Jak samu sebe doběla vytočit

Přečtěte si také předešlé díly deníčku

• Jak se vydává knížka? Horko těžko
• Tiskárna – podnik, ve kterém se (ne)tisknou knihy, noviny
• Konkurence? Ale kde že!
• Naivita s sebou nese pocity štěstí
• Nemáme strejdu Billa Gatese Aneb Naše první služebka
• Byl to sarkasmus, když mi dali sešit s názvem Seši(shi)t?
• O projektové krizi

20.50 Píšu, že jsem připravená, abych si tu super zprávu nenechávala jen pro sebe. Nedostávám odpověď.

20.55 Píšu, abych se ujistila, že se mi to nezdálo, když jsem souhlasila s návrhem zavolat si okolo deváté.

21.10 Ztrácím nervy a volám. Hovor nepřijat. Přichází na řadu mantra „Je mi to fuk. Je mi to fuk. Je mi to fuk.“ Tu používám ve chvílích, kdy hrozí, že bych mohla spustit svou „samu sebe doběla vytočit“ superschopnost a vytočit se kvůli naprosté blbosti.

21.15 Příchozí hovor. Všechny negativní emoce střádané tři týdny jsou pryč, teď si zavoláme, všechno vyřešíme, nemáme krizi, máme se skvěle. Slyším hluk z ulice. Vysvětlilo se nepřijetí hovoru, vlak totiž měl přijet na nádraží přesně v devět, ale měl deset minut zpoždění. Zírám do monitoru s excelovou tabulkou před nosem. Na vteřinu vidím rozmazaně. Mantra „Je mi to fuk. Je mi to fuk. Je mi to fuk“ ale zabírá, ostré vidění je zpět. To nevadí, alespoň jsem u počítače já. Ono čerstvý vzduch dokáže pročistit hlavu, dlouhá procházka během hovoru může být fajn, budu zapisovat úkoly a poznámky pro obě strany a pak je přepošlu.

21.24 Po devíti minutách je hovor ukončen. Teď není čas, lidi před hospodou čekají a mrznou. Zavoláme si v neděli.

„Jsi v pohodě?“ ozvalo se z pokoje od vedle. Fakt mi skoro ani nepřeskočil hlas, když jsem odpověděla, že naprosto v pohodě. Mantra „Je mi to fuk. Je mi to fuk. Je mi to fuk“ je k ničemu. V hlavě mi běží, že jsem si asi nadělala do vlastního hnízda. Mohla jsem všechen svůj čas věnovat miminku, být v klidu, nemít stres a být v pohodě. Ale to bych to nebyla já, kdybych si to nenarušila nějakým super projektem, ze kterého mám nervy v kýblu. Já totiž asi nikdy nebudu umět na věci kašlat. A přitom bych mohla. Jsem šťastná maminka na mateřské a můj nejúžasnější počin v životě mě každé ráno budí zpěvem „mamama, tatata, bababa“. Klidně bych si mohla říct, že je mi naprosto fuk, že máme projektovou krizi a Hithit za dveřmi. Je mi fakt až trapně. Mohla bych se nestresovat jako ten největší blbec, když vlastně o tolik nejde. Jenže já dokážu být naprosto vším. Jen ne flegmatikem. …
Táááák… A teď přetočíme tu kazetu na začátek. (Jo, kazetu, vyrostla jsem v devadesátkách.)
Jako vážně? Úplně slyším zvuk fňukání, jak si to po sobě čtu. Jestli něco nesnáším, tak když se snížím k tomu, že se lituju. A ta první část deníku, to je jedna dlouhá otravná lítost. Fakt se divím, že jste dočetli až sem. Když jsem v ráži, tak mi to píše samo. Taky že ta první část deníku byla napsána hned po tom, co skončil hovor, je to z toho textu cítit. Ale proč nevyužít toho, že jsem se vlastní vinou vytočila? Jo, vlastní vinou, protože druhý den jsem si pro jistotu pročítala zpětně naši „Já, miminko konverzaci“ a zjistila jsem, že jsem byla varována, že druhá strana se nebude nacházet u počítače. Takže jsem taky tu přípravu nemusela tak hrotit, že… Jenže to bych to nebyla já, abych nechtěla dostat jedničku. Teda ne, že bych byla šprt, tak excelentní známky jsem zas neměla. Ale když už jsem dostala jedničku, tak jsem chtěla další. A další. A DALŠÍ!!!
Víte, za co bych měla dostat jedničku? Za schopnost vytočit samu sebe doběla.

Je tu na tom někdo stejně? A co vám pomáhá na rekonvalescenci? Pokud ano, hlaste se, prosím. Nechci v tom být sama.