Jak Anička přišla na svět

Čtyři týdny po krásně prožitém plese mi nebylo dobře. Myslela jsem si, že jsem nachlazená. Nastaly ranní nevolnosti a já si šla udělat těhotenský test. POZITIVNÍ. Byla jsem v tu chvíli šťastná i zmatená. Bylo to nečekané, neplánovali jsme to. Po chvilce jsem se těšila, že budeme mít miminko. Za dva týdny jsem šla na kontrolu k doktorce a ta mi to potvrdila těhotenství v 6 tt. Všem jsme tuto novinku oznámili. Těhotenství pokračovalo docela v pohodě bez komplikací, ale nevolnosti přetrvávaly až do pátého měsíce. Pohlaví jsme se dozvěděli ve 25. tt - holčička.

V 27. tt přišly bolesti v podbřišku a na zádech kolem ledviny. Jela jsem s maminkou do nemocnice, kde mě paní doktorka vyšetřila a oznámila, že mám zánět močového měchýře, takže hned si mě tam nechali a dali mě kapačku s antibiotiky. Po dalších vyšetřeních mi zjistili neprůchodnost moči z ledviny a musela jsem jít na menší zákrok, kdy mi zavedli stent do trubice mezi ledvinu a močový měchýř. Bylo to hrozně bolestivé a celou noc jsem to probrečela. Po 14 dnech jsem mohla jít domů. Měla jsem klidový režim, a hlavně mě nic nebolelo a mohla jsem si dál užívat těhotenství. Pokračovali návštěvy v poradně do 36. tt, pak mi vypadl stent a já muselo znovu na zákrok absolvovat ty bolesti.

Pro tu maličkou jsem to udělala ráda, aby nemusela jit na ten svět dřív. Na další vyšetření a ozvy jsem chodila už do nemocnice, kterou jsme si s manželem předem vybrali. Všechny kontroly dopadly dobře. Ve 38. tt mi oznámili, že mám vysoký tlak a musejí si mě tam nechat na pozorování do porodu. Byli to dlouhé týdny. Ve 40. tt mi začali porod vyvolávat, protože mi tlak vyskočil na 160/100. Vyvolání se podařilo až na potřetí a trvalo to celý týden. A právě tento týden považuji za psychicky nejnáročnější. Nečekala jsem, že se vyvolání nepovede na poprvé. Dokonce tam prý měli rodičku, které se to povedlo až na počtvrté. To mě uklidnilo.

Pak přišlo pondělí 22. 11. 2010, kdy mi pani doktorka oznámila, že dnes porodím. V 9 hodin ráno jsem šla na ozvy, aby s kontrolovali jak bije srdíčko miminku, vše bylo v pořádku, tak mi píchla vodu. Po chvíli mi dělala medička, co mě kontrolovala zároveň s PA, znovu ozvy a oznámila, že jsem otevřená na dva prsty, byla jsem ráda, že už to začalo. Asi za půl hodinky mi dali kapačku s oxytocinem. Následovala sprcha, ozvy a chození po chodbě. Manžel byl celou dobu se mnou, budu mu za to vždy vděčná. Byla to obrovská opora. Bolesti byly čím dál silnější. Když už jsem nebyla schopná stát, seděla jsem jen na míči a pohupovala se. To bylo jediné co mi pomáhalo.

Na velké vizitě mi pán primář oznámil že jsem otevřená na pět prstů. Byl to skok. Po 25 minutách jsem oznámila manželovi, že chci tlačit, zavolal PA, ta mě zkontrolovala a řekla: „RODÍME, ZAVOLEJTE PANÍ DOKTORKU A NA NOVOROZENECKÉ ODDĚLENÍ.“ Tlačte jsem jen poslouchala a na třetí zatlačení vyklouzla krásná, zdravá holčička. Byl to nádherný pocit, manžel přestřihl pupeční šňůru a šel se dívat na svou prvorozenou dcerku, jak ji měří a váží (3260 g a 50 cm). Já musela po 30 minutách na sál, kde mi pod celkovou narkózou manuálně vytáhli placentu a zašili mě.

Po pěti dnech jsme všichni tři jeli šťastně domů. Dnes už je Aničce 12 týdnů. Chtěla bych moc poděkovat personálu na gynekologicko-porodnickém oddělení v nemocnici u Milosrdných bratří v Brně, hlavně paní PA Evě Žemlové a paní MUDr. Miroslavě Forgáčové za péči při porodu.