Když "láska" bolí I
- O životě
- Suzume
- 20.09.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Deníček o tom, jak snadno se člověk může dostat do začarovaného kruhu domácího násilí a jak obtížné je tento kruh rozetnout. Stále na to často vzpomínám, tak mě napadlo, že když se vypíši, třeba už na to nebudu tak často myslet. Deníček bude na pokračování, protože je to opravdu dlouhý příběh.
Bylo mi čerstvých 23 let a právě jsem nastoupila do nové práce, plná nadšení, protože jsem konečně našla zaměstnání, které mi vyhovovalo a bavilo mě. Rozhodně jsem neměla v plánu se zamilovávat, nebo si tam hledat vztah, moje myšlenky byly úplně jinde. Ale jak už to tak bývá, člověk míní a život mění.
On seděl ve stejné kanceláři jako já. Byl o rok starší, ani ne tak hezký, ale vtipný, schopný a kultivovaný. Začal mi občas posílat pěkné maily, někdy mi třeba nechal na mém stole čokoládu, nebo mi nabídl odvoz domů – no a já se zamilovala. Zdál se mi naprosto dokonalý, prostě „otec mých budoucích dětí“, bylo mi s ním skvěle. V prosinci 2006 se z nás tedy stal oficiální pár.
Prvních pár měsíců bylo skvělých. Bydleli jsme každý u svých rodičů, ale přesto se vídali denně. Všimla jsem si, že je trošku žárlivý – žárlil dokonce na mého kolegu, který mi přinesl chlebíčky, protože slavil odchod do důchodu. Přičítala jsem to žárlení tomu, že mě má opravdu rád a nechce mě ztratit. Byla jsem naivní. Přišlo jaro a my se začali víc a víc hádat. Byl věčně nervózní a podrážděný, kritizoval mě za kdejakou blbost.
Moc nevycházel se svými rodiči, takže jsem ty jeho stavy přičítala tomuto, začal stále častěji mluvit o tom, že by se rád odstěhoval. Začali jsme se tedy dívat po nějakých podnájmech, které by byly blízko naší práce. Tehdy jsem zjistila, že má nějaké dluhy a s penězi moc nevychází, takže to chtělo něco levného. Jenže sehnat takový byt bylo celkem obtížné. Někdy v této fázi našeho vztahu se stal první incident, po kterém jsem měla vycouvat. To jsem ale neudělala.
Pohádali jsme se kvůli tomu, že se stavil v týdnu „na pokec“ u svého kamaráda, jenže ta návštěva se protáhla téměř do rána, takže ráno nebyl schopen dorazit do práce a vyspával doma kocovinu. Od kolegů jsem se dozvěděla, že tohle není poprvé, že takové výstřelky mívá. Naštvalo mě to, přišlo mi to hrozně nezodpovědné a také jsem se děsila, co si o něm asi myslí a povídají naši kolegové a nadřízení. Po práci jsem tedy jela k němu domů a začala mu dělat přednášku. On se ale úplně rozzuřil, celý zbrunátněl, chytil mě silně za zápěstí, natlačil mě na stěnu a asi z pěti centimetrů mi křičel do obličeje.
V tu chvíli jsem úplně přestala poslouchat, co mi vlastně sděluje, vnímala jsem jen to, jak mi do obličeje prskají jeho sliny a jak hrozně moc mě bolí ty ruce. Pak mě pustil a odešel. Já jsem se rozbrečela a nemohla jsem přestat, nechápala jsem, co se stalo, proč se tak choval. Byla jsem z toho prostě úplně hotová. On se vrátil asi za půl hodiny. Přinesl mi kytici žlutých růží (ty mám nejraději) a čokoládu a omlouval se, že situaci nezvládl a že už se to nestane. Dělala jsem chvíli drahoty, ale pak mu odpustila. Na zápěstích se mi tehdy objevily historicky první modřiny tohoto vztahu.
V červnu 2007 vrcholilo naše hledání bydlení. Mezi hádkami, které už tehdy byly na denním pořádku, jsme se intenzivně zabývali procházením inzerátů a objížděním podnájmů. Už tehdy jsem byla celkem vystresovaná. Unavovalo mě, že jsme si třeba vyhlídli nějakou garsonku, pak jsme se ale pohádali a on na mě ječel, že by se mnou stejně nikdy bydlet nešel, pak jsme se znovu usmířili a tak pořád dokola. O rozchodu jsem však stále ještě vážně neuvažovala, věřila jsem, že společné bydlení vše obrátí k lepšímu. Byla jsem naivní…
Pak se nám naskytla skvělá příležitost. Můj strýc vlastnil v jedné vesnici, vzdálené asi 20 km od města, kde jsme pracovali, už léta neobývaný dům 4+1. Byl sice staře, ale přece zařízený, stál na samotě, kde silnice už končila a začínala polní cesta. Prostě nádherný klid a soukromí. Strýc nám nabídl, že v něm můžeme být pouze za cenu inkasa. Taková nabídka se přece neodmítá, takže už koncem června jsme se stěhovali. Stěhování nám trvalo zhruba 3 týdny, po práci jsme se balili, odváželi věci od něj, ode mě, uklízeli „v novém“. Moc jsem se těšila, že se osamostatním. Jenže už v průběhu této fáze se stala další špatná příhoda.
Z práce jsme měli nějakou oslavu, domluvili jsme se tedy s přítelem, že přespíme u jeho rodičů, byli zrovna na dovolené a do našeho nového bydliště žádné rozjezdy v noci nejedou. Za taxi se mi utrácet nechtělo. Na oslavě jsme se ale bohužel opět pohádali, žárlil, že jsem se asi hodinu v kuse bavila se šéfem. Byl to cizinec, já byla jeho asistentka a nikdo z přítomných se moc nehrnul do konverzace v angličtině, mě to naopak bavilo, takže jsem v tom neviděla problém. Stejně to ale problém bohužel byl. Ve finále hádky řekl „já odjíždím, rozjezd jede za 10 minut“ a šel z restaurace pryč. Nechala jsem ho a vrátila se dál k zábavě.
Pak mi přišla sms, že „očekával, že pojedu s ním“. To mě dost naštvalo, přece nejsem nějaký pes, který musí poslouchat každý rozkaz? Jela jsem tedy dalším rozjezdem k němu s tím, že uvidím, co bude dál. Nebyl ale doma. Zavolala jsem mu a on mi řekl, že je opět u kamaráda (bydlel jen ob dva domy vedle). Bylo jasné, že má už trochu popito, úplně opilý ale rozhodně nebyl. Řekla jsem mu tedy, ať mi jde dát mé věci na přespání, že se nějak dostanu k mojí mamce.
Šli jsme tedy do jejich domu, jenže tam se strhla hrozná hádka. Křičel na mě, co si o sobě jako myslím, že se chovám strašně a pak do mě strčil. Zavrávorala jsem, ale nenechala si to líbit a strčila do něj taky. Přitiskl mě ke zdi a začal mě škrtit, pak se mnou smýkl na zem, několikrát mi dal pěstí do zad a znovu mě škrtil. Bránila jsem se, ale byla jsem slabší a jeho to ještě vydráždilo. Házel se mnou ode zdi ke zdi, občas to proložil pěstí do zad, tam kde jsou lopatky. Pak mě tahal po zemi sem a tam, jako nějakou hadrovou panenku. Brečela jsem a vůbec jsem nevěděla co dělat. Pak jsem se bránit přestala.
Jeho ten záchvat náhle přešel a přestal s tím. Já jsem si mlčky vzala batoh se svými věcmi na přespání, a odcházela. Jak tam stál v chodbě, nedalo mi to a řekla jsem mu „jsi hajzl“ a vrazila mu facku. On na to reagoval tím, že mi vrazil dvě, z každé strany jednu. Znovu jsem se rozbrečela a šla na náměstí. Bylo kolem půl třetí ráno. Zavolala jsem mamce a brečela jí do telefonu a prosila ji, ať pro mě přijede. Přijela pro mě, na nic se neptala, doma mi uvařila čaj a uložila mě do postele. Byla jsem strašně unavená. Smrtelně unavená. Usnula jsem snad okamžitě.
Pokračování příště…
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1598
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 940
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1635
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20612
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2605
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
snad ani nechci vědět, co bylo dál. Takový hovada, jako je zmiňovaný, věšet za koule do průvanu. Doufám, že se v pokračování dočtu, že jsi brzy sebrala sílu odejít 
. Takže doufám, žes vzala nohy na ramena a pryč iod hajzla. Ještě, že se projevil tak brzo, někteří se takhle projeví až po svatbě.
Děti s ním nemám 
) - tedy spíš hrozný chlap. Srab.
Nikdy to nepochopím, určitě je těžké odejít z letitého vztahu, kdy se dotyčný třeba po deseti letech postupně mění, přibývají ataky, vychováváte děti… Ale toto? 
Vím, dočteme se příště.
Doufám, že už s ním nejsi s takovým debilem? Tak přeji ti hodného chlapa a sním kupu dětí 
… doufám že to dobře dopadne
Jsem ráda, že to dopadlo dobře (nebo aspoň už teď to píšeš). 
takhle tě zbít… no jsem zvědavá na pokračování, jestli jsi ho nahlásila na policii… brrr mám z toho husí kůži, nikdy to nechci zažít 