Jarní miminka 2004 - Porod Klárky:)
- Rodičovství
- Diny
- 25.06.06
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ahojky Jarňátka:) Jen pár hodin je naší malé princezně přesně týden...v hlavě mám snad každou sekundu jejího zrození...není jich tam (těch sekund) zase tolik, ne nadarmo totiž říkáme vedle mnoha dalších přívlastků naší berušce...raketko:)
I když mě čekal porod potřetí, stejně jsem se bála, že ho nepoznám. Že nepoznám začátek opravdového porodu, že buď budeme vyjíždět zbytečně nebo to prošvihnem a porodím někde v autě:) To první se téměř stalo den předtím, než se naše Klárka narodila. Poslíčci byli tak neodbytní a tak pravidelní, ani vana je nerozehnala…že manžel sedl v sobotu 17.6. ve 3 ráno do auta, přivezl babičku…a už když jsem slyšela jak klaply dveře od auta, bylo mi jasné, že je průšvih…Mezitím se intervaly kontrakcí prodloužily, bolest odeznívala, bylo to v háji…a babi u nás vyburcovaná, manžel na tuto ranní dobu neobyčejně čilý…Trvalo mi chvíli, než jsem je přesvědčila, že fakt nerodím a cítila jsem se strašně trapně, že jako co jsem teda otravovala…i když ani jeden to prý tak nebral…
Proto celý sobotní den, když jsem poslíčkovala tu po 20-ti minutách, tu po 10-ti…jsem tomu nepřikládala žádný význam. Tak nějak jsem se uklidnila a jen po icq řešila s kámoškama z Emimi a z Rodiny své otoky, výtoky a stahy:))) Musela jsem být už děsně otravná, byla jsem si toho vědomá, ale musela jsem to nějak ventilovat a před manželem jsem se bála už jen heknout…za ten zbyteční noční výjezd…
Večer po vaně to nějak zintenzivnělo…protože už jsem nevěřila svému úsudku, měřila mi intervaly mezi kontrakcemi Zuzanka:) Po další koupeli to dospělo až k tomu, že jsem nechtěla hlásit minuty, ale musela to potichounku zapisovat a až asi po půl hodině jsem sebrala odvahu a zeptala se, jak to vypadá a taky, jak jsou dlouhé… bylo to po 6-ti minutách přesně a 50 sekund průměr jedné kontrakce. To už i ta moje notně zpochybněná dušička začala tušit, že se asi něco děje… Navíc to začalo docela bolet a Zuzka začala mít strach…a bylo mi blbý naříkat před ní, tak jsem se děsně ovládala, haha, a fakt mi vadilo, že si nemůžu pořádně zahekat…
No tak se jelo, po půl 12 v sobotu v noci jsme vyrazili. Protože jsem neměla nervy na to, aby se zase jelo zbytečně pro babi, vezl mě manžel rovnou do porodnice (20 km vzdálené) s tím, že buď mě pošlou domů nebo si mě tam nechají a od toho se odvinou další kroky. Přesně o půlnoci příjem na ambulanci, ve čtvrt na jednu příjem na porodní sál, monitor a sestřička řekla manželovi, že si mě tam nechají, že to asi bude k porodu… Manžel odjel pro babičku, že jí odveze k dětem (Zuzanka mezitím statečně hlídala spícího Davídka za mohutné podpory hodných tet na emiminu:) Na monitoru byly co 3 minuty (nějak se to zrychlilo) kopečky, ale takové pidi, sotva k šedesátce… Někdy po půl jedné přišel doktor a vnitřně mě vyšetřil… Měl strašně srandovní způsob, to vám musím popsat: Klasická poloha na vyšetřovacím stole, on zašťáral a u toho koukal kamsi do protějšího rohu ke stropu, já mu visela na rtech, čekala, že po 14 dnech poslíčkování, marném včerejším skorovýjezdu a dnešních kontrakcích prohlásí něco minimálně o 5-ti centimetrech…No pan doktor nevěřícně zakroutil hlavou, v tom přišla kontrakce, myslela jsem, že ho kousnu, kdyby stál blíž…zašťáral znovu a řekl k sestřičce: „To je v začátku, sestři, paní je sotva na prst otevřená, hrdlo je nespotřebované, na půl centimetru…když to bude do rána, tak to půjde dobře…ale vypadá to, že snad paní opravdu rodí, tak si počkáme, jestli se to rozběhne… „ No mě málem kleplo!!!! Hned bych ho rafla znova!!!
Po vyšetření začalo být hůř…kontrakce zesílily co do bolestivosti a někdy mi i přišlo, že ani neustala jedna a začala druhá…Do toho začala předporodní příprava, ale já jí vítala, fakt mi holení ani klystýr nevadily, tak nějak u toho utekl čas, když přišla bolest, tak mě sestřička nechala úpět a decentně odešla stranou…na moje přání mi udělala pak všude přítmí, i ve sprše. Myslím, když tak zpětně přemýšlím, že klystýr hodně napomohl tomu, aby hlavička sestoupila dolů a sprcha zesílila už tak silné kontrakce…Už jsem moc chtěla mít u sebe manžela, který byl někde na cestě…ale na druhou stranu mělo svůj půvab i ztichlé oddělení, byla jsem na sále a v předsálí sama, sestřička si něco šolíchala na sále a domluvili jsme se, že přijde co čtvrt hodiny nebo když zavolám. Akorát mi řekla, že kdyby začalo tlačení na konečník, musím hned volat, což mi v danou chvíli přišlo srandovní, protože to přece přijde až když budu tak na 7 cm a to bude někdy k poledni, hahaha… Tak jsem se tam kolíbala po oddělení, vydýchávala v přítmí a sama bolesti, čas ubíhal. Po jedné jsem se zeptala sestřičky, kdy řekla manželovi, aby přijel. Ona na to, že právě před chvílí volal, že mu řekla, že to vypadá na dýl, že jsme v začátku, tak ať se rozhodne, buď přijede anebo zavolá za hodinu… No málem byla další pokousaná… Už jsem nechtěla být samaaaaa… Mobil jsem u sebe neměla, ten jsem nechala dětem, měl mi ho pak manžel přivézt. Před půl druhou přišel doktor a vyšetření, znovu pohled kamsi do dáli, šťoury šťoury…a postoupili jsme na 2-3 cm, při kontrakci by prý ty 3 uznal, řekl to tónem, jako by ač nerad, uznával gól z ofsajdu… Vidina zdlouhavého porodu mi nedodala…manžel nikde…začalo mi být do breku…no tak jsem se šla osprchovat a tajně napít…
Ozval se zvonek, přišel můj drahý, bylo něco po půl druhé v noci. První jeho otázka byla:" mamko, ty jsi tu sama???" Já na to, že jasně, a on na to nevěřícně: „…a to tak řveš ty??? „ Musím podotknout, že jsem se poprvé, když jsem rodila, neomezovala, co se týká hlasových projevů… Možná kdyby tam bylo víc rodiček, možná kdybych si nepamatovala i z předešlého porodu, jak jsem se přes všechny ty bolesti a že to trvalo sakra dlouho, snažila být žena hrdinka a k tomu všemu se hlídala, abych nenaříkala moc nahlas. Jak jsem byla v předsálí tu hodinu sama, tak jsem zjistila, že mě krásně uklidňuje, když si tu bolest prožiju i včetně hlasového doprovodu, dá se říct, že jsem v tom našla zalíbení:) A hlavně se mi zdálo, že je to snesitelnější…takže manžel nemanžel, budu si hekat jak chci já a ty mi do toho nebudeš mluvit:)
Po druhé hodině další vyšetření… šátry šátry…a byla jsem skoro na 5 cm!!!! Manžel jen nevěřícně koukal, tu pětku jsme očekávali někdy nad ránem… Nebudu to protahovat… z pěti centimetrů jsem se na desítku otevřela do půl hodiny!!!Vůbec jsem už ale nechápala, bylo to jako v mlze, takže na povzbuzování manžela, že to jde sakra rychle, jsem ani nereflektovala, protože za prvé: kontrakce přecházely jedna v druhou, neměla jsem ani čas vydechnout a za druhé: stejně kecal, určitě budu rodit ještě zítra ráno, protože já rodit rychle prostě neumím…
Začalo šílené nucení na tlačení, to už jsme byli od těch dvou hodin na porodním sále. Měla jsem si vyskočit na stůl a už tam zůstat!!! Říkala jsem si, co sestřička blbne, vždyť ještě nerodím!! Prohlídka a.....maminko ještě honem na bok a dvě kontrakce musíte prodýchat tak, jinak byste se zranila vevnitř… No tak jsem se zakousla do manželova mundůru na břiše, ta první šla…ale ta druhá…to jsem myslela, že fakt zešílím…vůbec ty potvory byly nějak silné, ale to byly asi i za Davídka a Zuzky, ale paměť je milosrdná a my mámy musíme zapomínat, abychom do toho šli zas a znova…
Dostala jsem povel k tlačení…sestřička začala štelovat něco tam dole na porodním křesle, jenže to už mě hučelo v uších a cítila jsem jak se moje miminko řítí porodníma cestama, takže jsem jí slyšela z velké dálky, jak volá v panice doktora, že už rodím a že i tlačím nějak rychle… Nevím co čekali, že se s tím budeme s Klárkou párat nebo co? Tlačit bych mohla na kšeft, strašně mě to baví, fakt:))) Však taky ta naše raketka vylítla při jedné jediné kontrakci na dvě zatlačení:) Těsně předtím jsem ještě zavolala na doktora, že nechci nástřih, že nikdy nejsem šitá…Holky, byly to sekundy, kdy si Klárinka razila cestu mnou ven…ale poprvé se mi stalo a nesmějte se, že blázním…že jsem tam byla s ní…za zavřenými víčky jsem viděla a cítila jak jí to tlačí mnou, dokonce jsem vnímala i ten ohyb, kde se otáčí hlavička …zní to divně, ale byla jsem tam…po porodu mě napadlo, jestli se mi třeba nevrátila vzpomínka na své vlastní narození…ale to už asi přeháním:) Prostě, byly to sekundy, ale tak intenzivně prožité a nádherné, že vím, že na to nikdy nezapomenu…
Pak střih, v rukou doktora vidím fialového králíčka:) Až po chvíli se ptám, co se nám vlastně narodilo, myslela jsem si, že to bude moje první myšlenka, ale nebyla…když řekl, že holčička…a do toho jsem zahlédla tmavé vlásky na hlavičce naší berušky…tak už jsem spustila… O maličké procento víc jsem si tajně přála holčičku…a po dvou blonďáčcích asi nemusím říkat, že mi udělala radost i ta tmavými vlásky pokrytá hlavička:) Jasně, že jsem byla nejšťastnější, že je malá na první pohled zdravé děvčátko (Apgar skore 10,10,10), tyhle dvě radosti navíc byl prostě takový bonus:) A k tomu to datum, 18. stejně jako Davídek, akorát o dva roky a jeden měsíc po něm… a Nedělňátko…No prostě, malá věděla, proč nás napíná:)
A tak se 18.6.2006 ve 2:42 narodilo Diňátko Klárka:) Vážila 3200 gramů, měřila 51 centimetrů a od té chvíle je nás doma pět:)
Diny a Klárka (7 dní)
PS: Strašně moc moc děkuju vám všem, co jste nám s Klárinkou drželi palce celé těhotenství, moc děkuju holčinám, co si povídali se Zuzankou ve chvíli, kdy tu zůstala o půlnoci sama s bráškou a měla strach jak o mě, tak co kdyby se něco stalo…, moc děkujeme za gratulace k narození naší princezny, všechny jsem jí vytiskla a bude to mít navždycky schované na památku:) A na závěr bych moc ráda vložila básničku od Makýš, která mě naprosto dostala v den, kdy jsem se vrátila z porodnice, vystihuje přesně pocity nad mým třetím štěstíčkem i nad tím, jestli se to tak dá říct, posláním nás, maminek:) Protože ta básnička je tak krásná, že si nezaslouží zapadnout v jednom z příspěvků… Makýš, děkuju:)
**Básnička od Makýš
Bude to bolet, já vždycky slýchávala.
Pro dávný hřích ta kletba na nás leží.
Možnost dát život však odmítla bych stěží,
Tak strašně moc bych ztratila, kdybych se bála.
a tolik, tolik získám. To je, oč tu běží.
Je smutné, když jsou lidé sami.
I proto jsem si přála hodně dětí,
přesto, že s nimi čas tak hrozně rychle letí.
A pro ten den, kdy poprvé mi řekneš „mámo“,
splatila jsem daň bolesti i napotřetí…**
Přečtěte si také
Soused chová koně na miniaturním pozemku. Utíkají mu a ničí mi zahrádku
- Anonymní
- 21.06.26
- 1061
Mít vlastní dům se zahradou byl vždycky můj sen. Představa, jak si ráno vypiju kávu na terase a odpoledne si nasbírám vlastní rajčata a jahody ze záhonu, mě držela nad vodou během dlouhých let...
Kryla jsem kamarádčinu nevěru. Když to prasklo, otočilo se to proti mně
- Anonymní
- 21.06.26
- 2183
Nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu do situace, kdy budu litovat, že jsem chtěla někomu pomoct. S kamarádkou jsme se znaly skoro patnáct let. Prošly jsme spolu školou, prvními láskami, svatbami i...
Na dětské oslavě u kamarádky se málem utopilo dítě. A nikdo si toho ani nevšiml
- Anonymní
- 21.06.26
- 1417
Ještě teď je mi z toho špatně. Měla to být oslava narozenin kamarádky mé dcery ze školky. Johanka slavila své krásné páté narozeniny a její rodiče to pojali opravdu ve velkém. Mají krásnou zahradu...
Rodinná oslava u tchýně se změnila v drama. Museli jsme volat záchranku
- Anonymní
- 21.06.26
- 1283
Tchyně se rozhodla uspořádat rodinnou oslavu bez ohledu na to, že venku panovala opravdu úmorná vedra. Na jejich zahradě není jediný strom a ani pod slunečníkem se člověk moc neochladí. Říkala jsem...
Romantický víkend ve dvou? Přítel na něj pozval své kamarády a já jim měla vařit
- Anonymní
- 21.06.26
- 1171
Jsem na Mirka neskutečně naštvaná a upřímně přemýšlím, jestli má tenhle vztah vůbec smysl. Tohle jsem fakt nečekala. Nejsme spolu dlouho, ale moc dobře ví, že jsem romantický typ. Zatímco já...
Našla jsem si boháče a rodina mě má za zlatokopku. Já ho ale doopravdy miluju
- Anonymní
- 20.06.26
- 2951
Mám pocit, že ať udělám cokoliv, nikdy to nebude správně. Když jsem si kdysi našla kluka, který měl lehký hendikep, máma mi říkala, ať si raději najdu zdravého. Teď mám bohatého a je to zase...
Celý rok jsem se těšila na dovolenou. Po třech dnech jsem chtěla jet domů
- Anonymní
- 20.06.26
- 13483
Celý rok jsem odškrtávala týdny v kalendáři. Když jsem měla špatný den v práci, říkala jsem si, že už jen pár měsíců a budu ležet u moře s knihou v ruce. Když jsem řešila domácnost, účty nebo...
Sousedka chodí každé léto nahoře bez. A můj manžel na ní může oči nechat
- Anonymní
- 20.06.26
- 5017
Naše sousedka je kost, to musím uznat. A dobře to o sobě ví. Každé léto vytáhne lehátko, sundá podprsenku a vystaví slunci svá dokonale vytvarovaná prsa. Když jsme se sem před lety nastěhovali,...
Červenec měl být jen náš. Pak mi manžel oznámil něco, co mě úplně odzbrojilo
- Anonymní
- 20.06.26
- 5620
Někdy mám pocit, že s Karlem mluvíme každý jinou řečí. Nebo snad žijeme úplně jiné životy. Už od Velikonoc mu připomínám, že mám na červenec naplánované dva týdny dovolené. Bavili jsme se o tom...
Na benzín padne polovina mé výplaty. Přesto se z venkova stěhovat nechci
- Anonymní
- 20.06.26
- 1584
Bydlím v malé obci asi čtyřicet kilometrů od krajského města. Když jsem se sem s manželem před lety stěhovala, připadalo mi to jako splněný sen. Za domem pole, les na dosah, žádný ruch, žádné...
Moje pocity ani nemůžu vypsat, mám velký strach a přitom jsem ráda, že šant tak dlouho fungoval. ALe víc vám napíšu až kolem oběda, teď se musím věnovat té naší sojce.
((