám poslíčky od porodních bolestí Na radu jsem si dala sprchu - jestli to po ní ustane jsou to poslíčky. Ve sprše to přestalo. Tak nic, jsou to poslíčky, jdu spát 

Sotva jsem zalehla, začaly bolesti nanovo. Byly ještě silnější a ještě častější. Asi v jednu v noci jsem už radši probudila manžela, že asi rodím. Moc příjemný budíček to podle všeho nebyl. Dočkala jsem se odpovědi, proč zrovna teď a jestli to nechci nechat na ráno. Ale vstal, i když mi evidentně moc nevěřil. Já jsem to z něj vycítila, a tak jsem zase začala pochybovat, jestli je to opravdu už tak moc vážné, abychom museli do porodnice. Přece jenom, Krnov je docela daleko na to, abychom tam jezdili zbytečně, ale ze stejného důvodu by nebylo dobré vyjet moc pozdě. Zkusila jsem tam tedy zavolat, jestli mi někdo nějak neporadí. A dozvěděla jsem se akorát to, že takhle po telefonu nic nepoznají a že tak i tak musím přijet, a ať to zvážím sama. Takže jsem byla zase tam, kde jsem byla.

Seděli jsme s manželem v obýváku a já si prodýchávala kontrakce a přesto stále nevěřila, že rodím. Dodnes to nepochopím. Seděla jsem na židli a najednou „rup“. Křuplo mi v zádech? Ne. Když jsem se postavila na nohy, vychrstl se mě proud vody. Ano, praskla mi voda.

V tu chvíli nastal zmatek. Manžel hledal telefon, aby mi zavolal sanitku, ale místo 155 volal 158 a policista mu musel vysvětlovat, že jestli manželce praskla voda, tak to musí volat na porodní sál! Podruhé už se dovolal správně. Už by si pro mě přijeli, když v tom ze mě vypadlo, že já sanitkou nechci, já chci jet s manželem autem! Prostě jsem v tu chvíli dostala strach, že si mě odvezou a já budu rodit sama bez manžela. Chtěla jsem ho mít za každou cenu u sebe. A tak jsme tedy jeli autem 

Abych nepředbíhala, nejprve bylo potřeba také vzbudit sousedku, u které jsme měli domluveno hlídání syna, malého taky vzbudit, sbalit a předat jí ho, převléct se a taky ještě zkontrolovat obsah báglu do porodnice. Běhala jsem tady sem a tam s občasnými přestávkami na prodýchání kontrakcí, které se po prasknutí vody staly hůře prodýchatelnými. Manžel běhal za mnou s hadrou, protože kudy jsem běžela, tudy tekla plodová voda. 

Ale zvládli jsme to, přemístili se do auta a vzhledem k mlze, která by se dala krájet, rychlostí 30 km/hod. spěchali do porodnice Krnov už nepřicházel v úvahu, a tak jsme jeli do 15 km vzdáleného Šumperka. V Šumperku už mlha nebyla, a tak manžel šlápl na plyn a profičeli jsme ho rychlostí 120 km/hod., křižovatka nekřižovatka, byla totiž noc a nikde ani živáčka. Byl to risk, ale v tu chvíli měl manžel opravdu vážný důvod se strachovat, abych mu neporodila v autě, protože jsem už během kontrakcí nedýchala, ale zpívala 

Kolem druhé hodiny v noci jsme dorazili na místo. PA mě prohlédla a ortel zněl: „Otevřená na 5 cm.“ Chtěla po mě těhotenský průkaz a v tu chvíli jsem si uvědomila, co jsem zapomněla doma. Hlavně, že porodní plán jsem nazapomněla
Další průběh byl tedy takový, že jsem si ulevovala ve sprše a mezi kontrakcemi diktovala PA veškeré údaje, které by jinak našla v tom těhotenském průkaze 

Bylo něco kolem čtvrt na čtyři a musela jsem se přemístit na porodní křeslo, kde mě vyšetřila paní doktorka a natočili jsme už asi třetí monitor. Malý byl naprosto v pořádku a se mnou to vypadalo tak, že jsem byla vlastně úplně otevřená, jen překážel lem. Trochu tomu pomohli ručně a pak nás s manželem nechali o samotě. Prý kdyby něco, tak máme volat. Do sprchy jsem se už nevracela, cítila jsem, že už to bude co nevidět. Chtěla jsem to spíš trochu zbrzdit, aby se porodní cesty stačily připravit, protože jsem měla pocit, že to tentokrát bude velmi rychlé. A tak jsem zaujala polohu na boku a už s dost velkými obtížemi si prodýchala posledních asi 5 dost hnusných kontrakcí, manžel mi přidržoval nohu ve vzduchu a dával mi napít, to se mi docela líbilo 

A pak najednou cítím, že se malý tlačí ven. Ne, on se netlačil, on prostě lezl. Říkám manželovi, ať jim tam řekne, že už leze. Manžel šel na sesternu a opatrně vysvětluje, že už mimčo ASI leze. Tak jsem na něj zařvala, že ne ASI, že už prostě leze a že už ho neudržím, tak ať ho jdou laskavě chytat! Hned přišla paní doktorka a PA a začaly mi cpát nějaké podložky pod zadek a polohovat křeslo. Marně jsem jim vysvětlovala, že už by toho mohly nechat, že potřebuju miminko pustit, že už to dlouho neudržím. A tak jsem ho nakonec pustila. Hlavička byla venku hned, ramínka na další kontrakci a už jsem měla Matýska na bříšku!

Byl hrozně malinký, oproti tomu „slonovi“ co se nám narodil poprvé! Vlásky úplně černé. Po dotepání pupečníku jsme se s ním ještě chviličku mazlili a pak už nám ho odnesli na ošetření a na zvážení. Já jsem byla opět naprosto ok, ani jeden steh a hned, jak to bylo možné (po vypuzení placenty samozřejmě), jsem seskočila a šla si do sprchy. Hned jsem se cítila líp Pak už mi Matyáška zase donesli a zkoušeli jsme poprvé přiložit a užívali si to.

Matyášek se narodil 1. 10. 2009 v 3:30 hod., vážil 3500 g a měřil 52 cm. Dnes už je z něho veliký kluk, pořádný vztekloun a lumpík. A přesto na jeho narození vzpomínáme, jakoby to bylo včera