Když láska bolí III
- O životě
- Suzume
- 26.09.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O nedokončené sebevraždě, policejní hlídce a konečně o rozchodu. Všechno vygradovalo v polovině srpna. Byla středa, já jsem přijela z práce a už mezi dveřmi jsem poznala, že má špatnou náladu.
Našel si nějakou záminku, už si ani nevzpomínám jakou, a opět se rozjela hádka. Ať jsem řekla cokoliv, bylo to jen přilévání oleje do ohně. Odporovat nebo být pokorná vyšlo úplně nastejno. Obešlo se to bez násilí, zakončil to prohlášením, že půjde radši na pivo, protože být tu se mnou je pro něho utrpení (Cože? To si snad dělá srandu, ne?). Na chvilku jsem si oddechla a doufala, že se hned tak nevrátí. Bohužel, byl zpět už v šest, posílen několika pivy a snad i panákem. Prý nad vším přemýšlel a rozhodl se, že to se mnou nemá cenu, že se chovám hrozně a takhle to dál nejde. „Fajn, tak se odstěhuj a rozejdeme se“, povídám. „Aha, tak ty se mě chceš zbavit, co? Ty špíno.“ odvětil mi. Pak do mě strčil, až jsem upadla. Smýkal se mnou po podlaze a do toho na mě křičel, že takhle s ním mluvit nebudu a co si o sobě myslím, že nejsem žádná hvězda. Prosila jsem ho, ať mě nechá na pokoji. Naštěstí toho opravdu nechal, sbalil si mikinu a odešel. Oknem jsem viděla, že jde na vlak do města. Doufala jsem, že bude spát u rodičů a já si trochu psychicky odpočinu. Bohužel se zase vrátil.
Bylo kolem třetí ráno a já jsem musela spát jako zabitá, protože mě jeho příchod domů nevzbudil. Zřejmě si vzal taxi, k nám takhle pozdě totiž už nic nejelo. Přišel do ložnice, sedl si na postel a začal se mnou třást, abych se vzbudila. Začal šeptem povídat, jak se vše špatné v jeho životě stalo kvůli mně. Byla jsem opravdu unavená, do práce jsem vstávala každý den před pátou, ale pokaždé, když se mi začaly zavírat oči, znovu se mnou zatřásl, abych ho poslouchala. Jeho řeči mi neškodně proudily kolem hlavy, vůbec jsem nevnímala, co mi říká, jen jsem trpělivě čekala, až ho to přestane bavit a já budu moci konečně spát. Kdyby tohle věděl, nejspíš by mě přizabil. Asi po hodině ho to přestalo bavit a šel spát. Pro mě to byl skoro čas vstávat, pro něj pohodový den, vždyť do práce nechodil.
Druhý den, ve čtvrtek, jsem přijela z práce, ale on nebyl doma. Přijel z města až po deváté večerní, posilněn nějakým alkoholem. Opilý ale nebyl. Zeptala jsem se, jestli mi nemohl alespoň nechat vzkaz, kam šel a kdy se vrátí. Tím jsem samozřejmě rozpoutala hádku, protože si prý nezasloužím, aby mi něco takového sděloval. Natlačil mě v obýváku na zeď a začal mě škrtit. Do toho na mě něco křičel, ale opět jsem to moc nevnímala. Tentokrát jsem myslela, že mi snad oči vylezou z hlavy, chvílemi jsem měla pocit, že snad hořím. Mozek mi vypovídal službu. Pak se mnou smýkal po sedačce sem a tam. Vytrhla jsem se mu a běžela přes kuchyň do chodby. Tam mě dostihl. Hodil se mnou směrem k polici, kde ležel wifi router. Držel mě v šachu u zdi, vzal ho do ruky a ječel: „Na, vem ho a třískni s ním o zem! Rozbij ho! Ať víš, jaký to je, něco zničit!“. Já byla jako šílená, dobře věděl, jak se mi rozbíjení věcí opravdu nadevše hnusí, tak proč? Proč mi to dělá? Brečela jsem a prosila ho, ať po mě takové věci nechce. Klekla jsem si před ním na kolena, prostě jsem nemohla dopustit, aby mě donutil udělat to. Položil router, chytl mě za vlasy a táhl mě za ně přes dva schody nahoru do ložnice. Byla jsem strachem bez sebe. V ložnici mě hodil na postel a odešel.
Za chvíli byl zpátky a v ruce držel nůž. Na chvíli jsem si byla jistá, že mě zabije. On mi ale řekl, že jsem mu zkazila život, že se podřeže a že za to vše budu moci já. Pak se s tím nožem zamknul do koupelny. Pár vteřin jsem si pohrávala s myšlenkou, že by to bylo vlastně dobře, že tak bych alespoň byla konečně volná. Jenže pak se hbitě probudilo moje svědomí a utíkala jsem ke koupelně. Bušila jsem na dveře, prosila, ať to nedělá, ať mě pustí dovnitř. Slyšela jsem, jak pustil vodu ve vaně. Komentoval to tím, že v horké vodě rychleji vykrvácí. Začínala jsem slušně panikařit, takže jsem běžela pro telefon a zavolala poprvé ve svém životě linku 158. Mezi hysterickým vzlykáním jsem jim popsala, že se mi sebevraždí přítel a dala jim naši adresu. Poté jsem si šla poslechnout, co se děje v koupelně. Bylo tam zlověstné ticho. V šoku jsem odešla před dům, sedla si na schodek, zapálila cigaretu a čekala, až přijede hlídka.
Policisté přijeli až za dvacet minut. Kdyby šlo o můj život, byla bych nejspíš už mrtvá, říkala jsem si. Nicméně jsem jim řekla, že nevím, co se děje v domě, že naposledy byl zamčený v koupelně a já jsem pak seděla tady. Ptali se, jestli je opilý. Odpovídám, že ne, že možná měl pár piv, ale opilý není. Prý jestli jsme se pohádali. Ano. Napadl mě? Ne. Trochu se zastydím, že lžu ruce zákona, ale to už je vedu do domu. Koupelna je prázdná. Nakonec ho našli v obýváku, klidně si tam spal. Vzbudili ho a zeptali se, zda je vše v pořádku a zda už bude hodný. Řekl, že ano. Slečno, chcete pořídit záznam o výjezdu? Ne, děkuji. Dobrou noc. Zbytek noci prospal v obýváku, já probděla v ložnici a v pátek ráno jsem už měla jasný plán, jak to skončit. Musím to zaonačit tak, aby se se mnou zase rozešel on!
Odpoledne, po mém příchodu z práce, byl doma klid. Zřejmě ho trošku srovnala ta příhoda s policií, protože se se mnou bavil celkem normálně. Myl auto a chystal si oblek, v sobotu měl totiž již od rána dělat řidiče na svatbě své kamarádky. Do půlnoci prý bude zpět. Bylo mi to upřímně jedno. V sobotu mi to nedalo a napsala jsem e-mail M., že jsem sama doma, jestli nezajdeme na kafe. Odpověď přišla téměř obratem, prý dnes grilují, a jestli se nechci připojit. Za hodinku už jsem seděla u M. v autě. Bylo to moc příjemné odpoledne, povídali jsme si, smáli se a já se cítila skvěle. Tedy až na tři kontrolní telefonáty, kdy jsem pokaždé tvrdila, že jsem doma a uklízím. V jedenáct večer jsem M. poprosila, zda by mě už nezavezl domů. Po cestě jsem začala panikařit, měla jsem strach, že už je přítel doma. M. zastavil před domem, vzal mou ruku do své a povídá „Neblbni, tohle přece nemusíš snášet. Taková hezká holka… Utni to, budeš na tom pořád líp sama, než s ním.“ Jen jsem kývla a po tvářích mi stékaly slzy. Po příchodu domů se mi ulevilo, nikde nikdo. Rozhodla jsem se, že rozjedu svůj plán.
Vrátil se kolem čtvrté ranní a já začala s rýpáním. Věděla jsem, že to zabere, vždycky to po čase zabralo. Byla jsem ochotná riskovat i další fyzický útok, jen aby se odstěhoval. Vstala jsem a zeptala se ho, proč mi nedal vědět, že přijede tak pozdě a podezřívavě se zeptala, kde tedy vlastně byl. To ho hned nastartovalo a rozjel svůj monolog na téma, jak si dovoluju ho podezírat, kdoví co dělám já, když se mnou není a podobně. Nechala jsem ho vypovídat a šla si lehnout. V neděli ráno jsem se svojí taktikou pokračovala. Stačilo jen málo. Zeptala jsem se ho, proč byl na záchodě tak dlouho. Hned mi řekl, že to snad ani není možné, že ho neskutečně dusím, a že tu se mnou taky nemusí být. Řekla jsem mu, že se může odstěhovat, že ho tu nikdo nedrží. Opáčil, že to taky udělá, že teď pojede na oběd k rodičům, já ať si dělám, co chci, a poté si odveze všechny věci. Naštěstí ho to nepřešlo, odpoledne si opravdu odvezl všechny věci, klíč nechal v kuchyni na lince a řekl mi, že tentokrát je to definitivní (ani nespočítám, kolikrát jsem to od něj už slyšela). Nevěděl to, ale měl pravdu.
Po jeho odchodu jsem si udělala kafe, sedla si na terasu a relaxovala. V euforii jsem napsala M., že už je to za mnou, že tyran už je pryč. Navždy. Byla jsem pevně rozhodnutá nevzít ho zpět za žádnou cenu. Tušila jsem ale, že to nebude tak jednoduché, že mě nebude chtít nechat odejít jen tak. Bohužel, nebyla jsem daleko od pravdy.
Pokračování příště…
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1595
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 939
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1633
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 686
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20605
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2605
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2593
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
v
Já už se těšila a ona takhle napíná 
Já už chci ten pravej happy end 
Vím že to píšeš zpětně, ale fakt ti fandím 
Někteří chlapi jsou opravdu hovada 
Ale máš můj obdiv za to jak ses s tím vypořádala!!! A pišeš moc hezky 
