Jožin z bažin nebo Pepa z depa?
- Porod
- jruz
- 20.11.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Milé maminky, úspěšné čekatelky a vytrvalé pokušitelky, po roce a půl uběhnuvším od mého porodu a občasném čtení vašich deníčků (tak jednou za 2 měsíce, když na člověka přijde krize, tak abych věděla, že má „krize“ vlastně krizí není a jsem na tom dobře) jsem se rozhodla popsat můj porod. Ze zkušeností teď už vím, že až budu v příštím životě zase prvorodička (pokud nebudu chlap, hoj, a já chci být v příštím životě chlapem), stopro využiji služeb duly. Už si nebudu myslet, že kamarádky a internet jsou samospasitelné. Ono zjistíte, že v hodně věcech by určitě pomohla, jak před, tak při a i potom.
Předesílám, že v době početí jezdil můj přítel domů 1× za 14 dní, nebyl tedy problém vypočítat termín porodu – tedy alespoň pro mně ne. Mé tvrzení, že děj se co děj, dcera či syn bude Blíženec, bylo všemi doktory popíráno na základě ultrazvuku – přesněji velikosti mimina. Přítel má dva metry na výšku, já tuto míru v době těhotenství doháněla na šířku – uznejte, z tohoto spojení nemohl být žádný trpaslík. Začínala jsem se smiřovat s myšlenkou, že pokud to bude holka, čeká ji zářná kariéra první zápasnice sumo.
V porodnici v Jindřichově Hradci mi paní doktorka oznámila, že miminko je veliké a budeme vyvolávat porod – deset dnů před „mým termínem“, jeden den před jejich. Nutno podotknout, že jediný poslíček, který mě poctil svou návštěvou, byl z doručovací služby a dovezl mi kočár. Nu což, když to říkají odborníci, nastoupím.
Třílůžkový pokoj s vlastní přebalovací a mycí místností a vlastním sociálem, super – ha, kam vedou ty další dveře z těchto místností? Do dalšího třílůžkáče. No, pro šest mamin s šesti děckama – občas jsme dělaly časový rozvrh na mytí nás i mimin – v případě toalety to bohužel nešlo, vítězil ten rychlejší.
Po všechny dny průběžné monitorování mých kontrakcí – či spíše nekontrakcí - a tepu mimina…
Den první – tablety na vyvolání. NIC. „…no, víte sestři, on to bude blíženec.“ Aspoň se naposled vyspím, zítra už to klapne. Den druhý – tablety na vyvolání. NIC. Injekce na vyvolání. NIC. Dali raději i nějaké prášky (nebo čípek?), to už opravdu nevím na povolení svalstva, abych se otevřela, kdyby to přišlo. NIC. „Dali jsme Vám maximální denní dávku, víc už nemůžeme“. Alespoň se naposledy vyspím, zítra už to klapne.
Den třetí – tablety, injekce, něco aj v kapačce, čípek – NIC. To už paní doktorka divně koukala a povolala na pomoc primáře. Taky koukal, ale moc nevykoukal. Maximální dávka na den vyčerpána, zítra prý raději přestávka, že to množství není dobré ani pro mně, ani pro mimino. Alespoň se naposledy vyspím, zítra už to klapne. Ale že mi to leze na mozek.
Hups, mámě ovšem první den Blíženců, 21. 5. 2010, v sedm hodin večer začínají kontrakce po deseti minutách tak silné, že téměř lezu po zdi. Na monitoru –„Sestři, není to nějak málo? Ten tep mimina?“ „Ne, to je v pohodě.“ „Ale…“ „Ne! Je to dobrý!“ OK, oni jsou odborníci. Během hodiny kontrakce po pěti minutách, chystají mě na porod (vyvolávaný je prý rychlý) – klystýr a jiné radosti. Kontrakce během půl hodiny po minutě až dvou a fakt BOLÍ.
Ono pro člověka, který omdlévá i při braní krve a když se bouchne do brňavky, má z toho půldenní mžitky před očima, to je opravdu „apetitlich“ zážitek. Ale vzpomněla jsem si, že bolest se dá dobře přerušit druhou bolestí (na nějaké míče a vany není čas). Druhý den modřiny na kolenech – to jak jsem se pokoušela ve sprše omlátit dlaždičky a na ruce připravený výstavní otisk mých zubů pro odlití zubní protézy. Kousání zabíralo víc. „Můžu zavolat přítele?“ „Ne, ještě je čas, nehoňte ho zbytečně.“
Jsem na porodním sále připojená na monitor, ležím, otevřená na necelé dva prsty, mimino vevnitř, plodová voda též a mám jednu dlooouuuhouuu kontrakci s párvteřinovou přestávkou – není tu do čeho kopat a ohryzávat ruku se mi jaksi žinýruje. Doktorka připravuje nějaké papíry, sestřičky okolo kmitají, koukáme střídavě na monitor, já zařvu – tep 85! Tak takovou rychlost (ovšem i profesionalitu) následující po tomto mém sdělení, jakou dámy vyvinuly, jsem zažila jen na zrychlených záběrech v televizi. Stačily mi i dát do ruky telefon, ať zavolám příteli, že se za půl hodiny může dojít podívat na potomka, že jedu na císaře.
Sestřička mě chystá na operaci, doktorka shání pohůnka, co by mně odvezl na operační sál. Doktorka dává podepsat nějaké papíry – souhlas se zákrokem, životní pojistku, kde je obmyšlenou osobou, seznámení s možnými komplikacemi, blanko směnku. No samozřejmě toto vše ne, ale je to situace, kdy jste ochotny podepsat vše, co vám kdo předloží – bez čtení, i kdyby to byl úpis ďáblu. Zpovídá mě znovu (potřetí) z alergií, nemocí apod. (Proč se to neřešilo při nástupu do nemocnice? Varianta operace - císaře - je pravděpodobná u každého, nikdy nevíte, co se stane.) A od tohoto okamžiku byl strach o mimčo silnější než bolesti – zpětně si vybavuji, že jsem je vůbec nevnímala.
Zřízenec není sehnán, doktorka i sestřička mě vezou samy, upozorňují mě: „My vás uvezeme, ale řídit to moc neumíme“ (v JH musíte projet cca čtvrt kilometru podzemními chodbami, než se dostanete na sál). Musím jim dát za pravdu – běžely jak o závod, v zatáčkách mě nevyklopily, protože jsem se fakt držela, a jak se říká, hlavou zeď neprorazíš a výtahové dveře už vůbec ne - ta setrvačnost vozíku s naloženým metrákem živé váhy, to je fakt sviňa.
Na sále – epidural – „Takže poslední jídlo v poledne? To je dobře, to není co zvracet.“ Holky, nevěřte tomu, žaludeční šťávy tam prostě jsou, znám to z tahů a poznali i oni – nezůstal ve mně ani chlup. Divný pocit – cítím tlak a jak mi někdo obrací vnitřnosti, ale bolest ne.
Pak slyším dětský pláč, pak hned ticho, oznámení, že je to kluk (chci ho vidět!), kvůli problémům s tepem jej hned kontrolují, aby byl OK, měří, váží (chci ho vidět!), oblékají… a já čekám, sešívají mě do kupy, koukám na podlahu vedle mě, na plachtě na zemi pečlivě vyskládané všechny nástroje, pomůcky, obvazy, roušky, vše od krve (chci ho vidět!). Velká sháňka po jedné roušce, to kvůli pojišťovně, aby vše proplatila.
No konečně! Ukazují mi poprvé mého - člověka, to svádí napsat drobečka - ale ukazují mi obříka. Já na něj koukám a čekám to nejhezčí miminko na světě. První moje myšlenka ale byla „lebkoun“, a s boxerským nosem! (viděli jste někdy sci-fi film Lebkouni?).
„A jak se bude jmenovat?“ „Josífek.“ „Áaa, Pepa z depa, co?“ „Ne, jsem z Moravy, takže Jožin z bažin“.
P.S. Lebka i nos se do týdne srovnaly. Poporodní pobyt v nemocnici v příštím vydání.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1620
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 945
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1657
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 692
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 400
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20698
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2615
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2883
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2601
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1760
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
. A jaký měl malej míry? Je to pořádnej kus chlapa 
. Tak hlavně že je malý v pořádku…taky mě zajímají ty míry…je to kluk jako buk… 
tak jak? 
