Kojení je věda aneb štěstí přeje připraveným?
Když jsem čekala první dítko, měla jsem díky neschopence spousty času nejen naplánovat a zorganizovat vlastní svatbu, ale coby zastánce rčení, že štěstí přeje připraveným, také číst chytré knížky o těhotenství a připravovat se teoreticky na péči o miminko.
Navštívila jsem i předporodní kurs, a tak jsem za jedinou velikou neznámou v těhotenství považovala porod. Co se kojení týče, říkala jsem si, že je to přeci věc přirozená, a jelikož ze mne mlezivo teklo ve značném množství už od 6. měsíce (ideálně v těch nejnevhodnějších chvílích), byla jsem si jistá, že vše půjde jako po drátkách.
V PORODNICI
Kvůli pozici děťátka koncem pánevním proběhl porod v 37. týdnu po odtoku plodové vody císařským řezem. A přestože jsem měla pilně nastudováno, ukázalo se, že nevím naprosto nic. Nikoli naposledy jsem si vzpomněla na někdejšího ministra informatiky Vladimíra Mlynáře, který (tehdy k všeobecnému šoku) začal besedu na našem gymnáziu slovy, že se vstupem do politiky je to jako s prvním sexem: člověk se na to teoreticky může připravovat, jak chce, ale realita je jiná.
Ač jsem bytost velmi racionální, má obvyklá rozvaha a ledový klid se kamsi vytratily, a já byla s tím malým miminkem naprosto bezradná. První dny jsem byla coby prvorodička – a ještě po císaři – hájená, takže syn byl většinu času u sester a občas mi ho přivezly v takovém tom plastovém vozíčku ukázat. Netušila jsem, co s ním mám provádět, takže jsem si ho vždy prohlédla, odvezla jim ho zpátky a vůbec mne nenapadlo, že mi ho třeba doručují kvůli přikládání. První přiložení, o jehož důležitosti jsem četla, navíc přece proběhlo, když mne vezli ze sálu na JIP – zatímco jsem ležela na lehátku, zavinuté dítě mi přiložili k odhalené bradavce, řekli, že je spavé, a tím první pokus skončil.
Přestože jsem porod císařem nevnímala jako nikterak traumatický (naopak: oproti přítomnému personálu jsem si ho fakt užila, ale o tom třeba jindy 
, byla jsem v následujících dnech zcela mimo. Vůbec jsem netušila, jak dítě zvednout, obléknout, přebalit, hrozně jsem se bála na něj sahat, aby se třeba nerozbilo. Když mi jedna z asertivnějších dětských sester demonstrovala, že děti jsou omyvatelné a gumové, a všelijak s novorozencem přede mnou na přebalovacím pultu cloumala a tahala ho za končetiny, tak jsem to obrečela.
Samozřejmě, že kromě „péčových“ věcí i na přikládání nakonec došlo. Sestřička mi koukla na prsa, řekla, že s mými bradavkami bude mít dítě problém a ať si pořídím kojící kloboučky. V porodnici jsem nakonec strávila necelý týden právě kvůli laktaci. Dítě ztrácelo na váze, muselo být dokrmováno, a moje prsa, na jejichž funkčnost před porodem bych si hrdě vsadila, stále nic.
Když mi později kamarádka, která rodila v jiném městě říkala, že za ní po porodu na pokoj přišla dětská sestra a asi dvě hodiny se jí věnovala, vysvětlovala jí, jak vypadá správně přisáté dítě, jak mu od prsu uvolnit pusinku, jak se má starat o svá prsa, jakým potravinám se ze začátku vyvarovat, a navrch ji naaranžovala do několika pozic, aby si přišla na to, která jí bude nejvíce vyhovovat, bylo mi poněkud smutno.
Naše nemocnice má sice na zdi zarámovaný certifikát laktační ligy „Baby friendly hospital“ a na vstupních letáčcích při zápisu ženy dostávají desatero podpory kojení, ale realita je taková, že maminky byly jedno dopoledne nahnány do jídelny, kde jim bylo puštěno instruktážní video o kojení, po jehož skončení se zase poslušně vrátily na pokoje. Pokud někdo v čase promítání zrovna přebaloval, byl ve sprše apod., měl smůlu, nereprízovalo se.
Stejně tak jsem zjistila, že všechny maminky (tedy nejen ty, které rodily císařem) jsou učeny pouze boční fotbalové pozici. Až letos při třetím pobytu jsem se dozvěděla, že prý je to kvůli nejsnazšímu přisátí miminka, a hluboce jsem na pokoji litovala prvorodičku, která se co chvíli hrbila k miminku, s opuchlýma nohama spuštěnýma z postele. Já tehdy před pěti lety měla nohy jako člověk stižený elefantiázou a záda mne bolela pekelně, avšak když jsem se sestry ptala, jestli by mi neukázala ještě nějakou jinou pozici, které jsem měla nakoukané z knížek, ale sama jsem nebyla s to dítě uchopit a nějak se s ním uvelebit, bylo mi řečeno, že si na to pak přijdu sama, až budu doma.
Kromě jiného pak v porodnici fungovala (a stále funguje) i „běžná“ praxe, kdy každá ze sester říká něco jiného, popřípadě neuvádí informace celé, a tak nějak se čeká, že maminky vše již vědí. Tolik k „baby friendly“ přístupu…
DOMA
Můj laxní chlapeček se nakonec na kloboučky začal chytat a po několika dnech se začalo něco dít. Poctivě jsem podle doporučení prsa chladila a chladila mokrými obklady, aniž bych měla ponětí, že před kojením se naopak mají nahřívat. Ale jelikož už jsem měla mléko, pustili mne domů; byla jsem shledána způsobilou své dítě uživit. Nikdo neřešil, že jedno prso mám velikostí i tvrdostí podobné medicimbalu a druhé naopak připomíná ucho loveckého psa. Takže hned první večer po propuštění, kdy jsem u kojení plakala bolestí, jsem osvíceně vytáhla zápisky z kurzu a podle webového odkazu www.kojeni.cz si našla laktační poradkyni. Vyděšena zřejmě mírou zoufalství zřetelnou i po telefonu, dorazila tato ještě téhož dne v deset večer, briskně poskytla informace, jak prsa řešit, a zapůjčila mi elektrickou odsávačku na nastimulování toho prázdného.
A tak začal kolotoč, jehož hrany čas milosrdně ve vzpomínkách otupil, ale dosud ve mně zanechal vědomí, že něco takového už si zopakovat nechci. První dny jsem kojila co dvě hodiny, ale po každém kojení ještě odsávala, vyplachovala a sterilizovala kloboučky, aby byly nachystané na další směnu, tudíž mi na spánek zbývalo kolem 20 minut. Během nich jsem sice okamžitě upadala do kómatu, ale vyplněného tak hnusnými nočními můrami, že jsem skoro byla ráda, když budík opět zazvonil. Tělo se s mateřstvím vyrovnávalo po svém, takže mi byla neustále hrozná zima, nemělo ovšem cenu se příliš oblékat, protože oblečení hned bylo promáčené od mléka, které se rozhodlo ze mne tryskat jako z hasičáku. (Doslova.) Absolutně nevyspalá jsem se neustále klepala zimou v promočené noční košili, pod mokrou dekou, obalená mokrými látkovými plenkami, kterými jsem se snažila mléčnou erupci alespoň trochu zastavit.
Zpětně se stále musím usmívat nad někdejší radou tehdy ještě bezdětné kamarádky, která mne v dobrém nabádala, abych se pro svůj vlastní příjemný pocit doma namalovala, udělala si vlasy a hezky se oblékla. Já byla tehdy ráda, když jsem se mohla vyčůrat jinde než ve vaně, kde jsem si v horké sprše masírovala prsa, a make-up byl opravdu to poslední, nač jsem měla myšlenky.
Tvorba mléka nalevo i napravo se pozvolna začínala stabilizovat a já stále úzkostlivě dbala rad z porodnice, abych dávala miminku napít, kdykoli si řekne. Hlavně v noci si miminko říkalo po čtvrt hodinách, takže jsem při každém zakňourknutí vyskočila z postele a přikládala k prsu. Chlapeček si podumlal a odpadl. Za patnáct minut znovu. A zas. Ve tři ráno jsem s ním opileckou chůzí šněrovala po obýváku a snažila se ho udyndat, přičemž jsem přemýšlela, zda by se zpětně dalo zjistit, že jsem ho zabila a upustila na zem úmyslně. Současně jsem si připadala jako zrůda, že mne něco takového vůbec může napadnout. Den poté jsem se rozplakala u pediatra a doktorka na mne koukala jako na blázna, že děcku cpu prso každou chvíli. „On si nevytvoří režim a vy si zničíte bradavky. Už je velkej! Dávejte mu po třech hodinách.“
A tak přišel další mezník v mém šestinedělí. Překvapivě, dítě nové intervaly snášelo lépe než já, která jsem nedávala jeho prvotní šokovaný pláč a řvala ještě víc. Nebýt sestřenice, která mne utěšovala, že to měla po porodu podobně, připadala bych si jako mnohem větší blázen. Předně, že to nezvládám, když je to přece přirozená a pudová záležitost, a pak, že si to mateřství neužívám. Protože jak mi pokaždé sdělovala moje máma, ona si každou svoji mateřskou dovolenou niterně užívala, žádné problémy neměla, a na mne tím pádem nahlížela jako na defektní, přičemž mi i jednou laskavě nabídla, že by mi zaplatila psychologa, protože ona nic takového nezná. (V tomhle kontextu by mne zajímalo, jestli kolem ní opravdu od začátku jen tančily víly a zpíval nebeský chór, nebo jestli to negativní už nevědomky zvládla vytěsnit a nepamatuje si na to.)
Vtipný moment nastal, když „moje“ laktační zrovna neměla čas a na konzultaci dorazila dětská sestra z porodnice, kterou jsem prosila o ukázku různých pozic při kojení. Do těch mne doma za peníze ochotně bez problému naaranžovala…
HAPPY END A CO JSEM SI Z TOHO ODNESLA
Nakonec se kojení ustálilo a díky delším časovým intervalům, které jsem mohla vyplnit konečně už trochu normálním spánkem, se i moje psychika začala normalizovat. Za pomoci laktační poradkyně jsem se zbavila i kojících kloboučků, které jsem vnímala jako zlo a starost navíc, protože, jak se ukázalo, moje bradavky byly naprosto v pořádku a dítě se přisávalo bez problémů. Manžel navíc prozřel a pochopil, že když už si vzal dovolenou, aby s námi byl doma, je lepší pochovat namísto mne miminko a poslat mne vyspat, namísto toho, aby jel s mými rodiči celý den na houby.
Ačkoli ještě nějakou dobu trvaly stavy, kdy jsem procitla při sebemenším lehounkém nádechu synka, ač nás dělil celý byt a několikery zavřené dveře, popřípadě jsem při zaslechnutí jeho kňourání začala ze spánku v posteli mumlat: „Š-š-š-š, už jsem tady!“ a natřásat se, jako kdybych v náručí držela dítě, to už byly jen takové momentky, které nám zpestřily manželský život. Veselé bylo kupříkladu náhlé uvědomění, že nemá cenu rozčilovat se, proč to dítě pořád brečí, když namísto něj po celou dobu snaživě cpu dudlík do pusy svému muži…
K vyklidnění mi pak pomohly hlavně tyto dvě rady:
1. Když jsem ve snaze dělat pro své dítě to nejlepší pokaždé někomu naslouchala a během vytváření režimu se mi pokazilo vše, co do té doby fungovalo, kamarádka mi řekla: „Dělej to, co ti funguje! I kdybys u toho to dítě nedržela správně podle Evy Kiedroňové, pokud vám to funguje, tak v tom pokračuj. V nejhorším budete pak chodit na rehabilitaci!“
Jistě, ten dodatek už byl trochu přehnaný, protože kdo by chtěl dobrovolně cvičit Vojtovku a spravovat dítě, když může případným chybám ve vývoji předejít, ale to před ním stvrzuji svým podpisem.
2. A druhá rada, které kdybych naslouchala dřív, byla bych v mnohem větším klidu, zněla: „Pokud je tvoje dítě v pohodě, kaká, čůrá a přibývá na váze, tak je vše v pořádku.“ Jenže já byla tak zahleděná do sebe, a vlivem spánkové deprivace byla opravdu v jiné sféře reality, že jsem vůbec neviděla, že syn prospívá, má krásné váhové přírůstky, a celkově je to naprosto pohodové a vzorné miminko.
Protože mám obecně ráda příběhy se šťastnými konci, mohu konstatovat, že i ten můj ho nakonec měl, respektive stále má. Prvorozeného syna jsem bez obtíží kojila až do 2,5 roku, ke konci už jen na odpolední a večerní spánek. Přestat jsem musela kvůli druhému těhotenství, při kterém mi kojení opravdu nedělalo dobře. Dcerku jsem porodila spontánně a ani ne po třech dnech jsme už šly z porodnice domů, protože tentokrát vše fungovalo, jak mělo, a i já byla v pohodě. Netvrdím, že jen pohodový přístup vše spasí, ale když nic jiného, věděla jsem, že i kdyby se hrůzné šestinedělí opakovalo, jednoho dne opravdu skončí a fakt bude líp. Teď kojím třetí dítě a z těch tří je to největší žrout. Doufám, že to vydrží.
Jestli jsem si však něco odnesla, tak vědomí, že ač „kojení je tou nejpřirozenější věcí na světě“, je to i pořádná věda. A protože já sama žádné instinkty nemám, a díky absenci vícegeneračního soužití, kdy bych pochytila rady a okoukala fígle od ženských příbuzných s dětmi, se – díky naslouchání polovičatých rad či jejich nepochopením – vše dokáže výborně zkomplikovat.
Proto bych nastávajícím maminkám poradila (protože, jak jsem psala výše, štěstí přeje připraveným 
, aby se třeba s laktační poradkyní sešly ještě před porodem a nechaly si prsa prohlédnout. A v případě, že by mohla vyvstat hypotéza ze špatnými bradavkami, sehnat si (ideálně od někoho půjčit) formovač bradavek a trochu jim pomoci.
Odsávačku jsem využila hodně, ale za sebe bych si hned do porodnice novou nekupovala. Elektrickou jsem měla vypůjčenou od laktační poradkyně za poplatek 30,– na den, což se mi i tak rentovalo. Teď napotřetí jsem si koupila odsávačku manuální, ale spíše proto, že mi konečně vyšel příspěvek od pojišťovny. Což je další dobrá věc, kterou doporučuji nepodceňovat a mrknout na to, co vše si lze za příspěvek od ZP pořídit.
Některé pojišťovny přispívají i na kojící polštář, bez kterého jsem ze začátku, než jsem si opravdu sama přišla na to, jak dítě držet u kojení jinak, neudělala ani ránu, a tahala ho s sebou i na nějaké delší výlety autem. Ze začátku u té nešťastné fotbalové pozice parádně ulevoval mým zádům a ve finále i oteklým nohám, které jsem si nyní mohla hezky hodit na nějakou stoličku. A kdo plánuje další děti, tak polštář může využít i v těhotenství při polohování sebe sama při spánku .
Co se „péčových“ věcí týče, pokud máte v okolí někoho s malými dětmi, neuškodí přijít se podívat na přebalování, koupání apod., popř. si zkusit dítě od kamarádky vypůjčit a zkusit si to taky. Panenka není na škodu, ale mne třeba překvapilo, jak ten můj drobek byl malinký a křehoučký, s necelými třemi kilogramy vypadal jako kuřátko, a ten strach, že mu nějak neopatrně ublížím, byl až ochromující.
Když je kojení „v pořádku“, tak to žádná věda není, ale když se něco pokazí (díkybohu za to, že jsem netrpěla ještě na záněty jako jiná z mých kamarádek, to bych to asi vzdala!), je dobré mít po ruce nejen laktační poradkyni, ale třeba jen chytrou knihu či zkušenější kamarádku. Vždy je fajn, když se člověk dostane k fungujícím babským radám typu nahřívání/chlazení, doporučení stran homeopatik, laktačních čajů apod.
Ale hlavně: než jsem měla děti, netušila jsem, že kojení je takové velké téma. Narážím na to v diskusích téměř denně a kolikrát se divím, kolik emocí dokáže kojení vyvolat. Mám dojem, že v posledních letech vznikla jakási kojící mafie, která ho prosazuje navzdory všemu. Jedna paní, co se mnou byla na předporodním kurzu, bojovala s laktací podobně jako já, přičemž jí jedna z dětských sester v porodnici řekla: „To jste měla říct rovnou, že kojit nechcete!“ Dotyčná se nakonec zdárně rozkojila, ale tahle věta, možná ani ne myšlená tak, jak blbě vyznívá, ji znejistila a ranila na hodně dlouho.
Ne, že by kojení nebylo fajn, podle mého je to opravdu ten nejlepší, nejlevnější a nejjednodušší způsob, jak nakrmit vlastní dítě, ale pokud z nějakých příčin nejde, anebo maminka z jakýchkoli důvodů kojit nechce (i kdyby jen kvůli takové „malichernosti“, že chce, aby jí zůstala hezká prsa), neměla by být za to pranýřována. Mám kolem sebe překvapivě obrovské množství žen, které s kojením bojovaly, a pokud boj prohrály či vzdaly, nesou si s sebou doteď obrovský pocit lidského a mateřského selhání.
Moje teta, která je gynekoložkou starší generace, jednou prohlásila: „Co všichni na tom kojení maj? Vždyť to byla výživa dětí za války, kdy nebylo na normální jídlo…“ A je pravdou, že znám spoustu svých vrstevníků, kteří kojeni nebyli vůbec či minimálně, vyrostli na sunaru, a přesto jsou zdraví a normální, někteří dokonce mají vysokou školu .
A proto: vím, že se to snadno řekne (a já sama jsem k podobným hláškám byla ve svém změněném stavu mysli absolutně hluchá), ale pokud je nějaký problém a kojení vázne, snažte se být v pohodě. Pokud si s něčím nebudete vědět rady, opravdu vždycky bude kolem vás někdo, kdo vám poradí a pomůže. A kdyby to z nějakého důvodu nevyšlo, trh je dnes plný různých značek umělých mlék, takže dítě hlady zaručeně neumře. A i když je kojení důležitou součástí vazby mezi maminkou a dítětem, není tou jedinou a nejdůležitější, takže není důvod k sebeobviňování, když se nepovede.
Každopádně držím palce, aby se dařilo, a ideálně za zachování pevného a vnadného poprsí .
P. S.: Považuji za nutné upozornit, že kojící kloboučky jako takové nezavrhuji. Mně byly více méně vnuceny, abych se rozkojila, a s tím vším, co jsem kolem kojení řešila, pro mne byly zátěží navíc. Mléko je mastné, v kloboučku vždy trochu zůstane, takže to kapalo všude kolem, a po každém kojení jsem musela proplachovat vroucí vodou. Když jsem pak někam s dítětem šla, musela jsem s sebou nosit nejen krabičku s kloboučky, ale i papírový kapesníček na osušení a flašku s vodou na vypláchnutí, což jsem oproti maminkám, které jen vytáhnout prso a zase schovají, vnímala jako hrozný handicap. Ale tam, kde opravdu maminky mají bradavky vpáčené či nějaký jiný problém, jsou kloboučky hodně dobrá věc, jak vyvolat a udržet laktaci, a díky za ně.
P. P. S.: Synem jsem nakonec o zem nehodila a zpětně toho nelituji, protože ač se dle některých jeho projevů zdá, že roste pro šibenici, máme ho fakt rádi . I když často koketujeme s tím, že bychom ho byli ochotni prodat, tak myslím, že nabídku, jíž by se nedalo odmítnout, by nikdo nadhodit nedokázal.
Přečtěte si také
Tchyně ze mě dělá neschopného chlapa. A moje žena jí začíná věřit
- Anonymní
- 24.06.26
- 1530
Jsem manžel a táta, který se snaží postarat o rodinu, děti i domácnost. Jenže matka mojí ženy je u nás pořád a do všeho mluví. Kritizuje, jak vychováváme děti, shazuje mě před ženou a nenápadně jí...
Nechala jsem syna (3m) manželovi a odjela pryč. Opravdu jsem tak špatná máma?
- Anonymní
- 24.06.26
- 1630
Myslela jsem, že největší problém bude odloučení od miminka. Nakonec byly mnohem horší reakce lidí kolem.
„Ještě jednou a dítě vyřadím!“ Ředitelka na mě křičela kvůli zpoždění v zácpě
- Anonymní
- 24.06.26
- 1117
Být pracující mámou znamená žít v neustálém napětí. Každý den je to závod s časem – odpracovat své hodiny, bleskově nakoupit a utíkat pro dítě do školky dřív, než se zavřou dveře. Většinou tenhle...
Deset let po svatbě spíme odděleně. Ticho je hlasitější než hádky
- Anonymní
- 24.06.26
- 784
Sedím v obýváku, za oknem už je tma a z vedlejšího pokoje slyším jen klapání klávesnice. Manžel zase sedí u počítače, jako každý večer. Naše dítě už dávno spí, já jsem ho uložila, přečetla mu...
Dopis pro ni: Dnes by ti bylo šest let. Pořád jsi moje dcera
- Anonymní
- 24.06.26
- 603
Tolik let už uplynulo, ale bolest v srdci zůstává...
„Vždyť kojí úplně špatně,“ zaslechla jsem tchyni. Pomohla až laktační poradkyně
- Anonymní
- 23.06.26
- 1987
Největší tlak, který na novopečenou mámu přichází, je ten zvenku, z vašeho okolí. Dobře míněné rady, které ale občas šíleně bolí. A blbý je, že často se jedná o vaše nejbližší lidi. Jako v mém...
Vzala jsem si muže s dítětem. Teď mám doma pocit, že jsem tam navíc
- Anonymní
- 23.06.26
- 2180
Vzala jsem si muže, který má dceru z předchozího vztahu, a od začátku jsem se snažila být trpělivá, laskavá a nebrat jí tátu. Jenže ona mě odmítá, provokuje, shazuje a dává mi najevo, že v jejich...
Devět týdnů bez školy, bez babiček a bez řidičáku. Jak to mám zvládnout?
- Anonymní
- 23.06.26
- 4752
Mám dvě děti na prvním stupni, chodím do práce a letos jsem prázdniny zřejmě úplně podcenila. Bydlíme v malém městě v pohraničí, příměstských táborů je málo, babičky nemáme a já navíc nemám...
Tchyně vtrhla po mém císaři do porodnice. Musela ji vyhodit až sestřička!
- Anonymní
- 23.06.26
- 2400
Porod je pro každou ženu jedním z nejintenzivnějších a nejnáročnějších zážitků v životě. Když navíc neprobíhá podle plánu a skončí akutní operací, žena potřebuje klid, bezpečí a čas na to, aby se...
Po prvním koncertu Ewy Farné jsem chtěla okamžitě zpátky. Tohle umí jen královna
- Vilma1897
- 23.06.26
- 670
V čem je její kouzlo? Třikrát vyprodala Eden a spousta lidí se vracela znovu. Včetně mě. Na první koncert jsem měla lístek na sobotu. A hned když skončil, bylo mi jasné, že v úterý chci být v Edenu...
. Však to nikdo číst nemusí 
. Kdybych tušila, kolik podobných deníčků vznikne, a jaké komentáře si k nim přečtu, tak bych si ho odpustila, i když už nějakou dobu zvažuji sepsání deníčků o svých porodech a věcech s nimi spojených. S odhlédnutím od soutěže, je to popis čistě mé osobní zkušenosti. Třeba nějak uklidní šestinedělky s podobnými prožitky.
náhodou mě se tvůj denicek četl krásně a u některých vět jsem se nasmala. U druhého syna (asi to bude i osmiletým rozestupem) jsem si prvni tyden pri nespanku říkala, že to byl teda pěkně blbý nápad a kdybych měla v okolí babybox, měl by to spočítané 
Ale jo pěkný deníček… 
.
chce to nějaký masakr motorovou pilou 
. Mrzí mě, žes to teď měla náročné 
a přeji Ti, ať se ta bolest co nejdříve zmírní.