Jak přišel na svět Kristiánek

Byl prosinec 2012, blížily se Vánoce a náš tehdy pronajatý domek se začal ne příliš kladně projevovat. Nikdo nás tehdy neupozornil, že je zde vlhko a omítky jsou dělané jaksi na rychlovku. Jednoho dne nám spadla omítka v ložnici do postelí, další den jsem zjistila, že šatní skříň je naprosto na odpis, jelikož celá zezadu zvlhla (měla přes dva metry na šířku a byla až ke stropu), tudíž jsem ji při úklidu opravdu neodsouvala od zdi a zjistila to až v této fázi.

Další překvápko mě čekalo v obýváku, kdy jsem se rozhodla přetočit rohovou sedačku…no samozřejmě taky v řiti. Na tu jsme pro změnu šetřili skoro rok (rohová, kožená, červená - přesně takovou jsme si vždy přáli). Nejspíš nemá cenu se pouštět do detailů, co dál bylo zničeno…

No nic, začali jsem shánět nový byt/dům. Poslední noc v domě hrůzy ještě ke všemu přestal jet kotel. Nebýt přímotopu v garáži, asi bysme zmrzli. Věci jsme stěhovali přesně den před Vánocemi a ještě tu noc je vybalovali, aby bylo útulno. Pronajali jsem si byt 3+1 a začínali od znovu (vybavení zničené).
A přesně v této době chaosu a vyčerpání začalo mé těhotenství. 

Těhotenství mi bylo potvrzeno v 5. týdnu, měla jsem velkou radost a přítel také.
Ze začátku vše probíhalo bez problémů, ale později se dostavili křeče v podbřišku, tuhnutí bříška, silné záněty, velmi nízký tlak. Zjistili mi zvýšený cukr, takže mi úplně překopali jídelníček. Veškeré genetické testy naštěstí dopadly výborně. Můj gynekolog měl hrů. u, že porodím předčasně - nikdo by tehdy neřekl, že vydržím do 41- týdne. 

Doma jsem to měla jako v lékárně. Milion krabiček s léky snad na všechno, už mě to nebavilo ani jíst, ani vyzvedávat. Bohužel jsem měla i hodně starostí, takže mé těhotenství neprobíhalo rozhodně v klidu a míru. Psal se červen a mě čekalo složení maturitní zkoušky. Tehdy jsem si říkala, jak né teď, tak už nikdy. Jelikož jsem měla termín porodu 20. září. A právě v září je pak další opravný termín a s mou prognózou předčasného porodu jsem ani nedoufala, že bych to pak stihla. No co čert nechtěl, nepustili mě z jednoho předmětu a mě čekal tedy termín v září. Totálně jsem se tehdy zhroutila.

Posunul se nějaký ten měsíc a já byla v 36.tt. Můj doktor mě poslal se žádankou do nemocnice, kde si mě měly už přebrat a vyčkávat na den D. Ani těch pár uplynulých měsíců zpět neproběhlo v klídku, jelikož jsme se učila a připravovala na druhy pokus zkoušky. A to jsem nevěděla, jestli ji stihnu a nebo do té doby porodím a ani se k ní už nedostanu.

Psalo se 13. září a já stála jako hromádka nervů před zavřenými dveřmi, kde se zkoušelo. Malý mě pokopkával v bříšku, jako by říkal „Mamko, neboj, to dáme, jsme na to přece dva.“ A taky se tak stalo - zvládlo se to, i když na podruhé, ale bylo to doma.

Hned na druhý den jsem měla kontrolu v nemocnici. Na ultrazvuku mi řekli, že Kristiánek bude mít tak do tří kilo, že bude drobný. Doktorka mě prohlídla a jediné, co řekla, bylo : „Dojděte se nám ještě ukázat za 5 dní.“ Už v té době jsem vypadala strašně. V noci jsem nemohla spát kvůli mému velkému bolavému bříšku, zvracení a pálení žáhy, do toho ten stres, omezení cukru, takže úplně bez energii a ještě to učení, co bylo už naštěstí za mnou. Byla jsem jak chodící mrtvolka.

No uběhlo 5 dní a já ležím na tom ďábělském výmyslu zvaném koza, prsa až na ramenech a břicho jsem si lechtala bradou. Doktorka se ve mně pohrabala, cosi málo tak zabolelo a já si říkám v duchu: „Že by HAMILTON??“ No nic, slezla jsem, pohrabala se ještě v mojí kartě, podívala se na mě a řekla, že vypadám fakt hrozně, že se mám zítra ráno hlásit na porodnici na vyvolání, že mě nebude nechávat dál v takovém stavu.

Noc před porodem byla zvláštní. Honilo se mi hlavou milion myšlenek a otázek. Neustálé přemýšlení, jestli jsme stihli koupit opravdu všechno. Ráno jsem vstávala v 5 a šla se projít s našimi dvěma psy. Celou procházku jsem promlouvala ke Kristiánkovi v bříšku, jak moc se těším, že jej už dnes budu mít v náručí. Z domu jsme vyjeli 6:30, do porodky jsme to měli 15 min. Vezl nás s přítelem můj taťka, který měl pak při odjezdu od porodnice na tvářích slzy jak hrachy. Chápu, měl o mě velký strach, aby vše probíhalo dobře a samozřejmě se také hrozně těšil.

Na příjmu se mě ujala velice milá porodní asistentka a ještě milejší žákyňka. Převlíkla jsem se do košile, do krabičky si dala věci, které jsem chtěla mít na boxe. Přítel čekal na chodbě. Sepsali se mnou papíry, pak dali ještě nějaké papíru příteli, natočili ktg a dali na box. Prosila jsem, že je potřeba říct příteli alespoň půlhoďky předem, že se blížím do finále, z důvodu, že se s ním pak vystřídá moje ségra. Řekli, že určitě. Na boxe mi doktorka zavedla tabletku na vyvolání a znovu mě napojili na ktg a to až do 8 hodin. Poté mi udělali klystýr a pak to začalo. 

Při vyprazdňování na záchodě mě začaly křeče s tím, že jsem si říkala, že to jsou určitě nějaké ze střev, jak se vyprazdňuju. Do toho všeho se mě začalo chtít hrozně zvracet. No po klystýru jsem se zvládla osprchovat a malými krůčky mířila na pokoj. Přítele před klystýrem poslali do bufetu, že má dojít tak za půl hodinky zpět a vzít mi klidně i něco dobrého na zub. Na boxe jsem začala zvracet, křeče neustávaly…Asistentka s žákyňkou doběhly, napojily mě znovu na ktg, kde už jsem opravdu nedokázala ani ležet na lůžku.

Došla doktorka, která byla šíleně nepříjemná. Řekla, ať se otočím na záda a při kontrakci se ve mně začala hrabat a praskla mi vodu. Pak už to byl mazec. Nejlepší poloha byla na čtyřech. Došel přítel z bufetu po hodině, tomu jsem samozřejmě stihla v pauze mezi kontrakcí vynadat, kde je jako tak dlouho.

Kontrakce od začátku silné a rychle po sobě. Porodní asistentka mě chodila neustále kontrolovat. Zhruba v 10 hodin jsem začala prosit o epidural, myslela jsem, že už to nezvládnu. Došla doktorka, naštěstí jiná než ta, která mě praskla vodu. Tato byla mladá velice příjemná. Zkontrolovala mě a řekla, že už to bohužel nejspíš ani nestihneme, že jsem na 5 cenťáků. Prý jen testy trvají skoro hodinu. Bylo mi ještě hůř, tohle jsem fakt slyšet nechtěla, hučelo mi v hlavě.

V tom přišla paní asistentka a začala mi natírat záda nějakým vonným olejíčkem. Od bolesti to nepomohlo, ale dělalo to dobře. Přítel byl celou dobu u mě a nechal si mačkat ruku. Další hrůza nastala, když po mě chtěli, abych změnila polohu. To přetáčení a zvyknutí si na jiné vnímání bolesti bylo šílené. Nabídli mi vanu, tu jsem samozřejmě neodmítla, ale představa slézání z lůžka a ujití (i když) pár kroků byla nepříjemná. Po pár minutách ve vaně mě zkontrolovala asistentka a zjistilo se, že jsem na 7 cm. To řekla příteli, ať volá ségře, že je nejvyšší čas přijet. 

Rozhovor, který mi pak popisovala ségra, byl jedinečný.
Ségra to zvedla a ptá se „Jak je jí?“ „Nooo, ona vůbec nekomunikuje.“ A ségra „To je dobré, ona má bolesti, tak nemůže ani mluvit s tebou.“ „Ahaa, noo a sestra tady říkala, že máš už dojet, že už je na 7 cm, ale nevím, co to znamená.“ „No to si děláš prdel, tak rychle??? Už jedu.“

Ségra dojela ve fázi, kdy jsem ucítila, jak malý spadl úplně dolů. Samozřejmě jako prvorodička jsem začala plašit a volat, že ho cítím, že vypadne a utopí se ve vaně, že chci okamžitě ven. A začala jsem mít obrovskou potřebu tlačit. Asistenka mě znovu zkontrolovala, řekla, že musím chviličku tu potřebu překonat, že není úplně spotřebovaná branka, ale že mě už pomůžou z vany ven. Vytáhli mě na kozu a povolili mě tlačit. Po prvním zatlačení mě řekli, že vidí vlásky malého (v této chvíli šel přítel ven, nechtěl vidět malého a mě od krve).

Tlačila jsem ze všech sil a po chvíli se už začala objevovat hlavička. Bohužel jsem měla kontrakci silnou jen na dvě zatlačení, chybělo mi to třetí. Kvůli tomu malý už čtyřikrát naléhal a já ho nemohla vytlačit (pak jsem měla díky tomu otok jak blázen). Dali mi oxytocin na posílení kontrakcí a ejhle - dvě kontrakce (6 zatlačení) a malý měl hlavičku venku. Byl nádherný a poprvé za porod jsem se usmála a koukala na něj. Přišla další kontrakce a malý byl na světě celý. 

Byl to úžasný pocit ho konečně držet v náruči. Poté ho odnesli a kontrolovali škody. Byla jsem bez nástřihu a čekali mě jen 3 malé stehy vevnitř. Jinak placentě se vůbec nechtělo ven a tlačit ji bylo horší než tlačit malého, opravdu. Šití mě absolutně nebolelo a to nebylo ničím umrtvené. Malý se narodil 11:15, 3760 g a 51 cm (míry dle UTZ vůbec nesedí .

Je naprosto zdravý a je to naše obrovské sluníčko.
Moc děkuji personálu Baťovy nemocnice ve Zlíně za super péči, příteli a sestře za obrovskou podporu. 

Doufám, že se Vám deníček líbí a že jste jej dočetli. Vím, je velmi dlouhý.