Jak se s tím mám smířit, když to prostě nejde
- O životě
- Katulink1
- 03.05.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Milí čtenáři, tento deníček je věnován jednomu muži, který pro mě v mém životě znamenal mnoho. Víc, nežli si kdo dokáže představit. Tento deníček bude malou zpovědí a omluvou zároveň. Pokud neradi čtete deníčky s větší porcí lítostí a deníčky dlouhé, tak tento určitě nebude pro Vás.
Byl jsi, jsi a budeš vždy mým ideálem a vzorem všech mužů, alespoň tedy pro mě. Začalo to nejspíš od prvního dne mého života. Byl jsi totiž po mém porodu a příjezdu domů úplně první chlap, který mě pochoval a prý si byl nesmírně pyšný. Moje mamča si tehdy bohužel nevybrala zrovna toho nejlepšího partnera (mého otce) i tak se rozhodla nechat si mě a ty společně se svojí ženou jste mojí maminku podpořili, pomohli jí a vše nachystali tak, abych se na tom světě cítila, co nejlépe.
Do doby než se tvojí druhé dceři narodil chlapeček, jsem byla tvá nejmilovanější, byla jsem první. Dost jste mě rozmazlovali, jen co je pravda, vždycky jsi za námi stál, vždycky jsi mě podpořil a nikdy jsi mě nezklamal. Potom v mých pěti letech přišel na svět právě Kubík, můj skvělý bratranec. Hrdý si byl opět nesmírně, byl to přeci jen kluk jako buk.
A tak si nás měl dvě. Dvě překrásná vnoučata. Jezdili jsme s Vámi na výlety, k moři, užívali jsme si krásných restaurací a musím říct, že díky tobě a babičce (samozřejmě i své mamce) na své dětství strašně ráda vzpomínám. Vzpomínám však i na tvůj přísný výraz, tvá přísná gesta a tvou pevnou řeč, když jsme provedli něco zlého. Vždycky z tebe šel respekt, všichni naši kamarádi se tě skoro báli. Ano měl si postavení jen co je pravda, vysokoškolský titul, zvládl si učit matematiku na vysoké škole, založit si českou skupinu Beatles, zvládl si být ředitelem jedné fabriky v našem malém městě a, že tě prý tví zaměstnanci velice uznávaly pro tvou moudrost a spravedlivost. Zvládl sis později založit vlastní firmu. Od malička jsem tě neviděla oblečeného téměř jinak než v obleku a vždycky jsem z tebe cítila vůni pytralonu, jedinečná a krásná vůně.
Ano, působil si velmi přísně a odměřeně, nikdy si mi do očí neuměl přímo říct, mám tě rád, byl si prostě takový, tvrdý chlap, který byl vychován tak, že rodina je na prvním místě, že rodina se musí mít dobře a chlap je tu od toho, aby se o to postaral. Tímhle si vyjadřoval svoje city a to, jak moc nás máš rád. A proto vždy, když jsem šla po tvém boku, byla jsem nesmírně hrdá a pyšná za to že tě mám.
Léta ubíhala, stalo se spousty věcí, pády a vzestupy jak moje, mamky tak i tvoje. Stejně si však za naší rodinou vždycky stál, ať se dělo cokoliv. Potom přišel ten den, kdy se stalo něco zlého, něco co ti obrátilo život na ruby, něco o čem se veřejně nemohu zmiňovat, protože ty by sis to nepřál. Nikdy si o tom s námi nechtěl ani mluvit, styděl si se. I když já jsem věděla, kde je pravda. Všichni jsme to věděli, jen tebe to už změnilo na celý život. Byl jsi na dně, svou dceru si musel poprvé v životě požádat o peníze, mamka říkala, že to pro ní bylo to největší utrpení, takhle tě vidět. Věděla, že to strašně špatně snášíš, ano spousta lidí na tom byla zle a je, ale né každý zažil takovou tvrdou výchovu v dětství jakou si zažil ty, né pro každého je víra jeho práce. Né každý člověk (jsou i tací) má svojí rodinu tak hluboko zarytou v srdci tak jako jsi ji měl ty.
Odjel si tedy proto do zahraničí, je tomu osm let. Musel si opustit svoji ženu, mou babičku po zhruba 30 letech, ženu tvého života, ženu, které si celý život dával jasně najevo, že ona je ta jediná, jasně jako každý chlap si nasekal pár chyb, ale jen jí patřilo tvé srdce. Odjel si hrozně daleko, chtěl si, musel si, tady by si práci už nenašel ve svém věku, bylo ti padesát a i když si měl inteligence dost tehdy, bohužel brali tvůj věk jako problém a samozřejmě špatnou znalost tvojí angličtiny.
Neměl si tolik času se jí naučit. Odjel si, osm let jsme si psali e-maily, volali na skypu. Ty si posílal svojí ženě peníze, dcerám a svým vnoučatům. Na každou otázku, když jsme něco potřebovali, jsi znal odpověď, začal si se zajímat i o právo. Vždycky jsme věděli, že máme tebe, člověka, který vlastně všechno ví. Až se toho člověk bál. Poradil si mi několikrát a já tě na své cestě životem určitě i mockrát zklamala třeba v pubertě. Vždy si mi dal, co proto, ale vždy si to uměl vyřešit s elegancí a rozumem. Je tomu cca rok a půl, kdy jsem se rozhodla ti svěřit, že chceme s přítelem miminko. Řekl jsi mi, Kačenko, je to jen na tobě, jsi přece už dospělá, poradím ti ve všem a rád, ale tohle je jen tvé rozhodnutí. Udělala jsem a nelituji. Porodila jsem v únoru. Před porodem jsme spolu půl roku nemluvili (skype), jen si psali e-maily, nechtěl si. S nikým si nechtěl mluvit, nevěděli jsme proč. Jen si psal. Týden po mém porodu si napsal babičce, že jsi v nemocnici.
Nebylo možné se ti však dovolat, tvůj mobil byl vypnutý. Já měla jednu s tvých dcer u sebe doma, svojí maminku, nikdy jsem neviděla u člověka větší třes, strach a tolik slz v očích jako v tu chvíli u ní. Jestli se mu něco stane Kačenko, tak to nepřežiju. Řekla, já měla v náručí par dní starou dceru. Tvoji pravnučku, v 62 letech jsem tě udělala pradědečkem. Ano je to tak ještě jsi nebyl tak starý, aby sis tímhle musel projít.
Pak to přišlo,, pár světlých okamžiků, po třech dnech si se ozval, zapnul mobil. Napsal e-mail ne moc srozumitelně, ale chtěl si nás vidět. Napsal jsi, druhý den si zavoláme. Chci vidět tebe a svoji pravnučku, alespoň na tu dálku. Zavolali jsme si, viděla jsem tě po půl roce, nebudu lhát ten pohled na tebe bylo to nejhorší, co jsem v životě viděla. Byl si bledý, hubený až na kost, sotva jsi se udržel. Nikdy jsem tě neviděla plakat, v ten den ti to bylo na očích jasně vidět. Ale ta slza neukápla. Držel si to v sobě. Tak moc hrdý si byl.Tak moc si nám nechtěl dělat starosti. Podíval jsi se na mě, polichotil mi jak si to uměl jen ty. Viděl si svoji pravnučku a poprvé mého přítele. Já se na tebe dívala, chtěla jsem hrozně plakat, ale to jsem ti nemohla udělat, právě kvůli tomu si nás nechtěl vidět a tak jsem celou dobu dělala jako bych viděla toho muže, co vedle mě celý život kráčel v obleku s kravatou a vůní pytralonu.
Poprvé si to řekl nahlas, mám rakovinu, ani ty sám si nevěděl jak moc vážnou. Byl jsi tvrdohlavý jako mezek, k doktorovi si chodit nechtěl, tam by tě nedostali ani párem holí. Naposledy ti řekli jen, že máš rakovinu, víc si vědět ani nechtěl. Byl si ve státě, kde je zdravotnictví předražené tak, že jsi si nemohl nechat spravit ani zuby. Smál si se na mě tak lehce a zakrýval si při tom ústa. Vrať se domů, říkali jsme ti.Byl si pořád tak tvrdohlavej. Nemůžu se vrátit, v Čechách nemám nic, nemohl bych nic nedělat, nemohl bych Vám nic dávat. Pokud bude nejhůř, možná se vrátím. Nemám za tebou přijet, zeptala se moje mamka. Nikoho tady nechci, nikoho, postarám se sám, odpověděl si rázně tak jako to umíš jen ty.
Uběhl měsíc a půl od tohoto hovoru, občas jsi mi ještě napsal, zavolal mojí mamce, tetě, svojí ženě. Pak to přišlo. Tvoje známá zavolala (našla tě doma na gauči v hrozném stavu),že jsi opět v nemocnici. Byl to ten nejhorší týden v mém životě. Malá dcerka v náručí a já jsem probděla celé dny a noci. Stres, pláč nedalo se tomu ubránit. V nemocnici, daleko od nás sám si ležel ty, nebyl tam nikdo jiný, byl si tam ty. Všichni jsme se snažili dát dohromady peníze, aby tam za tebou mohla moje mamka přijet, držet tě za ruku, být s tebou. Nikdo by nikdy nedovolil, aby si po tom všem zemřel sám. Tohle si nezaslouží asi nikdo a už vůbec sis to nezasloužil ty.To bylo poprvé, co moje mamka byla v kostele.Asi je fakt, že v těch nejhorších chvílích se obrátíme na boha všichni. Modlila se, aby to stihla, aby tě ještě mohla vidět a poděkovat, říct ti, co pro nás znamenáš. Říct ti, že jsi ten nejlepší, otec, děda a praděda na světě. Mluvila s tvými doktory po telefonu, prý máš rakovinu rozlezlou po celém těle. Musí ti udělat nějaký zákrok. Souhlasíme, udělejte ho. Dozvěděli jsme se spousty věcí, jelikož si rakovinu měl ve stádiu, kdy jiní už leží v nemocnici a mají léky na tlumení bolesti, ty si je tlumil alkoholem a prý si neskutečně trpěl.
Prý si na tom byl tak, že sis sám nemohl dojít ani na wc. Měl si úraz na hlavě. Doktor se zeptal mojí mamky, jak jste ho mohli nechat, aby to zašlo do takového stavu. Víš celá rodina jsme se v tu chvíli strašně styděli, tvoje dcery si to vyčítají stále, neměly tě poslouchat, měly tam jet hned při prvním tušení. Neměly poslouchat? Ale ty si je tak vychoval. K poslušnosti. Stejně výčitky tu budou celý život. Přišlo to, měl si po operaci, v 5:00 volá moje máma raději příteli, že si zemřel nakonec na zástavu srdce, které to všechno nevydrželo.
Nevěřila jsem tomu, nevěřím a asi ani nikdy věřit nebudu. Celých těch osm let jsem doufala, že tě budu moci zase obejmout, zajít s tebou na fotbal, který si měl tak rád. Dát ti do náruče tvojí pravnučku. Nevěřím tomu, že bych se s tebou nemohla rozloučit po osmi letech odloučení. Že bych ti nemohla poděkovat, i když jsem ti to mockrát psala. Z očí do očí je to jiné.
Zemřel si, sám v cizině, bez rodiny, pro kterou si obětoval svůj život a to doslova. Stihli jsme ti alespoň zavolat, že za tebou jedeme, snad si slyšel. To je to, co mě trošku drží nad vodou. 5. duben 2012 byl nejhorší den mého života. Smutek, bolest tak strašná bolest, bezmoc, že nemůžu nic udělat. Výčitky, že jsem tam nebyla, i když ty by si nechtěl, abych tě v takovém stavu, kdy viděla. Ten smutek, že ti nemůžu dát alespoň poslední sbohem. Dodnes si pamatuji, jak stojím v okně a vidím tě odcházet s malým kufrem.
Dodnes si pamatuji tvá slova v emailu, bud čestná, spravedlivá a upřímná. Věř mi, i když jsi dospělá, teprve nastane čas, kdy pochopíš jejich význam. Mám tě rád. Ty tři slova mě vzali asi nejvíc, napsal jsi to týden před svou smrtí poprvé a taky naposledy.
Strašně moc mi chybíš a minulý týden, dědo, to si mi chyběl zase o něco víc. Stala se mi taková věc, poznala jsem ve městě, kde žiju,„kamarádku“,myslela jsem si, že je skvělá byla jako já opravdu, před týdnem mě hodila přes palubu, kvůli malé chybě, kterou jsem udělala a za kterou jsem se mockrát omluvila. Nechala mě být při prvním uklouznutí. A víš, proč si mi tak začal chybět, protože tobě jsem se nikdy nemusela za nic ani omlouvat. Něco dobrého na tom přeci jen bylo, vzalo mě to, brečela jsem kvůli ní, jsem citlivka však ty mě znáš, ale když ses mi vybavil ty, pochopila jsem, že ona je ten poslední člověk na světě, který mi stojí za slzu, za tu mi na světě totiž teď stojíš nejvíc jen ty. Vím, že lidé se narodí, žijí a umírají. Je to koloběh života a vlastně ji bereme jako samozřejmost. Chápu, že si musel asi už jít, nedokážu se však nikdy smířit s tím jak.
Vždycky na tebe budu vzpomínat a i když miluji svého strejdu (přítele své mamky), miluji svého partnera, bratrance, ty budeš pro mě celý život ten největší Chlap s velikým CH. Snad to bude jednou lepší, bolet to tak nebude a budu umět svojí dceři, která tě nepoznala, předat kousek z tebe. Vždyť se mi na ní každý večer z poličky díváš, hlídáš jí a opatruješ.
Jsi náš anděl strážný.
Dědečku
Ráda bych tento deníček zakončila veršem z jedné písně:
Miloval jsem je to síla
zrazoval jsem, cit se vzpírá
a přitom jsem zůstal člověčí
Pracoval jsem, moje víra
chyboval jsem, nepopírám
Nechtěl jsem být nikdy největší.
Všem čtenářům, nestojím o lítost, deníček jsem napsala, jelikož to považuji za správné, protože jsem cítila, že to musím udělat. Deníček je věnován mému dědovi, ale i Vám.
Možná to bude znít jako strašné klišé, ale je to fakt, pokud mátě na světě někoho, koho milujete a delší dobu jste mu to osobně neřekli a máte tu možnost, jakou já jsem neměla, udělejte to, pak to totiž strašně bolí.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 941
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1644
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20640
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2610
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2596
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1755
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
…a ještě dlouho, předlouho to bolet bude…tak je to asi pokazde, kdyz nemas moznost se s milovanym člověkem rozloučit.
Přesně takhle mám uchovanou v srdi mojí babičku co bojivala 9 let s rakovinou 
tohle je jine tema a kazdy z nas neco proziva Jen par lidi o tom chce psat ale myslim si, ze je to dobre..
možná ovládáš pravopis, ale inetligence ti teda opravdu chybí 
To jen tady ještě píšu pro tu paní co s tím má takový problém.