Jak se nám narodil Jonášek
- Porod
- ŠárušN
- 08.12.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jonášek je náš třetí chlapeček. Ale ten porod mě zklamal. Potřetí to přece musí jít lépe, ne?! Znám spoustu párů, které si přejí dítě a nedaří se. Nám se prozměnu daří až moc. Takže jako pokaždé, i tentokrát jsem otěhotněla vlastně nečekaně, ale tři děti jsme chtěli, takže jsme nesmírně rádi!
Pyšný táta
Jonášek
- 1
S maminkou
Devět měsíců ubíhalo dost pomalu a všechno mě bolelo, ale dobře všechno dopadlo. 5 dní před prvním termínem mě začalo pobolívat bříško. Jelikož jsem nikdy v předchozích těhotenstvích poslíčky neměla, bylo mi jasné že se s největší pravděpodobností jedná o počínající porod…
Večer jsem si dala horkou koupel, popíjela maliníkový čaj, svařáček se skořicí a věřila, že teď jsem to pohnojila dokonale. Co nevidět bude malý na světě! Po té vaně stahy ustaly, ale pak se zase rozběhly a začínaly nabírat grády. Tu noc jsme bojovali s nejstarším tříletým synem, protože byl nemocný a kašlal, až se dusil. Takže starosti s ním a ještě se mnou.
Mezi kontrakcemi jsem řešila jeho kašel a přesvědčovala manžela, že už fakt musíme jet. Hlídání dětí jsme měli domluveno u známých, byli připraveni i kdybychom zavolali třeba o půlnoci, ale manžel je nechtěl budit, a tak jsme čekali a snažili se vydržet co nejdéle doma. Nejlépe až do rána.
Vydrželi jsme. Probudili jsme je až ve čtyři ráno, zavezli tam kluky a do porodnice dojeli kolem páté s dost silnými kontrakcemi po třech minutách. Ale oproti manželově problému byly ty moje zanedbatelné. Chytl průjem a musel mě nechat stát v nemocnici na chodbě a běžel se kamsi vyprázdnit. Musela jsem se mu hrozně smát, ale slíbila jsem, že na něho počkám a přešlapovala po chodbě a prodýchávala kontrakce.
Když se konečně vrátil, šli jsme na příjem. Věřila jsem (na základě předchozích zkušeností), že každou chvíli to musí být! Spletla jsem se. Pan doktor mě vyšetřil a výsledek: Otevřená na špičku prstu! To byla moje smrt. Ale zachovala jsem klid a na jejich doporučení jsem se domů už nevracela a nechala se ubytovat na porodnickém oddělení. Jelikož se podle pana doktora o porod ještě nejednalo, manžel se se mnou musel rozloučit a já jsem tam zůstala sama.
Snažila jsem se hodně chodit a dávala si sprchy, ale otevírala jsem se jen velmi pomalu. Pravidelně jsme natáčeli monitory a dělali mi vyšetření, ale kromě toho, že se miminku dařilo velmi dobře, ostatní zprávy moc utěšující nebyly. Porod jaksi nepostupoval, malý nesestupoval. Bolesti ale nabíraly na síle a kolem půl druhé už jsem šla oznámit na sesternu, že bych si ráda došla na porodní sál, že už to vypadá vážně.
Porodní sály byly plné, tak mě dali na jakýsi záložní, kde nebyla moje oblíbená sprcha, a tak jsem bojovala na balóně a přitom pořád dokola volala manželovi, že rodíme a ať si pohne a konečně přijede. Bolesti byly už fakt strašné a přitom jsem byla pořád hrozně málo otevřená a malý pořád nesestupoval. Dost mě to znervózňovalo, přesto jsem se snažila být klidná a hezky prodýchávala.
Za chvíli se uvolnil jeden box, a tak mě tam přemístili a já si konečně mohla ulevit ve sprše! Skvělé! Manžel mezitím dorazil. Ve sprše bylo parádně, ale jak jsem jednou vylezla ven, už se mi tam nechtělo, myslela jsem si, že už to nemá cenu, malý už přece musí být co nevidět venku, a tak jsem opět bojovala na balóně a všichni mě chválili, že nekřičím, nebrečím, tvářím se pořád stejně a pěkně to zvládám.
No, asi to trochu zakřikli, protože sotva jsem si vylezla na porodní křeslo, kde mě znovu vyšetřili, začala jsem křičet, brečet a nadávat. Měla jsem šílené bolesti po minutě, nejprve jsem se snažila dýchat co to šlo, ale pak už jsem jen řvala, a i když mi pomáhali při otvírání i ručně, nikam se to nehnulo, měla jsem pocit že trpím absolutně zbytečně. Tohle jsem u předchozích porodů nezažila.
Pořád překážel lem, malý byl pořád moc vysoko a porodní asistentka i paní doktorka mě marně přesvědčovaly, že pokud budu dál ležet na křesle s nohama nahoře, tak neporodím ani do další směny, a že musím ještě na balon nebo do sprchy. Slézt jsem se ale bála, protože jsem nevěřila, že ty bolesti zvládnu v jiné poloze než v této, a hlavně, začaly mi docházet síly a chtěla jsem to mít už konečně za sebou! A tak jsem tam ječela ještě asi hodinu aniž by porod postoupil, a když už bylo nade vše zřejmé, že takhle to dál opravdu nepůjde, pustili mi cosi do žíly a násilím mě z toho křesla sundali.
Už ani nevím, kolik lidí mě drželo v poloze, ve které bylo možné ze mě malého dostat. Pamatuji si jen, jak jsem se věšela na manžela, ten si se mnou tentokrát užil! Tlačila jsem, až se hory zelenaly, ale bolelo to ještě víc a prostě to nešlo. Paní doktorka do mě strkala ruku a pomáhala malému na svět, protože sama bych ho prostě nevytlačila. Už ani nevím, jak ho ze mě vyšťárali, vím jen, že říkali, že bude dost veliký, a proto to nejde. Nakonec jsem se dozvěděla, že to nešlo, protože byl v „zadní poloze“.
No, prostě mi dal pěkně zabrat, ale narodil se! V tu chvíli jsem byla štěstím bez sebe! Bylo mi jedno, jak dlouho se budu z tohoto zážitku zotavovat, hlavně, že už je to nejhorší za mnou! Nechali jsme dotepat pupečník a my s manželem jsme si užívali první chvíle s naším chlapečkem. Pak bobiška odnesli na vážení atd. a mě paní doktorka vyšetřila a velice se mi ulevilo, když mi oznámila, že stejně jako po předchozích porodech, ani teď nemám žádné poranění a vše je v pořádku! Ale i tak, ještě 2 hodiny po tomto porodu jsem se klepala a říkala, že už nikdy! Teď už to neříkám. Stálo to za to.
Jonášek se nám narodil 4. 11. 2011 v 17:43 hodin, vážil 3700 g a měřil 52 cm. Musím moc poděkovat personálu šumperské porodnice za jejich trpělivost a pohodový přístup k porodu. Dělali vše pro to, abych mohla porodit přirozeně a chovali se ke mně opravdu pěkně. Bez jejich podpory bych to snad nezvládla. Jonášek nám krásně roste a je to hodné miminko.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 939
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1631
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 686
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20599
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2604
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2593
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
já teda měla porod rychlý a hladký ovšem narozdíl od tebe mě trochu šít museli…gratuluju, opravdu sis užila perné chvilky 
z boku na záda.Teprve,když mi řekli,že už půjde malá ven,zmobilizovala jsem síly(nevím,kde se vzaly,když předtím už žádných fakt nebylo) a šťastně porodila své nejmladší děťátko.
A taky mi u porodu překážel ten lem. Jako že jsem byla celou dobu potichu, tak když mě PA ručně otvírala, řvala jsem jak na lesy 
Gratuluji k Jonáškovi.
první porod bývá těžší, druhý lehčí a třetí zase těžší 
ale je to tak, říká se to. Teď už je to jedno, mimi máte u sebe tak hodně zdravíčka
gratuluji k miminku,a seš dobrá,jak si to vše zvládla 
no nemela jsi to lehke a zasnu ze po tomhle vsem jsi nemela zadne poraneni.. tak jeste jednou gratulace maminko 
Ale už nás je dost, to už stačí 
, máte můj obdiv.
. Rodila jsem 14 hodin a hlavní problém byl právě jak píšete ten držící „lem“… měla jsem šílené bolesti a oni jen koukli a jakože se ještě nic neděje 
, k závěru jsem už byla dost zoufalá… nakonec mi také pomohli píchnutím čehosi do svalu a po dvou kontrakcích se šlo rodit. Samotný porod byl proti bolestem, které mu předcházely procházka růžovou zahradou 